Báje o ostrově Borenhalm: 8. kapitola - Neposedná sopka, 2. část

Zachránit obyvatele Borenhalmu před Skaftafelinou zlobou, bude obtížné. V Janovi se však objevily mráčky smutku, protože...

V

Ranní shon začal v paláci ještě za tmy. Spánek tu noc vyplnilo několik otřesů. Jan musel vzbudit Fasania. Ten mu oznámil, že v podobné výši, jako byla ta víska, se nachází celkem šest osad. Po dobu služby v ulkrandském paláci se princi nestalo, aby prošvihl královninu snídani, pokud nebyl zraněný. Nyní ho zavály úkoly pryč. Vojákům rozdal rozkazy. Mají po městě pobrat povozy, které jim přijdou pod ruku a dovézt do paláce. Strážci dorazili velmi rychle, dřív než vysvitlo slunko. Jan s Ismailem se pokynutím hlavy pozdravili. Branami královského města projeli cvalem rytíři s povozy. Třicet vybraných mužů uhánělo k vesnicím pod sopkou. Zbylí vojáci měli za úkol projet všechny obce a přikázat obyvatelstvu, aby okamžitě opustilo domovy a vydalo se do hlavního města.

Ráno nepršelo. Sopka začínala dávat najevo svůj hněv. Z nebe padalo kamení. Prostý lid, jehož Bohem byla sopka, to bral jako trest. Princ dorazil na místo, kde strávil předchozí den. Začal lidi přesvědčovat. Musí s ním přeci odjet, nebo jsou tak bláhoví? Oni odmítli. Chtěli zůstat a Bohyni si udobřit. Vesničanům popraskaly rty. Uhýbali padajícím kamenům. Ze sopky vycházely gejzíry černého mračna. Následník sudíjského trůnu je prosil. Oni odmítali. Malému dítěti přistál letící kámen v obličeji. Kleslo k zemi. Kolem všech poletoval popílek. Ozval se další mohutný výbuch. Jan přispěchal ke stařešinovi Petrovi.

„Musíme odejít! Jinak všichni zhyneme.“

Zavrtěl hlavou: „Rad šel Bohyni udobřit.“

„Kdy?“ zděsil se princ.

„Už uplynul nějaký čas...“ odpověděl neurčitě.

Jan nevěděl, co si má počít. Lidé klečeli a hleděli zbožně k vrcholu sopky.

„Aspoň děti nechte jít!“ žadonil.

Všichni jej ignorovali. Nemohl se na to již dále koukat. Vzal zraněné dítě a hodil do povozu. Rodiče toho prcka nic nezaregistrovali. Zálibně hleděli k sopce Skaftafel. Mladík pociťoval bezmoc. Se svými muži si kryl hlavu. Padající kamení zatím zranilo další dva lidi. Princ zamával bezradně rukama. Vojáci odnesli nové poraněné. Vyrazil vpřed k řídce prorostlému lesu. Ač měl špatný zrak, rozpoznal, že od vrcholku sopky utíká nějaká postava. Pobídl oře. Jel tomu člověku v ústrety. Byl to Rad. Chránil si hlavu. Jan ho vzal na koně. Nyní již měl pádný argument, aby všichni šli s ním.

Rad seskočil: „Skaftafel se hněvá, ani dary nechtěla. Vyhnala mě.“

Lidé začali konečně na sebe mluvit.

Jan silným hlasem pronesl: „Přijeli jsme sem, abychom vás zachránili. Nač čekat?“

Všichni pohlédli na Petra: „Jděte. Zachraňte si své životy.“

Vojáci pomohli lidem nasednout do povozů. Petr ještě promlouval s Radem. Rozloučili se a mládenec se potom vydal k Janovi. Stařec seděl. Princ dal znamení. Kolona vyrazila kupředu. Vilémův syn vyrazil k Petrovi.

„Vy nepůjdete?“ zeptal se bez okolků.

„Nemohu, zradil jsem svůj lid a naši Bohyni, zasloužím si trest.“

„Já vás tady nenechám, prosím!“ natáhl ruku.

Stařešina ji s díky odmítl. Za Janovými zády se vyšvihla ohromná síla. Kůň málem klesl pod tou tíhou k zemi. Byl to Rad. Veliteli pošeptal, aby nechal Petra svému osudu. Jan se oběma podíval do očí. Nakonec pobídl svého oře. Jakmile byli z dosahu létajících kamenů, pokusil se vymámit z Rada nějaké vysvětlení. Vrtalo mu hlavou, proč se tak Petr rozhodl. Kolohnát mu odpověděl, že to je úděl stařešinů. 

