Báje o ostrově Borenhalm: 4. kapitola - Pouť do Ulkrandu, 2. část

Poslední část putování, než se dostanou do hlavního města ostrova Borenhalm, během něhož potkají člověka obeznámeného s místními poměry.

III

Princ s hrůzou zjistil, že Karban pracoval na lodi jménem Valkýra, jež měla dovést tři přátele na Borenhalm. Onen námořník vytrvale klepal na dveře kajuty a snažil se od Jana vyprosit nějaký peníz. Mladík zalitoval chvíle, kdy ráno vycházel z krčmy U Žíznivého mnicha. Zakopl o něho na prahu. Zacloumal s ním, jestli není mrtvý. Karban nahlas zachrápal. Ve spánku zamumlal melodicky nějakou odrhovačku. Hynek netrpělivě kopl do zpité trosky. Vrátil se do místnosti, kde u sudu s pivem našel ležet vědro. Člena posádky námořní lodi probudila studená sprcha. Opile si promnul oči. Bez poděkování vstal a odešel na Valkýru, která se chystala k vyplutí.

Jan si tenkrát posteskl: „Tak se toho člověka nezbavím.“

Plavba byla pro něj hotovým utrpením. Hned první den ho přepadla mořská nemoc, a proto nevycházel z kajuty, kterou měl pro sebe a své přátele.

Následujícího dne vpluli do bouřky, v níž setrvali po čtyři dlouhé dny. Jak se blížili ke břehům Borenhalmu, tak se měnilo i počasí. Jan byl zvyklý z rodné vlasti na mírné zimy, tady ho však záblo celé tělo. Hynek mu přinesl jeden chundelatý kožich, jenže ani to nepomohlo.

„Z plavby vidítš akorát vědro a kajutu,“ dobírala si jej Ela desátý den.

„Jsi zcestovalá, ale to neznamená, že si země budeš tropit žerty!“ opáčil nerudně.

Dívka se jenom usmála a odkvačila na palubu, kde se nechala šlehat mořskými větry do tváře. Po dobu plavby se z ní stal jiný člověk. Byla jedinou ženou na lodi. Ve společnosti tolika drsných mužů zhrubla. Vlasy si nenechávala rozpuštěné, nýbrž si je stahovala do culíku. Občas používala obhroublý jazyk námořníků. Haberovi se to nelíbilo. Dokonce ji musel okřiknout, aby se chovala jako mladá způsobná dívka. Nakvašeně přišel za princem do kajuty, jenž právě úpěl bolestí.

„Je to hodná holka,“ snažil stařec, spíše pro sebe, ospravedlnit chování své dcery, „ale když jsme dlouho na cestách z cizími lidmi, tak přebírá chování takových ničemníků.“

„Je ještě mladá,“ zakuckal se Jan.

Hynek zpozoroval princovu bledost. Přešel ke své palandě, na níž ležela brašna. Vytáhl z ní opět lahvičku. Přešel k vědru a nabral plnou naběračku vody, do níž přimíchal pár kapek lektvaru.

„Vezmi si, princi. Mohlo by to uklidnit ten podrážděný žaludek.“

Jan se ani neoptal, z čeho je ten výtažek. Svému příteli důvěřoval. Navíc mu bylo natolik zle, že hůř se snad nikdy necítil.

Poslední dva dny plavby se odvážil vyjít na palubu. Měl nejistý krok a tělo zesláblé. Ledový vzduch dovolil kralevici pořádně se nadechnout. Námořníci poznali ještě na moři, kdy se loď začala blížit k pevnině. Čtrnáctý den jeden z nich zakřičel známé heslo, jež si přeje slyšet každý mořský tulák - země na obzoru.

Ela k němu přistoupila a pošeptala mu do ucha: „Tvá milá se blíží.“

„Snad se zbavím i té příšerné mořské nemoci,“ zadoufal.

IV

Loď zakotvila u břehů. Drahnou část cesty museli plout na pramici. Když Jan seskočil na pevnou zem, políbil ji. Pobřeží bylo kamenité. Od mořských vln vybíhal ostroh, na jehož úpatí se rozprostírala malá víska. Princ nebyl schopen najít rozdíl ve vesnicích na ostrově a u něho doma. Po delším prozkoumání přeci jen rozdíl objevil; jedna budova byla celá kamenná, zakončená kulovitou věží.

