Báje o ostrově Borenhalm: 5. kapitola - Den D, 1. část

Princ musí se svými přáteli najít zázemí a připravit léčku, aby se vloudil do královniny blízkosti. Poprvé je konfrontován s chováním lidí v Ulkrandu.  

I

„Kdo jste, odkud jdete a proč sem míříte?“ zavrčel biřic před bránou.

Měl jedno oko a zrovna na něj padla volba strážit. Jeho kumpán, jenž právě spokojeně podřimoval, zažil velmi úspěšnou službu. Obral počestné o několik stříbrňáků. Blisiuse takové štěstí nepotkalo. Když uviděl ty čtyři poutníky, rozhodl se je pořádně oškubat. Miloval vrchcábi a navštěvoval šenky v městské části Eudoxie. Ty povýšené velmože a zbohatlíky, jež žili v Evangelistu, nesnášel. On sám by takové povýšence ztrestal, ale panovníkovi i jeho choti to nevadilo.

„Jsme poutníci. Vracíme se zdalekých cest domů. Přijeli jsme poslední lodí, Valkýra se jmenovala. Chci se svojí dcerou založit hospodu a...“

„Ti dva jdou s tebou?“ nenechal ho domluvit.

Hynka hrubé chování nevykolejilo: „Toto jsou moji čeledíni. Matěj,“ ukázal na bledého mnicha a pokračoval ke stejně zbarvenému princi, „a Jan.“

„Za každého zaplať dva stříbrné.“

„To je samozřejmé, mladý muži.“

„Nejsem tak mladý,“ pronesl kousavě, „a dej sem ty stříbrňáky.“

Jan postoupil dopředu, protože Hynek neměl u sebe ani vindru. Zaregistroval, jak se tomu člověku rozšířily oči, jakmile uzřel, kolik stříbrňáků vytahuje. Nebudou to asi poslední stříbrné, které ti dám, pomyslel si mladý následník trůnu. Nemýlil se.

„Mno,“ protáhl zbytečně dlouze hlas, „Musím vás upozornit, že pokud do města přichází skupina lidí a jeden člověk je dokonce ozbrojený,“ ukázal na princův meč. „Musíte zaplatit každý...“ dlouze zapřemýšlel, „ osm střbrňáku a za meč dva.“

„To je horší než lichva, smrdutý jednoočko!“ zahartusil Jan.

Hynek mu dupl na nohu a promluvil k biřicovi: „Jste šlechetný.“

„V tak neklidné době se musí město chránit. Sám z toho nejsem nadšený. Bohužel ve válce si člověk nevybírá,“ ustoupil jim stranou, ale mladíkovi s mečem přehradil cestu. „Nelíbíš se mi a dám si na tebe pozor.“

Jan si říhl: „Přemůžeš mě svým dechem?“

Blisius ucítil vůni vína, které pěstovali mniši z kláštera svatého Šebestiána. Nostalgicky zavzpomínal, jak dobrou chuť vykouzlilo na jazyku. Dnes se o něj neumí nikdo postarat, což je k vzteku.

„Nedělej si ze mě nepřítele, chlape bídná,“ zašeptal a spočítal si své stříbrňáky.

„Už se takového ochmelky bojím,“ hlava jej neskutečně bolela.

Hynek nevěděl v jaké městské části, jež nebyly odděleny hradbami, se dnes ubytují. Mohlo mu to být vlastně srdečně jedno, museli však najít příhodné místo na trase z královského paláce do Mincovního domu. Nechtěl ani vystavovat svoji milovanou ratolest nebezpečí. Došli na malý rynek. Uprostřed stál pranýř a před ním tři klády, v nichž dleli muž a dvě ženy. U jedné sedělo malé smutné děvčátko, zřejmě dcera.

Matka ji utěšovala: „Všechno bude v pořádku, zlatíčko.“

Haber se otázal nejbližšího kolemjdoucího, jaké provinění obdržela ta trojice trest.

