Báje o ostrově Borenhalm: Úvodní slovo a 1. kapitola - Prolog od Jana

Úvodní slovo

Málokdo tuší, že v naší kotlině se rozprostíralo malé království, jež zaniklo dřív, než by o něm mohl někdo podat věrohodné svědectví. Jejím prvním panovníkem se stal jakýsi Suanthos, od něhož se odvodil i název království – Sudie. Tento vladař měl být následovníkem franckého kupce Sáma, jenž porazil krále Dagoberta v bitvě u Wogastisburgu. Suanthosovi potomci vládli v Sudii moudře a spravedlivě.

Následující příběh vypráví o jeho prapotomkovi, princi Janovi, který žil v době, kdy Západořímská říše se stávala v myslích obyčejného člověka mýtem, rané křesťanství upevňovalo své mocenské pozice, islámské náboženství se formovalo na Blízkém východě a na českém území nebylo ještě po Velkomoravské říši ani vidu ani slechu.

Zmínka o samotném mladíkovi je dochována ve starém hrdinském eposu o začarované královně z dalekého severského ostrova Borenhalm.

1. kapitola - Prolog od Jana

I

Princ Jan pobídl svého koně ke cvalu, protože se od řeky ozývaly výhružné hlasy a nářek.

„Běž, Karlíčku!“ zašeptal zvířeti do ucha.

Následník trůnu miloval projížďky na oři po království. Milerád sledoval, jak se daří jeho poddaným. Snažil se jim naslouchat, aby pak mohl králi předat čerstvé zprávy. Mnohdy se stalo, že jej obyvatelé zahltili malichernostmi. Takovou vlastností vynikal mlynář od Devíti skal. Ten byl schopen přijít za kralevicem s pergamenem nepravostí, jež na něm spáchal prostý lid, a požadoval okamžitou nápravu; většinou si stěžoval na lidi, které sám ošidil na mouce. Jan musel přetrpět jeho monotónní výčet, načež jenom protáhl bezradně obočí.

Mladíkův táta, král Vilém, měl pramalou radost ze synových výletů. Tvrdil, že je sice ušlechtilé vyjíždět a sledovat obyvatelstvo, ale budoucí vladař nemůže být tak lehkovážný. Je to přeci tolik nebezpečné! Můžou si na něho počíhat lapkové nebo spadne z koně. Za jak dlouho by potom přišla záchrana? Teď se však ocitl v situaci, kdy někdo potřeboval jeho pomoc. Zahnal otcovy slova z mysli. Zastavil se na vyvýšenině. Měl krásný pohled na meandr řeky Dyje. Podél ní vedla kupecká stezka, na níž se nacházel vůz, jenž byl rabován dvěma bídáky. Třetí mířil kopím na muže a ženu.

Bez přemýšlení vytasil meč: „Jeď!“

Hnědák Karel uháněl k nebezpečí. Mládenec si dodával křikem odvahy. Nepřipadal si jako příliš zdatný šermíř (Uměl střílet z luku, který si naneštěstí zapomněl v svých komnatách.), ale to mu nesmělo zabránit pomoci druhým. Jakmile začal vydávat pazvuky, lapkové ho zaregistrovali. Muž s kopím se proti němu rozběhl. Kumpáni jej následovali. Druhý třímal dýku v ruce. Poslední z nich měl tesák, menší meč se širší zakřivenou čepelí. Boj se blížil. Chlapovi s kopí viděl do tváře. Byla celá zjizvená jako jeho duše. Útočník provedl výpad na koně. Ten se vzepjal na zadní. Kopyty kopl lupiče do hlavy. Ten se skácel v bezvědomí k zemi. Princ se na Karlovi neudržel a spadl. Meč mu vyklouzl z rukou. Zloděj s dýkou na něho zaútočil. Nestihl se vyhnout. Cítil, jak ostří ťalo do masa. Další výpad mířil na srdce. Instinktivně zkřížil ruce, aby zahradil cestu úderu. Tesák prosvištěl mládenci kolem hlavy. Ozvala se dutá rána i vzdech. Někdo padl k zemi. Cítil zápach loupežníkova dechu. Přišel nový nápřah. Kralevic nelenil. Pěstí udeřil útočníka do obličeje. Ten se sesunul vedle budoucího panovníka Sudie, avšak ničemník byl bleskurychle připraven opět k boji. Následník trůnu se držel za poraněné místo, lehce krvácelo. Oba bojovníci nyní stáli. Jan se mírně rozkročil. Musel se připravit k obraně. Útočník se odhodlal k ataku. Mladík uhnul na poslední chvíli a skopl soupeře k zemi. Dýka odletěla z dosahu obou bojovníků. Princ chtěl soupeře zpacifikovat, jenže starý muž mu zatarasil cestu. S napřaženým mečem donutil posledního zloděje, aby se vzdal. Šarvátka skončila.

