Vytrestání koktavého Pedagoga

Každé léto se vydáváme s kamarády na chatu, abychom spolu strávili několik zhůvěřilých nocí. Oživujeme tak vzpomínky na naše mládí, které již odnesl čas.

Pedagog (Ačkoliv koktá, vyučuje češtinu, což má za následek horší průměr známek v jeho třídách, poněvadž žáci neví, kdy mají psát interpunkční znaménka ve větě.) nám jeden letní večer vyprávěl o své profesi: „...né, vá-žně, nemluvím vůbec spro-stě. Já si to nemůžu do-volit před žá-ky. Tato pro-fese je příliš zod-povědná...“

„Ty vole, povídej mi, že ti neujede ani jedno sprostý slovíčko!“ podivil se Godijak (Je to dvoumetrový hromotluk mající tlapy, v nichž obejme věrtel chmele, a na diskotéce tančí jako mumie šlapající zelí.).

„Jo, meleš blbosti! Pamatuju si, jaks řval na rozhodčího, když tě vylučoval!“ přidal se Sázkař (Vsázení neopustí ani při jízdě autem, přestože se mu otiskne korba náklaďáku na kapotě auta. Inu, Federerův vyhraný set dostane vždy přednost.)

„Mu-sím se vyvenčit, vy nevěří-cí psi!“

Godijakovi se rozšířily zorničky: „Panstvo, mám nápad, jakým způsobem si ho otestujem!“

„Mluv!“ vyzval jej Sázkař.

„Hele, už se solidně napil. Lahůdkám nedokáže odolat, tak bych volil následující plán. Každej si objednáme nějaký jídlo, jo? Tomu ten nenažranec neodolá. Donutíme toho citlivku smíchat pátý přes devátý, páč pak bude muset jít v noci nebo ráno k tobě do kadiboudy, Zebra,“ otočil se ke mně. „Tam bys ho nedostal ani párem pivovarskejch volů, takže bude chtít jít na záchod sem...“ přerušil svůj monolog kvůli Pedagogovi, jenž se vrátil ke stolu.

Spustili jsme alespoň první část naší léčky: objednali si svorně zauzené cigáro. Kamarád slintal jak bernardýn po soudku rumu.

„Klu-ci, dám si taky!“ otřel si sliny.

„Neblbni!“ ozval se Godijak. „Dyť sis dal švestkový knedle.“

„Tss, to se mám kvů-li vám ži-nýrovat!?“ rozčílil se.

„Jen aby ses neposral, když do kadibudky nechceš!“

„Neměj péči, Zebři-čko, vydr-žím sem,“ vstal.

„Kampak?“ zajímalo mne.

„Vypráz-dnit se do zásoby!“

Škodolibec nám dovyprávěl svůj plán. Moje maličkost následně předala instrukce servírce, Bryndáčkovi (Je to milovnice koblih. Kdysi jsem pozoroval, jak bere stydlivě onu pochoutku do úst. Skousla ji drobnými zuby. Pevný stisk vyprskl náplň na její stehna, avšak má ruka se proti marmeládě postavila, načež nehodě zabránila.). Abych nebyl nápadný, zabořil jsem tvář do jejich rozpuštěných vlasů a pošeptal naši lest. Dobře se mi tak nakukovalo, zdali se přítel nevrací z WC.

„Přes-taň se, prosím tě, mili-skovat s tou číšnicí!“ zavolal ke mně po vykonané potřebě.

Dívka na mne šibalsky mrkla: „Ty seš takový roztomiloučký truhlíček!“

Naše oběť tu noc ještě zkonzumovala: 6 piv, 4 panáky Becherovky, pizzu, zmrzlinový pohár, brambůrky a slané tyčinky.

Víčka se nám rozevřela následující den ve čtvrt na jedenáct ráno. Godijak je jitřní ptáče, i proto vedla jeho první cesta do lednice,v níž čekalo vychlazené pivo. Odebral se na terasu, kde nechával na sebe působit paprsky poledního slunce. Během půlhodiny se srdnatě propil přes dva kousky rezavého moku. Já se brzičko přidal.

