Báje o ostrově Borenhalm: 6. kapitola - Kruh nedůvěry, 1. část

Zlomit prokletí kruhu nedůvěry není snadné v normálním životě, natož v pohádce. Princ se musí vydat za Hynkem pro radu. Při cestě však zažije neblahou zkušenost se zdejší každodenností. 

I

Následující týden se seznamoval s chodem královského paláce. Nebyl v kontaktu s přáteli a nemohl jim oznámit, jak se mu daří, což představovalo menší komplikaci. Jediné místo, kde se s nimi setkával, bylo na rynku. Haber mu šestý den přehradil cestu. Jan mu stroze oznámil, že se zítra staví a promyslí novou strategii.

„To bych ti radil! Ela už šílí. Když roznáší v šenku, tak ji otravuje mnoho opilců. Dokonce Matějovi hrají oči barvami duhy. Zastal se jí před nějakými nenechavci. Kdyby tam nebyl ten opilec Karban? Nevím, nevím, jak by chudák dopadl.“

„Zítra to vyřešíme, Hynku. Nikdo nesmí pojmout podezření,“ odsunul ho netrpělivě stranou a zařval. „ Hybaj, holoto!“

Konverzace s královnou zatím neprobíhala příliš úspěšně. Od prvního večera, kdy se na něho rozhněvala, se dočkal pouze pozdravů. Prince ta situace znervózněla. Byl to člověk, který se s ní neustále stýkal, jenže k němu téměř nepromluvila. Z komnaty vůbec nevycházela. Hodně času s ní trávily i Gefen a Dafne. Obě komorné se ukázaly jako milé dívky. Mladík spočítal královně, kolik pronese za den slov. Bylo jich dvacet. Už se těšil, až všechno vylíčí moudrému příteli. Ten si ví vždycky rady.

Den před volnem mu položila při večeři otázku: „Těšíš se na zítra?“

„Já?“ vytřeštil oči překvapeně, ale srdce mu poskočilo radostí.

„Vymínil sis volný den, tak mě zajímá, co budeš dělat.“

„Chci poznat město, abych byl připravený na jakoukoliv situaci. Nesmíme při vašem přesunu udělat chybu.“

„Jsi pečlivý,“ prohodila lhostejně.

„Chci si tuhle práci udržet.“

„Tohle je přece taková nuda a ty jsi přitom válečník.“

Jan zbledl, uvědomil si, jakou udělal chybu: „Máte pravdu. Chybí mi boj, ale být po boku tak významné osoby, je pro mě otázka cti a prestiže.“

„Takže ti to nevadí?“

„Ne, naopak jsem moc šťastný,“ děl a podíval se na svoje obutí.

Když opět vzhlédl, královna si ho měřila hloubavým pohledem. Odvážil se zahledět do jejich tyrkysových očí. Uviděl v nich hravé plamínky.

„To je hezké. Doufám, že jsi upřímný.“

„Nemám důvod lhát.“

„Máš pravdu, kdybych zjistila opak, užil by sis bitevní vřavu na severních ostrovech.“

Naprázdno polkl. Představa boje prince vyděsila.

„Copak? Jako bych uviděla v tvých očích strach,“ ozvala se posměšně povýšeným hlasem.

„Zdání mnohdy klame,“ ohradil se.

„Již jsem dojedla.“

Jan vzal do ruky zvonek. Sluhové odnesli jídlo. Měl se k odchodu. Královna jej ještě naposledy oslovila. Připomněla mu, že zítra u večeře už bude opět plnit své úkoly.

II

Ráno vstal, slunko ještě nebylo nad hradbami. Vyrazil do města, jež se probouzelo do ranní mlhy. Domy byly orosené jak čerstvě natočený korbel piva. Jan to vzal k Paškovýmu domu oklikou. Chtěl si prohlédnout město. Jakmile pozná, jak se daří lidem v různých koutech Ulkrandu, bude moci královně Alžbětě ukázat jiný pohled na svět. Osvědčilo se mu to při cestách jeho domovinou. Lidé se mu tady obloukem vyhýbali. Nedivil se jim. Vzpomněl si, jakým hrubým způsobem se vojáci k obyčejnému obyvatelstvu chovali. Měl na sobě fialový úbor královniny osobní stráže. Vymínil si však, že nebude nosit šátek přes obličej.

