Báje o ostrově Borenhalm: 7. kapitola - Alžbětina pýcha, 1. část

Princ Jan se navrací do svého úřadu s nadšením, protože překonal první prokletý kruh. Elán mu bohužel nevydržel příliš dlouho.

I

Aharonovo potrestání vzbudilo mezi lidmi poprask. Nikdo nečekal, že by se tak bohatý člověk mohl dočkat trestu. Jan celou událost proležel v horečkách. Královna si pozvala, jak slíbila, provinilce k audienci. Vysvětlila mu rozdíl mezi šenkýřem a Alžbětou. Ona je na Borenhalmu zákonem, zatímco on je jen bobulí v trsu vinné révy. Stařenku musel nechat na pokoji. Jestli se ještě jednou proviní, propadne jeho život královně a lítost u ní očekávat nemůže. Aharon zbrunátněl zlobou, když odešel ze slyšení. Před palácem na něho čekal Blisius. Našel dalšího spojence ve své pomstě.

„Jsi Aharon?“

„Neotravuj mě, lůzo.“

„Neměl byste se mnou mluvit tak neuctivě. Máme stejného nepřítele,“ napomenul ho úlisně.

„Taková špína jako ty nemá stejného nepřítele,“ odbyl jej.

„Ani velitele královniny gardy?“

„Mluv, drahý...“

„Blisiusi!“

Vydali se společně do šenku U Poztrácených stříbrňáků. Jednoočko měl informace, o které se chtěl podělit se zámožným šenkýřem.

Jan se vrátil do své práce po horečkách. Na lůžku strávil dlouhých sedm dní. Těšil se, až uvidí svou vyvolenou. Ty slova plná něhy, jež ho zasypala, měl neustále před sebou. Když se vracel na stráž, Dafne a Gefen mu poradily, aby si počínal opatrně. Mladík jejich radě nerozuměl. Musely mu tedy svou starost osvětlit. Královna se s lidmi sice baví, ale pořád je stejně hrdá a lhostejná ke svému okolí jako dříve. Byla nevyzpitatelná jak babí léto na Borenhalmu. Jana to zarmoutilo, chtěl i zaprotestovat. Vzpomněl si však, jakým způsobem se k němu obě dívky krásně chovají, proto se rozhodl mlčet.

Večeře tu noc proběhla v podobném duchu jako před zlomením kruhu nedůvěry. Po jídle Alžběta pohlédla na prince. Mlčela, nic neřekla. Mladík její pohled nevydržel a podíval se na gobelín s výjevy borenhalmské mytologie.

„Jak se cítíš?“ vyzvídala, aniž by se usmála.

„Už lépe, jen nevím, jestli moji přátelé jsou v pořádku.“

„Máš o ně strach?“

„Mám, Aharonovi nevěřím.“

„Z moci svého úřadu jsem s ním měla víc než důrazný rozhovor...“

„Ten ale nestačí,“ skočil jí do řeči.

Podívala se na něho zlobným pohledem: „Tohle si už nikdy nedovoluj. Jsem královna a ty pouhý poddaný.“

„Omlouvám se.“

„Jinak za tvůj dobrý čin, jsem se rozhodla tě odměnit.“

Jan zpozorněl. Nepromluvil, nechtěl Alžbětu rozezlit.

„Rozšířím tvé pravomoce.“

„O co?“ podivil se.

„Budeš mít na starost pořádek ve městě.“

„Vaše přání splním s nesmírným potěšením.“

„Úkoly spojené s Mincovním domem a hlídaní mého klidu při jídle ti neodpadnou. Učiň vše, co bude potřeba, aby nad pořádkem v ulicích bděla má stráž.“

„Budu ale muset vyjíždět častěji do města.“

„To nevadí, uděláš si aspoň přehled o tom, kde jsou riziková místa.“

„Výborně!“ zaradoval se. „Jenže to nám vyvstal problém, protože bude potřeba zvýšit počet vojáků.“

„Pár mužů bychom mohli ještě uživit,“ přisvědčila.

„Bude to stát peníze a čas!“

„S tím počítám,“ zívla a protáhla se v křesle pružně jako kočka.

Pro Jana začaly lepší časy, hned druhý den projížděl město od ranních hodin. Hledal ideální trasu, kudy by mohly jezdit pravidelné patroly dvou vojáků na koních. S padesáti muži se nedali dělat zázraky. Prolomení prvního prokletí ho dostalo do takové euforie, že pro něho žádný úkol nebyl nemožný. V uších slyšel Alžbětino oslovení - „Jeníku“. Představoval si, jak zkousne její spodní ret podobný zralé malině ukryté v lese pod kapradím. Člověk ji utrhne, přitiskne k ústům a ucítí malinkaté chloupky, jež hladí. Propleskal se po tváři. Potřeboval se soustředit, ale místo toho se zasnil.

