Báje o ostrově Borenhalm: 7. kapitola - Alžbětina pýcha, 2. část

Slib daný zachráněné Kefiře, že najde jejího ztraceného syna, se zatím princi vůbec nedaří. Jenže jak chcete najít člověka, který nechce být objeven?

V

Janovu velitelskou hlavu zahltila kupa starostí. Jednak se mu nedařilo zvýšit kapacitu svých mužů na šedesát – Oferovi se dobrovolně přihlásily pouze dva chasníci z nedaleké vesnice, ale taky nemohl objevit Chorza. Kefira byla smutná. Alespoň částečný úsměv jí vykouzlil na tváři opravený dům, kde bydlela. Při rekonstrukci se zjistilo, že celá zadní stěna domu je ztrouchnivělá. Pašek z ní udělal kamennou. Vyměnili dveře, okna a princ nechal vyhotovit u tesaře nový nábytek; ten starý Matěj nasekal na dříví do pece. Kvůli velkému množství práce přijal Pašek mladého mnicha do služby. Pracoval tak ještě s dalším mládencem na opravě Kefiřina domu. Jan si mnul ruce, jak krásně jim jde dílo od ruky. Táta od dvou dětí byl šťastný, protože se po delší době mohl uplatnit v oboru, jemuž rozuměl.

Následník sudijského trůnu stál s Kefirou před nově opraveným domem. Děkovala mu za pomoc, jež pro ni vykonal.

„Kefiro, moc jsem toho neudělal,“ mírnil ji.

Červenal se jako mešní víno. Nechtěl to přiznat, ale její vděk ho hřál u srdce. Ulicí k jejímu domu se zatím ploužil povoz. Kefiře už nesloužily příliš oči a zajímalo ji, jestli ten vozka nejede k ní. Jan tu osobu nerozpoznal. Pokrčil rameny. Počkali, až povoz s koňmi zastaví před nimi. Byl to Falek, zvaný zemědělec. Mladík jej viděl ten den, kdy jel poprvé za Kefirou. Tenkrát se představil jako její přítel.

„Bratře!“ objala ho.

„Sestro!“ opětoval objetí.

Prince jejich oslovení zmátlo. Falek mu vysvětlil, že mu příliš nedůvěřoval, a pro jistotu chtěl chránit sestru, sebe i jejího syna Chorza. Zároveň poprosil rodinného zachránce o odpuštění.

„Kde je synovi konec!“ posteskla si.

„Je to lotr a špatně si ho vychovala,“ pronesl Falek dramaticky. Považoval se za hlavu rodu, a tak si uzurpoval právo na kárání všech a všeho.

„Měla jsem být přísnější, jenže bez muže jde všechno hůř a za to můžeš ty!“ nedala se Kefira.

Bratr se na ni zamračil: „Jak to mysíš?“

„Kdyby jsi každého nápadníka nevyhnal od mého prahu, tak by Chorzo získal pevnou ruku.“

„Dobrá, dobrá!“ zamrmlal mrzutě. „Už dost výčitek! Nebudem se handrkovat. Přece jen sem rád, že ses z té polízanice, kterou ti Chorzo nadělil, vyhrábla.“

Kopl do bryčky. Koně zařehtali a z povozu vyskočil zarostlý muž. Kefira měla vlhké oči. Jana ťuklo, kdo to asi bude - její syn. Měl vizáž medvěda s prošedivělou srstí, asi nebyl nejmladší. Matce se omlouval, ale ta se mu vrhla kolem krku. Bylo to její dítě.

Falek povytáhl obočí; místo synova vyhubování jej matka vroucně objala. On by se zachoval jinak. Přiklonil se k Janovi a povyprávěl mu, jak se u něj Chorzo objevil. Falek se mu rozhodl udělit lekci. Okamžitě ho poslal pást dobytek a orat meze. Když zjistil, že je Chorzo dostatečně vytrestán, rozhodl se s ním vrátit do Ulkrandu. Jan se otázal, jestli Kefiřin syn ovládá nějaké řemeslo. Falek se kysele zasmál a mávl rukou. Princ bez okolků nabídl Chorzovi práci. Matce se to pranic nelíbilo.

