Báje o ostrově Borenhalm: 5. kapitola - Den D, 2. část

Po získání jehněčí kůže a seznámení se s životem na ostrově konečně nastal čas, aby Jan s přáteli započali vysvobozovat královnu Alžbětu ze zakletí.

III

Plán byl prostý. Až se kočár na rynku zastaví, tak Jan s Matějem sehrají scénku na místo Ely. Princ musí dávat pozor, aby rukavice byly co nejdále od čichového ústrojí mnicha. Hrozilo nebezpečí, že by se skácel uspán k zemi. Proto ho měl chytit za oděv a prudce s ním mrštit. Ve chvíli kdy strážci zaregistrují nepokoj, budou muset zareagovat. Mladík je přemůže a vetře se tak do přízně královny Alžběty. Konečně ji uvidí na živo. Nemohl se dočkat toho okamžiku.

Nastal den D. Kralevic stál na rynku. Na sobě měl rukavice z jehněčí kůže. Pravou rukou svíral rukojeť svého meče. Nervózně přešlapoval. Tentokrát byl na pranýři jenom jeden nebožák. Hynek se poflakoval po náměstí, protože na něho čekal dílčí úkol. Jakmile princ odhodí rukavice, musel je sebrat. Matěj stál u cesty. Odtud měl dobrý výhled na příjíždějící kočár. Když ho uviděl, rozběhl se k Janovi. Na cestě do sebe vrazili.

„Ty hanebný pancharte!“ vyštěkl Matěj.

„Co si to dovoluješ?!“

Šťouchali se. Koně byli neposední, a proto kočí zastavil. Jan srazil Matěje prudce k zemi. Z kočáru se vynořila jemná ručka. Posunkem vyslala své nohsledy k rozmíšce. Dva sesedli z koní a zamířili svá kopí na hrudníky obou kamarádů.

„To jsme nedomysleli,“ sykl přes zavřená ústa Matěj.

„Neboj, prát se budu já. Ty mi nepřekážej.“

Rynek se vyprázdnil. Zůstalo pár zvědavců a Hynek. Jan rozpřáhl ruce. První výpad odvrátil. Následoval druhý, třetí. Snažil se chytit kopí. Nedařilo se mu to. Tasil meč. Začal jím máchat. Protivníci ustupovali ke kočáru. Zbylí vojáci na koních viděli, že jejich spolubojovníci jsou na ústupu, vyrazili proti mladíkovi. S kopím na koni byli neobratní. Nemohli se k němu dostat. Odřízli i cestu svým kumpánům, kteří museli koně obíhat. Princ mrštně nasedl na jednoho z nich. Seděl zezadu za strážcem. Položil mu levou rukavici do tváře a strhl z koně. Voják padl spící do bláta. Další soupeř na koni po něm vrhl kopí. Prosvištělo mu kolem pravého ucha, z něhož se začala řinout krev. Musel bojovat. Vyrazil proti svému sokovi. Ten se na něho sápal. Jan si ho přitáhl blíž k sobě. Jílcem jej uděřil mezi oči. Udělal to tak, aby se bojovník nadýchl co nejvíce masti. Zabodl meč do země a rozjel se proti zbylým vojákům. Seskočil na jednoho a povalil do bláta. V propletenci jejich údů, to vypadalo, jako kdyby zápasili. Opak byl pravdou. Vilémův syn se při tomto manévru nadýchal uspávací látky. Zamotala se mu hlava. Zavrávoral. Poslední bojovník jej chtěl zasáhnout. Princ se vysmekl a bez rozmyšlení udeřil soupeře do tváře. Protivník dokázal ještě vstát. Znova se proti němu rozběhl. Jan ho chytl pravou rukou pod krkem. Levou mu přidržel nos. Voják vypadal zemdleně, ale stále se držel na nohách. Mladík mu uštědřil tvrdou ráno do tváře. Konečně bojovník padl spící k zemi! Rozešel se pro svůj meč. Sundal si rukavice. Pohodil je na zem do bláta a nohou zakryl. Potom pomohl odnést spící vojáky na stranu. Koně přivázal k pranýři. Nakonec si otřepal z vlasů špínu. Bojoval se spánkem. Nesměl se mu podvolit.