„Vítej na ostrově Borenhalm,“ objali kamaráda Hynek s Elou.

„Co to je?“ ukázal zaujatě prstem k té zvláštní stavbě.

„Tohle? To je maják,“ pousmál se stařec. „Pomáhá mořským poutníkům objevit pevninu.“

Povoz i koně museli zanechat v Rupele. Jana hlodal červíček výčitky, protože v přístavu zanechal svého věrného oře Karla. Nepříjemné pocity musel potlačit a zamyslet se, jak se dopraví do Ulkrandu.

„Přece po svých,“ rozřechtal se Hynek na celé kolo.

„Budeš tak hodný a pomůžeš mi s brašnou a tvým sedlem?“ ozvala se nesměle Ela, jež si vzala otcovy rady k srdci.

„Jistě!“ usmál se mladík.

Cesta do hlavního města trvala dva dny. Celému území vévodila sopka Skaftafel, která klidně spala.

Po cestě narazili na opuštěný klášter. Byl obehnán hradbami. Uvnitř dvora se nacházel kostel a tři budovy. Ele kručelo v břiše. Poprosila tatínka, jestli by se nemohli po bývalém obydlí řeholníků porozhlédnout. Jan s nápadem souhlasil, avšak prvně musel stavby prozkoumat sám, aby zamezil jakémukoliv nebezpečí. Vytáhl meč. Opatrně se kradl podél budov. Bedlivě špicoval uši, zdali se k němu neblíží potají nějaký lapka. Dveře některých budov kdosi vyrval z pantů. Kostel někdo pro změnu vyraboval. Místnost k přespání vypadala, jako by se po ní prohnala mořská bouře. Podle počtu postelí usoudil, že se jednalo o klášter pro osm mnichů. Jídelna byla netknutá. Na stolech ležely talíře a příbory. Přešel do stodoly. Nenašel nic víc než seno, raději se vrátil do jídelny. Posadil se na lavici a protáhl si záda. Na konci jídelny uzřel zející díru po dveřích. Vešel do kuchyně. Nenalezl jídlo, jen otevřené dveře vedoucí do další místnosti. Podle neproniknutelné tmy usoudil, že ústily do sklepení. Neměl oheň, a proto se rozhodl vrátit prvně pro přátele. Jakmile vyšel z jídelny, uviděl Hynka i Elu na nádvoří, jak tam po Janovi pokukují.

„Co tady děláte?“

„Hledáme tě,“ odvětila káravě.

„Potřebujeme oheň, našel jsem sklepení, třeba tam bude jídlo.“

Hynek zabrousil do brašny, rozkázal Janovi, aby našel něco k podpálení. Ten se vrátil do místnosti, kde řeholníci původně spávali. Našel zde plno mosazných svícnů. Jednomu z nich zbyly dvě svíčky. Hynek mu jej zapálil pomocí křesadla.

Vyšli vstříc jídelně i kuchyni. Jan šel instinktivně do sklepa. Překvapila ho rozsáhlost podzemí. V odbočkách našel uskladněné jídlo. Jedna slepá chodba byla vyhrazena pouze jablkům. Jan posvítil na zem, kde uviděl v prachu kruhy od košů. Zůstal zde jediný koš plný jablek. Půlka však hnila nebo jí prolézali červi. Na ostrově tedy musely být jabloňové sady.

Jan se vrátil do hlavní ulice: „Je tady jídlo!“

„Výborně!“ dolehl k němu Elin tlumený hlas.

V jedné slepé uličce zajásal. Uviděl několik zavěšených kusů vepřového masa na železných tyčích, na jejichž koncích se skvěly velké háky. Chodba sestupovala níže. Narazil na další odbočku, avšak tady se nejednalo o úzkou slepou uličku, nýbrž bulvár s obrovskými sudy většími než člověk. Zaklepal na nejbližší. Očekával dutý zvuk. Znamení, že sudy jsou prázdné. Spletl se. Na kraji zatáhl za páčku. Z malého kohoutku se vyřítilo červené víno. Sehnul se, aby se trochu napil. Bylo trpké, ale pro Jana to znamenalo blahodárný, chladný dar. Vrátil se do chodby a vydal se ještě dále, třeba by zde objevil ještě něco výjimečného. Nemýlil se. Sklepení končilo dvěma celami. První byla prázdná, v té druhé ležel muž na kamenném kavalci. Musel to být řeholník. Měl na sobě sutanu a tělo v nepřirozené poloze. V rohu se ještě nacházel prevét. Na zdi pak visel kříž. Šáhl mu na krk, ale tep nenahmatal. Nedýchá! Princ se ještě cítil zesláblý po plavbě, tomu však nezabránilo vzít bezvědomé tělo do náruče. Mladý mnich byl nečekaně lehký, takže následník trůnu udržel v ruce i svícen.

