Báje o ostrově Borenhalm: 4. kapitola - Pouť do Ulkrandu, 1. část

I

Jan a jeho malý doprovod prošli kolem hraničního kamene druhý den ráno. Po celou dobu byli v napětí, jestli nepotkají zbrojnoše. Nenarazili ovšem na živou duši. Princ navštívil sousední země několikrát, avšak poprvé se pro něho staly přestupní stanicí.

Spávali u řek a na mýtinách. Vyhýbali se větším městům, hradiskům či šenkům. Domluvili se, že si budou tykat.

Následník trůnu se od Hynka trpělivě učil, jakým způsobem přežít v divočině a jazyk ostrova Borenhalm. Musel zapomenout i na hodnotnou masitou stravu. Spokojil se pouze s dary lesa. Zpočátku pociťoval rozmrzelost. Nechtělo se mu zbavit kančí kýty či divočáka, ale Haber znal dary lesa dokonale. Dovedl připravit kořínkovou polévku nebo houbovou smaženici, ba co víc rozpoznal blížící se nebezpečí, ať se jednalo o medvěda nebo přicházející bouři.

Nicméně třetí týden cesty už Jan odmítal jíst pouze bezmasou kuchyni.

„Hynku, smekám před tvým uměním. Ty a Ela jste skvělí kuchaři, ale já už měsíc neviděl maso. Ježí se mi z toho vlasy hrůzou!“ ukázal na své roztřepené konečky. Hynek odložil lžíci, na níž měl zbytek šouletu.

„Dobrá, zítra půjdeme podél řeky, tak budeš mít možnost ulovit rybu.“

„Já?“ podivil se princ. „Vždyť nevím, jak se rybaří. Lovu jsem se zúčastnil několikrát, ale tohle nezvládnu!“

„Aspoň se naučíš něco nového,“ mávl stařec ledabyle rukou.

Koryto řeky se objevilo druhý den v pravé poledne.

„Jak se jmenuje?“ zajímalo prince.

„Agara! V jazyce místního národa znamená hbitá,“ odpověděl stařec.

„Je tak nebezpečná?“ podivil se.

„Ne, je v ní pouze mnoho ryb.“

„Tak už něco ulov, ať můžu začít vařit!“ křikla Ela k mladíkovi, který zrovna vstupoval bázlivě do řeky.

„To se ti lehko řekne, ale já nevím jááák!“ zahučel až na dno.

„Elinko, na jeho snaze musíme ocenit, že se aspoň pořádně umyje!“ uculil se.

„Otče, máme ještě nějaké bramobory, tak já udělám placky.“

„Buď té lásky. Princ se asi rozhodl nás vyhladovět.“

Hynek se nemýlil. Řekou plulo nezměrné množství ryb. Mládenec zatím odhodil mokré svršky. Uvědomil si, že nemá ponětí, jak se ryby loví. Rukama nebyl schopný žádnou lapit. Jakmile mu nepomohl ani meč, rezignoval. Dobelhal se vyčerpaný k sedícímu Hynkovi. Ten se uvelebil na břehu a bavil se princovým neumětelstvím.

„Na to nemám, rybu nikdy nechytnu!“ funěl.

„To je proto, že ti chybí zkušenosti. Zítra budeme pokračovat,“ poplácal unaveného jinocha po zádech a odešel na oběd, jelikož Ela dovařila placky.

„Chci umřít!“ vydechl kralevic.

Haber si chtěl následující ráno přispat, jenže ho probudilo Janovo hudrování. Ten stál ve vodě a marně se snažil zajistit nějakou potravu.

„Pojď sem,“ zavolal si jej.

„Chytám ryby.“

„S takovou, chlapče, si zničíš leda klouby. Musím ti něco vysvětlit.“

Princ neochotně vylezl z vody. Stařec mu podal několik větví.