Starý vetchý pán, připomínal polorozpadlou bárku plující na moři za dunivé bouře, se zalekl té otázky, ale odpověděl: „Nejsi zdejší, chlapče.“

Hynka se to oslovení dotklo, poněvadž rád dával na odiv moudrost, jíž oplýval: „Dlouho jsem zde nepobýval, starče.“

„Bylo na ně udání. Přechovávali jakési znaky víry. Našli u nich asi krucifix. Museli zaplatit pokutu, odevzdat jej a strávit tři dny na pranýři. Je to rodina a dcerka tam sedí s nimi již druhý den.“

Jan instinktivně přistoupil blíž k pranýřovaným. Na rynku bylo několik lidí, kteří ho sledovali s opovržlivým pohledem. Ten si nikoho nevšímal. Vytáhl z měšce několik stříbrňáků a podal je dívence.

„Proč to děláš?“ otázala se matka té dívenky.

„Nemám rád utrpení.“

„Pošetilec,“ zasténal otec.

„Třebas pošetilec, ale vám se stříbrňáky budou hodit, ne?“

Otec i matka přikývli, jen žena uprostřed, u níž Jan předpokládal, že je jejich dospělá dcera, mlčela.

„A ty!“ otočil se k malé dívence a vzal ji za drobounkou ruku. „Vypadáš jako princezna, tak si vezmi jeden stříbrňák. Dej si ho do druhé kapsy a šetři.“

„Máš dobré srdce,“ pravila matka skrz husté světlé vlasy.

„Nejsi našinec,“ zkonstatoval otec.

„Jak jste to poznal?“

„Jednoduše. Tahle by se nikdo z nás nezachoval.“

„Proč pak?“

„Jaký pán, takový kmán,“ pronesl trpce.

Princ se na ně nechápavě zahleděl.

„Chlapče, pokud je panovník lhostejný vůči potřebám svých poddaných a požaduje po nich jenom vydělek, z lidí se stanou jenom prázdné schrány, které si nechtějí zadělat na malér. Peníze vydělají, pak zase jenom vydají. Vůbec nepřemýšlejí. Dostanou se do bludného kruhu, z něhož není úniku.“

Jan se zamyslel a pro jistotu se zeptal: „ Chápu dobře? Jedná se vlastně o strach? To co se vám dostalo pod kůži?“

„Je to jako jed!“

„Můžu mít prosbu?“ otázal se Jan.

„Vše čím ti budu na pranýři nápomocen.“

„Nemáme kam hlavu složit. Kdybyste nám nabídl útočiště, pomohlo by nám to.“

„Mé srdce se roztančí blahem, když mohu někomu pomoci,“ děl vlídně, načež oslovil svoji nejmladší ratolest. „Karolínko, odveď tady pána i jeho doprovod k nám domů. Musíš se o ně postarat, rozumíš?!“

Malinká dívenka přikývla, otočila se jako na obrtlíku a vydala se pozdravit zbylé cestovatele. Ela ji vlídně pohladila. Po celou cestu se držely za ruku.

Domek Paškových stál nedaleko rynku. Užasli, jak nádhernou budovu rodina vlastnila. Před očima jim stanul dvoupatrový zděný dům. Karolínka jim prozradila, že táta vlastnil lom. Většina budov je postavena z jeho kamene. V přízemí rozkládala rozlehlá místnost s kuchyní, jíž dominoval krb, v němž se vařilo. Jednalo se o společenský prostor, kde se setkávala rodina.

Matěj ukázal na lavici u stolu: „Klidně tady přespím.“

Zaúpěl bolestí. Hynek si jej vzal stranou, aby se na jeho zranění podíval. Vládl zde nepořádek, protože malinká dcerka neudržela smeták, ba co víc nedokázala unést ani nádobí. V patře byly tři pokoje. Nalézala se tam ložnice manželů, další místnost patřila Karolínce i její sestře. Třetí pokoj patřil výlučně hostům. Haberovi v ní našli dvě postele, nic víc. Ela si pro sebe s otcem rezervovala posledně zmíněný pokoj. Jako jemná dívka a pán v letech museli míti největší pohodlí. Seběhla dolů. S Karolínkou museli uklidit ten svinčík. Posléze se pustila do vaření.