„Vzácnej pane, nebyl by drobásek?“ otázal se pisklavým hlasem muž středního věku snědé pleti.

„Jsi v plné síle, proč by sis nemohl vydělat?“ nechápavě kroutil hlavou Jan.

„Měl bych pro vás protislužbičku,“ přisvědčil muž. „Umím vykládat z ruky. Každá čára vašij dlaně o vás mnoho prozradí.“

„Neměl by ses živit poctivou prací?“

„K čemu je poctivá práce, když se lidé okrádaj v šencích o duši?“

„A ty bys mi ji neukradl?“

„Jak z ruky můžu vyrvat duši?“ zařehtal se, až vylezla z okna hlava popuzené ženštiny, jež snědého muže vyplísnila.

„Máš pravdu. Nemůžu po tobě chtít, aby ses snažil počestně žít, když královna připouští mnohem horší nepřístojnosti,“ přitakal sklesle. „Budiž, zde je má ruka.“

„Pravou potřebuji,“ vrátil mu napřaženou levici.

Chvíli si ruku prohlížel, a pak dramaticky hlubokým hlasem pronesl: „Jste rodu urozeného. Hen vašej čára života není dlouhá, ale za to je hluboká. V raném mládí jste přišel o blízkou osobu. Velmi vás to ranilo. Ve vašejm životě vidím překážky, které budete muset překonat.“

„To snad musí každý člověk, ne?“ otázal se ironicky.

Snědý muž se nenechal vyprovokovat: „Bděte! Jedna z nich je smrtelná. Měl byste ji přečkat, ale určitě vám sebere spousty sil.“

„Co to je?“

„To nedokážu říci. Hen jenom vím, že to bude opravdu nebezpečné. Vidíte tady tu linii, která protíná čáru života?“

Jan přikývl.

„Je to nebezpečí, původně se větví ze tří čar. Šikmo přeškrtává život. Pod ním máte kříž.“

„To je ta smrt?“

„Značí to přátelství a pomoc. Máte blízké na které se můžete spolehnout.“

„Můj život mě předurčuje k nedůvěře.“

„Přesto důvěřujete a hluboce milujete.“

„Jak jsi na to přišel?“ polekal se.

„Čtu to ve vaší ruce.“

„Už dost! Nechci tě poslouchat. Tady máš střibrňák a jdi si po svých.“

Snědý muž se uklonil a poděkoval. Jan stál a neměl se k odchodu. Kruciš! Tohle bylo děsivé. Buď ho ten chlápek znal nebo si jenom pohrával s princovou psychikou.

Tu nejistotu nevydržel a zvolal: „Jak víš, jakého jsem původu?“

„Vyčetl jsem to z vašij čáry života,“ ušklíbl se. „A pak, máte příliš jemné prsty na muže, který drží celý život v ruce meč, spíš husí brk a pergamen.“

III

Jan se dál nechtěl pídit po jeho schopnostech. Kráčel po ulici. Ubíhající cestu nevnímal. Civěl do země, aby se druhým nemusel dívat do očí. Přemýšlel, jestli jej ten muž neznal. Nikoho takového si ze svého předchozího života nepamatoval. Možná měl opravdu jen určitý dar a on je jenom příliš přecitlivělý. Přidal do kroku. Zoufalý křik o pomoc vytrhl prince z přemýšlení. Na jeden den toho bylo až moc. Rozběhl se bez otálení za tím zvukem. Měl by vyrážet častěji mezi lidi. Celou dobu se nudí při hlídání královniny nevrlosti, zatímco by mohl být někomu užitečný. Bude si muset promluvit s Alžbětou, až se vrátí do paláce.

Volání o pomoc šlo ze slepé uličky. Válela se tam postarší žena. Za nohu se do ní zakousl velký černý pes. Naproti němu stál muž vzpřímené postavy.

„Bastarde, trhej!“ řval na hafana.

„Prosím! Netuším, kde mám syna,“ bědovala. „Aaaa!!“

„Nevíš? Asi ani netušíš, kolik má dluh u mého pána Aharona.“

„Netuším!“zaštkala.