„Co to je?“

„Teď třímáš v rukou lísku, jak můžeš cítit, má průžné dřevo,“ významně se odmlčel, protože doufal v nějakou reakci, avšak následník trůnu jen nechápavě koukal na svého průvodce. „Bude ti sloužit jako oštěp.“

„Já ale nikdy oštěp nedělal, na tohle jsem měl přece lidi.“

Hynek vstal a pronesl pouhé: „Snaž se!“

Mladík se pak celý den věnoval vyhotovení oštěpu, jenže mu to nešlo. Přivodil si úspěšně několik řezných ran od dýky. Při každém pořezání zaklel.

Navečer za ním opět přišel stařec: „Můj drahý příteli, zítra ti ukážu, jak se vyhotovuje oštěp.“

„A proč něco neulovíš, když to umíš?“

„Protože tě učím!“

Na jídlo neměl ani pomyšlení. Měl rozbolavělé ruce od celodenní námahy. Ela mu alespoň ošetřila pořezaná místa.

„Vstávat, Jane!“ zakřičel mladíkovi do ucha, když slunko bylo ještě schované za vrcholky hor.

„Jsem unaven,“ nechtělo se mu vstát. Šššt. Šššt. Dva zvuky letícího šípu zabodnutého do země jej donutily vyskočit. Haber se uculil: „Tady máš dva lovecké oštěpy, abys viděl, jak by sis ho měl vyrobit.“

Jan na sebe hodil soukennou halenu. Poslušně čekal, co mu jeho mentor k nim poví. Čekala jej malá přednáška. První lovecká zbraň měla na vrcholku ostrý kámen. Ten byl vložen mezi rozpůlenou větev a obvázán provazem, aby lépe držel. Stařec tomu kusu šutru říkal pazourek. Svému mladému učni vysvětlil, že se používá pro lov zvěře v přírodě. Naopak druhá zbraň měla čtyři hroty. Ty byly pouze z lísky, protože vrchol lísky musel člověk rozštípnout na čtyři části, které zpevnil malými dřívky u okraje rozštěpu, jež potom ovinul provázkem, pro lepší ovládání kopí. Tato zbraň se používala výhradně pro lov.

„Dnes se ještě obejdeme bez masa, zítra už půjdeme cvičit,“ s těmi slovy se rozloučil a zanechal prince osamotě.

„Do prkenný podlahy!“ odhodil mladík jednoduchý oštěp, když už nebyl schopen vydržet své marné úsilí.

„Co se děje, Jane?“ zeptal se přísně přicházející Hynek.

„Jsem vznešeného rodu. Nejsem šašek, komediant, dokonce ani kejklíř!“

„To nejste! Vypadáte spíš jako vodník!“ vyprskl smíchy.

„Vodník?“ brunátněl mladý princ. „A co jsi ty? Starý zbabělec, který se stydí sám za sebe!“ pokračoval nasupěně.

Moudrý muž mlčel. Úsměv se mu vytratil z tváře. Jan ztratil kuráž. Jeho přítel vstal: „Chlapče, dám ti jedno ponaučení! Slova vyřčená v hněvu, mohou ublížit nejen adresátovi, ale i tobě. Vše co děláš, má svůj smysl. Nauč se trpělivosti a rozjímání. Je lepší počkat, než dosáhnout cíle bez jakékoliv snahy.“

Čtyři dny spolu nepromluvili. Jan se uzavřel do sebe. Zbylý den po hádce se k rybolovu nevrátil. Stařec jej celou dobu bedlivě sledoval. Princ sebral odvahu k cvičení hned následující den. Opakoval do nekonečna Haberovi rady, ačkoliv to bylo nesmírně fyzicky náročné. Nasáklý oděv jej stahoval ke dnu. Svaly úpěly únavou. Jednoduchým oštěpem navíc nebyl rybu schopen chytit. Přemýšlel, proč tomu tak je. Mnohokrát si byl jistý, že rybu ulovil, ale pokaždé minul. Ponořil se proto celým svým tělem pod hladinu a prohlížel si pohyby, které dělaly jeho údy ve vodě.

„Jasně, pohyb ve vodě nám zkreslují naše smysly!“ plácl se do čela.

Vyběhl z vody. Sundal si svršky. Vzal si čtyřhrotý oštěp a skočil zpátky do vody. Připadal si, jako by se rybou narodil. Čekal na pěkný úlovek. Přišel znenadání! Pstruh plaval kolem urozeného těla. Ruka vypustila oštěp takovou rychlostí, až to samotného mládence překvapilo.