Po Mincovním domě přijel navštívit dům Paškových. Dveře mu otevřela Ela se slzami v očích. Měla na sobě červený šátek a bílou halenu.

„Co se stalo?“ otázal se Jan vlídně.

„Pojď dál,“ děla plačtivě.

„Ublížil ti někdo!“ naléhal.

U stolu seděli všichni jeho přátelé. Hynek mu prozradil nepříjemnou novinu. Ela již nepracuje u Aharona.

„Pamatuješ si na toho strážnýho, co nás pouštěl dovnitř? Moc jste si tenkrát nevoněli,“ vzal si Hynek slovo. „Choval ses jako dobytek.“

„Měl jsem kocovinu!“

„Aspoň vidíš, co dovede opilý mozek. Poštval sis proti sobě pomstichtivého člověka, který se spojil s Aharonem a ten tě nemá taky v lásce.“

„Ale Ela přece...“ nedokončil větu, jen sledoval své kamarády, až mu odpoví.

„Blisius si ji pamatoval. Sleduje tě na každém kroku. Když přišli s Aharonem do šenku, uviděli Elu, jak utírá stoly. Pomstili se chudince tak, že jí ostříhali vlasy na krátko,“ pronesl zasmušile Haber.

„A mně vypráskali,“ posteskl si Matěj. „Nemohl jsem nijak zasáhnout. Je mi to moc líto.“

„Ukaž,“ vztáhl ruku ke své kamarádce. Ta se mu vyškubla. S brekem vyběhla do pokoje v patře. Matěj za ní chtěl jít. Princ jej zastavil, mohl za to přeci jenom on. Bral schody po třech. Dvakrát se zhluboka nadechl a zaklepal.

„Dejte mi pokoj!“

Jan nedbal hysterického skřeku. Otevřel dveře i přešel k její posteli. Sedl si vedle ní. Nedokázal nic lepšího než vroucné obejmutí.

„Prosím, odpusť mi.“

„Vypadám jak oškubaný kuře,“ vzlykla.

„Ale krásný a rázný, s neposedným kukučem!“

„To určitě!“

„Ber to tak, že si tě takovou nebude chtít nikdo upéct na pekáči,“ pokusil se odlehčit pochmurnou atmosféru.

„Ty seš takovej truhlík,“ praštila ho polštářem po hlavě.

Jejich smích doléhal do společenské místnosti. Zanedlouho se objevila ve dveřích Karolínka, v patách za ní chvátala Magda a konečně i Matěj. Chvilku se vyblbli, načež Jan polštářovou bitku ukončil. Vydali se spolu dolů. Princ jim povyprávěl, jaký má nyní úkol a o tom jak nad městem bude bdít královnina stráž. Paškovi tu informaci přijali s úlevou. Hynek mu poradil, aby ke své funkci přidal i dohled nad věznicí. Bude mít výborný přehled o dění na „Aharonově území“. Navíc bude mít prostor pro komunikaci s vyslanci. Podíval se z okna. Započalo se stmívat.

„Přivezu vám stříbrňáky na přilepšenou.“

Hynek do něho strčil: „Půjdu tě vyprovodit.“

„Zrovna jsem ti to chtěl nabídnout.“

Dveře se vrznutím zavřely a Jan vmetl příteli do tváře příběh s kruhem nedůvěry. Nejbarvitěji popsal, jak k němu přátelsky hořela, ale byl to prchavý okamžik, než se kruh zničil. Bohužel, nyní se stala zase chladnou.

„Princi, toho si važ, jestli to dobře chápu, tak jsi poznal princeznu, kdy nebyla v područí těch kruhů, jakmile ten první praskl a změnily se její vlasy, zavládla opět jejich moc.“

„No jo, ale ona se zase chová chladně a nepřívětivě.“

„Pamatuješ si, jak jsem ti vyjmenoval kruhy, které Alžbětu ovládají?“

„Matně.“

„Tak poslouchej!“

Jan se zatvářil kysele, jenže neměl chuť se s Hynkem přít, a tak svému učiteli nepřítomně naslouchal.