„K noze!“ zařval chlap.

Jan si povšiml, jak v ruce třímá velkou knutu. Lidé koukali z oken na tu podívanou. V očích se jim zrcadlil úděs a znechucení. Chlap se rozpřáhl. Švihl bičem ženě přes obličej. Jan se rázným krokem vydal k muži. Zezadu bez servítek nakopl psa. Bodlo ho v právé noze. Psisko uteklo se strachem pryč. Muž se otočil. Zaútočil na prince. Ten si chránil obličej rukama. Knuta mu prořízla rukávce. Teď nemohl myslet na bolest. Přešel k muži a pěstí zaútočil. Chlap byl znalý v bitkách a obratně se útoku vyhnul. Sám mu uštědřil jednu ránu do žeber. Jan zalapal po dechu. Následoval výpad na břicho. Princ klesl na čtyři. Chlap se rozběhl. Kopem ho srazil k zemi tak, že se ocitl v blátě. Muž vytáhl dýku z pochvy. Jan shrábl plnou hrst bahna. Chlápek jej zvedl a chtěl bodnout. V poslední možný okamžik mu stihl hodit do očí bahno a odstrčit. Dýka spadla útočníkovi na zem. Uklouzl. Rukama si snažil očistit oči. Princ mu uštědřil silnou ránu na břicho. Když se svíjel ničema na zemi, vší silou do něho kopl. Bojovník se zvedl do vzduchu a přistál s vyraženým dechem na zádech.

Jan odzbrojeného muže zvedl: „Už nikdy nechci vidět, že budeš ubližovat starší babičce, ty nelidská kreaturo! Jinak budeš mít problém s velitem královniny osobní stráže!“

Pokýval hlavou na znamení souhlasu. Nepromluvil, protože měl ústa od bahna.

„A pánu Aharonovi vyřiď, ať si dá na mne pozor. Budu ho sledovat.“

Muž se rozběhl. Princ se rozešel pro dýku. Zasunul si ji za pás. Přešel k plačící stařeně. Měla hlavu v dlaních. Podíval se na pokousanou nohu. Byly to hluboké rány od psích tesáků. Musela být ošetřena. Do paláce s ní nemohl. Mohla by dostat otravu krve a zemřít. Odtáhl jí ruce od obličeje. Přes něj měla jizvu od šlehnutí knutou. Chtěl ji pohladit. Bála se ho, což jej zamrzelo. Málem kvůli ní zemřel. Na druhý pokus přijala princovu ruku.

„Už je vše dobré,“ konejšil ji.

Její oči říkaly něco jiného. Zavrtěla hlavou.

„Teď vás odvedu do bezpečí,“ vzal stařenku do náruče. „Jak se jmenujete?“

„Kefira,“ položila mu hlavu na rameno.

Dům rodiny Paškových byl šest ulic od místa, kde byla týrána. Jednou špatně odbočil.

Cestou padala do mdlob. Byla starší a fyzickou bolest hůře snášela. Pomalu začínala blouznit. Neustále mluvila o synovi, který prohrál velké množství peněz v kostkách. Marně k ní mířila slova útěchy. Lidé se dívali se zaujetím, jak člen královniny stráže nese v náručí ženu. Ačkoliv byla lehká, stařenka se Janovi pronesla. Necítil ruce, když zaklepal na dveře svého prvního hostitele ve městě Ulkrandu.

Vůbec nezaregistroval, že jej po celou dobu sledovali dva lidé - Blisius bažící po mstě a královnin špeh.

IV

Otevřel mu Hynek. Byl zde zcela sám. Mladík vstoupil do domu. Rodina Paškova byla jako vždy na trhu. (Otec měl problémy se uživit, poněvadž měl pošramocenou pověst.) - možná vynechat. Šli nakoupit zásoby. Matěj trávil čas s Elou U Poztrácených stříbrňáků. Jan položil Kefiru na stůl. Hynek požádal prince, aby z brašny vyndal mast na uspání. Jeho přítel uposlechl a rozpatlal to zraněné žene okolo nosu. Vmžiku usnula. Ještě požádal Jana o jednu službu. Haber je stárý člověk a Kefiru by už neunesl.

„Já necitím ruce,“ zabědoval a promnul si bicepsy.