„Prosím tě, Kefiro, co ten tvůj kuk umí? K práci se má jako tvůj manžel a levej je jak pučtok!“ rozohnil se Falek.

Chorzo chtěl něco namítnout, jenže jeho strýc jej předběhl: „Mám ti připomenůt ty dvě ovce?“

Zavládlo ticho.

„Kefiro,“ oslovil ji Jan, „dostane dobrý výcvik. Nic neumí a jeho život dostane aspoň řád.“

„To se ale vůbec neuvidíme.“

„Není pravda! Pracovat nebude pořád, bude mít i volno. Nelze strážit v jednom kuse. To není v lidských silách. Ve svém volnu se bude starat o váš nově opravený dům.“

Kefira souhlasila. Jan ještě přikázal Chorzovi, aby se objevil následující ráno v paláci a vyhledal jeho zástupce, pobočníka Ismailího, potom nasedl na koně. Čekali ho ještě povinnosti.

VI

Z bývalého velitele se vyklubal příjemný a spolehlivý společník. Pro Jana to byl další člověk, který v něco věřil. Potkal žida, křesťana a teď muslima. Jeho bojové schopnosti byly natolik velké, že mu dovolili ponechat si jeho víru. Praktikovat ji mohl pouze v určitý čas. Zpočátku si povídali pouze o zlepšení kvality gardy a vězeňské stráže. Jan vyzvídal i u Hynka, jakým způsobem by se měl chovat k jinověrci.

„Víš,“ pronesl smutně a jeho rysy ztvrdly, „židovská, křesťanská nebo muslimská víra pochází od Abrahama, mají stejné kořeny.“ Jeho hlas nabral tichý podtón zoufalství: „Jenže člověk chce být člověku vlkem a kamenné srdce nerozumí druhému žití. Poznej, zdali má v očích šedou mlhu nicoty. Podle toho mu svěř svou důvěru.“

Z rozhovorů, které spolu vedli po královnině večeři, Jan dospěl k závěru, že je to mimořádně příjemný člověk. Několik večerů strávili s Dafne a Gefen na nádvoří. Koukali na hvězdy. Dívky se občas líně protáhly na chladných dlažebních kostkách. Oba muži jim vykládali o svých zemích a ony je se zaujetím poslouchaly.

Počasí bylo poslední dobou proměnlivé, jeden den pršelo a následně vysvitlo slunko. Jan si stěžoval Hynkovi na to psí počasí.

Ten jej okřikl: „Díky tomu psímu počasí, princi, nedoléhají účinky sopky na lid v jejím okolí tak drasticky.“

Haber využíval jakoukoliv možnost, aby svému příteli připomněl, co se nyní odehrává bez jejich kontroly.

U královny nastal jen velmi nepatrný posun. Se svým velitelem nepromluvila po hádce dva dny. Po jejich uplynutí se při závěrečném chodu optala, zdali by nebylo vhodné ulehčit vyslancům jejich těžký, leč spravedlivý úděl. Kralevic jí bezmeškání předal pergamen, který sepsal dle jejich žádostí. Byly tam některé přemrštěné požadavky, ale přesto se zanedlouho objevily v celách pryčny pro všechny vězně. Do vězení začal docházet i ranhojič. Nebyl to ten palácový, jenž přebýval v paláci, nýbrž Hynek. Alžbětina pýcha nepřekousla, aby ji ošetřoval člověk, jenž se stará i o trestance v žaláři. Nepatrně se zlepšilo i jídlo, ačkoliv Jan si mrmlal pod vousy, že lepší chléb a voda, nežli ty zpropadené brambory. Měl jich plné zuby. Jenže to byla nejčastější plodina na ostrově a on se s ní musel chtě nechtě smířit.

