Báje o ostrově Borenhalm: 3. kapitola - Vysvobození z Černé věže

I

Princ zabouchl dveře své komnaty. Upřímnost mu nepomohla. Těžce skousával, jak se s ním otec rozezleně pohádal. Musel vymyslet nějaký nový plán. Přál si, aby na výpravu za dívkou svého srdce jel s královským souhlasem. Ze stolku vzal Alžbětin portrét; po tak náročném dni se rychle vydal do říše snů.

Následující ráno vstal a rozběhl se k Hynkovi. Když otevřel dveře komnaty, nebylo ani stopy po jeho přítomnosti. Postel někdo čerstvě povlekl. Stejný obrázek se mu naskytl při pohledu do ložnice, v níž dlela Ela. Rozhodl se vyhledat tátu. Potřeboval zjistit, jestli nepodnikl kroky, které by je vyhnaly z paláce. Krále nikde nenalezl. Od služebných zjišťoval, zdali neví, kam se poděli jeho hosté. Nikdo mu nepodal kloudnou odpověď. Vykoukl z okna. Uviděl sesedat krále z koně na prvním nádvoří.

Vilém se vrátil z lovu. Ulovil koroptve a několik zajíců. Potřeboval si pročistit hlavu, protože se Cítil rozmrzelý kvůli včerejšímu konfliktu s Janem. Nestihl ještě rozdat příkazy podkonímu, když mu syn zatarasil cestu. Bez okolků se zeptal, kam se poděl Hynek a jeho dcera. Král posunkem ruky naznačil, aby ho následoval. Sedli si na nejbližší dřevěnou lavičku. Smutným pohledem vysvětlil synovi, jak byl žid šokován jeho chováním. Nechtěl vyvolávat rozepře v královské rodině, a proto se rozhodl odejít. Panovník měl vyřídit Janovi poděkování za záchranu života. Stařec velmi litoval, že jej opouští. Jana pobouřilo otcovo vystupování. Hynkovo jméno si nezapamatoval ani po hádce. Nechtěl vyvolávat další rozbroje. Rozloučil se s ním.

„Kam tak spěcháš, synku?“

„Musím si pročistit hlavu. Měla se zde objevit kupecká karavana.“

„Co s ní?“

„Optám se, jestli nepotřebují ochranu.“

„To je dobře,“ poklepal jej vřele po zádech.

Jan rychle vyběhl do své komnaty. Vzal ze stolku portrét dívky, kterou miloval. Běžel osedlat Karla. Neměl v úmyslu říci otci, jaké jsou jeho skutečné záměry, hledat své nové přátele. Hranice království ještě nemohli překročit. Musí je najít. Přiběhl do stáje. Podkoní právě hřebelcoval jeho oře. Požádal tedy o osedlání. Mezitím odběhl na druhé nádvoří, které se nazývalo Staré. Nacházela se tam jediná studna v paláci. Nabral si vodu do čutory, aby mohl pátrat po zmizelé dvojici.

Jeho naděje braly rychle za své. Projezdil zemi křížem krážem, ale nedobral se žádné stopy. Dny trávil v sedle, noci ve své komnatě. Začínal propadat trudomyslnosti. Poddaní se kralevici vyhýbali. Čeledíni si v království šuškali, že žid uhranul následníka trůnu. On byl ovšem lhostejný vůči jakýmkoli povídačkám. Jediný, kdo se snažil s princem komunikovat, byl purkmistr. Přicházel za ním noc co noc. Moc si přál následníkovi trůnu sdělit pravdu, poněvadž verze, kterou mu vypověděl Hynek, vypadala věrohodně. Dobeš se snažil králi jeho postoj rozmluvit, leč marně.

Když se vrátil purkmistr z Černé věže, zjistil, že rádce Rudolf vydal služebnictvu rozkazy, aby se chovalo, jako by Haber a jeho dcera nikdy neexistovali; měli zákaz se zmiňovat o oné dvojici před Janem. Zaklepal tedy jednu noc, jak bylo zvykem, na dveře komnaty s odhodláním vyjevit mladíkovi pravdu. Chtěl ulehčit svému svědomí.

„Vaše Veličenstvo!“ ozval se Dobeš.

„Čeho si žádáš?“ otázal se, aniž by k němu vzhlédl.

Svícen ozařoval Janův obličej a vrhal stíny na zeď.

