Báje o ostrově Borenhalm: 8. kapitola - Neposedná sopka, 1. část

Radost z překonání dalšího zakletého kruhu Janovi nevydržela příliš dlouho, jelikož sopka Skaftafel se probudila k životu. 

I

Hodovní sál byl na druhém konci paláce. Postavili jej tak daleko z praktického důvodu, poněvadž královská rodina si nepřála býti rušena bujarým veselím.

Kuchař vyhnal Jana nejprve z kuchyně, když viděl, jak je zablácený.

„Padéé pryš, ty špindíííro,“ křičel na něho cizím přízvukem.

Princ se rozběhl do komnaty, kde se převlékl. Oblečení bylo suché, což mu stačilo k pohodlí. Rozkázal služebníkům přivést na hrad všechny obyvatele Paškova domu. Chtěl se jim částečně odvděčit za jejich pomoc. Kuchař jej přijal ve své říši, až uviděl, že mu do kuchyně nepřinese žabinec.

Při cestě do Hodovního sálu se mu podařilo zabloudit. Po delší štrapáci se objevil v rozlehlé místnosti, kde byl prostor pro taneční zábavu. Bylo zde malé vyvýšené pódium pro hudebníky. Strop byl celý ze dřeva a jediný stůl s jednotlivými židlemi taktéž. Vyvolávalo to v člověku tísnivou atmosféru. Hosté se pomalu šourali. Jan je rozsazoval tak, aby trůny v čele stolu zůstaly prázdné. První dorazili jeho přátelé: Hynek s dcerou, Matěj a rodina Paškova. Haber stihl špitnout Janovi mezi řečí, že musí zapracovat na diplomatech. Pokud sopka vybuchne, útěk z ostrova bude jediným možným východiskem. Posedali si u stolu vedle sebe. Vyslanci přicházeli k Hynkovi a princi Janovi v bohatě zdobených šatech, jimž vévodily erby jejich zemí. Potřásali si s nimi pravicí. Neopomněli poděkovat za pomoc. Zbytek osazenstva pozdravili. Poslední přišel Raven, vyslanec království northrumbijského.

Jan si vzal krátkou promluvu: „Nejctihodnější a nejvznešenější páni vašich zemí, jménem královny Alžběty vás vítám u tohoto stolu. Těšte se z darů této země, stejně jako my se budeme veselit z vaší přítomnosti. Teď bych poprosil o volnou zábavu.“

Raven zaklepal na číši, všichni umlkli: „Nejctihodnější a nejvznešenější pane tvé země, přijmi ještě jednou vyjádření díků...“

Jan se začervenal a rozhlédl se po svých přátelích. Karolínka mu skočila do náruče. Magda se na něj zářivě culila. Hynek a manželé Paškovi se na něj dobrosrdečně usmáli. Matěj chytl Elu za ruku.

„... velké díky patří i Hynkovi! Muži, jehož vědomosti dalece přesahují lidské chápání. Děkuji Boží prozřetelnosti, jež nám přivedla do cesty tyto bytosti,“ ve svém proslovu provedl kratičkou odmlku. Potřeboval nabrat dech, aby mohl pokračovat: „Nyní budu mluvit za sebe, ale jsem váš velký dlužník, přijďte s jakýmkoliv přáním a já vám ho splním.“

„Ještě ne,“ sykl Hynek na Jana, protože si všiml, jaké přání by chtěla vyslovit mladá horká hlava.

Ostatní vyslanci se přidávali se stejnou výzvou. Mladík a stařec jim poděkovali.

Zábava započala. Hynek ve spěchu svému mladému příteli přikázal, aby se věnoval Ravenovi. Měl blízko ke králi Ilumenovi. Mohl by mu ledasco prozradit o Alžbětě.

„Já jsem se chtěl věnovat přátelům,“ posmutněl.

„Však se věnuj přátelům a Ravenovi. Já se budu bavit se zbytkem. Musí nám pomoci zachránit obyvatelstvo, když by došlo na nejhorší.“

„Jak to vlastně víš? Já se tuhle informaci dozvěděl před chvílí!“ chytl Hynka za rukáv. Ten chtěl zaplout mezi bavící se společnost.