Panovnice dnes měla stejné jídlo, které u ní viděl princ prvního dne ve službě. Zajímalo ji, jak pokračuje výstavba kasáren. Bylo to poprvé, co sahá Janova paměť, kdy se s ním dala do řeči i během jídla. Princ se na ni culil, poněvadž občas Alžbětě upadl kus placky. Nenápadně se snažila drobky ze sebe setřást. Princ koukal do svých bot, aby dal své milované prostor pro úpravu.

„Výstavba kasáren jde podle plánu, jen nábor nových chlapů drhne. Zítra se mi přihlásí nový dobrovolník do služby, takže tam bude mít Ofer šest vojáků.“

„Ty znáš toho dobrovolníka?“ podivila se.

„Ano, je to Chorzo, syn Kefiry.“

„Koho?“

„Té jak jsem pomáhal.“

„Už se objevil?“ zapila jídlo svým oblíbeným nápojem.

„Ano, byl skryt u svého strýce na venkově.“

„Neměl by být potrestán? To co udělal matce, není vůbec dobré!“
„On už je potrestaný dost, Vaše Veličenstvo. Jeho strýc si ho vzal do parády. Je to bodrý a fortelný člověk.“

„Jaký byl ten trest?“

„Práce,“ děl.

„To není přece žádný trest!“ vykulila oči.

„Pro člověka, který hledá výdělek, aby se příliš nenadřel a bylo to pro něj co nejjednodušší, je poctivá práce příliš velkým trestem.“

„Ale stejně,“ nelíbilo se královně Janovo řešení. „Neměl by být uvržen do cely? Alespoň na pár dní!“

„To je těžké. Vy jej zavřete a on zase bude mít pohodlný život, všechno mu donesete pod nos. Začne krást a bude mít vězení jako druhý domov. To není dobře.“

„Když myslíš,“ povytáhla obočí.

Jan si uvědomil probíhající debatu, a proto přilil olej do ohně: „Navíc je plno, naše věznice přetékají. Chytli jsme zloděje, který potřeboval stříbrňáky na čertovské hry. Nebál se okrást jednoho muže. Nebýt hlídky na koni, nevím, jak by to dopadlo.“

„Moje stráže se osvědčily? To je výborné!“ zaradovala se. „A pokud jde o věznice?“ významně zvýšila hlas. „Postavíme další.“

„Dovolte mi, Vaše Výsosti,“ zdvořile se uklonil. „My nepotřebujeme stavět nové, ale vyprázdnit tu starou.“

„Vím, kam míříš a zakazuji ti, aby jsi vedl řeč tímto směrem,“ odbyla ho rezolutně.

„Dobrá tedy, pak ale mám zde ještě jednu prosbu.“

„Jakou?“

„Chorzo vnikl nepozorován do města. Prošel městskou branou tam i zpátky.

Ulkrand měl dvě brány na nichž pracovalo šest ozbrojených vojáků, kteří měli odvádět mýtné do královské pokladny. Nic takového se však nedělo. Buď měl zde silné kontakty Aharon a pár dalších vlivných šenkýřů, anebo si mastili stříbrňáky do vlastní kapsy samotní strážci. Princ si nepřál nic jiného než tuhle nekalost zarazit.

„Čeho si po mně žádáš?“

„Chci, aby stráže u bran patřily pod moje velení. Nechci vystavovat počestný lid nebezpečí, že sem budou přicházet pochybné existence za hraním a povětrnými ženštinami.“

Královna se usmála: „Zní to dobře, ale nebude potřeba postavit novou budovu?“

„Ne, jen se poupraví její vnitřek. Místo obyčejných postelí, budou dvoupatrové palandy. Pro tesaře nebude problém vytvořit něco takového.“

Alžbětě se myšlenka zalíbila. Dovolila Janovi dohlížet na městské brány. Princ to nechtěl říkat, ale měl ještě jeden úmysl, čistě osobní. Vybavil si Blisiuse. Nechtěl čekat, až na něho vymyslí s Aharonem nějakou kulišárnu. Je lepší, když bude bdít on nad nimi, a ne naopak.