„Opět koukáte na obraz Alžběty?“ zeptal se nesměle.

„Jak vidíš. Ten obraz je to jediné, co dává smysl mému bytí.“

„Utápět se ve smutku není dobré, neměl byste spíše vykonat nějaký hrdinský čin?“

„Jaký?“

„Vydat se za záchranou oné panny,“ prohodil opatrně.

„To bych musel vědět, kde je Hynkovi konec. Ten by mi pomohl,“ odvětil zasmušile.

Dobeš viděl, jak se jeho budoucí vladař souží. Od Viléma to nebyl prozíravý čin. Sedl si na princovu postel. Vložil si ruce do klína. Nic leříkal. Podrbal se na hlavě. Jan po drahné chvíli konečně vzhlédl od obrazu. Rozpoznal, že toho dobrosrdečného muže něco trápí. Přemohl se, aby se zeptal, jaké chmury jej přepadly.

„Víte,“ začal pomaloučku mluvit, jelikož si nebyl jistý, jak zbrklé mládí zareaguje, „jsem oddaný služebník...“

„Ale i velmi svéhlavý,“ v očích se mu objevily pobavené plamínky.

„Nikdy jsem nešel proti pánovu příkazu, až nyní. Váš otec na mne bude rozezlen, jenže nechci, abyste byl nešťastný.“

Jan zbystřil. O čem to ten zatrolený purkmistr mluví? Ví snad něco o Hynkovi? Jestli ano, pak by to znamenalo jediné – táta mu zalhal.

„Pokračuj,“ vybídl ho a netrpělivě se pošoupl na židli.

„Víte,“ soukal ze sebe slova nejistým hlasem, „vím, kde nyní přebývá ta dvojice, kterou čtrnáct dní hledáte.“

Tak přece, pomyslel si Jan, avšak přísedícímu neodpověděl.

„Král Vilem mi dal za úkol uvěznit Hynka i jeho dceru. Nechtěl, abyste byl s nimi v kontaktu. Zapomněl byste aspoň snadněji na Alžbětu,“ pronesl sklesle.

Mládenec vyskočil ze židle, načež ji převrátil. Vesele zavýskal. Objal jej a naoko vyčetl, že mu prozradil informaci po tak dlouhé době. Dokonce se chtěl rozběhnout i pro koně.

Poddaný musel zkrotit princovu horkou krev: „Měl byste vyjet za rozbřesku. Otec vás uvidí odjíždět na tradiční výjezd, jenže vy budete mít nachystané peníze a v brašně sbalené nejnutnější věci...“

Plán měli prostý. Než se dají vojáci do pohybu, princ by mohl být již dávno za hranicemi. Dobeš předstoupí navečer před krále a vysvětlí mu, kam se jeho syn zatoulal.

Následník trůnu se chtěl purkmistrovi nějak odvděčit, a tak se rozhodl napsat dopis, v němž otci vysvětlí své úmysly. Bude naléhat, aby nebyl jeho dar shůry potrestán. Ačkoliv se to pomocníkovi nelíbilo, musel souhlasit. Přímluva by se velmi hodila. Bouřku, kterou král rozpoutá, bez pomoci neustojí.

„Nyní běž,“ vyzval jej, „musím se nachystat na zítřejší vyjížďku. Černá věž je přece jenom daleko.“

„Jistě, pane, přijdu se s vámi ráno rozloučit.“

„Děkuji.“

II

Rozednívalo se, ale Jan byl již na nohou. Naditý měšec s penězi měl za pasem. Oděn byl do nejobyčejnější kazajky, kterou našel v truhle, aby nikdo nepoznal o koho se jedná. Vyvedl Karla na první nádvoří. Vyhoupl se do sedla. Během krátké chvíle se objevil s rozespalýma očima i Dobeš. Princ předal dopis spiklenci a vyrazil za vycházejícím sluncem. Koně málem uštval a ten dal svou nespokojenost taky několikrát najevo. Následník trůnu mu pokaždé, když jeho zvířecí přítel trudomyslně zařehtal, do ucha omluvu pošeptal: „Jen co budeme zahranicemi, tak ti v nejbližším šenku nechám přinést čerstvou oves.“

Zřícenina Černé věže se před ním objevila v pravé poledne. Zdáli rozeznal dobře známý povoz.