„Zapomněl jsi, že jsem je ošetřoval? Ani nevíš, kolik ti člověk při léčení prozradí.“

Společnost byla rozdělena do několika skupin. Jan si půl večera hrál s Karolínkou. Nikdo z diplomatů o její přítomnost nejevil zájem. Byla pro ně obyčejným dítětem. Matěj s Elou si vystačili sami. Mladý mnich se až podezřele nakláněl k Haberově dceři.

„Teda na to, že jsi složil řeholní slib, projevuješ k Ele nějak moc náklonnosti,“ zašeptal princ, aniž by člověk zaslechl v hlase výtku.

Byli malý špitající ostrůvek. Sem tam si zobli jídla a popili. Ela ještě nesundala šátek, protože jí vlasy nedorostly. Zaregistrovala, že nejmladší urození páni nadbíhali Magdě, které to imponovalo. Nejvíce se děvčeti snažil dvořit mladý vyslanec království mejrcijského. Byl to na svůj věk urostlý mladík s blonďatou hřívou. Manželé Paškovi postávali se střední generací diplomatů. Otec se výborně bavil. Byl nejhlasitějším člověkem v místnosti. Hynek se pro změnu choval spiklenecky. Nenápadně se přiblížil k nějakému člověku, promluvil s ním několik vět, a pak se vydal na putování. Jedinou výjimkou byl Raven. Seděl osamocen. Neměl snahu se zapojit mezi bavící se společnost. Upíjel víno. Těkal pohledem po místnosti. Jan plácl Karolínku přes zadek, aby šla za rodiči.

Přišedl si k Ravenovi: „Můžu?“

„Vezměte místo!“ odsunul židli. „Ale pod podmínkou, že mi prozradíte, kdo jste.“

„Počkejte, než si naliji,“ natáhl se pro víno. „Zaujalo mě, když jste ráno mluvil k Alžbětě...“

Raven ho podpořil s úsměvem a rychle kývající hlavou. Vypadal jak jojo.

„Vy jste se znal dobře s jejími rodiči?“

„Ano, jejich maminka byla překrásná bytost. Ilumena její smrt strašlivě zasáhla. Jednou ve slabé chvíli se mi svěřil jaké muka ta nebožačka zažívala...“

„Promiňte,“ skočil mu mladík do řeči, „já mám takový menší problém, proč mluvíte v množném čísle?“

„Alžbětka má mladší sestru. Odpusť mi ten výraz,“ šibalsky se usmál, „ale bylo to takové rozpustilé pískle. Neměla tak zlaté vlasy jako její sestra, zato byla mnohem větší loupežník. Alžbětka si nikdy nedokázala pořádně dupnout, naproti tomu Sofinka dokázala postavit do latě i svého otce. S muži to uměla výborně. Byla to taková malá koketa a chraň Bůh, jestli nevypadala k světu...“

„Jak se jmenovala?“

„Sofie!“

„Proč jsem o ní neslyšel?“ zkrabatěl princ čelo.

„Inu, Jane, vidíš sám, že Alžběta je v područí Adalberta a možná i něčeho mnohem silnějšího. Třeba si ani na svoji sestru nepamatuje. Její chování je prazvláštní, jenže to víš nejlíp sám.“

„Kam ale mohla zmizet? Její otec před smrtí o dceři nemluvil.“

„Počkej, ty jsi viděl jejího otce před skonem?“

„Poslední chvilky života strávil tamhle s Hynkem,“ ukázal na klubko lidí, které vévodil stařec a Pašek.

Předváděli svému okolí nějakou humornou scénku. Společnost se mohla potrhat smíchy. Veselí bylo veliké. Strhlo i zbytek osazenstva v sále. Zvědavé oči dychtily vědět, co ta dvojice vymyslela.

„Měl bych si s ním promluvit. Chci vědět, jak se Ilumen měl v posledních chvílích svého života,“ pronesl posmutnělým hlasem a lokl si vína.