Venku se rozpršelo. Hynek rozkázal Janovi, aby se vydal na rynek. Podal mu mastičku, kterou měl vězňům namazat na končetiny. Zabrání se tím omrzlinám. Matěj prohledal komoru, našel v ní tři pytle. Jan je mečem rozpáral. Odkvačil pryč. Přece nebude ta rodina zbytečně moknout.

„Teda že bychom našli přístřeší tak rychle, to jsem tedy nečekala. Dobrá práce,“ pochválila Ela svého kamaráda, když vyrazil do té sloty.

II

Jakmile se rodina vrátila, příbytek se stal najednou pro tolik lidí těsný.

Hynek k nim po odpykání trestu promluvil: „Chtěl bych vás požádat, abyste se nepídili po cílech naší cesty. Čím méně víte, tím míň můžete potom prozradit.“

Oni uposlechli. Projevili se jako vynikající hostitelé. Večer co večer trávili spolu čas povídáním o chodu království v dnešní nepřívětivé době. Haber zásobil zážitky z mnoha cest, jež podnikl. Jan pro změnu obyčeji z jeho království. Ela si hrála s Karolínkou a starší sestrou Magdalenou. Přátelé se podivili, že rodina nemá typicky borenhalmské jméno, což otec Pašek potvrdil. Ze své země museli utéct, poněvadž do ní vtrhl Adalbert ze Skaane se svým vojskem. Pašek měl v Ulkrandu přítele, jenž objevil lom. Napsal dopis kamarádovi, jestli by s ním nechtěl spolupracovat. Pašek nepřemýšlel ani minutu. Sbalil jenom ty nejnutnější věci a odjel s manželkou a starší dcerou na Borenhalm. Jeho kamarád brzy skonal stářím. Jenže za nedlouho se objevil Adalbert i zde. Rodina se bála lomu vzdát. Navíc se jim narodila Karolínka. Měli výnosné živobytí, jež jim vzkvétalo.

Hynek našel Ele práci v krčmě U Poztrácených stříbrňáků. Bylo to místo, kde se odehrávaly největší karbanické seance. Měli alespoň přehled o náladách mezi poddanými ve městě.

Janovi se tenhle nápad moc nezamlouval: „Ti pomatenci mají chování řeznickýho psa.“

Haber souhlasil, a proto požádal Matěje, aby chodil vysedávat do šenku, když bude mít jeho dcera službu. Dělo se tak maximálně dvakrát za osm dní. Pracovala jako služka a občas vypomáhala v krčmě, v níž roznášela pití. Občas ji musel otec okřiknout, jelikož po příchodu z práce bývala dosti obhroublá. Musela nosit červený šátek přes hlavu a bílou halenu na znamení cudnosti.

Majitelem podniku byl jakýsi Aharon, statný svobodný pětatřicátník. Jednalo se o muže, jenž rozuměl pouze peněžním transakcím. Byl to člověk hrubých mravů a milovník dívek. Nic jiného jej nezajímalo. Alkohol neměl rád, protože by mu zatemnil rozum, a při tak choulostivých jednáních, jakým byl směnný obchod, musel mít hlavu čistou jak zimní nebe bez mraků nad sopkou Skaftafel.

Princ Jan zatím nastudoval cestu z královského paláce do Mincovního domu. Rynek byl nejpříhodnějším místem pro jejich plán. Prakticky bez ustání zde byl někdo pranýřován. Projížděl tudy královský kočár a za ním čtyři vojáci osobní stráže. Měli na sobě fialové uniformy a přes obličej šátek s vyříznutými místy pro oči. Na hrudníku se jim skvěl i znak země. Pokaždé se kočár zastavil a všichni se zahleděli na nebožáky, dokonce se občas poodsunula černá záclonka a Jan uviděl půvabný nos, jenž se chvěl při pohledu na to utrpení. Byl lehce zašpičatělý s nepatrnou bambulkou u nosních dírek. Nemohl patřit nikomu jinému než Alžbětě. Prince představa, jak konečně uvidí svou vyvolenou, nadchla. Hynek vycházel do okolních lesů sbírat bylinky a po večerech je připravoval. Vyvstal jim však problém. Rukavice z teletiny, hověziny ani z koziny nevydržely mast a záhy se rozpadly.

„Z něčeho se ty rukavice udělat musí, ne?“ prohodil princ zoufale.