Strážci byli postarší chlapíci. Dobeš přistihl ničemníky opilé na stráži. Stalo se to nedávno. Měl dvě možnosti jak se zachovat. Buď by je poslal na pranýř, anebo by zametl jejich přestupek pod práh. Vymínil si však jednu podmínku; museli přestat pít jejich božský nektar. Oni to však nedokázali. Za trest je poslal sloužit do Černé věže. Tady nenalezli ani žejdlík rezavého moku. Dostali přikáz, aby se k Hynkovi a jeho dceři chovali přátelsky, jinak si znepřátelí následníka trůnu. Pohrůžka jim ovšem nenahnala strach. Oba byli unavení z hlídání. Měli roztrpčenou náladu.

„Mysíš, že by nám Dobeš kecal?“ otázal se Drška znechuceně.

Svin pokrčil rameny. Z téhle opilecké dvojice vynikal bystřejším úsudkem, ale i větší leností. Měl vyschlo v ústech. Připadal si jako koryto řeky v letních měsících. Voda mu již nechutnala, hra v kostky nebavila, a tak se alespoň spoře oděný nechal příjemně otupovat slunečními paprsky.

„Dal bych si pivo, co kdybys hlídal a já zaběh do nejbližší vesnice,“ pokračoval v monologu Drška.

„Nikam nédu,“ odbyl ho.

„Seš ten nejlenošnější strážce, jakýho sem ve vojsku zažil,“ prskal popuzeně.

„Za jak dlouho bys přiklusal?“ zvedl Svin hlavu.

„Nejbližší vesnice je několik hodin odtud. Je tam krčma U Zrzavého kocoura.“

„Nemaj dobrý pivo.“

„Tak bych moh do Přemyslova.“

„Daleko.“

„Vždyť Přemyslov byla první vesnice, kterou postavili u věže. Během odpoledne bych byl zpátky.“

„Máš nějakej stříbrňák?“

„Nemám,“ odpověděl Drška zasmušile, „ale ty bys mi moh pučit, to cos nakrad při kostkách.“

„Když to neumíš, tak to nehrej!“ Svin mávl ledabyle rukou, potom vytrhl kus trávy a vložil si jej do pusy.

Drška zaregistroval, že se k nim blíží jezdec. Vzal do ruky kopí. Svin se ani neobtěžoval postavit. Jan měl větrem rozcuchané vlasy.

„Kdo si a kam jedeš?“ zařval přísně Drška a vycenil na něho zčernalé zuby.

„Jsem princem této země. Chci navštívit vězně.“

Drška svěsil kopí a podíval se tázavě na Svina. Ten se složitě postavil na nohy.

Prošel okolo hnědáka: „Prince Jana sem viděl a ten je mnohem menší prďola se světlou hřívou. Ty si ale černovlasý jak uhel.“

„Světlé vlasy jsem měl v dětství. Tak pustíte mě?“

„Nesmíme nikoho pustit k vězňům,“ opáčil Svin. Na sedle zaregistroval princův erb. Musel uznat, že mu nelže, ale proč by na něm nemohl získat trochu štěstíčka svým předstíraným neuvědoměním.

„To je snad špatný vtip?!“

„Esli ste Vilémův syn, pak byste měl mejt propouštěcí glejt k vězňům. Jináč vás bohužel nemůžu pustit. Je mi líto,“ protáhl groteskně obličej.

„Jaký glejt? Jsem princ, holoto!“ rozkřikl se.

„Podej důkaz!“

Mladík ukázal na erb a na jizvu, kterou získal v boji s lapky. Pokusil se vyjmenovat dějiny své rodiny, ale strážce pokaždé zavrtěl hlavou. Jan si zkusil pohrát s měšcem stříbrňáků před jejich očima, rozpoznal v nich totiž hlad po bohatství.

„Kolik by stálo menší přivření jednoho očička?“

„Sem neúplatnej!“

Drška se zakuckal, když uviděl, že Svin odmítá peníze. Co ho to popadlo?

„To tě šlechtí,“ ujistil jej netrpělivě, „kdybys mi ale dovolil navštívit vězně, tak jsem ti ochoten nabídnout, oč si řekneš.“

Tohle chtěl Svin slyšet: „Existujou ušlechtilý skutky lidí a i moje srdce de obměkčit. Abyste to dokázal, tak mi krom stříbrňáků budete muset nabejdnout něco navíc.“

„Co by to mělo být, ušlechtilý muži?“ Jan se musel ovládat, poněvadž viděl před sebou stát odpudivě vypočítavého člověka.