„Povězte mi, jak jste k němu byl blízko, když on byl vládcem cizí země a vy, vyslanec...,“ zarazil se. „To nejde dohromady, ne?“

„Hochu, podle čeho usuzuješ?“

„Každý bojuje za své zájmy, je to obyčejné pletichaření.“

„To máš sice pravdu, ale i politiku dělají lidé. Jsi mladý, tvoje srdce vidí svět moc jednoduše. Podívej se na budovy hlavního sídla ostrova. Neexistuje jenom jedno stavení, ale v Ulkrandu můžeš najít mnoho různých budov a i v té nejchudší můžeš najít poklad. Ve svém volném čase jsem trávil čas ve zdejších zdech. Jejich otec byl dobrák od kosti. Cítil jsem se u něho jako v jiném světě. Nabíjel mě energií od toho neustálého intrikování,“ poplácal mladíka po zádech. „Ale když už jsme k sobě upřímní, zodpovíš mi i ty pár otázek?“ dloubl ho do prsou.

„Ptejte se!“

„Proč ses tady objevil?“

„Upřímně? Zamiloval jsem se do Alžběty.“

„A kdo jsi ve skutečnosti? Protože válečníka ti neuvěřím, ani kdybys do mě nalil sud šebestiniánského vína.“

Božským nektarem ojíněnému staříkovi jde o štěstí Ilumenových dcer stejně jako princi, a tak se představil: „Můj otec se jmenuje Vilém...“

Raven hned zbystřil: „Vilém? Král Sudie? Ty jsi jeho jediný syn!“

„Přesně.“

„Jednou jsem tam byl, malé království s nádhernou přírodou.“

„To ano.“

„Mně i Ilumenovi by se tam velmi líbilo. Vyjížďky do hvozdů plných zvěře a údolí řeky Dyje? Nelze slovy vyjádřit.“

„Rok co rok je plná pstruhů, kdybyste měl chuť, jste zvaný.“

„Skvěle!“ zaradoval se a dolil si číši.

„Samozřejmě pod podmínkou, že tohle dobrodružství přežiji,“ doplnil Jan.

„Nějaký háček, zádrhel se musí najít vždy, viď?“ posteskl si Raven.

„Taky si říkám!“

„Nechť ti je Fortuna nakloněna, princi.“

„Počkejte,“ naklonil se k němu mladík, „před nikým se o mne nezmiňujte!“

„Můžeš se spolehnout, záleží mi naštěstí Ilumenových dcer. Jen, prosím tě, najdi Sofii.“

Vstali, ale zase se posadili. Lehký poryv židlí a stolů je přikoval zpět. Hynek přestal bavit osazenstvo. Prošel kolem ostatních až ke svému příteli. Nemusel nic říkat. Vyděšený Jan mu rozuměl.

II

Průšvih s těmi otrhanci, kteří chtěli splatit dluh a hledali snědého muže, nebyl tak velký, jak se mohlo na první pohled zdát. Hledaný utíkal do Eudoxie, kde vběhl do náruče šenkýřovým pochopům. Snědý muž jim děkoval, líbal ruce, jenže oni ho odvedli do šenku U Poztrácených stříbrňáků. Posadili jej před oba spiklence. Snědého muže si pátravě prohlíželi. Blisius přikývl; byl to on.

„Takže ty umíš číst z ruky?“ zeptal se sladce Aharon.

„Parkrát jsem to dělal,“ odpověděl neurčitě.

„Jenom parkrát?“

„Boha, je to moja práca, jediné co umím,“ přisvědčil, když ucítil ty hromotluky na svých ramenech.

„Čti mi z ruky!“ vyzval jej.

Čonka neměl rád násilí, spočítal si, že pokud nepůjde těmhle pánům na ruku, bude mít bolavé tělo. Vzal do špinavých rukou tu jeho a začal si prohlížet čáry života. To co vyčetl, se mu nelíbilo. Jinému by klidně lhal, ale tady měl strach.