„Prvně než si tě člověk pustí k tělu, musí ti důvěřovat. Kdyby ti nevěřila, nepředala by ti dohled nad celým městem.“

„Na tom něco bude.“

„Budeš moci ukazovat královně svět bez načepýřeného vystupování.“

„K čemu to je?“

„Aby člověk mohl pochopit druhé, jejich potřeby a strasti, nesmí se povyšovat. Musí se pokusit snížit na úroveň svých poddaných.“

„Jak se tohle dokazuje?“

„Občas nevím, čím, chlapče, přemýšlíš. To mučení ti muselo zablokovat vzpomínky. Co jsi dělal doma jako následník trůnu?“

„Jezdil jsem mezi poddané, naslouchal jim, řešil jejich problémy.“

„Čili moudrý a citlivý panovník.“

Princ se vyhoupl na koně.

Haber mu přidržel otěže: „Sopka je aktivní. Lidi můžou zemřít. Jestli něco neuděláme, stane se neštěstí. Tohle není sranda! Vulkanický popel může lidi proměnit v sochy a ty už k životu neprobudíme!“

„Nemohl bys pro mě mít i nějakou příjemnou zprávu!“ strhl Hynkovi ruku a rozjel se k paláci.

II

Jan předložil královně nabídku, aby se starali i o vězení. Změna by nenastala téměř žádná, akorát by se zlepšil výcvik střáží. Ofer by byl nucen zlepšit svojí fyzickou kondici a o chodu vězení by panovnice rozhodovala Janovým prostřednictvím. Myšlenka se Alžbětě natolik zalíbila, že mu přikývla. Jan konečně navštívil i Kefiru. O Chorzovi se zatím nic nedozvěděl. Stařenka měla alespoň klid od synových závazků.

„Musím do věznice, ale zastavím se zítra, abyste měla nějaké stříbrňáky, ano?“

Před věznicí stáli seřazeni Ofer, uhrovitý mladík Fribo, opilec, jehož tu noc Jan uhodil, a třetí muž ve středním věku, jenž byl pro něj neznámým. Velitel věznice se mu poklonil. Vůdčí osobnost královniny stráže zajímalo, jakou mají střážníci bojovou průpravu. Ani jeden z nich nikdy nebyl na cvišti, natož na bojišti. Jan vzal do rukou Fribovu uhrovitou tvář a vyzval jej, aby mu uštědřil ránu, jenže toho nebyl schopen. Poplácal hubeňoura po zádech. Mladík potřeboval uchlácholit. Ela by si věděla s ním rady. Už s ním vedla rozhovor a rozpoznala, že mladík trpí nedostatkem sebevědomí. Z mužů ve středním věku, jejichž jména si nepamatoval, táhl alkohol.

Vyplísnil je a pohrozil: „Jestli se to bude ještě někdy opakovat, tak budete uvrženi do vězení.“ Otočil se na tlustého Ofera: „Pokud se ke mně donese, že kryješ jejich opilectví, dopadneš stejně.“

Ofer zezelenal. Jan prošel kolem čtveřice mužů. Kapitán běžel za ním.

Princ se bleskurychle otočil: „Nechci být rušen!“

Zavřel za sebou dveře. Rozhlédl se po vězení. Přistoupil blíž k cele, z níž vycházel oné noci hlas starého vyslance.

Prvně se uklonil a zopakoval gesto z oné noci: „Nejctihodnější a nejvznešenější páni vašich zemí. Jsem velitel královniny stráže, přezdívaný Jan, přišel jsem se optat jménem královny, jakému se těšíte zdraví.“

Diplomat jej napodobil: „Jsem Raven, vyslanec krále northumbrijského. Byl jsem zvolen mluvčím všech urozených pánů. Naše zdraví je neutěšené. Jsem stár. Trpím bolestí zad. Jeden z mých spoluvězňů má žaludečními vředy. Máme problém s nedostatečným soukromím. Mohl bych vám předat seznam všeho, co nám chybí, ale nebudete mít tak dlouhý pergamen.“

Jan viděl, jak vymahač lelkuje a nevnímá jejich rozhovor.

Přistoupil k mříži. To stejné učinil i Raven: „Poslyšte, někdo vám sem hodil kus papírku před časem. Předávání už nebude potřeba. Budu s vámi v úzkém kontaktu.“

„Ty jsi ten urozený muž, který v noci přijel pro tu stařenku?“ zašeptal Raven.