II

Lapka, který byl omráčen kopím, ležel opodál.

„Jste raněn,“ oznámil stařec svému zachránci tu novinku.

„Neříkejte,“ usmál se a vstal.

Konečně si mohl prohlédnout lupiče. Bylo pro něho překvapením, kdo před ním seděl. Měl špinavé blond vlasy a ztěžka dýchal. Jednalo se o Francka, námezdní sílu mlynáře od Devíti skal. Jan si vzal meč, poněvadž se cítil nesvůj.

„Otče,“ ozvala se mladá dívka, „tenhle muž ještě dýchá.“

„Počkej! Prvně ošetřím našeho zachránce. Dones mi brašnu, děvče.“

„S kým mám tu čest?“ otázal se princ.

„Hynek Haber,“ pohodil hlavou. „A tamto je moje dcera Ela.“

Děvče s kudrnatými nepoddajnými černými vlasy se usmálo na svého otce.

„To je židovské jméno. Jste žid? “ otázal se princ.

„Jsem i nejsem, princi Jene.“

Ela doběhla k tátovi a předala mu brašnu. Ten se v ní chvíli přehraboval, poněvadž hledal hojivou mast.

„Jak to víte, že jsem...“

„... princ Jan? Máte na sedle vyšitý váš osobní erb,“ odpověděl, zatímco mládenci nanášel mastičku na řeznou ránu, která podle jeho slov měla zabránit krvácení a infekci.

Stařec potom přešel k muži, co byl v bezvědomí. Jan zvedl hrubě Francka a požádal Elu o nějaký motouz. Dívka chvatně odběhla. Vrátila se s dlouhým provazem, jenž mladíkovi podala. Svázali lapku do kozelce, načež ho položili na zem. Princ se nabídl, že pomůže naložit na povoz všechny věci, které byly vyházeny a doprovodí je na královské hradiště Frejštejn. Oba s díky přijali. Princ se dal zatím do rozhovoru s tímto tajemným mužem. Zajímal se o to prapodivné vyznání nevyznání. Víra je přeci jenom jedna, pomyslel si.

Starý muž se mu pokusil ty slova osvětlit: „Je to pro mě plášť, jímž se chráním před nebezpečím.“

Procestoval totiž celičký svět. Viděl, jak víra v rukou lidí může být netolerantní a zhoubná, proto se z něho během života stal vášnivý muslim i křesťan. Následník tomu nerozuměl. V Janově zemi si mohl každý ponechat svoji víru, aniž by jej kdokoliv pronásledoval.

Společně s Elou vraceli do převrácené truhly různé předměty. Jana zaujal obrázek, na němž byla krásná panna, jakou ještě neviděl. Měla zlatovlasou hřívu, která by za podmračeného dne dokázala prosvítit komnaty na hradisku Frejštejn. Přejel jí prstem po nosu, jenž měla posazený jak růžičkový trn mezi očima. Překrásná kukadla byla smutná, bez naděje. Připomínaly mu malé tyrkysové kamínky, jež by ani matka příroda nedovedla vyhotovit. Prstem pokračoval k jejím růžovým rtům. Spodní ret v něm vyvolal touhu dívat se na západ slunce v údolí řeky Dyje, kdy od vody koukáte na zapadajícího pána světla přes lestnaté vrcholky stromů. Vystouplé lícní kosti dopomohly zvýraznit její krásu. Z pod vlasů jí vyčuhovaly špičky uší.

„Kdo je na tom portrétu?“

„To nechtějte vědět,“ odpověděl skleslým tónem Hynek.