Kdyby neměl před sebou důležitější úkol, určitě by toho drzouna ztrestal. Svin mrkl na Dršku a ten odběhl do věže. Objevil se s vakem, jenž hodil na zem. Pod Karlova kopyta spadly dva rozměrné džbány. Mladík si domyslel, že budou po něm chtít pivo. Kde je ale nejbližší hostinec?

Svin pokračoval: „Pokud ste princ. Budete jistě dbát o blaho podanejch.“

„Chceš se opít, že?“

„Čtrnáct dní sme se neožrali,“ vychrlil ze sebe Drška a z koutku úst mu vyplula slina. „Chlastáme jenom vodu.“

„Prvně je chci vidět!“

Svin si protáhlým pohledem změřil vchod do věže: „Purkmistr nám zakázal, abychom kohokoli pouštěli k vězňům.“

„Dám každému třicet stříbrňáků za pět minut času.“

„A chlast k tomu!“ vložil se do hovoru opět Drška, kterého peníze nezajímaly.

„Šedesát stříbrňáků teď a pivo potom!“ byl neoblomný.

Svin chtěl něco říci, avšak jeho druh ho chytl za rukáv, aby s nabídkou souhlasil. Oba následně ustoupili Janovi z cesty na znamení volného průchodu. Ten sesedl z koně.

Když procházel kolem stráží, vyděrač zastavil mladíka pravou rukou a rozevřel levou dlaň: „Nezapomněl ste na něco?“

Jan si je měřil opovržlivým pohledem. Nakonec nachystal pro každého třicet stříbrňáků.

Drška ho ještě zastavil: „A nezapomeň na pivo!“

Když princ vstoupil do věže, uviděl točité schodiště. Po jeho pravé straně byly otevřené dveře do kutlochu, který obývali ti dva ničemové. Vyběhl do patra, protože to bylo jediné obyvatelné místo, jež zbylo po loupežnících. Otevřel dveře, za nimiž se skrývaly dvě cely. V jedné spokojeně pochrupával Haber a ve druhé si jeho dcera pohrávala se svými vlasy. Jan zamířil prvně k odpočívajícímu příteli.

„Vstávejte!!“

„Princi,“ vypískla nadšeně Ela.

„Přišel jsem vás osvobodit.“

„To je dost,“ odpověděl nevzrušeně Hynek a lenošil si dále na palandě. „Čekal jsem, že přijedete mnohem dřív. Dobeš vypadal jako dobrosrdečný chlapík.“

„Je! Ale my máme malý problém, přátelé.“

„Jaký?“ zajímalo dívku.

„Stráž mě vydírá, musel jsem vyplatit každému 30 stříbrňáků, aby mě sem vůbec pustili na ubohých pět minut.“

„Popište mi je,“ vyzval jej se zájmem.

„Ne tak zhurta,“ zadržel starce. „Prvně musíš slíbit, že mi pomůžeš dostat se na ostrov Borenhalm, kde budeme vysvobozovat Alžbětu.“

Stařec mlčel. Jan si začínal zoufat. Naštěstí se do věci vložila Ela. Otci dala najevo svoji nespokojenost se současnou situací.

„Vydíráte mě a to není dobrá vlastnost budoucího krále.“

„Nevydírám, jsem jen zoufalý mládenec, jenž touží pouze po jedné dívce.“

„Popište mi je, nebo Elinka se mnou nepromluví do konce mého života,“ pokračoval netrpělivě.

Princ se podrbal na hlavě. Povykládal jim zážitek se strážci.

Hynek se pousmál a mladíka pokáral: „Tyto prosťáčky byste mohl obelstít sám, když jim záleží jen na penězích a pivu.“

Přesto mu poradil, jakým způsobem by se nejlépe dali přelstít.

III

Jan seběhl zpátky na čerstvý vzduch.

„Spokojenost, Vaše Veličenstvo?“ otázal se úlisně chytřejší ze strážců.

„Jistě, získal jsem vše, co potřebuji. Jejich povoz je za stodolou?

„Jo, jo,“ odpověděl Drška.

„Díky ti...“

„Moment, to sme si nedomluvili,“ skočil jim do řeči Svin. „Můžete mi vysvětlit kam dete?“ vyjel ostře.