„Ano, ale jak víte o mém urozeném původu? Je to tajné!“

„Znáš rituály urozených mužů, jejich oslovování. Ani se neuvědomuješ, že to děláš. Drban by takto nejednal, nemá to naučené.“

„To není důležité, dostanu vás odsud. Zatím se pro vás pokusím zařídit větší pohodlí.“

Poodstoupil a opětovně jim projevil úctu: „Nejctihodnější a nejvznešenější páni vašich zemí, loučím se s vámi.“

III

Jan následující dny naléhal na královnu, aby postavila menší kasárna u věznice. Bydlela by tam stráž, jež by hlídala městskou část Eudoxii. O Evangelist s Kafodou by se postarali vojáci z hradu. Nebylo by nákladné nechat pro deset mužů ušít nový stejnokroj nebo je vycvičit. Jeho paní se myšlenka líbila. Souhlasila vystavit listinu pro Paška, aby se stavby ujal. Ten měl ohromnou radost, mohl opět do práce. Princ ho ještě požádal, jestli by se s ním podílel na opravě Kefiřinýho domu. Úmluvu stvrdili plácnutím ruky. Jan pověřil bývalého velitele Ismaila vést výcvik deseti mužů do nové základny ve městě. Ten uposlechl. Vůči svému nadřízenému necítil žádnou zášť. Kralevic sudijský tuhle informaci zjistil v jednom družném rozhovoru s oním mužem. U tvrdých válečníků, kteří prohrají v čestném boji, je to samozřejmost, i proto Hynek naléhal na mladou horkou krev, aby se Ismail nikdy nedozvěděl pravdu.

Na přetřes přišel i dlouho odkládaný rozhovor s Alžbětou o nedobrovolném ubytování diplomatů: „Královno?“

„Při jídle nechci být rušena,“ odpověděla, když spolkla kousek skopového masa.

Jan počkal, až jej osloví. Po večeři s ním vždy zavedla krátkou řeč.

„Tak co jsi chtěl, že ani svoji vladařku nenecháš dojíst?“

„Musím s vámi mluvit o vyslancích!“

„Stalo se jim něco?“ otázala se lhostejně.

„Jejich ubytování je nedůstojné. Jste velká panovnice, ale tohle je urážka všem zemím, jejichž diplomaté obývají zdi našeho vězení,“ odpověděl a štiplavě dodal: „Vždyť to ani není vězení. To je kůlnička na dříví!“

„Zadrž! Jak se opovažuješ, ty drbane, poučovat svou vladařku!“ rozpumpovala svůj hněv. „Kolik vyslanců jsi viděl, že mě budeš poučovat.“

Jan se nevzdal: „Čtrnáct ležících vyslanců na seni, kteří močí do vědra a nemají se jak opláchnout, je nedůstojné. Navíc jak dlouho tohle chování budou přehlížet jejich panovníci? To uvěznění nenechají bez odezvy a napadnou Borenhalm.“

„Pak se jim postavíme a budeme bojovat.“

„I za daň nejvyšší?“

„Já rozhoduji, jaká bude cena! Tohle je moje země!“ rozkřikla se.

Jan se pokusil královnu umírnit, křik musel slyšet i poslední podkoní a kuchařka.

„Nepřipadá ti, že si moc dovoluješ?“

„Odpusťte,“ soukal ze sebe zkormouceným hlasem, „vyslechl jsem vyprávění o královně, která je spravedlivá a vnímá potřeby poddaných. Jejím nejčastějším znakem prý byl zářivý úsměv, a ne chladné srdce.“

„Pak ti vyprávěli příběh o jiné královně. Nechci slyšet nářky druhých, nezajímá mě mé okolí. Chci jen, aby má země vzkvétala! A lidi? Ty jsou na druhém místě.“

„Škoda, protože země bez spokojených lidí je jak kuchyň bez kotlíků a nože.“

„Už jsi toho řekl dost. Odejdi!“ poslední slovo procedila skrze zaťaté zuby.

Zavřel dveře. Gefen i Dafne se na něho vyděšené dívaly. Pohodil hlavou a jako nakopnutý Bastard odešel do své komnaty. Lehl si do postele a dlouho civěl do bílého stropu. Připadal si jako tupec, takové bláboly přece neměl vypustit z úst. Hrál na city. To nedělají ani ti největší zoufalci. Bouchl oběma pěstmi do peřin.

„Co bys mi, tati, poradil?“

IV

Aharon a Blisius se shodovali v tom, jaká muka by měl zažít mladý velitel. Netušili však, jak by ho zbavili královniny přízně. Šenkýřův krátkozraký čin, kdy vyhnal Elu, oba vyhodnotili jako chybný. Mohli ji nerušeně sledovat, jenže šenkýř si potřeboval spravit náladu, i proto rozkázal svým přisluhovačům, aby dívku ostříhali. Toho Matěje, jenž sotva vypil dvě piva za den, vypráskal. Zákazník, který nepije, ale zamilovaně kouká na ženskou, je jen ovce. Velitel Jan navíc dostal od královny větší volnost, než by se mu zamlouvalo. Bohatý měšťan pociťoval, jak nepříjemně se kolem něho krátilo pole působnosti. Lidé se jej přestávali bát. Příkladem za všechny byl kapitán Ofer. Jan s ním promluvil a za minulým životem udělal tlustou čáru. Navíc toho tlusťocha donutil s jeho muži chodit na cvičiště. Kapitán se bál o místo. Eudoxie tak nebyla jeho výsostným rybníkem, kde by si mohl dělat, co chtěl. U věznice se stavěla nová kasárna, jež se měla propojit s věznicí. V ní by přebývali vojáci pod velením toho přivandrovalce a bděli nad pořádkem v Eudoxii.