„Pro Boha!“ vyklouzlo Ele, když spatřila toho mládence.

Její táta pomohl Janovi. Položili bezvládné tělo na jednu lavici v jídelně.

„Co máme dělat, Hynku, nedýchá!“

„Běžte s Elou pro jídlo a nerušte mne,“ vyzval je rázně.

Starcova dcera zatáhla kamaráda za rukáv. Ten se podivil nad tím, jak se najednou Haber změnil.

„To víš, táta, potřebuje klid pro svoji práci. Nemá rád, když vidí člověka v ohrožení života. Je posedlý jeho záchranou. My bychom jenom překáželi.“

Ela musela Jana několikrát důrazně upozornit, aby nechal jejího otce pracovat, jeho však stravovala zvědavost.

"Jestli se tam podíváš, tak ti přestaneme pomáhat!" pohrozila.

"To byste neudělali?" polekal se. 

"Na to můžeš vzít jed!" pronesla a potom ženským okem kuchařinky začala vybírat jídlo, které připraví. Jan se tedy rychle přeorientoval na debatu o jídle, poněvadž vepřové maso se musí objevit u večeře. Dívka jej vlídně pohladila po tváři jako malé dítě, jež mámě řekne, že chce ochutnat pivo. Jídlo vynesli ze sklepení nadvakrát. Princ v kuchyni našel džbánek a vrátil se pro víno. Nenápadně přinesl ještě kus vepřového.

„Já to maso vidím!“

„Ono se bude hodit, víš jak se to maso scvrkne?“

„Jednou nám jeden mudrc řekl,“ protáhla obličej, „že méně je více.“

„To zní sice chytře, ale né vždycky je na to správná chvíle.“

„Vy si vše umíte obhájit, Vaše Výsosti,“ hluboce se uklonila.

„Od toho jsem následník trůnu,“ společně se rozesmáli.

Jinoch potom pomáhal Ele s přípravou jídla. Nalil si do malé sklenky víno a občas si přihnul.

Jídlo již téměř ukuchtili. Když se vrátil Hynek z jídelny, byl zbrocený potem. Únavou těžce oddychoval. Všiml si džbánku s vínem, jenž jedním lokem vyprázdnil. Pobryndal si vousy.

Ela pokárala otce: „Přece nebudeš takové čuně!“

„Žije?“ zajímalo mladíka.

„Byla to šichta,“ odplivl si, „ale ano.“

Ela políbila tátu na zarostlou tvář: „Dělám ti jídlo, které máš tak rád, ale Jan si poručil vepřové.“

„Já bych si dal taky,“ zažadonil.

„Taťko!“ vykulila oči.

„No co, tady přeci nejsem žid, nebo ne? Nebudu si ubírat od tak lákavých pochutin.“

„Já dojdu pro víno,“ nechal je osamotě princ, jelikož Elin hlas nabíral podobu zdivočelého koňského stáda.

V

Zbytek dne muži popíjeli víno. Ela pravidelně potírala spícímu mnichovi prsa mastí, jak jí poručil otec. K večeru upravila čtyři postele, aby se na nich dalo spát. Oba muži tam neochotně přenesli mladého řeholníka. Jan cítil příjemné teplo a malé kovářičky v hlavě, když spolu s Hynkem vypili již čtvrtý džbánek vína. Pil zcela výjimečně. Tolik lahodného moku ještě nikdy nevypil. Hynek je naopak v konzumaci vína zběhlý, jenže se mu dlouho nenaskytla příležitost k vychutnání tohoto božského nektaru.

„Záchrana lidského života je nejlepší možností k oslavě, nu ne?“ nadnesl opile Hynek.

„Mně nezbývá než, škyt, s tebou souhlasit!“ přikývl. „Připíjím na zachránce lidských, škyt, životů - Hynka Habera!“

Svorně vyprázdnili číše a zmoženi vinnou révou usnuli.