„Jenom si něco vezmu a odjedu pro druhou část naší úmluvy,“ pravil vlídně.

„To vás bude něco stát!“

„Cože? To už přeháníte! Prvně mě očešete jako švestku, a pak mám ještě pro takové spiťary zajistit pivo. Nechcete toho nějak moc?“

Svin se usmál a pohodil hlavou ke Karlovi.

„Jak bych vám asi měl dovést to pivo?“ podivil se princ, ale nechtěl se s nimi hádat.

„Mysím, že kůň ve stodole postačí. Do Přemyslova to máte kousek.“

Jan přistoupil ke Svinovi na takovou vzdálenost, až rozeznal čtyři malé pihy na jeho nose.

„Nepřejte si, abych se sem někdy vrátil! Čekal by vás trest.“ Nevěnoval jim další pohled. Nemohl ztrácet čas. Otec by mohl rozkázat vojákům prohledat zemi. V povoze našel černou brašnu, z níž vyndal fialovou lahvičku. Schoval ji do nohavice. Neobtěžoval se vzít sedlo ze svého hnědáka, jen ze země sebral dva džbány. Odvázal oře. Ladně na něho naskočil a vyrazil do Přemyslova.

Šenkýř byl poněkud zmatený, nicméně pivo ochotně mladíkovi natočil. Zvědavě se otázal, jestli náhodou není spřízněn s královským rodem. Jan zavrtěl hlavou, a proto ho šenkýř propustil. K Černé věži dorazil, když slunko stálo vysoko nad borovicovými lesy. Předtím, než vyrazil k násoskům, vyprázdnil obsah fialové lahvičky do obou nádob. Hynek mu prozradil její složení. Jednalo se o výtažek z třezalky, kozlíku a chmelu. Poslední ingredience měla opilce zmást, poněvadž by mohli rozpoznat bylinky, jež pomáhají na nespavost.

Svin si nebyl jistý, jestli udělali dobře, když pustili toho mládence k vězňům. Podíval se na svého kamaráda ve zbrani.

„Ty, poslouchej,“ píchnul jej kopím do nohy.

„Co je?“ zavyl bolestí.

„Ten jinoch se mi zdá podezřelej.“

„Mysíš, že by nám nedovez pivo?“

„Moh by ses starat někdy o něco jinýho než chlast?“ vyjel po něm popuzeně.

„Nezlob se, ale mám žízeň.“

„Umíš akorát pít!“

„Dobrá, proč se ti ten muž nelíbí, mně příde hodnej.“

„Může prozradit náš výměnnej obchod.“

„Proč by to dělal? Sám vypadá podezřele.“

„Snad máš pravdu,“ domluvil a vzhlédl k lesu. Objevil se tam jezdec na černém koni.

„Vidíš!“ zaryčel vítězoslavně Drška. „Nezapomněl na nás!“

Princ viděl, jak se jeden z nich zvedá. Zmizel mu z dohledu. Říkal si, kam se asi poděl. Odněkud donesl dříví a nesl ho ke kumpánovi. Bylo tam ohniště. Asi chystají jídlo, pomyslel si princ. Pivo jim přijde k duhu. Jen potřebuje, aby započali pít co nejdříve.

„No sláva!“ zavýskal šťastně Drška. „Už sem nevěřil, že by ses vrátil.“

„Kdybych měl svého Karla, tak mě tady máte již dávno.“

„Tak nezdržuj!“ skočil mu do řeči Svin. „A jeď si po svejch!“

Vzal si džbány a plácl koně přes zadek, ten zařehtal a rozběhl se pryč. Mladíkovi chvíli trvalo, než se mu povedlo koně uklidnit. Koně odvedl do lesa. Skryl se ve stínu stromů. Otočil se a zdáli sledoval, jak oba muži vyprázdnili první džbánek. Netrvalo dlouho a oběma mužům padaly hlavy únavou. Jan se usmíval. Chytřejší strážný se snažil skrýt hlavu v dlaních, ale jeho tupější kumpán zařezával ve stoje, opíraje se o kopí. Zlomil ho. Ztratil stabilitu a rozplácl se na zem, aniž by měl sílu vstát. Jeho druh zavrávoral. Bylinky jej donutily ustlat si na trávě. Jan nasedl na koně. Vyrazil vstříc osvobodození Hynka i Ely. Ještě než si vzal klíče od vězení, tak se rozhodl poupravit cenu za svobodu přátel. Šedesát stříbrňáků bylo přeci jenom hodně. Nechal každému deset. Drškovi pomohl do pohodlné spánkové polohy.