„Chcete slyšet pravdu?“

„Nepokoušej se mi lhát! Nedopadl bys dobře,“ Aharon mluvil klidně, poněvadž vyčetl v očích toho snědého muže obavy o jeho život.

„Ani když to nebude pěkné?“

„Povídej.“

„Vidím ve vašejm životě velký úspěch,“ teatrálně započal přednes. „Nebudete mít děti a ten úspěch se vám začne v určitou chvíli bortit,“ musel se na chvíli dramaticky odmlčet, aby dodal váhu svým slovům. „Začnete mít problémy. Vidím velkou ztrátu. Bude vás velmi tížit...“ odmlčel se.

„A dál?“

„Hen dál je to takové rozmlžené. Může to mít mnoho výkladů,“ snažil se šenkýře uchlácholit.

„Dobrá, dobrá.“

Aharon měl z toho člověka strach. Neodporoval, naopak spolupracoval a neříkal mu příjemné věci. Přemýšlel, jestli se nebojí víc on sám. Musel se zkoncentrovat, jinak z něho nic nevypáčí.

„Četl jsi z ruky mladýmu chlápkovi?“ zeptal se ho tupě Blisius.

Šenkýř protočil panenky: „Myslí tím konkrétního muže, nosil odznaky královniny gardy.“

„V takovým fialovým mundúru?“

„Přesně,“ přitakal Blisius vítězoslavně.

„Co s ním?“

„Potřebujeme vědět, čeho se tenkrát vylekal.“

„Ničeho,“ děl po pravdě.

„Nekecej,“ vyjel na něho zostra Blisius, až Čonka nadskočil.

Aharon se musel ovládnout. Měl chuť jednoočka okřiknout. S tím jedním okem mu museli vypíchnout z mozku i tu část, díky níž přemýšlí. Cožpak nevidí, že ten chlap spolupracuje? Ještě chvilku bude hloupě štěkat, tak všichni poznají komu se podobá - psovi.

„Nekecám, ptal se mě akorát, jak jsem to poznal...“

„Co?“ vyjel zostra jednoočko.

Čonka se od něho nepokrytě oddaloval: „Je to urozenej člověk a žádnej voják.“

Aharon měl své potřebné novinky. Přikázal Blisiovi, aby jel do kláštera pro další zásobu vína, dnes byli na stráži jeho bývalí kumpáni. Na cestu potřeboval pár hromotluků a dva povozy.

„Můžu jít?“ zeptal se naivně Čonka.

„Spolupracoval jsi s námi, a proto ti nikdo nezkřiví ani vlásek.“

Čonka si zhluboka oddychl a poděkoval.

„Jsi pro nás příliš cenný, budeš muset jít s nimi. Oni tě zavřou do kláštera. Ve sklepení jsou kobky, kde bydleli poustevníci. Až vše skončí, budeš volný! Máš mé čestné slovo!“

Blisius na něj znovu něco zavrčel. Čonka se podvolil.

Když odcházeli, tak si Aharon zavolal Blisiuse.

„Co jste potřeboval?“

„Jednoočko!?“ pronesl otráveně. „Haf!“

Blisius svého chlebodárce pozdravil a odešel. Aharonovu poznámku nebral na vědomí. Šenkýř si byl jistý jednou věcí. Bude potřebovat písaře z Mincovního domu.

III

Jan se už nemohl dočkat na Alžbětinu proměnu. Trápilo jej noční zemětřesení. Nejednalo se o žádný silný o třes, nicméně Skaftafel dala o sobě velmi výrazně vědět. Zatím měl plnou důvěru v Hynkovy schopnosti. Počkal, než královna dojí.

„Můžu s vámi mluvit?“

„Jistě, Jane, poslouchám tě,“ přehodila si pravou nohu přes levou. Zády se opřela o opěradlo.

Mladého prince její pohrávání si s bělostnými vlasy natolik rozhodilo, že se zakoktal. Požadavek zněl přesto jasně. Měla se s ním vydat na koni do vesnice, kde se vyráběly luky.