„Výborně, vy jste kabrňáci,“ prohodila Ela, jakmile je objevila.

Vrátila se zpátky k mnichovi. Lehla si na postel naproti němu a prohlédla si mladý svěží obličej. Byl to pohledný mládenec. Neviděla mu do očí, ale nos měl jak sněhovou kouli. Husté hnědé vlasy a plné rty. Navíc byl hubený. Při mazání masti poznala i jeho pevné šlachovité tělo. Zavřela oči. Únava ji vmžiku přemohla.

Jak jen se Hynek probudil, klel. Hlavu měl jako střep. Rozpomněl si na ošetřovaného muže, o něhož se starala jeho dcera. Vydal se proto do jizby, kde měli původně spát. Vstoupil ve chvíli, kdy byl mnich již probuzen. Ela mu mlčky mazala hrudník a dívala se mu do očí.

„Jak se ti daří, mladíku?“

„Vy jste ten můj zachránce?“ otázal se nesměle.

„Dá se to tak i říct. Vidím, že jsi nelenil a seznámil ses s mou dcerou.“

„Je moc hodná.“

„Já jsem Hynek.“

„Mé jméno je bratr Matěj.“

„V této zemi bych používal pouze druhou část.“

Mnich přikývl. Haber ho prohlédl. Zdravotní stav mladíka se rapidně zlepšil. Požádal jej, zdali by mu neřekl, v jakém stavu se království nachází, přeci jenom odcházel ze země, kdy se vlády ujala Ilumenova dcera Alžběta.

Matěj se na něj podíval, a tak Hynek odpověděl: „Jsem žid.“

„Chápu.“

„Teď ale vyprávěj ty!“

Matěj započal vykládat děj od chvíle, kdy zakázali jakýkoliv projev víry. Ve městěch se tento zákon velmi tvrdě potíral. Jejich klášter, zasvěcený svatému Šebestiánovi, byl dlouhou dobu ušetřen útlaku. Mniší dovedli, jako jediní na celém ostrově, pěstovat vinnou révu. Ta se hodila jako dobrý doplněk k čertovským hrám, nesměli však vykonávat bohoslužby. Opat kláštera, ctihodný Wolfram, nebyl dále schopen se podřídit pravidlům, jež nastolil král Adalbert a královna Alžběta. Protivilo se mu vše, co mělo společné s takovým hříšným jednáním. Vzepřel se, ale nakonec se zpupnost stala záminkou pro vydrancování jejich domova. Vzpouzející se mniši byli buď zbiti, nebo se z nich stali otroci. To však Matěj nevěděl, jen hádal.

„Ten ďábelský Adalbert je smrdutý skunk,“ odplivl si bojovně.

Ela mu vyťala pohlavek, aby takhle nemluvil.

„Dcero, prosím tě. Běž se postarat o Jana,“ rozkázal Hynek. „A ty pokračuj!“

„Není už moc o čem. Když se ten Adalbert rozhodl napadnout okolní ostrovy, přijeli i pevninské delegace. On se jim vysmál a okamžitě je uvěznil,“ a ihned doplnil další jadrnou nadávku. „Prase rypákovité, tfuj!“

Matěj Hynkovi prozradil spousty zajímavých informací. Ten mu na oplátku nabídl, aby s nimi putoval do královského města Ulkrandu. Mladý impulsivní mnich této myšlence nebyl příliš nakloněn.

„Musím se vrátit ke své kongregaci.“

„To je sice hezké, ale našli jsme tě ve velmi vážném stavu. Byl jsi v bezvědomí. Cestu zpátky bys těžko překonal.“

„Ale do města nemůžu, poznají, kdo jsem a stihne mne trest.“

„Proto bys měl svojí víru skrýt před očima těch kacířů. A pak, všechny země přerušily s námi styky. Poslední loď, která připlula k našim břehům, byla ta, s níž jsme dorazili my. Nemáš moc možností. Pokud nechceš zůstat sám, ale nedoporučoval bych ti to, tvoje tělo se potřebuje uzdravit.“

„Co si mám počít?“

„Vzdej se své kutny.“

„Nemůžu zapřít Boha.“

„Těžko si ho mohl zapřít, když si kvůli němu málem umřel,“ propaloval jej očima Hynek. „Větší oddanost jsi mu nemohl ukázat, Věř mi, pochopí to.“

„Ale...“

„Ber to tak, že ti svojí dobrosrdečností ukázal novou životní cestu.“

„Jaká by to měla být?“

„Pomoci nám napravit všechna příkoří, která byla na tomhle lidu vykonána.“

Matěj souhlasil, pomaloučku se pokusil vstát, leč neúspěšně. Píchlo ho v boku.