VII

Za dva dny od promluvy se svojí milovanou si nechal zavolat všechny strážce městských bran. Předstoupil před ně s Ismailím i Oferem. Proslov byl krátký a stručný. Všichni přítomní měli nastoupit do výcviku k jeho novému příteli. Dostanou vybavení. Nově jim bude udělovat příkazy kapitán Ofer, který však bude hlásit veliteli královniny gardy vše podezřelé, ať se jedná o úplatky nebo opilost ve službě. Pokud by Jan zjistil, že někdo pije nebo bere úplatky, byl by okamžitě potrestán viník i kapitán Ofer. Sborově přikývli na znamení souhlasu. Jak se záhy ukázalo, Blisius se nemínil Janovi podvolit. Několikrát ho kapitán přistihl, jak nasává na stráži velmi dobré víno. Ofer to poznal, protože ten mok sám ochutnal. Učinil tak jenom proto, aby měl důkaz. Jan si nebyl jistý, jestli má s tím ničemou skoncovat. Nakonec se rozhodl pro exemplární trest – propuštění. Věděl, že proti němu něco s Aharonem osnují a mohl mít tak Blisiuse pod kontrolou, ale ztratil by autoritu u vojáků.

Blisius, když odcházel, se pousmál: „Víte, jaké je moje nejoblíbenější zvíře?“

„Ne, a ani mě to nezajímá,“ odpověděl princ.

„Prase, když si ho chystáte k jídlu a opíkáte, tak můžete poznat, kolik hnusu se v něm skrývá.“

„Co tím chceš říct?“

„Nic, jen že každý má nějaké tajemství, které může svého nositele zničit.“

Jan se k němu naklonil, cítil jeho opilecký dech. V Blisiusově oku uviděl strach. Chytl ho za límec. Strážce čekal nějaké výhružky.

Princ mu pošeptal: „Hledej, šmudlo.“

Jednoočka pustil a nechal jít.

VIII

Blisiovi se ulevilo. Služba pro něho nenaskýtala lákavý zdroj příjmu. Mnohem výnosnější se ukázalo vybrakovat klášterní sklepení. U stráže zůstával jenom proto, aby mohli nerušeně převézt všechno jídlo a pití z kláštera do Aharonova šenku, což se jim zcela nepodařilo. Šenkýř přesto mohl prodávat do dalších krčem jídlo nebo víno. Do města přjížděly s deseti naditými vozy ve chvíli, kdy měl Blisius službu. Nemuseli tak platit mýtné, které se vyžadovalo po obchodnících. Jednoočko za odměnu dostal sud vína a několik stříbrňáků. Aharon si mohl mnout ruce, poněvadž si vydělal nebývale velké jmění. Pomohlo mu zapomenout i na tu potupu, jež mu uštědřila královna. Teď nastala chvíle, aby společně rokovali o pomstě na veliteli. Prvně museli zjistit, kde je ten snědý muž, což byl jejich prvořadý úkol. Seděli u Aharona v kanceláři a přemýšleli s číši vína v ruce. Blisius se před dvěma džbány vína vrátil od velitele královniny stráže a nyní se mu motal notně jazyk. Nebyl schopen kloudného slova. Kymácel hlavou ze strany na stranu.

„Mysli, škyt, kde jsi ho viděl, škyt, bylo to směrem k paláci, škyt?“ šlapal si na jazyk Aharon.

„Zadrž dech,“ poradil mu jednoočko. „Bylo to na pomezí Eudexie, Evangelistu a Kafody.“

„To mi řekni, co tam teda dělala, škyt, ta baba, z který jsem doloval peníze,“ dolil si číši.

„Ty? Snad ten tvůj vymahač, špinil by sis snad ruce?“

„Já? On byl má prodloužená ruka! Jsi neviděl, za co mě ta potvora odsoudila?“ naštvaně vstal a mrskl číší přes Blisiovu hlavu.