„Umíš číst myšlenky?“ obořil se na něho.

„Neumím!“

„Neviděl jsem krásnější dívku. Jen je taková,“ na chvíli se odmlčel, „nešťastná.“

Podíval se na starce a na Elu, která měla oči zavrtané do truhlice. Muži si hleděli navzájem do očí.

„Jste můj zachránce, princi Jane, nechci vám ublížit.“

„Ale ubližuješ, protože mi nechceš nic prozradit o té krásné panně.“

„Dobrá! Slibte mi jedno!

„Máš mé slovo!“

„Nikdy se za královnou Alžbětou nevydáte.“

„Alžbětka,“ vydechl blaženě.

„Prvně bychom měli na vůz naložit věci a ty lapky, ne?“ vložila se Ela nesměle do hovoru.

„Mám to chytrou dceru,“ usmál se Hynek.

Než byli schopni vyrazit na cestu, slunko již pomalu zapadalo. Princ nasedl na svého koně. V ruce držel po celou dobu obraz krásné děvy. Poslouchal vyprávění o vladařce z daléké severské země a přitom obdivoval její krásu.

Hynek Haber začal povídání svým osobním příběhem, poněvadž pochází ze stejné země jako Alžběta, avšak musel utéct. Ostrov Borenhalm, kde dříve vládl její otec Ilumen, byl podle Hynkových slov nádherný. V úrodných nížinách zemědělci sklízeli brambory nebo pícniny ke krmení ovcí, skotu či prasat. Zvěř se chovala pod úpatím sopky Skaftafel. Princ Jan si pomyslel, že to je velmi úrodná země, když je pro ně hlavní chov zvířat. Samotnou zeleninu totiž nesnášel. Královského kuchaře vždy plísnil za jeho vařený hrášek s mrkví. Hynek pokračoval ve svém vyprávění. Dcera krále Ilumena byla dobrosrdečná dívka se srdcem na dlani. Rozdala by se pro druhé, jen aby vykouzlila na lidské tváři úsměv. Její okolí ji zbožňovalo. Kolikrát se dokázala vzepřít i královskému otci, jenom protože viděla, že se plete. Ten dívčinu prostořekost toleroval. Této vlastnosti si cenil, jelikož se u ní projevoval smysl pro spravedlnost, což je základní stavební kámen dobrého vladaře.

„Měla bych se podívat na zajaté lapky,“ prohodila Ela a zmizela v útrobách povozu.

„Takovou dívku bych si přál,“ pronesl Jan toužebným hlasem.

Hynek se nenechal vyvést z míry. Pokračoval ve svém vyprávění. Princezna byla již dívka na vdávání. Král dal vyhlásit tuto zvěst do širokého okolí. Alžběta sice nebyla nadšená, ale podvolila se přání tatínka. Sjelo se spousty nápadníků zblízkých i zdalekých ostrovů. Princeznu okouzlil jeden kníže z ostrova Skaane, Adalbert. Na honosném bále se mělo rozhodnout o jejím bytí a nebytí. Volba padla na onoho šlechtice. Po svatbě přišla princeznina proměna. Krále Ilumena vypudila a sama nastoupila na trůn. Nebohá dívka byla svým novým chotěm zakleta. Kolují zvěsti o změně barvy jejich vlasů. Její téměř zlatavé vlasy jsou nyní černější nežli Ely. Kolem těla má čtyři temné kruhy, jež vytvořily hradbu všem jejím ctnostem. Srdce měla chladnější než ledovec.

Prince Jana zajímalo, co ty čtyři kruhy znamenají, i kde se na jejím těle nachází. Hynek mu popsal diadém. Pod ním sídlí temný kruh pýchy. Kolem pasu, kde můžeme najít žaludek, obepíná královnu Boranhalmu kruh lhostejnosti. Krk je symbolem důvěry, jenže temná kletba jí nedovolí volného nadechnutí. Poslední ctností, o níž byla připravena, je láska, ale jak může lidská bytost skutečně milovat, když ji tlačí na prsou? Následníka trůnu pálila otázka, jestli právě nemluví s králem Ilumenem.

Ten se jenom pousmál a odpověděl: „Jsem přeci žid.“