„Nevyzkoušeli jsme zatím jehněčí kůži,“ snažila se Ela zmírnit prostupující beznaděj.

Hynek zaslechl myšlenku své dcery: „Mám to ale chytrou dceru!“

Plácl se do čela. Zvedl se od stolu z kuchyně a vyběhl do patra, odkud se donášel káravý hlas paní Paškové. Hubovala právě svou nejmladší dceru, jelikož dívenka si postavila hlavu a nechtěla jít s mámou na trh. Přála si hrát s princem, který téměř nikdy neodmítl její dětský úsměv.

Haber nesměle zaklepal na dveře pokoje: „Paní Paš-ko-vá?“

Jeho protažené oslovení vyrušilo matčino pokárání.

„Co potřebujete?“ zašvitořila jemným hláskem.

„Ehm, ehm, potřebovali bychom vaši pomoc.“

„A jakou?“ otázala se. „A ty mazej!“ vyťala štulec Karolínce.

„Já jen, jak pořád dumáme nad tím, z čeho bychom udělali ty rukavice, tak jsme nezkoušeli jehněčí, nemohla byste ho koupit ?“

„Není problém, ale potřebovala bych něčí pomoc, nemohla by jít s námi Ela?“

„To je samo...“

„Já cu takýýý!!“ přehlušila všechny Karolínka, když zjistila, že by šla aspoň židova dcera.

„Mnooo, já nevím!“ zvedla významně hlas její máma. „Pokud mě paměť neklame, tak jsi jít nechtěla.“

„S Elinkou cu,“ zatahala mámu za šaty, „ona si se mnou ráda hraje.“

„Dobrá, zlobivče jeden,“ prohodila, ale ihned se vrátila k debatě. „Budu potřebovat peníze, sám víte, že jsme na tom velmi špatně.“

„Chápu,“ zářivě se usmál. „Jane, potřebujeme tvůj naditý měšec!!“ zvolal na svého souputníka.

„To je mi jasný, jsem jediný komu to tady cinká mincemi!“

Ačkoliv něžné pohlaví vycházelo z domu krátce po poledni, z nákupů se ženy navrátily až za soumraku. Mladý následník trůnu přešlapoval na místě. Pokukoval ze dveří, zdali již se nevrací. Pan Pašek, Hynek a Matěj si zatím nabrali z hrnce polévku.

„Co jim tak dlouho trvá?“

„Trpělivost, Jane, než získají všechno, co potřebujeme k životu, na přecpaném tržišti to bude trvat. Budou muset určitě smlouvat,“ uculil se Haber.

„Ale...“

„Ženy se starají o náš klid a bezpečí. Mají o nás strach. Chtějí pro své rodiny to nejlepší. Nedochvilnost je jen malá daň za dokonalost.“

Nedojedli polévku a vchodové dveře se otevřely. Matěj i Jan pomohli ženám uklidit nákup.

„Máte?“ vyzvídal dychtivě.

„Ani nás nenecháš odpočinout,“ štípla jej Magdaléna kamarádsky do žeber.

„Promiň.“

„Samozžejmě, že máme!“ skočila mu do náruče Karolínka. „Juchů!“

„Tak a teď nás nech klidně najíst,“ vydechla Ela a padla vyčerpaná na lavici.

Princ měl dobrou náladu, a proto ženám nachystal jídlo.

„Chlapče, ráno ti ušijeme dvě rukavice, ano!“ mateřsky pohladila maminka Pašková mládence po tváři.

Na druhý den v poledne byly rukavice nachystány. Paní domu se ukázala jako zručná švadlena. Hynek donesl v hliněné nádobě mast. Nanesl uspávadlo tenkým dřívkem po celém povrchu rukavic.

„Tak šup, vyzkoušej si je, vypadá to nadějně.“

Jan se nasoukal do rukavic. Držely při sobě jako jeho halena. To musí vyjít, pomyslel si. Udělal pár rychlých gest a nic se nestalo. Opatrně si je sundal, aby se nepoškodily a nijak se jich nedotkl. Ulevilo se mu. Do mozaiky svého plánu mohli přidat další dílek. Nervózně si přejel rukama vlasy.