Panovnici to zarazilo: „Nezvládl bys to zařídit sám?“

„Neznám vaše venkovské obyčeje. Vy jako panovnice budete mít větší cit pro jednání s poddanými.“

„Teda, ty bys probudil k životu i mrtvolu,“ vstala. „Nuže dobrá, měla bych zavítat mezi prostý lid,“ poodešla ke dveřím vedoucím do komory s její róbou. „Nachystej kočár a předej velení Ismailovi.“

„Královno, já...“

„Copak?“

„Chtěl jsem...,“ zadrhl se, „myslel jsem, že bychom jeli jenom my dva. Nemusela byste si brát diadém, jela byste v přestrojení. V šatech komorné by vás nikdo nepoznal.“

„Nechtěl jsi, abych jednala z pozice královny? Když pojedu v utajení, tak jak pak budu moct jednat?“

Jan udusil spršku peprných nadávek, které si adresoval. Na jedné chodbě se zastavil a nakvašeně parkrát bouchl do zdi.

Déšť od včerejšího dne neustal. Ismailovi vysvětlil, jaké úkoly má vyplnit. Počítal, že budou pryč celý den. Pro jistotu si vzal sebou čtyři vojáky. Jeho královna prodělala dosti velkou změnu. Ta se projevovala upovídaností. Při příchodu pozdravila na nádvoří všechny přítomné. Gefen s Dafne, jež nesly vlečku královniných šatů, zamávaly Janovi sedícímu na koni a Ismailovi, kteří byli zrovna v družném rozhovoru.

Princ si nikdy neuvědomil, jak je na ostrově chladno. Hradební zdi chránily obyvatele v zimě před chladem a ve slunečních dnech před vedrem. On sám vyjel z města dnes poprvé. Déšť mu nedovolal užít si krásu země pod sopkou Skaftafel. Vůdčí roli přenechal rodilému Fasaniovi, poněvadž neměl tušení, jakou cestou se dostat do vesnice. Těžké kapky mu smáčely jeho oděv. Koně nespokojeně řehtaly. Déšť byl silný. Neviděli před sebe na vzdálenost deseti kroků. Nerozpoznávali lesy, které míjeli. Projížděli nejrůznějšími vískami i většími obcemi. Ačkoliv neviděl, tak příchody blížících se osad ohlašoval dětský křik. Plískanice těm malým rošťákům vůbec nevadila. Do vísky pod sopkou jeli půl dne. Zde je dětský křik nepřivítal. Jan seskočil z koně. Královnu vyzval, aby nikam nechodila. Vesnice byla vystavena pouze z malinkatých polozemnic, jichž Jan napočítal osm. Vstoupil do nejbližší z nich. Uprostřed místnosti bylo ohniště. Okolo něho seděl dospělý muž se ženou. V rohu ležely jejich dvě děti. Byly ušmudlané a unylé.

„Dobrý den přeji,“ pozdravil nejistě.

Rodiče se na něho otočili. Vypadali stejně malátně jako jejich děti.

„Jste v pořádku?“ vylekal se Jan. Nevěděl, jestli má k nim přijít blíže. Nemají nějakou nemoc? Sem nemůže královnu vpustit.

Omámený muž vstal: „Špatně se nám dýchá, vzácný pane. Vysychají nám studánky a prameny v okolí. Nemáme co pít. Navíc nás trestá Bohyně Skaftafel,“ rty měl suché a popraskané.

„Musíte na čerstvý vzduch!“ zavelel energicky princ. Pamatoval si, jak mu Hynek prozradil, že déšť pomáhá. Nevěděl už sice čím, ale přesto vyvedl otce z polozemnice. Položil jej do trávy. Nechal na něho valit deštivé kapky. Muž zanedlouho začal smysluplně reagovat. Jan vyvedl příslušníky osady – spolu se svými vojáky – na čerstvý vzduch. Královna vylezla roztrpčená z kočáru, jak ji může velitel nechat tak dlouho čekat? Když však uviděla tu spoušť, rázně si stoupla před velitele. Dožadovala se vysvětlení.