„Odpočívej! Odpoledne vyrazíme.“

„Počkejte!“ zastavil Hynka. „Vždyť jsem říkal, že mě jako mnicha ztrestají.“

„Ela ti dá nohavice a soukennou halenu. Nikdo tě s mnichem nebude spojovat a teď spi!“

Matěj okamžitě usnul.

Dívka přišla do jídelny. Jan ležel v sedě. Hlavu položenou na levé ruce a pravou nataženou přes stůl. Načepýřila se a energicky se rozešla do kuchyně. Tam vzala vědro s vodou. Princ ne princ, vychrstla na nebožáka studenou vodu. Kralevic Sudie vypískl úlekem. Co se to děje? Bolest hlavy se přihlásila.

„Mazej umýt nádobí.“

„Vždyť jsme ve vypleněném klášteře,“ oponoval jí.

„Vypleněný nevypleněný! Nebudeme se chovat jako barbaři.“

„Uvědomuješ si, koho hubuješ? Jsem muž z krve královské?“

„Tady nejsi! Jsi jenom násoska zpitý podobraz.“

To vínové opojení přišlo mladíka pěkně draho. Nechtěl se dál hádat. Vstal. Vzal vědro a vyšel na dvůr. Tam žádná studna nebyla. Vrátil se do kuchyně. Ela ho poslala za mnichem Matějem. Ten bude vědět, kde se studna nachází.

Vyrazili v pravé poledne. Matěj jim osvětlil, že po osmé hodině večerní není možné do města vstoupit. Jan se obával, jestli budou schopni včas doputovat do města. Mnich jej ubezpečil o opaku. Ten vypadal v haleně a nohavicích jako jiný člověk. Elu přešla trudomyslná nálada. Pochválila Matějovo nové vzezření. Stal se z něho pohledný mladík. Objevil se mu na tváři růměnec. Zadrmolil něco nesrozumitelného. Ještě se naposledy pomodlil v kostele a vyšel za svými novými přáteli. Konečně opustili klášter. Cesta do Ulkrandu se strašně táhla, poněvadž Matěj se rychle zadýchal. Jana nepředstavitelně bolela hlava. Ela během dne zapomněla na svou nakvašenost. Stala se z ní opět počestná mladá dívka s decentním vystupováním. Do města vedla kupecká stezka, která spojovala hlavní město s největším přístavem Svanake. To mělo nyní problémy se uživit, protože bylo závislé na mýtném i výdělku z mořských plaveb. Dnes projdou mezi městy maximálně dva nebo tři kočáry zámožnějších velmožů. Přitom cestu vybudovali širokou. Projely by jí pohodlně dva povozy, a mezi nimi ještě lidé. Na cestě míjeli menší či větší vísky. Každá měla jeden kamenný dům. Hynek vysvětlil princi proč. Jednalo se o znak rychtáře, který se stará o klid a pořádek ve vesnici.

Konečně uviděli hradby města Ulkrand. Hynek s Matějem mu popsali, jak město vypadá. Bylo členité, postavené na mírném návrší, podle něhož dostalo jméno. Vysoké hradby jim nedovolovaly rozpoznat, jaké jsou budovy ve městě. Nacházela se zde největší koncentrace kamenných staveb na ostrově. Ulice byly blátivé a dosti špinavé. Státní budovy, kde sídlily úřady, postavily všechny z kamene. Bohatší obyvatelé následovali těchto budov. Město, které stoupalo vzhůru až k vrcholu návrší, na němž majestátně trůnil kamenný palác, se dělilo na tři městské části: Eudoxie, Kafoda a Evangelist.

Aby král a krčmáři podpořili prostý lid v hraní, povolili povinně děvy do šenků a krčem, které rozptylovali karbaníky při hře. Obyčejné dívky, jež obsluhují, tak musí být při své práci oděné do dlouhých bílých plátěných košil a na hlavách nosí přes vlasy přehozené červené šátky na znamení cudnosti.