„Opatrně! Ještě mi vypíchneš i to druhé oko.“

Oběma klesla hlava na stůl jako Janovi první noc na Borenhalmu. Dnes už žádný plán nevymyslí. Ráno je probudili bodavé paprsky slunce. V jejich hlavách se zrodilo převratné zjištění. Snědý muž byl nuzně oblečen. Těžko může žít v bohatých čtvrtích. Své sítě musí rozplést v Eudoxii.

IX

Čtrnáct dní po rozhovoru Aharona s Blisiusem se prince objevil ve věznici.

„Nejctihodnější a nejvznešenější páni vašich zemí,“ započal rituálem svou návštěvu: „Jakému se těšíte zdraví?“

Starý Raven Jana napodobil: „Nejctihodnější a nejvznešenější pane své země, vítejte v těchto ponurých zdech. Děkujeme vám za zlepšení naší tíživé situace. Spí se nám lépe. Pan Hynek má kouzelné ruce a jeho bylinky odvrátily všechny naše neduhy.“

„A jídlo?“ skočil jim do řeči.

„I to je snesitelné, jen mi promiňte,“ lehce se zarazil. „Není příliš pestré.“

Princ si zahrál na tajnůstkáře a Ravenovi pošeptal: „S královnou je to složité. Něco jí zatemňuje rozum. S Hynkem se snažíme...“

Raven si přiložil ukazováček k ústům, aby Jana umlčel: „Váš přítel je neobčejně chytrý člověk. Vyzná se v uměních ušlechtilých i přírodních. Něco málo nám prozradil. Nepožaduji po vás více informací. Máte naší plnou důvěru.“

„Pokusím se vyprosit audienci u královny.“

„To nepomůže, je natolik pyšná, že nikdy neustoupí.“

„Ve slovníku mého přítele slovíčko ne neexistuje,“ vlídně se usmál.

Zdvořile se rozloučil, prošel okolo sloužícího Friba a vyběhl do kasáren za Oferem. Ze střechy mu zamával Matěj, jenž zde dodělával kryty pro lučištníky. Jana trápila jiná věc. Předešlou noc zaútočil opilec na bezbranného člověka. Stalo se to dvě ulice od kasáren. Stráž zajala agresivního pachatele. Nedalo jí to práci, poněvadž byl opilý. Pral se i v cele, ale vymahač ho uspal jednou přesně mířenou ranou pod bradu.

„Musím tě pochválit. Jde vidět, že vaše práce nese své ovoce,“ pochválil princ kapitána.

Ofera ta slova zahřála u srdce.

„Kdo ho chytil?“

„Včera měl službu ten novic, kterého jste přivedl.“

„Byl sám?“

„Ne, byl s ním jeden ze zkušených mužů, kteří sloužily pod mým velením.“

„Oběma vyřiď moji spokojenost s jejich zásahem.“

„Provedu!“

„Jsem tady ale kvůli něčemu jinému,“ pronesl slabě. „Věznice je plná. Jestli zatknete ještě někoho, nebudeme mít kam zloděje uvrhávat!“

„S tím vám neporadím,“ odpověděl sklesle.

„Musím se poradit s královnou, nejradši bych pustil diplomaty, ale s tím nebude souhlasit,“ pronesl omluvně. Hned při pohledu do Oferova obličeje dodal: „Ty se tím nezabívej a zaveď mě na střechu.“

Tam vedl žebřík. Vešli spolu do kasáren. Ve stropě byl čtvercovej poklop. Ofer se stěží vyškrábal po žebříku na střechu. Těžce odfukoval.

„Tohle bych dřív nezvládl,“ odplivl si.

„Dřív ses věnoval všemu, jen ne svým povinnostem,“ zazněla výčitka z jeho úst.

„Máte pravdu.“

Ukázal Oferovi dvě speciálně upravená místa v rozích budovy. Jednalo se o zuby, za nimiž se mohl schovat strážce s lukem a nerušeně se krýt před nepřítelem. Přikázal mu, aby zde byl dnem i nocí jeden strážce s lukem. Kapitán ho nemile překvapil, když se optal, co to vlastně je. Jan musel tedy složitě vysvětlovat, k čemu tato bojová nebo lovecká zbraň vlastně slouží. Nakonec s údivem zjistil, že luk používají jenom lovci v osadách pod úpatím sopky Skaftafel. Ofer nikdy nespatřil toulec s šípy.