„Nechce někdo zachránit?“ prohodil, když se objevil v cele.

„Neptejte se tak hloupě. Nemůžu se dočkat, až se nadýchám čerstvého vzduchu,“ odpověděla popuzeně Ela.

„I mé staré kosti trpí v tak malém prostoru.“

Jan jim odemkl. Rozběhli se ze schodů přímo k povozu. Zapřáhli do něj černého koně. Jan přiběhl za Karlem. Poplácal ho po těle a dal mu pusu. Jeho zubatý přítel zařehtal slastí.

„Tak, princi, kudy nejrychleji z tvé pohostinné země?“

„Omlouvám se za mého otce.“

„Neomlouvejte se, jsem táta, a kdyby mi moje dcera řekla podobnou pitomost? Tak přísáhám u Jehovy, že bych ji už nikdy nikam nepustil.“

„Takže to je moje chyba?“ vykulil nevěřícně oči.

„To ne, jste jen mladý a prchlivý,“ mrkl na něho spiklenecky.

„Je čas vyrazit. Ještě by nás mohl váš tatínek pronásledovat.“ „Tak šup! Jedeme!“ popohnala je Ela.

IV

Byl již večer a Vilém netrpělivě přešlapoval po prvním nádvoří. Služebnictvo zapalovalo louče, které vrhaly světlo na celý hradní komplex. Králův potomek se nevrátil z ranní vyjížďky. Vladaře jímala starost o jedinou ratolest, nechtěl však zbytečně zburcovat vojsko. Jan by ho v současném rozpoložení jistě vyplísnil. Od uvěznění toho starce se mu ztrácel před očima. Chtěl mu říci pravdu, ale dnes za ním přišel Dobeš. Zvěstoval mu radostnou novinu. Jeho synek je opět plný úsměvu a síly. Z nádvoří přešel do stájí, kde bylo v současné chvíli deset koní. Pozdravil štolbu, jenž stál u vědra s vodou a pil. Purkmistr mu zatarasil cestu.

Panovník se na něho vlídně usmál: „Oč si žádáš?“

„Musím s vámi mluvit.“

„ Tak mluv!“

„Jedná se o vašeho syna.“

„Stalo se něco?“

„Mám pro vás od něho dopis,“ podal mu pergamen.

Mlčky sledoval, jak král čte pochmurně každý řádek. Dobeš očekával trest. Prvně jej Vilém vyplísní, a potom mu odejme funkci. Smiřoval se i s možností pranýřování, jenže tíha svědomí byla silnější. Raději fyzická bolest nežli mučení jeho duše. Král zmačkal pergamen. Zadíval se dlouze do Dobešových očí. Purkmistr pohled opětoval. Nemínil uhnout ani mrknout. V králových očích neviděl zlost, nýbrž smutek.

„Tvoje poctivost dojde jednou jistě uznání, ale dnes si svého panovníka zklamal.“

„Čekám na rozkazy, Vaše Veličenstvo.“

„Dostaneš jediný. Neuposlechl si můj rozkaz, byť si v dobré víře pomohl tomu paličákovi a za to tě stihne trest.“

„Jsem připraven nést zodpovědnost za své činy.“

„Čeká tě čtyřdenní navštěva hladomorny. Následně ti bude odejmut úřad...“

„Trest přijímám,“ vstoupil mu do řeči.

„Nech mě domluvit! Po odejmutí úřadu tě bude čekat dlouhá cesta. Najdeš mi synka na tom prokletém ostrově. Jakmile ho objevíš, budeš mu k ruce, aby tu zpropadenou královnu dokázal vysvobodit ze zakletí.“

Purkmistr nevěřícně zíral na královu proměnu. Vládce k němu mluvil zlomeným hlasem: „Jan se vydal na cestu, která jej může ošlehat životními zkušenostmi. Jak se vrátí, stane se králem této země. Zarputilost a dobré srdce mého syna šlechtí.“

Král domluvil a sklesle odešel. Dobeš se za ním díval, ale pak chvatně odklusal za nejbližším vojákem. Královské rozkazy se přeci musí plnit.