Při večeři se Hynkovi omluvil. Elin táta se usmál, princ se totiž učil trpělivosti a pokoře.

II

Klíčovým úkolem Janových přátel bylo nicméně vysvětlení zvyků, jež se nosí v ostrovním království. V hlavním městě Ulkrandu se rozmohly hazardní hry. Královna je podporuje, poněvadž určitá částka financuje výbojné výpravy jejího chotě Adalberta. Dostat se k Alžbětě je prakticky nemožné. Kolem má osobní stráž, která se od královny nehne ani na krok. Z paláce vychází pouze jednou denně, kdy vyráží s kočárem a se čtyřmi po zuby ozbrojenými vojáky do Mincovního domu. Zde se soustředí všechny zisky z čertovských her, jak je nazýval Hynek. Vysvětlili mu, že jakékoliv náboženské vyznání je potíráno a lidé končí v kládě nebo ještě hůř na popravišti. Víra, podle královského mínění, zabraňovala lidem plnohodnotně pracovat. Mnoho lidí založilo krčmy, kde se odehrávaly hra v kostky. Pivo tam roznášely krásné děvy, jež okouzlovaly hosty svým půvabem. Hráči byli ze všech svodů natolik tumpachoví, že odcházeli pryč s prázdnými kapsami.

Protože královna nepřijímá žádné audience, museli vymyslet plán, jak prince dopravit do její blízkosti. Vydumali nebezpečnou lest. Nastudují si přesně trasu do Mincovního domu. Ela bude riskovat a skočí pod kola kočáru. Vojáci budou její nešikovnost chtít potrestat bitím, jenže objeví se princ a všechny vojáky přemůže. Zakletá královna má slabost pro schopné muže. Mladík by se tak mohl objevit v její osobní gardě. Janovi se ta myšlenka příliš nezamlouvala. Není příliš zdatným bijcem, takže by byl rád, kdyby se plán pozměnil. Hynek ho uchlácholil. Dostane od něho speciální rukavice, na nichž bude silná uspávací mast. Postačí udeřit protivníka a on již nevstane.

„Táta by měl radost,“ rozesmál se Vilémův syn. „Konečně bude ze mě pravý válečník. Přemoci čtyři bojovníky? To už je umění.“

Cesta po souši trvala tři měsíce. Po tak dlouhou dobu nezavadili o člověka, usedlost, vesnici ani město. Hynek nyní musel svůj plán poupravit. Jediná cesta z pevniny vedla ze starobylého přístavu Rupele, kde se setkávali kupci z širokého okolí. Jan se podivoval nad novým světem. Jeho království bylo malé a žádné město se v něm nenacházelo. Stavěli se tam jenom vísky s několika příbytky. V Rupele se nacházely kamenné domy. Hodně z nich bylo zbořených či vypálených. Lid vypadal nuzněji než v Sudii. Museli jste projíždět úzkými uličkami, v jejichž středu procházel žlab, jenž odváděl nečistotu z města do moře. V srdci Rupele se rozprostíralo velké prostranství, kde se nacházela obrovská kruhová, otevřená pětipatrová budova s nespočtem malých okének.

„Co to je?“ vyzvídal a ukázal prstem na onu budovu jako malé dítě, když poprvé uzří meandr řeky Dyje.

„To je amfiteátr. V dávných dobách sloužil k pobavení prostého lidu. Odehrávaly se tam hry divadelní i bojové.“

„Bojové?“

„No, existoval takový zvláštní druh lidí, říkalo se jim otroci a ti nejsilnější z nich se stávali gladiátory pro pobavení obyvatel.“

„To je barbarské, prolévat krev pro zábavu se přece nedělá.“

„Žiješ v jiné době, princi, musíš pochopit, že to co bývalo normální tehdy, může být dnes bráno jako tmářství. Jenže mi to nemůžeme odsoudit, pokud jsme nepochopili tehdejší dobu,“ odpověděl vlídně.

„Tati, netrap mu hlavu tvými rozumy,“ pokárala Ela otce.