„Dobrá, upravím rozkazy. Tyhle střílny půjdou do provozu, jakmile ti budou dodány luky a šípy, ano? V paláci vás s tím naučí zacházet.“

„Jak si přejete.“

Slezli dolů. Kapitán tedy spíš sjel, načež skončil rozpláclý na zemi. Ruce měl v jednom ohni. Jan se s ním rozloučil. Naskočil na koně a vyrazil do paláce.

„Královno, musím s vámi hovořit,“ jeho hlas zněl naléhavě.

„Vyčkej, až dojím. Nerada mluvím s plnou pusou,“ prskala kusy jídla.

Venku bylo celý den krásně. Přál si posedět s Ismailem a děvčaty na nádvoří. Princezna se dnes s jídlem loudala. Každé sousto převalila v ústech, až bylo úplně rozmělněné. Zatím přes bouřkové mraky, jako dívčí průsvitná halenka, se dral k moci měsíc.

Jan přivřel oči. Již byl dlouho z domova. V myšlenkách utekl do krajiny svého dětství. Seděl na skále nad údolím řeky Dyje. Bylo zde místo nazývající se Králův stolec. V dřívějších dobách se podle legendy díval dobyvačný král do údolí, kterak přechází jeho vojsko přes řeku. Princ však pouze obdivoval zapadající slunce, mloky a vyhřívající se úžovky na skalním masivu. Pomalu se začínaly schovávat před chladem. Přijel za ním otec, král Vilém.

„Jak se ti daří, synu?“

„Je to složitější, než jsem čekal.“

„Jane!!“ vytrhla ho ze snění.

„Prosím?“ zamžikal očima. „Říkala jste něco?“

„Ty jsi spal?“

„Ne, vzpomněl jsem si na místa, které jsem měl rád.“

„Tak co jsi chtěl?“

„Kapitán Ofer mi dnes prozradil, že neumí používat luk.“

„To je nesmysl. Používá se na našem ostrově k lovu.“

„Ale ne k boji, královno!“

„To je pravda.“

„Chci, aby se tvoji muži naučili zacházet s lukem.“

„Budiž! V jedné vesnici na úpatí Skaftafelu jsou šikovní lovci, ti nám ty luky vyhotoví.“

„Pak mám starosti s opilci.“

„Co je s nimi? Při svém alkoholovém šmausu na tebe spadli a ty jsi neměl sílu vstát?“ pobavila se nad tou představou.

„Ne, jsou agresivní, napadají počestné občany. Zatím nepřišel nikdo k úhoně, jenže nemáme žádné volné místo ve věznici.“

„Už zase?“ otázala se klidně.

Jan vytřeštil oči. Pootočil si hlavu lehce na bok.

„Chceš mluvit o těch zpropadených vyslancích!“

„Ne, pletete se, mám úplně jiné přání.“

„A jaké?“

„Abyste viděla věznici na vlastní oči.“

„Jsem královna, pro kterou je nehodno, aby vstoupila na místo křivopřísežníků.“

„Jsou vhodná i pro urozené vyslance?“

„To nechápeš,“ mávla rukou, „tohle je mnohem vyšší hra.“

„O to nestojím,“ ujistil ji s klidem. „Chci pořádek ve městě, abych mohl dobře plnit úkoly. Vaše zisky pochází z neštěstí druhých a ti je potom rozsévají po okolí.“

„Pokladna přetéká bohatstvím a k tomu ještě máme zisky z dobytých území.“

„Ale poddaní nejsou šťastní.“

„Jsem královna! Vím, co je pro ně štěstí.“

„Máte úplnou pravdu,“ postavil se do pozoru.

„Jsem unavená, půjdu spát,“ zívla. „Nicméně se připrav na zítra.“

Jan na ni nechápavě pohlédl.