Seděl ve své pracovně a popíjel víno, ačkoliv tento rozmar neměl zpočátku příliš v lásce. Jakmile Aharona posedla myšlenka pomsty, tak jedině kapka dobrého vína - zpracované šebestiniánskými mnichy - mu v nekalých plánech pomáhala tříbit rozum. Jenže i osud stál proti němu, jelikož zásoby lahodného moku se mu povážlivě tenčily. Vymyslet lest, nebylo jako někoho okrást. Tady člověk musel dát průchod tvůrčím myšlenkám. Realita byla poněkud jiná. Víno začal pít, protože takové ponížení ještě nezažil. Když byl uvržen do klády, pocítil pomstichtivost lidí. Musel snášet házení shnilé zeleniny. Tento zážitek zanechal hluboké šrámy na jeho sebevědomí.

Jenže vymyslet kompromitující plán na mladého velitele byl nadlidský úkon. Blisiusovo sledování nepřineslo valné výsledky, a nyní, když se po ulicích producíruje královnina garda, neměl jednoočko prostor ke sledování toho domu, kde přebývala Ela s jejím otcem.

Jeden den však znuděně prohledával povoz jakéhosi kupce. Strážce ho nechtěl pustit ani za úplatek šesti stříbrňáků.

Kupec už byl tak nakvašený, až rozpřáhl ruce a zoufale vyštěkl: „Jsem snad vědma, abych věděl, co po mně chcete?“

Blisius se plácl do čela. Vždyť onoho dne, kdy se mladý velitel střetl se psem a vymahačem, mluvil s nějakým snědým chlápkem. Veliteli četl z ruky, vybavil si matně. Objekt jeho pomsty byl rozčilený, protože snědý muž poznal jeho pravou identitu. Něco skrývá. Musí zjistit, co to je. Zavolal na svého podřimujícího kumpána, aby si vzal službu. Rozběhl se do Eudoxie. Bral to podél hradebních zdí, takže viděl, jak se horečně pracuje na stavbě kasáren. Prošel čtyřmi ulicemi, kde se střídaly kamenné domky boháčů a jejich zaměstnanců, kteří vydělávali na čertovských hrách, s dřevěnými polozemnicemi lůzy. Před ním se rozložila mohutná budova šenku U Poztrácených stříbrňáků. Vtrhl dovnitř jako velká voda. Nikoho nepozdravil, ani se neobtěžoval sledováním vrchcábů. V patře byly tři pokoje: ložnice, opečovávací místnost (zde se Aharon staral o svůj zevnějšek) a pracovna. Bez zaklepání vstoupil do posledně zmíněné místnosti.

„Klepat tě nenaučili?“ odpověděl šenkýř mrzutě.

„Nenaučili, poněvadž mám možná zajímavou informaci, která nám pomůže zbavit se toho zmetka.“

„Jakou pak, jednoočko?“

Blisius zkřivil obličej. Nesnášel, když ho někdo takhle tituloval. Nečekal na vyzvání a posadil se na volnou židli. Chtěl demonstrovat svojí sílu.

Aharonovi to však přišlo k smíchu: „Tak mluv! Doufám, že to bude podnětné.“

„Myslím, že ano!“

„Myslíš? Spíš mi pomáháš zbavovat se mých cenných zásob vína, než bys něco vymyslel,“ utrousil znuděně.

Blisius si vybavil obličej a vůni, jež se linula z mladého velitele: „To jste mi připomněl, že mám možná víc novinek.“

Aharon si jej vyslechl a musel uznat, že jednoočko konečně přišel se zajímavými postřehy. Dnes nebude litovat nad nějakým tím utraceným litrem dobrého vína.

„Dnes jsi zapracoval velmi dobře,“ pochválil svého kumpána. „Ber číši a pij, jako se sluší na bohatého muže.“

Plán již dále nerozebírali. Zbytek večera se rozhodli strávit ochutnávkou lahodného moku.