VI

Okolo města vyrostlo stanové městečko. Jana překvapilo, že rozkazy vydala sama královna. Ofer se svými muži dohlížel na pořádek. Občas něco podrželi či přinesli při stavbě stanů. Byly to jednoduché plátěné přístřešky krémového zabarvení. Stany se stavěly podle příslušnosti k různým vesnicím či městům. Ostrov Borenhalm se smrskl na Ulkrand a nejbližší okolí. Jan se zapojil do pomoci ostatním. Ismail obdržel úkol dohlížet na pořádek. Ten mu zděšeně vypověděl stejný příběh se stařešinou, jaký zažil Jan. Princ toto vyprávění uslyšel i od zbylých rytířů. Vnímal je jen jedním uchem. Potřeboval najít Hynka. V takové mase lidí to byla čirá utopie. Odjel do paláce, kde očekával královnu. Ke svému překvapení našel starce stojícího s Dafne a Gefen na nádvoří paláce. Všichni tři vzrušeně gestikulovali.

„Děje se něco?“ zajímal se.

„Rozdávám rozkazy komorným. Musí si vzít na starosti jídlo, které budou rozdávat mezi lid.“

Zažili další otřes. Sopka vyplivla chuchvalec žhavé lávy. Komorné, které byly vyděšené, vůbec nepostřehly onu prosbu. Naopak se objaly strachem.

„To je dobrý nápad,“ přisvědčil Jan, „ale postarejte se o to spolu s kuchaři. Nevíme, jak dlouho uživíme tolik hladových krků.“

„V tom nebude problém,“ pronesl nasupěně Hynek.

„Jak to?“

„Už tady byl Aharon.“

„No a?“

„Nabídnout své neskromné zásoby,“ žlučovitě pohlédl na prince a dodal, „za odpovídající poplatek, samozřejmě.“

„Co královna na to?“

„Ta není k nalezení. Jednal se mnou. Já mu to odsouhlasil.“

„Cože?“ reagoval na Alžbětino zmizení. Aharon ho nyní nezajímal.

„V tomhle chaosu nemůžeš zvětšovat paniku. Počkej na večer, až se ten šrumec uklidní.“

„A královna?“

„Hledal jsem stráž u jejich dveří, nakonec jsem je našel ve městě. „Poslala je pryč. Není to malá holka. Ví, co dělá.“

„Vždyť je zakletá!“ vyprskl princ jako kočka.

Princ bloudil Ulkrandem a stanovým městem. Nikde ji nemohl najít. Sopka Skaftafel během celého dne dávala o sobě vědět. Unavený Jan usínal v sedle, rozhodl se vrátit do paláce. Stmívalo se a on měl hlad. Na nádvoří sesedl z koně. Podíval se za městské hradby. Stanové městečko bylo ozařováno loučemi. Skaftafel právě vychrlila další oblak. Ve své mysli si sopku připodobnil ke staré babičce, která trpí dávivým kašlem. Otočil se k budově a podíval se do oken. Všechny prostupovala tma, jenom v královnině ložnici se svítilo. Přemohl únavu. Vyběhl do komnaty. Stráže nestály před dveřmi. Byly zde jen komorné.

„Je vevnitř?“

„Ano,“ zívla Dafne.

Rozevřel dveře: „Kde jste byla?“

„Dobrý večer,“ odpověděla lhostejně. „To bych se mohla ptát i já, nestrážíš svou panovnici při večeři.“

„Hledal jsem vás,“ pokračoval nabroušeným tónem jako ostří jeho meče.

„Našel jsi mě, tak konej, co máš, mám hlad a kručí mě v břiše.“

Oblečená byla do saténových šatů. Na její hlavě netrůnil královský diadém. Byl ledabyle položen na okením parapetě. K jídlu měla pouze hrachovou polévku a chléb. Když dojedla, vyzvala Jana, aby si odešel odpočinout. Zítra budou mít všichni náročný den. Princ bez pozdravu zabouchl dveře. Byl naštvaný. On se o ni strachuje a ona jej vyplísní. Navíc mu neřekla, kde byla.

„Kat aby to spral,“ zaklel.

VII

Do rána se moc nevyspal. Skaftafel pracovala celou noc. Hynek ho navíc vzbudil, kdy nebe ozařovala jenom sopka. Museli jet na obhlídřes noc analyzoval vzorky.

Oba muži nasku studánek. Haber potřeboval vodu do zkumavek, aby pak pedli na povoz. Hynek se chopil opratí.

„Jedem, hošku!“ dal povel koni.

Z nádvoří paláce vyjeli do srdce města. Projížděli pustými ulicemi Ulkrandu, jenom lidské hlavy vykukovali z oken, tisknouce se bázlivě k sobě. Sopka plivala černo-oranžové sloupce prachu, kamení a horké lávy. Nikdo nemohl usnout, každý rozhořčený Skaftafelin projev vyvolával paniku. Jan si pomyslel, že umřít ve spánku by bylo milosrdnější, než jenom bezradně čekat, až si pro ně přijde zubatá s kosou. Brány do města byly otevřené.