III

„Bude v pořádku!“ slyšel princ známý, vzdálený hlas.

„Co, co se se mnou stalo?“ pokusil se vstát, ale ospalost mu v tak složitém úkonu zabránila. Bolela jej i hlava. Mátožně si přejel rukou po čele, na němž vyrašila boule. Uvědomil si, že i ruce má umyté.

„Za chvíli budeš jako rybička,“ dolehl k němu chlácholivý hlas pana Paška.

Hynek zaklel a bouchl pěstí do stolu, divže nerozbil nádobí ležící na něm, protože právě zjistil nepříjemnou skutečnost – nejednalo se o klasickou jehněčí kůži. Té tam bylo, že by se za nehet vešlo. Kůže je ve skutečnosti stvořena z rostlin (hlavně zde našel klokočí) a lýka. Mast prožrala díry do rukavice, kde se nacházelo ono klokočí. Princi tak hrozilo nadýchání omamnou mastí.

„Co budeme dělat?“ zajímalo Matěje.

„Půjdeme si s tím obchodníkem promluvit.“

„Myslíš, že to udělal schválně?“ vyzvídala Ela.

„Samozřejmě, je to šizuňk, jako všichni tady,“ pronesl znechuceně Pašek.

„Možná jen vychytralý kupec. Nemůže vědět, k čemu nám bude sloužit,“ pokusil se uklidnit situaci stařec.

Paní Pašková se sklonila k Janovi a pomalu jej postavila na nohy: „Jak se cítíš?“

„Jako kdybych vypil celý šebestiniánský klášter.“

„Výborně, humor se ti navrátil, tak musíme hned vyrazit na tržiště!“ zavelel Hynek. „Ty, Matěj a Ela, která nám ukáže cestu. Nebaví mě ztrácet čas.“

„Zdá se mi to nebo jsem opravdu jediný, kdo tady ztratil vědomí?“ zakoktal Jan, jenže své ospalé blábolení nemohl dokončit. Mnich již strkal mladíka ze dveří na čerstvý vzduch.

„Tam se aspoň probere!“ utrousil Haber při odchodu.

Dívka je zavedla do Evangelistu, v jehož srdci se rozprostíralo prostranství, na němž probíhal čilý obchodní ruch. Zvědavci se procházeli kolem plátěných stanů, jež hrály pestrými barvami, nebo malých stánků. Mohli jste zde objevit pestrou nabídku zemědělského zboží. V některých kamenných domech prodávali bohatí obyvatelé své umělecké zboží. Haberově dceři se zalíbil pár zlatých gombíků. Následník trůnu jí prozradil, že podobné umělecké skvosty dovedli i sudijští šperkaři.

Gombík se v jeho králoství vyhotoval pomocí dvou polokoulí vytepaných zpravidla z pozlaceného plechu. Nejčastěji se na nich objevovaly rostlinné a zvířecí motivy. Samotné ornamenty potom šperkař zasadil do srdcovitého meandru. Zdejší zruční mužové využívali granulace, což bylo jemné nanášení jemných zlatých kuliček na gombík.

„Tohle si nikdy nebudu moci dovolit,“ posteskla si.

„Neboj, až vše přečkáme, budu první, kdo ti je pořídí,“ chlácholil její dívčí duši princ.

„Já ti takové koupím taky!“ vyhrkl Matěj, aniž by si uvědomil, že není vlastníkem žádných stříbrňáků. Po chvíli trapného mlčení dodal: „Až si to budu moct dovolit.“

„Kde jste včera nakupovali?“ naléhal její otec.

„Asi o deset stanů dál,“ posunula se před otce.

„Výborně! Veď nás!“

Udělala pár kroků a zvolala: „Támhle je, vidím ho!“

Chtěla se rozběhnout, jenže táta si svou mládež svolal k sobě.

„Poslouchejte!“ zavelel, „Elinko, prosím tě, ty počkej tady, prohlídni si nějaký tý brblíky, nebo co to je.“ Následně se otočil k oběma hochům: „Vy budete moji pomocníci. Přišel jsem vybrat nějakou kůži...“

Haber jim vysvětlil svůj plán. Jan neustále něco brblal během starcova monologu.