„Královno, nejsem věštec. Ti lidé byli omámení. Dešť jim pomáhá se probudit,“ pohlédl jí do promočeného živůtku. „Měla byste se schovat, ať nejste nemocná.“

„Dobře,“ přikývla.

Fasaniovi poručil, aby princeznu střežil: „Ručíš mi hlavou, že z toho kočáru nevyleze!“

Lidé si postupně začínali poposedávat zůstávajíc na dešti.

„Kde najdu rychtáře této vesnice?“

„Nemáme rychtáře, pane, jenom stařešinu,“ ozvalo se z davu.

„Tak stařešinu.“

„Tady, pane,“ ozval se slabý hlas bezzubého starce. „Jmenuji se Petr,“ oznámil mu s tenoulinkým zašišláním.

„Co se s vámi stalo?“

„Bohyně Skaftafel se na nás hněvá, zavrhli jsme ji, pane.“

„Nech si toho pána od cesty. Bohové nejsou malicherní,“ pokusil se Petra uchlácholit, protože si uvědomil, jak je těžké počínání s pověrčivými lidmi.

„Naše panovnice si to přála a my jsme poslušní...“

„Dobrá, dobrá,“ netrpělivě jej přerušil. „Je tady někdo, kdo by byl schopný zítra přijít na večerní audienci ke královně?“

Stařešina Petr se opět přihlásil o slovo: „Nechť přijde do města Rad, je zde nejsilnější a nejrychlejší.“

Vesničané souhlasně zamručeli.

„Hlavně, aby nebyl nejtupější, když má tolik nej,“ zanikla princova poznámka v dujícím větru. „Rade! Předstup!“

Před jeho očima se objevil dvoumetrový kolohnát: „Co si přejete?“

„Zítra do vesnice přivezou dva sudy převařené vody. Budete jí pít! Jasný?“

Kolohnát přikývl.

„A ty přijď večer za královnou! Dostaneš instrukce, které vám pomůžou usmířit si Bohyni!“

„Chápu!“ prohodil Rad.

IV

Během cesty se ozvalo další zamětřesení. Tentokrát mocnější. Z nebe na zem začali padat drobné kamínky. V Ulkrandu Jan zaklepal na dveře kameníka Paška. Vytáhl Hynka od večeře. Ten byl nevrlý, než mu Jan vysvětlil, odkud se s královnou vrátili. Pomohl příteli na koně. Pro starce byl ten úkon namáhavý. Unavená Alžběta vylezla z kočáru, chtěla se jít převlíct a najíst. Jan požadoval, aby se přesunula s Haberem a Ismailím do Hodovního sálu. Ona svého velitele zpražila nakvašeným pohledem.

Starý žid předstoupil před královnu a hluboce se poklonil: „Vaše Výsosti, je mi jasné, že žena vašich půvabů dbá na krásu, ale vězte, půvab člověka se pozná, když po celodenních štrapácích usedne ke stolu a usměje se na druhé. Vaše vnitřní dokonalost pak dá prostoupit fyzicky znavenému tělu a dodá tolik energie, že i sluneční svit za jasného dne by byl proti vám pouhou loučí v Přijímací síni.“

„Tvé slova hladí po dívčí duši jako sametový šat mou pokožku.“

Hynek nabídl Alžbětě rámě. Jan opařeně koukal na scénu před ním. Ismail vše pozoroval z povzdálí. Byl zvyklý sledovat bedlivě šramot bitevní vřavy. V osobním životě se naučil být tichý a vypozorovat chování druhých.

Když procházel kolem zkoprnělého velitele, dloubl ho do zad: „Vidíš, takhle se máš chovat k dámě.“

„Ještě ty mě začni poučovat a pojedu do kláštera šebestiniánů. Tam mi do pití vína nikdo nebude házet rozumy.“

Rokování o současné situaci započal krátkým úvodem princ Jan. Zrekapituloval vše, co viděl v oné vesnici.