„Kdepak, jedině ranní pivko napraví člověka!“ říhl si vesele.

Během družného rozhovoru mojí maličkostí s pivním znalcem se k nám přidal Pedagog. Byl jakýsi nesvůj. Nemluvil, pouze naslouchal.

„Nic, přátelé, srdce mi to může utrhnout, ale miluji zákoutí, kam muži chodí rozjímat nad nesmrtelností brouka.“

„Jdeš na zá-chod?“ otázal se naléhavě Pedagog.

„Jo, jdu si číst.“

„Ježííš, Zebra!“ vyprskl Godijak.

Kadibouda se stala mým oblíbeným útočištěm už od raného mládí. Vůně prosezených hodin štípe člověka do nosu, aniž by zde našel jakékoliv soukromí. Menší pavoučci i jejich příbytky připomínající klidné vlnky řeky Dyje, jež se opírají do břehu Lančovské zátoky, dělají člověku společnost. Ten si potom připadá jako na divadelní scéně, která opravdu znamená svět.

Přišlo mi, že splynutí s přírodou netrvalo ani minutu.

„Kdy vyrazíme do restaurantu, přátelé? Kručí mi v mém útlém břuchu?“

„Vole, tys tam byl zas dvacet minut.“ zkritizoval mě škodolibec.

„Jo, chy-tnou tě he-meroidy!“

„Zodpoví někdo mou otázku?“

„Až se vzbudí Sázkař,“ odpověděl.

„To ne-vydržím!“ vyskočil Pedagog na nohy. Otočil se na mne: „Máš tam toale-ťák?“ „Samozřejmě! To jsou blbý otázky!“

„Zná-me svoje lidi!“ mazal se vytrůnit.

Naoko jsme vedli družný rozhovor o správné technice vedení balónku, nicméně nás vyrušilo Pedagogovo prskání, při němž zapomněl koktat: „Do prdele! To snad není pravda! Zebra, to ses posral!“ vycházel hluk z mého království. „Tady jsou, ty vole, pavouci!“ přiběhl vyděšený zpátky na terasu.

„Co tam děláte, šašci!“ zavrčel Sázkař, pospávaje v patře.

„Jde-me jíst!“ zavelel dirigentsky ztrápený učitel.

Poslední nespavec procitl; mohlo se konečně vyrazit na strastiplnou, 80metrovou cestu okolo popelnic do hospůdky Na rozcestí. Bryndáčkovi jsem napsal SMS, aby zamkla mužský záchod.

Zasedli jsme za stůl pro štamgasty, abychom dobře viděli na televizi, jelikož právě probíhal svátek všech florbalistů, tenisový Wimbledon. Jenom Pedagog suveréně zamířil za dveře, na nichž močil chlapeček, jenže ouha! Ve tváři vykouzlil překvapivý výraz.

„Zrovna tam někdo šel, Pedagožku!“ procupital Bryndáček kolem něho, protože si šel zapsat objednávku.

Náš společník připomínal komiksového Hulka. Rval za kliku, bouchal do dveří, volaje zuřivě: „Pro-sím, potřebuji akutně na toa-letu. Byl by-ste tak laskav a uvolnil mi váš pro-stor? Ani splacho-vat nemusíte!“

Servírka přispěchala ke koktající nestvůře. Poradila jí, ať vykoná potřebu na dámském klozetu.

„Dí-ky ti dobrá vílo! Máš u mě li-monádu.“

Přikvačil jsem k dívce, jež předala mé osobě klíč od pánského WC.

Godijak mi sebral kakací zvoneček: „Teď ho dorazíme!“

Učitel nabyl přirozené barvy po pěti minutách nepřítomnosti. Při návratu ke stolu si zpíval zvesela „voňavá, voňavá, tady bývá toaleta nádherná“ do melodie písničky Pavla Nováka – Nádherná láska.

Škodolibec před ním provokativně zamával oním klíčem: „Nic musím srát!“

Pedagogovi došlo, co se na něho upeklo. Nakonec ze sebe vydral malý nekoktavý vzdech sprosté květomluvy: „Vy jste takoví zas...“