„...Jane, a ty, prosím tě, mlč, abys něco nepokazil. Tvoje nerudnost nám teď nepomůže.“

„Nejradši bych tomu panchartovi udělal taky bouli!“

„Uklidni své vášně, já vše zařídím.“

Znuděně přešli ke stánku toho muže. Hynek se nesl jako bohatý kupec.

Koželuh bez ustání křičel: „Nejlepší useň a kožešina jakou můžete vidět! Pojte se podívat, lidičky!“

Stařec se zastavil u kováře a prohlížel si jeho um, pak si líně prošel ještě dva stany, než se melodramaticky zastavil před stanem s kožešinami: „Božínku, to je to co hledám!“

Plácl Jana do prsou.

„Jen pojte, vzácnej pane, jen pojte, jsem nejlepší v oboru. Tak kvalitní useň nikde na zdejším tržišti nenajdete.“

Hynek pohladil kůže: „Máte pravdu, drahý muži!“

Podíval se do vychytralých očí koželuha, jenž měl propadlý obličej a na sobě těžký kožich. Jeho vzezření dávalo na odiv, že je na světě už mnoho úplňků. Do prořídlých hnědých vlasů se mu vkrádaly stříbrné pramínky, stejně jako do dlouhého plnovousu. Princ si přál, aby jeho lidská schrána nevypadala tak zuboženě, jako toho muže před ním. Dokonce z něj vyprchala zlost.

„Jakou byste si přál? Rád vám dám několik moudrých rad.“

„Opravdu?“

„Samozřejmě zadarmo!“ vyhrkl.

„Z jakého zvířete je nejlepší useň?“

„Pode toho k čemu. U mě se nemusíte bát, kůžě je měkounká jak ruce nevinných panen.“

„Opravdu?“ povytáhl Hynek obočí

Koželuh si přejel rty jazykem: „Mezi námi, pane, na změkčování mám vychytávku, kterou nikdo na ostrově nepoužívá.

„Já vím, že se hojně využívá tříslovina.“

„Tříslovina,“ vyprskl smíchy. „To používají jenom žabaři. Navíc to smrdí.“

„Co tedy používáte?“

„Pote blíž!“ vyzval jej, ale nakonec se musel sám naklonit k nakupujícímu. „Já využívám rybí tuk!“

Koželuh si myslel, jakým způsobem Hynka ohromí, ten se však pohotově otázal: „Já slyšel, že naopak smrdí rybí tuk.“

„Smrdí? Smrdí? Podívejte! Onendá mi tohle jeden počestný muž taky říkal, ale pak jsem mu strčil pod nos mé usně a jak si panečku pochvaloval můj fígl.“

„Dobrá, přejděme k našemu obchodu, věřím vám, potřebuji ale poněkud větší množství vaší skvostné práce,“ pokusil se mu zalichotit.

„To je skvělé, budete chtít i kožešinu?“

„Ne postačí nám useň z jehněčí kůže.“

„Neříkejte! Jehněčí kůže je vzácná, moc se neprodává a už mi dochází. Zrovínka včera jsem prodal asi dva kročeje několika ženám.“

Hynek kýval hlavou, jako by rozuměl každé větě, jež kupec pronesl. Jan se podíval na Matěje, jenž měl ve tváři stejný nechápavý výraz. Oba se pokusili zastavit smích.

„Tak byste nám mohl vevnitř stanu ukázat kolik toho máte.“

„Inu proč ne, rád vám ukážu svoje království,“ roztáhl celtu.

Hynkův doprovod vešel do řízeného nepořádku.

„Mám tady malý svinčík, ale to víte, když je na práci člověk sám, tak je mu fuk, jak to tady vypadá!“

„To koukám,“ pronesl udiveně Matěj.

Vilémův syn si promnul nos, aby zamaskoval uchechnutí.

„Tak kde je ta jehněčí useň?“ zajímalo Hynka.

„Už, už,“ začal se přehrabovat v té změti kůží, aniž by šlo rozeznat, co je co. Klečel na čtyřech a něco si šuškal pro sebe: „To sou holiny, kožešiny, hergot, kde aaa...“

Uprostřed stanu stál stůl, na něž pohodil několik usní.