„Nezapomeň, dcero!!“ pronesl důležitě. „Budoucí král se musí neustále vzdělávat – prahnout po poznání – a já protřelý životem mu mohu hodně předat. Hyje, starouši.“

Zastavili se u přístaviště. Jan poprvé uzřel moře. Vodní plocha kam lidské oko dohlédlo. Hynek šel k nejbližší kotvící lodi, aby u námořníka zjistil informace o odjezdu na Borenhalm. Muži scházela pravá ruka. Svojí zdravou končetinou horečně ukazoval k dalším lodím. Haber se na chvíli ztratil z dohledu. Když se vrátil, oznámil svým druhům nemilou zprávu: nejbližší loď vyrážela na ostrov až za čtyři dny. Jednalo se o poslední borenhalmskou loď, která vypluje z přístavu. Hynek zjistil, že díky válkám, jež rozpoutal nový vladař, zpřetrhaly ostatní země s královstvím obchodní styky. Poutníci potřebovali někde složit hlavu a jeden námořník jim poradil vyzkoušet pohostinnost U Žíznivého mnicha.

Šenkýřka je přivítala s rozmáchlým gestem, poněvadž to byla žena bodrá. Otevření dveří znamenalo příliv mnoha penízků, které mohla rozmnožovat nebo utrácet za nové ošacení, do její nadité pokladničky. Nyní měla na sobě blankytně modrou suknici a přes ni dlouhou bílou zástěru. Hospoda měla šest stolů s lavicemi, přes den však zely prázdnotou.

Hynek se otázal kolik bude stát nocleh.

Šenkýřka na ně zamrkala zelenýma očima a odvětila: „Za noc chci dvacet stříbrňáků na hlavu.“

„Teda, ženská, vy jste větší hamoun než já a to jsem žid,“ vyhrkl pobaveně Haber a v očích mu zajiskřilo. Všiml si bujných tvarů této dámy, proto chtěl udělat dojem.

Ona pobaveně mávla rukou: „To víte, co zmůžu sama mezi opilými hejsky? Jediné zastání mám v těch kulatých nezbedech.“

„To je pravda, tak bychom prosili tři pokoje na čtyři noci,“ uchechtl se Hynek a natáhl se pro stříbrňáky k princi. Ten vytáhl naditý váček s penězi a vyskládal na stůl obnos, o nějž si šenkýřka řekla. Ta vroucně poděkovala a odvedla je poschodech do jejich pokojů.

Jan trávil čas ve svém dočasném příbytku. Nelákalo jej projít si město. Nechtělo se mu sestoupit do šenku mezi opilé námořníky, jež každý večer holdovali laciné zábavě. Poslední noc před odjezdem přišel Hynek. Naléhal na mladíka, aby se přišel podívat mezi tu společnost.

„Proč bych měl?“ zeptal se otráveně, poněvadž zrovna obdivoval Alžbětinu podobiznu.

„Poučí tě to, důvěřuj mi. Musíš zjistit, co čertovské hry vlastně dovedou. Vzpomeň si na případ s mlynářem nebo na strážce od Černé věže. Nebyl jsi dvakrát nejbystřejší.“

„Neměl jsem s tím zkušenosti,“ odpověděl mrzutě.

„Vždyť rád jezdíš mezi poddané.“

„Dobrá, už jdu,“ vstal neochotně z postele. „Ale předem tě upozorňuji, že se mi nikam nechce.“

„To nevadí!“

„A budu neverlý!“

„To je u tebe normální!“

V šenku se stoly zaplnily, lidé navíc stáli a popíjeli mezi nimi. Hodně se jich i dívalo ke stolům, protože tam hráli hry v kostky a karty. U rohového stolu seděl starý muž. Hrál na oprýskanou loutnu a zpíval chraplavým hlasem námořní písně.

„Proč toho chlapa ještě někdo něčím nebacil? Ten zpěv je hroznej. Trhá uši,“ bědoval princ.

„Ti muži nevnímají linoucí se zvuk, jsou zaujati pouze hrou. To je pro ně jen kulisa,“ poplácal Hynek mladíka po zádech.