IV

Blížil se k němu kočí. Princ předstíral nezájem.

„Naše panovnice chce s tebou hovořit,“ pronesl strojeně.

„Jste si jistý, že chci s ní mluvit?“ odpověděl na oko znuděně.

Ve skutečnosti dychtil po setkání s Alžbětou. Srdce mu bušilo překotnou rychlostí, on však musel své touhy před tím mužem skrýt.

„Pokud chceš skončit ve vězení,“ pronesl otráveně, „tak se s ní samozřejmě setkat nemusíš.“

„Veďte mě.“

Jeho hrdlo se svíralo. Stejný vzrušující pocit zažíval, když mu otec poprvé ukázal koně. Mohl si jej pohladit a obejmout. Jana se zmocnil strach. Neotvírej ty dvířka, křičel ve své mysli. Bylo pozdě. Bělavá ruka ho vyzvala, aby vstoupil. Všechna odvaha se vypařila. Nesměle zasedl naproti ní. Měla na sobě dlouhé černé šaty s krátkými rukávy. Na havraních vlasech jí trůnil diadém, který zakrýval téměř celé čelo a dosahoval až k temeni hlavy. Byl posázen všemožnými drahými kameny. Na krku měla temně modrý šál. Pátral po kruzích. Nikde je nespatřil. Jen přes diadém prosvítala tmavomodrá záře, lidskému oku téměř neviditelná. Princ měl nutkání jí strhnout tu vzácnost z hlavy, avšak dokázal se ovládnout.

„Nejsi zdejší, že?“

Zase ta otázka, povzdechl si v duchu, místní lid má vážné problémy s vlastní identitou.

„Přijel jsem poslední lodí,“ odpověděl po pravdě, „Valkýra se jmenovala.“

„Co zde pohledáváš?“

„Jsem voják, přátelé mě nazývají Janem, neumím nic jiného než bojovat. Doslechl jsem se, že vaše království dobývá okolní ostrovy. Pevninské země s vámi nekomunikují. Velká válka je na spadnutí. Chci si užít trochu švandy.“

„Proč zrovna na naší straně?“

„Slyšel jsem o zdejším vladaři. Je to mocný panovník, dokonce i kouzly oplívající...“

„To jsou pusté lži. Můj manžel není žádný čaroděj, ačkoliv se o něm praví mnoho nepravostí.“

„Ale mocný je, ne?“

„To ano! Jenže otázky tady kladu já,“ vyjela ostře.

Jan si prohlížel její oči. Malé tyrkysové kamínky byly bez lesku a třpytu. Pozoroval její rty, které při nepříjemných slovech měla rozevřené a člověk tak mohl uvidět běloskvoucí zuby.

„Tak klaďte,“ vyzval ji s neúspěšně předstíraným klidem.

Alžběta jeho nejistotu nepostřehla: „Potřebuji silné a schopné muže.“

Ta věta Jana pobavila, když si vzpomněl na bahnem zaházené rukavice: „Co tím chcete říci?“

„Jeden z těch vojáků byl velitelem mé osobní stráže. Nemohu si dovolit nechat vést moji stráž někoho, kdo nedokáže přemoci jednoho chlapa s mečem.“

„Jaké bych měl výhody?“ vyhrkl. Viděl totiž, že se rozhovor vyvíjí velice slibně.

„Správná otázka! Ptáš se dobře,“ pochválila jej. „Bude pro tebe připravena palácová komnata. Budeš mít zajištěnou stravu a najdou se i drobný peníze.“

„Kůň by nebyl?“

„Samozřejmě.“

„A náplň mé práce?“

„Starat se o bezpečí královny,“ osvětlila mu povýšeně.