„Velitel stráží přece musí tužit fyzičku, tak šup.“

Jan brblal, ale prosbu vykonal. Nohy mu každým krokem po schodech těžkly. Pracně s ní otevřel dveře. Spadli spolu na nejbližší postel. Ženě položil hlavu na polštář a konečně si narovnal záda.

Hynek ho vystrčil z pokoje: „Princi, bude to trvat jenom minutku. Počkej na mě dole.“

Se zvukem zabouchnutých dveří udělal mladík krok zpátky ke schodům. Dole přešel ke krbu, kde stálo vědro s vodou a malá nádobka, v níž podle vůně rozpoznal ovčí mléko. Neobtěžoval se s hledáním hrnku a vyprázdnil obsah. Podíval se na svoje oblečení, bylo v příšerném stavu: zablácené, roztrhané i trochu od krve. Sedl ke stolu a hladný šilhal po jídle. Vrzly dveře. Stařec sestupoval po schodech za hostem.

„Bude v pořádku,“ pronesl zasvěceně, „jen je v silném šoku. Mám se ti podívat na ruce?“

„Není třeba! Jsou to jen škrábance.“

„Tak povídej, jak se ti daří,“ vyzval ho bez otálení.

Jan mu povyprávěl o dnech plných šedi v královnině společnosti, o její věčné nespokojenosti. Byla posedlá snahou po slepé dokonalosti. Princovi tohle nedávalo smysl. Byla odříznutá od reálného světa. Peníze hýbaly Borenhalmem, ale necirkulovaly. Místo, aby se podporovalo obyvatelstvo, tak se vybraly peníze a odvezly kamsi na sever. Navíc jej trápilo, že ještě neviděl temné kruhy, jenom jakési tmavomodré stíny. Hynek mu na oplátku povyprávěl, jak Matěj snáší život bez modlení. Paní Paškové se předevčírem přiznal, kým ve skutečnosti je. Tu to zpočátku zarazilo, jenže potom šťastně spráskla ruce a požádala jej, jestli by se spolu občas nepomodlili. Matěji rozjímání ve skupině chybělo, a tudíž mile rád souhlasil.

„Princi, teď mi ale pověz, co je zač ta pokousaná ženština?“ ukázal nahoru do patra.

„Než ti odpovím, nebylo by něco k snědku?“

„Copak? Královská krmně není lahodná?

„Brambory,“ vydechl otráveně. „Občas mě napadá, že to je snad jediná zelenina, co tady roste. Maso jsem měl dvakrát. Jinak třu bídu s nouzí.“

„Máme toho sami málo,“ omluvně na něho pohlédl. „Příští týden ti nachystám pořádný flák masa a uvařím k tomu houbovou omáčku.“

„S chlebem!“ vyprskl zoufale.

„Samozřejmě, ale prvně mi povyprávěj o té ženě.“

Jan vypověděl příběh od setkání se snědým mužem. Byl z něho znepokojený. Hynek nad tím mávl ledabyle rukou. Vysvětlil mu, s kým se setkal. Védové oplývají silným věšteckým darem. Z jejich řeči by si člověk měl vzít co nejvíce. Nepodařilo se mu úplně ideálně zahnat mrak nejistoty z princovy duše.

Stařec pokračoval: „Aharon je opravdu nebezpečný muž. Sobeckost a zištnost jsou jeho doménou. Mám moc dobré informace od Ely. Zisky z čertovských her má vysoké, a tak si může dovolit i tvrdé hochy na vymáhání dlužných částek,“ jeho tvář posmutněla, „že je tak bezpáteřní, aby fyzicky útočil na nejbližší provinilců. Z toho je mi zle.“

„Jak se vůbec Ela má?“

„Nebyl to moc prozíravý nápad ode mě.“

„Jak to?“

„Protože je strašně obhroublá. Má to tam na ni špatný vliv, ale máme z první ruky, co se děje ve městě i Aharona pod kontrolou.“

„To je pravda. Připomněl jsi mi, že musíme najít syna Kefiry.“

„O to se teď nestarej. Tohle bude úkol pro Matěje. Karban mu jistojistě rád pomůže.“

„To není moudré, může to být životu nebezpečné.“

„Nebudou se pouštět do riskantních podniků. Vysvětlím jim, co mají dělat. Tebe musí zajímat pouze prolomení prokletí královny Alžběty.“

„Chceš po mně docela neřešitelný úkol.“

„Buď trošku citlivější, trpělivě jí ukazuj svůj svět, než ten v němž momentálně žije. Je to důležité, proto co jsem našel!“

Hynek vstal. Odešel k ohni. Pod ohništěm byla úzká průrva. Vytáhl z ní malou hliněnou misku. Přenesl ji ke stolu. Jan se naklonil a uviděl špinavě bílou hmotu.