„Kam se poděla Ela?“ otázal se a pátral po lokále.

„Venku. Obdivuje nejkrásnější lodě přístavu,“ ušklíbl se, jako by říkal, že je jeho dcera pomatenec. „Pojď, máme práci,“ dodal vzápětí.

„A jakou?“

„Budeme sledovat, co se tady děje.“

Princ zaplul mezi stoly. V šenku byl vydýchaný vzduch. Námořníci se prohýbali pod korbely piva. Vzpomněl si na událost před několika měsíci, kdy uspal vojáky svého otce. Nebylo by špatné použít stejné pivo, pomyslel si. Váleli by se tady jak sudy. Zaměřil se na hráče s kostkami. V rukách promíchali pět kostek a hodili je na stůl. Vsázeli peníze. Nepochopil sice pořádně princip oné hry, avšak zaregistroval, když hráči vyhrávali. Což se stalo, pokud hodili speciální kombinace. Zeptal se jednoho kymácejícího opilce, jakým způsobem ta hra funguje.

„Tá je jednoduchá,“ škytl opilec a máchl rukou tak nešikovně, až vyťal štulec stojícímu muži.

Ten si to nenechal líbit. Chtěl se pomstít. Jan vstoupil do rozmíšky. Opilec si povšiml princovy střízlivosti, a tak okamžitě vycouval.

„Díky ťa, škyt,“ zavrávoral, „ jmenuju sá Karbán.“

„Já jsem Jan.“

„Jsem tě zavázán, Jáne. Dostál bych do držky. Ožrál jsem sa.“

„Neříkej! Ani bych si nevšiml,“ uchechtl se, „ale radši mi pověz, co je to za hru?“

„Vrchcábi.“

„Cože?“

„Vrchcábi!“ zopakoval.

Karban si nahlas říhl a začal vysvětlovat pravidla. Hra se hrála tak, že hráč, jenž hází kostkami, si vybere po hodu ty, které se mu hodí. Zbylé použije na další dva pokusy. Body jste získávali za součet tří či čtyř stejných kostek. V půlce vysvětlování se mládence optal, jestli by mu nekoupil jedno pivo. Jan přikývl. Karban si vzal stříbrňák a odkvačil pryč. Celý rozradostněný položil před šenkýřku peníz. Když se vrátil, zapomněl, kde skončil. Kralevic mu připomněl, že popisoval hození stejných kostek. Opilec se plácl do čela. Nevzrušeně pokračoval. Výše zmíněné body přebila kombinace jakýchkoliv tří a dvou stejných čísel. Existovala též malá a velká postupka. Sám ale nevěděl, co to znamená. Výhru pak jistojistě někdo získal, jakmile hodil pět stejných kostek.

„Proč to vlastně hrajete?“ podivil se princ, „Vždyť je to ztráta času.“

Karban posmutněl: „Víš, škyt, ono je to ťažké, děláme od rána do večára. Vyjížďáme na několik měsáců na moře, škyt, a ono není mnoho možnástí k pobávení. Co vlastně za života máme? Loď, chlásť a kostky.“

„A proč nepěstujete nějakou zálibu?“

„O čám to breberkuješ?“ nerozuměl otázce.

„Nějaký koníček, který by zaplnil prázdné místo ve vašem životě.“

„Pořád vás nechápu, škyt.“

Jan to nevydržel. Rozloučil se s opilým Karbanem. Během večera si popovídal ještě s pěknou řádkou opilých námořníků. Všichni měli jedno společné. Postrádali smysl života. Naplňovali je vrchcábi a opíjení se. Hynek přišel za svým přítelem a požádal jej, aby mu řekl o všem, co ho zaujalo. Ten mu vše vyložil. Hynek pouze pokýval hlavou a nařídil princi, aby si to vštípil do paměti.

„Běž spát a naber sílu. Předpokládám, že jsi ještě nikdy neplul na lodi.“

„Ne, vůbec nic mi to neříká.“

„Čeká nás čtrnáct dní mořského vlnobití. Pokud nejsi zvyklý, tak to s tvým žaludkem může neblaze zamávat.“

„Hynku, nestraš!“