„Chci vidět, jakou podobu mají kasárna a...,“ významně se odmlčela, jako by chtěla velitele napínat, „budu chtít vidět skutečnou situaci ve vězení.“

Princ se ze široka usmíval. První kruh byl opravdu zlomen a ona mu věří. Čekal na to, až jej propustí z dnešní služby. Venku začalo pršet.

„Dnes si s komornými moc nepopovídáš,“ nebyla to otázka, nýbrž zkonstatování.

„To máte pravdu.“

„Měl bys vědět, že jsem slyšela všechna vaše vyprávění.“

Jan přemýšlel, jestli neprozradil něco o jeho minulosti. Nebylo však v jeho silách vybavit si všechny ty konverzace. Ne, většinou sentimentálně vzpomínal na domov.

„Pohoršovaly vás naše hovory?“

„Unavovaly,“ odpověděla lhostejně. „Uvidíme se ráno.“

Uctivě se uklonil.

X

Princ byl vyčerpaný, spánek mu přijde vhod. Komorné jenom pozdravil. Gefen se také přivíraly víčka. Přišel do své komnaty. Zavřel dveře. Vysvlékl šat a jen v rouše Adamově si ulehl do postele. Okamžitě odplul do Morfeovi říše. Chtěl vidět otce. Moc si přál, aby se mu ve snu znovu připomněl. Přání se splnilo.

Vrátil se zpátky na Králův stolec, kde Vilém seděl na kusu balvanu.

„Tati,“ ulevil si a spočinul králi v náručí.

I když to byl dospělý muž, tak se cítil bezradný a moc dlouho z domova. Zastesklo se mu. Koukali na západ slunce. Vilém chlapce vískal ve vlasech.

„Kéž by žila tvoje máma, synku. Ta si dokázala hrát v mých vlasech i celý den. To jsme byli ještě mladí, nic nás netížilo.“

„Chybíš mi.“

„Ty mně taky, ale srdci neporučíš. Zamiloval ses a chtěl jsi Alžbětě pomoci, jenže nevíš, jak její srdce obměkčit.“

Jan přitakal.

„Inu, to je těžké. Pokud se někdo nechce změnit, těžko mu pomůžeš.“

„Ale na jejích bedrech leží osud celého království.“

„Nezapomeň, že panovník je natolik dobrý, nakolik dokáže pochopit svůj lid a je ochoten mu naslouchat.“

„A když nechce?“

„Hluchý a slepý je ten, který před něčím utíká.“

Mladý princ ty slova zopakoval, ale než se nadál, stál ve vesnici pod sopkou, jež byla vystavěná z polozemnic. U každé budovy byl přivěšen luk. Nebe bylo černé, jako při posledním soudu. Lidé si žili svým životem. Malé děti si hrály a povykovaly. Matky chystaly jídlo. Zbavovaly kůži z divočáka štětin. Muži přicházeli z lesa s úlovky. Sopka prýštila žhavou lávu. Jan nemohl nikde najít královnu. Ta jediná jim mohla pomoci. Rozběhl se do Ulkrandu. Nebe se zabarvilo do ruda. Vběhl do Přijímací síně. Na trůnu seděla Alžběta. Na krku měla opět šátek.

„Co tady děláte?“ soukal ze sebe udýchaně.

„Dívám se na tebe.“

„Copak nevíte, že ta sopka, začala chrlit lávu a lidi to může zabít?!“

„Hm, to je možný, ale mě to nezajímá, nechci vidět neštěstí druhých.“

Princ se sklesle otočil k odchodu, neměl sílu bojovat s těmi kruhy. Alžběta si již vybrala svoji cestu. Bezduše se ploužil ze síně. Někdo ho chytl za rameno a hrubě otočil. Stál před ním chechtající se Aharon společně s Blisiusem. Šenkýř držel v ruce dýku.

Jan se probudil na kost propocený. Usnout se mu nechtělo. Zbytek noci nezamhouřil oči a ani jednou nemrkl. Natáhl se k zemi pro meč. Potřeboval se ujistit, že bude připraven k boji.