„To snad zvládnu,“ odvrátil zrak, aby jeho zářící oči neprozradily té dívce, jakou mu ta novina udělala radost.

„Kdy se zapojím do práce?“

„Ihned! Uklidíš ten svinčík po sobě, a pak mě doprovodíš s novými muži do Mincovního domu.“

Nikdo z kamarádů si nepovšiml jedné důležité zajímavosti. Jejich počínání pokradmu sledoval jistý jednooký chlap. Blisius nezapomněl urážku, kterou mu princ Jan uštědřil. Stál skryt ve stínu jednoho domu a sledoval, jak se ten darebák vloudil do královniny přízně. Nastoupil k ní do kočáru, chvíli rozmlouvali, a pak kočí práskl do koní.

V

Jan splnil všechny své úkoly. U Alžběty si vymínil jednou za sedm dní volno. Královna nechápala, nač jej potřebuje. Princ se jí pokusil vysvětlit své pohnutky. Neznal zemi ani město. Jako velitel osobní stráže by měl znát mravy a obyčeje zdejších lidí, když se za ním zavře padací most paláce. vladařka souhlasila. Jan měl na starosti zařídit opětovný přesun královny do Mincovního domu, během něhož zadal dvěma strážcům z osobní gardy úkol odklidit muže, jež byli v bezvědomí a koně odvedli do stáje. Dále pokračovali on a dva bojeschopní muži. Královna měla vůči této novince určité výhrady. Jeho úkolem není pouze chránit její osobu před nebezpečenstvím, ale i před otravnými poddanými. Jan panovnici ujistil, že její připomínky jsou liché. Lid ji musí milovat. Je to jeho panovnice.

Cesta byla klidná, mladík nemusel řešit jediný problém. Zastavili se jen na chvilku na rynku, aby se od nich oddělili vojáci a postarali se o unavené muže. Mincovní dům stál v městské části Kafoda. V jazyce obyvatel Borenhalmu to znamenalo čest. Ukazovalo se tak lidem, že zde jsou správní jednotky, které dodržují poctivost a právo. Ve skutečnosti rýžovaly peníze z lidí, co to šlo. Mincovní dům byl největší stavbou hned po paláci. Měl čtyři patra, což bylo nezvyklé.

Celá procedura, jež královna vykonala, trvala několik minut. Písař s pokladníkem jí oznámili, kolik bylo vybráno. Potom si vzala polovinu celkové částky. Jednalo se o nutné výdaje na chod paláce a celého království, které byly v již připravených váčcích. Druhá půlka se dala do měšců i s kusem utrženého pergamenu, na němž byla finální cifra. Rychlý posel dopravil peníze k nejbližšímu přístavu, z kterého vyjížděla loď s měšci, aby je předala králi Adalbertovi. Dobýval severní ostrovy a cesta lodí k němu trvala čtyři dny. Zároveň dostával i písemné sdělení o stavu království a zahraničně politických rozhodnutích, ty se však momentálně odbývaly na bojišti. Diplomatické kanály mlčely.

Blížil se večer. Ulice se vyprazdňovaly. Jan potkával zbídačené lidi, unavené a prosící o kus žvance. Chtěl jim nějak pomoci, ale kdyby jim hodil stříbrňák, akorát by se o něho poprali. Jeden mladík se přiblížil k vojákovi. Prosil o almužnu. Ten byl vůči němu lhostejný. Kopl ho do ramene. Jan pobídl svého nového koně. Zastavil kočího a předjel z boku.

Chytl za uzdu podřízeného: „Tohle už nechci nikdy vidět. Ten člověk ti nijak neublížil. Je jen zoufalý. Rozlišuj, co je nebezpečí a co ne!!“

V hlase mu zazněla slyšitelná výhružka. Voják nepohnul brvou. Pouze pokývl hlavou na znamení souhlasu.