„To je sníh todleto?“ otázal se.

Hynek vytřeštil oči. Podíval se na hliněnou misku a na prince. Promnul si oči, jestli se mu nezdá.

„Princi, občas si říkám, čím přemýšlíš což pak by se ze sněhu nestala voda?“

„Pravda, tak co je to?“

„To je popílek. Víš, co to znamená?“

Jan zakroutil hlavou.

„Sopka je aktivní a my musíme začít podnikat kroky, aby se ostrov nepřeměnil v zemi duchů.“

„Už nějaké podnikáš?“

„Neboj, neválím se. Hlavním problémem je, že když se nám nepodaří zabránit katastrofě, tak se lidi nemají jak zachránit útěkem z ostrova.“

„Proč by ne?“

„Protože to všechny země budou brát jako pokus o vpád borenhalmských vojsk,“ zaťukal princi na čelo.

„Co s tím?“ zabědoval mladík.

„Propustit vyslance! Kdyby se stala přírodní katastrofa, tak včasné opuštění ostrova nám pomůže. Musí se stůj co stůj urovnat vztahy se všemi zeměmi.“

„Dám si to jako prvořadý úkol.“

Otevřely se dveře. V nich se objevila rodina Paškova. Otec svého mladého přítele poplácal po zádech. Vyčinil mu, že se dlouho u nich neobjevil. Matka s dcerami Jana přátelsky objaly.

Karolínka ho chytla za nohu: „Zůstaneš tady, nikam tě nepustím.“

„Dáš si oběd?“ vyzvídala Magdaléna, jež měla stažené vlasy do culíku. Moc jí to slušelo. Když se podívala princi do očí, zčervenala studem.

Jana nabídka potěšila: „Nechci vás zatěžovat.“

„Prosím tě, žádná přítěž pro nás nejsi,“ odbyla jej maminka Pašková.

„I když teda v tomhle mundúru vypadáš strašně,“ prohodil táta lakonicky.

„Co ti dávaj v pálaci za papů?“ vyzvídala Karolínka.

„Brambory!“ zkysl mu úsměv.

„Tak to ti musíme osladit život,“ zaradovala se Magdaléna.

Jan se rozesmál. Starší dcera paní Paškové jej svlékla ze stejnokroje. Ponechala mu pouze nohavice. Nachystali vodu na opláchnutí, aby nebyl špinavý od bláta. Rodina si povšimla jizev, které zanechala knuta. Princ jim proto musel povyprávět svůj příběh od úplného začátku. Hynek zatím šel do patra ošetřovat stařenu. Táta Pašek se zmohl jenom na nekřesťanské zaklení. Dívky Janovi vyhřebelcovaly hlavu, aby se paní Paškové nepletli do práce. Potom společně vyběhli dovádět na ulici. Hráli obyčejnou honičku, ale dívky se vyblbly a on zapomněl na starosti, jež ho obepínaly jak princeznu temné kruhy.

Paní Pašková vystrčila hlavu ze dveří: „Oběd!“

Vrátili se poslušně ke stolu.

„Ale prvně opláchnout ruce,“ rozkázala rozmáchlým gestem, když si dcery sedaly.

Janovi přistála před očima mísa s kaší a tác s rybami, které přinesl otec z trhu. Chutí ta ryba připomínala pstruha. Maso bylo pevné a do červena propečené. Kůžička byla potřena bylinkami. Ty rozdrtil a nachystal Hynek. Po obědě přinesl otec ze sklepa láhev vína. Matka nachystala světle modré číše, společně si připili.

Idylka ovšem netrvala dlouho. Kdosi zaklepal na dveře.