„Vybírejte!“ odhodil mohutný kožich a otřel si pot z čela.

Haber přejížděl dlouhou chvíli po jednotlivých kůžích. „Zklamal jste mě!“ jeho hlas byl přísný, brvou nepohnul. „Myslíte, že jsme hlupáci?“

„Cože?“ byl překvapen útočným tónem. „Co tím chcete říct?“ pokusil se nasadit dotčený tón a kvapně si začal masírovat ucho.

„Tohle není useň, pojďte se podívat,“ sklonili se oba k tomu materiálu.

„Teda, vy ste šprýmař,“ ušklíbl se koželuh. „Tomu rozumíte?“

„Trošku. Tohle vůbec není jehněčí kůže, je to naopak výborná práce z lýka a klokočí. Neuvědomujete si, že takhle dokonale byste nikdy kůži neoškrabal a nevypral od zbytku tuků a ani pomocí vápna byste se nedokázal zbavit chlupů.

„Výborně, ste bystrý!“ prohodil Koželuh.

Předpokládám, že si to lýko i sám barvíte.“

„Ano, máte pravdu,“ rozpřáhl ruce, „opravdu před takovými znalostmi smekám.“

„Máte prosím vás jehněčí useň?“

„Jistě, jenže je nadmíru drahá a vzácná, takhle vidělám víc peněz.“

„Vzali bychom si tři kročeje.“

„Počkejte,“ ušklíbl se vetchý muž. „Snad vážně nečekáte, že vás pustím, když ste zistil moje největší tajemství,“ vytáhl malou dýku tak rychle, až přátelé uskočili.

„Neblázněte!“ vyjekl Matěj.

Jan se postavil za Hynka, poněvadž on stál nejblíž útočníkovi a hrozilo mu bezprostřední nebezpečí.

„Já tvou práci obdivuji,“ ubezpečil jej Haber.

„To je sice hezké, ale kdyby se rozkřiklo, že okrádám lidi, měl bych útrum.“

„Nechtěl byste raději pomocí lýka vytvořit nový materiál? Výroba není tak nákladná, ne?

„Ne, není, je to levný, výdělek je téměř čtyř násobný.“

„Tak proč nevyužijete svých zkušeností?“

„Byl bych chudší!“

„Ale o to slavnější. Buďte moudrý!“

„Nikdo z nás nechce problémy,“ přidal se princ.

Slovo sláva zabralo, koželuh sklonil zbraň: „Jak by to podle vás koštovalo?“

„Nebojte, příteli, vizi mám dobrou!“ provedl krok dopředu, jenže koželuh opět namířil ostří na Hynka. Jan nemínil čekat. Sehrála se rychlá scénka. Princ skočil po útočníkově ruce. Ten uskočil a máchl do prázdná. Matěj strhl Habera z dosahu bodné zbraně. Jan si stoupl. Chtěl udeřit protivníka, jenže ten zase zaútočil. Ze staršího muže se vyklubal neobyčejně mrštný soupeř. Kralevic si začínal zoufat. Jak se mu ubrání? Ááách, vydechl koželuh. Zezadu obdržel ránu chundelatou kožešinou. Jan se zmocnil dýky, svému nepřiteli uštědřil ránu, až si nebožák sedl na zadek.

„Dost!“ zahřměl Hynek.

Mladíci ustoupili. Nevěřícně koukali na scénu, která se před nimi odehrála. Jejich mentor pomohl ničemníkovi na nohy. Přikázal hochům, aby sehnali dvě stoličky, na něž si starci sedli. Hynek započal promlouvat do duše tomu člověku, aby se vzdal okrádání a využil naplno svého talentu. Vše probíhalo v přátelském duchu. Jenom Jan civěl nad bláhovstvím svého přítele, avšak koželuh nakonec ochotně naměřil 4 kročeje. Princ mu za ně zaplatil 8 stříbrňáků a odešli.

„Teda doufám, že to bude fungovat po tomhle představení,“ prohodil při cestě za Elou Matěj.

„Nebojte, chlapci, bude.“

Stařec se nepletl, on se totiž nikdy neplete.