Zbytek cesty se již nic neodehrálo. Královna vystoupila z kočáru, avšak náhle se zastavila. Ona se však zastavila. Rozkázala Janovi, aby postavil hlídku a byl královně po ruce. Bude dohlížet na její klid u večeře. Takhle bude bdít při snídani i obědu. Královna stolovala u sebe v ložnici.Čekali na ni dvě komorné, jež jí pouze otevřely dveře. Ona za nimi zabouchla.

„Jak se nazýváte, půvabná děvčata?“ vyzvídal princ.

Starší dívka promluvila jako první: „Dafne.“

„Já jsem Gefen.“

„Půvabná jména, co znamenají?“ líbezné se na ně uculil.

„Vavřín, znamení vítězství,“ děla Dafne.

„Hrozen, to je zase symbol hojnosti.“

„To je krásné, máte půvabná jména.“

Ozval se zvonek a komorné mu uvolnily cestu: „Můžeš dovnitř.“

Královnina komnata měla jednu postel, v jednom rohu krb a na protější zdi koberec. Nacházely se zde dvoje dveře. Později mu komorné sdělily, že se tam nachází převlékárna s ošacením a umývárna. Královna byla oděna do dlouhé černé noční košile. Místo královského diadému si nasadila na hlavu zvláštní modrý turban uvázaný z prostěradla, z kterého vylézaly neposedné havraní vlasy. Dostal za úkol zazvonit na zvonek. Kuchaři přinesli studené mísy, chléb a placky. Místo vína či piva jí donesli převařené kozí mléko. Šatstvo mu nedovolovalo prohlédnout skrz. Nebyl schopen zjistit, jak vypadají ty kruhy. Jen se okolo Alžběty linula slabá tmavomodrá záře v místech, kde by kruhy mohly být. Jan stál u dveří. Obdivoval její půvabnou postavu i lícní kosti. Cítil nadšení, že si mohl užívat chvíle vedle jeho královny.

„Poprvé máš u mě stráž, jaký je to pocit?“ přestala jíst, ale zavdala si pořádný hlt mléka.

„Nikdy jsem nebyl panovnici tak blízko, takže je to pro mě nezvyk,“ odpověděl po pravdě.

Matka mu zemřela při porodu a v sousedních zemích se do přímého kontaktu s vladařkou nikdy nedostal. Ani audience, kterých se účastnil na Frejštejnu, nenabídly tak významnou osobu.

„Jsem člověk jako každý jiný, jen s většími starostmi.“

To teda nejsi. Jsi výjimečná a zakletá, jen si to neuvědomuješ, oponoval jí v duchu.

„Nedokážu si představit vladařův úděl,“ zalhal.

„Je nevděčný, neustále někdo po tobě něco chce. Musíš se starat o poddané, aby vydělávali peníze a země měla blahobyt. Na všechno jsem sama.“

Vytanula mu na mysl řada otázek. Blahobyt? Když veškerý výdělek zabere z poloviny plenění jiných území? Kdy druhá půlka jde na zástupce úřadů a chodu paláce? Kde jsou lidské potřeby? Její slova vytvořila nedobytnou tvrz děsivosti. Tohle neříká dobrý panovník.

„Důvěřujete někomu tolik, že by vám pomohl?“

„Člověk není tvor, který smí důvěřovat, naopak musí být ostražitý.“

„Když jsem byl v bitevní vřavě, tak bych nepřežil, kdybych nedůvěřoval nejbližším spolubojovníkům ve zbrani,“ oponoval Jan.

„Dost řečí!“ utnula ho rázně královna. „Já si zase neumím představit, že bych prolila krev.“

Právě jsem královnu naštval, napadlo prince.

„Jsem unavená. Zazvoň, aby kuchaři odnesli jídlo. Pak můžeš jít spát.“

Vykonal, co si přála. Při jeho odchodu stála u okna. O Jana nezavadila jediným pohledem. Jeho to zamrzelo, ale vykonal její přání.