„...nicméně se domnívám, že hlavní slovo by měl mít tady Hynek,“ ukázal na svého přítele, „jenž mě na hrozbu upozornil.“

Stařec mluvil obšírně. Výklad opřel o jeden mýtus. V pradávných dobách se k životu probudila sopka a svou mocí smazala z povrchu zemského několik měst. Vypouštěla jedovaté výpary a hořící lávu. Tmavý sloupec tehdy dosahoval takové výše, až se zalekli i Bohové. V okolí sopky tehdy vysychaly koryta potoků, studánek či podzemních vod, v kombinaci nedostatku vody a omračujících látek, byli lidé letargičtí a ospalí. Stejné příznaky mají aji obyvatelé vesnice pod sopkou.

„Co ale budeme dělat?“ zajímalo Ismailího.

„Teď se chci k tomu dostat,“ ujistil toho netrpělivce.

„Nejlepší způsob, a jediný, je počkat, jak bude sopka nepřívětivá. Stáhneme všechny vesničany do Ulkrandu. Postavíme nové městečko z plátěných celt, kde budou lidé přebývat, dokud se vše neuklidní. K přístavišti to není daleko, takže bude potřeba, aby do toho...“ ztratil slinu, „jak se to přístavní městečko jmenuje, Vaše Výsosti?“

„Sandveg,“ odvětila stroze.

„Děkuji. Do Sandvegu musíme koncentrovat všechny lodě. Velitel Jan s Ismailim stáhnou ze všech vesnic a měst obyvatelstvo.“

„Já ale nemám dostatek mužů. Je nás padesát.“

„Pravda,“ opět se otočil na Alžbětu. „Královno kolik je vesnic při úpatí Skaftafelu?“

„Nemám vůbec tušení!“ pokrčila rameny.

„Do rána to zjistím,“ vložil se do hovoru Jan.

„Z nebezpečných oblastí budete muset přijet s povozy. Ti lidé na tom budou špatně. Zbytek vojáků vyjede po ostrově s přikázem, aby se obyvatelstvo stáhlo k Ulkrandu.“

„A potom?“ zajímal se Ismail.

„Budeme čekat, starat se o klid a pořádek jako doposavad. Musíme mít dostatek zásob. A ty veliteli Jane,“ obrátil se k příteli, „budeš se mnou každé dopoledne vyrážet na kontrolu sopky. Nakonec malé rychlé lodě, které jsou schopny přepravit přes moře vyslance, pojedou zvěstovat, jaké nebezpečí nám hrozí a požádají o pomoc.“

„Moment,“ ozvala se královna. „To bude stát spousty stříbrných. Musím je předávat svému choti.“

Jan polkl várku nadávek.

Hynek se uklonil: „Vaše Výsosti, dnes není čas podporovat válku, když je zkoušené obyvatelstvo, které vám důvěřuje. Není nic horšího než zklamání. Musíte se nyní postavit čelem ke svému lidu.“

„Můj muž...“ zabědovala, což Jana rozladilo.

„Váš muž válčí pro slávu této země, ale k čemu mu bude sláva Borenhalmu, když nebude mít komu vládnout? Království jsou především lidi. Kdyby to tak nebylo, mohli bychom žít ve smečce a nic nás netrápilo.“

„Bude zuřit,“ prohodila smutně.

„Královno Alžběto, řeknu vám jeden příběh. Byla krásná vladařka, jakou byste ve světě nemohla potkat. Měla jednu vadu na kráse, opovrhovala svým národem. Postavila si nádhernou velkou věž, do níž ji nechali zazdít. Myslela si, že její krása nebyla hodna obyčejného člověka. Z oné věže spravovala celé království. Přípisy i glejty vydávala, aniž věděla, co se v království událo. Když zem zasáhl hladomor, poddaní žadonili o otevření sýpek. Ona je odmítla. Národ se vzbouřil, královninu věž zbortil a pomohl si sám.“

„Co tím chceš říci?“

„Že lhostejnost ti nepomůže utéct před povinnostmi.“

„Děkuji za poučný rozhovor, starče,“ vstala a odešla.

Jana píchlo u srdce. Alžběta se na něho vůbec nepodívala.