„Kam míříme?“

„U úpatí sopky je nejvýše položena stůdánka, místní jí...“

„To ses zbláznil?“ vyhrkl šokovaně. „podívej se do jakého nečasu to jedeme. To jsem se mohl rovnou nechat umlátit tím vymahačem.“

„Ale no tak, trochu teplíčka a pár kamínku nám přece neublíží!“ rozchechtal se strašidelně.

„Řekl jsem ti, že mě občas děsíš?“

„Stařecký vrtoch, promiň.“

„To si ještě rozmyslím.“ děl varovně.

„Princi, potřebuji k té studánce, abych mohl zjistit, jak je voda nebezpečná a jestli se sopka umoudřila.“

„Jak to poznáš?“

„Jednoduše, studánka bude plakat krev.“

„Cože? Proč, vždyť to není člověk.“

„Ale i tak mají duši.“

„Dobře,“ přikývl Jan a pokývl hlavou, „ jestli teda přijmu to, co mi předkládáš, tak stejně krvácet bude i nějaká studánka u města. Nechci, aby mě nějakej šutr trefil do hlavy.“

„Jendo, Jendo, neslyším u tebe strach?“

„No jistě! Ty se snad nebojíš?“

„Vůbec, mám vedle sebe nejstatečnějšího vojáka na ostrově,“ popíchl mladíka a bičem popohnal oře, jenž zařechtal, ke klusu.

„Hynku, zamluvil jsi to.“

„Máš dobrou paměť,“ pochválil jej. „Nuže dobrá, studánka u úpatí bude mít nejkrvavější slzy ze všech. Podle ní se budeme orientovat, jaké nám hrozí nebezpečí nebo jestli se náhodou neumoudřila.“

Delší úsek cesty jeli mlčky. Prostředí se měnilo jak v noční můře. Slunce pomalu vysvítalo, ale sloupce chrlící žhavé uhlíky a kusy hornin již osvětlovaly okolní lesy. Jeden kámen přistál na povozu. Jan se pro něho natáhl. Neskutečně pálil. Sundal si halenu, aby mohl tu věc lépe chytit. Držel kulatou šedavou horninu, která měla plno malinkých dutinek.

„Jane, to nikam neztrať!“

„Proč?“ vykulil oči.

„Tady tyhle kameny jsou výborná věc na moje chodidla, učiněnej balzám.“

„To se jí?“

„Ale ne, seškrabuju si starou kůži z chodidel,“ ukázal na svoje krpce.

Princ vystřídal kyselý pohled otázkou, jež ho dlouhou dobu pálila, ale neměl příležitost tu otázku položit: „Pamatuješ si na toho koželuha?“

„Ano. Stalo se s ním něco?“ vyděšeně se otázal.

„To já nevím, jen do teď nechápu, proč jsi byl k němu tak shovívavý, chtěl tě přeci zabít.“

„Vidíš, to mi připomíná, že jsi mi tenkrát zachránil život. Děkuji.“

„Nemáš zač.“

„Jane, nerad řeším důsledky před příčinami. Takhle jsme mu ukázali nový pohled na svět a kdo ví! Třeba se...“ nedokončil větu. Sopka jim už dále nedovolila vést dialog.

„Je čas vběhnout do lesa!“ zahřměl Hynek. „Drž se za stromy a sleduj, jestli něco neletí.“

Princ se držel za svým přítelem. Kusy kamenů a neustálý dým jim znesnadňovaly cestu. Neustále uhýbali a uskakovali před padajícím kamením. Čím postupovali výše, tím byly vzrostlé stromy popadanější. Zastavovali se o ně větší balvany, jež chrlila sopka. Oběma se zle dýchalo.

„Pozor!“ zaječel Hynek. V poslední chvíli strhl mladíka zpoza stromu. Místem, kde ještě před chvílí stál Jan, prolétl kus balvanu.

„Díky!“ hlesl.

„To si nech od ces...“ opět se zvedli. Museli se vyhnout padajícím větvím.

Jan se zakuckal, ale postupoval dál. Připadal si jako na lovu, jenže nebyl lovcem, nýbrž obětí. Stoupali do kopce. Nečas jim nedovoloval se čistě nadechnout. Hynek mu přidušeně osvětlil, že je vzduch otrávený. Snažili se nadechnout každičkým pórem svého těla. Stanuli na malé mýtince, v jejímž srdci se ukrývala studánka ve skalním podloží. Haber vytáhl hliněnou nádobu. Sundal víčko a klekl si k vodě. Princ koukal střídavě k hoře a na studánku. Nevěděl, co ho fascinovalo víc. Z blízka viděl, jak sopka tvoří černo-oranžové ornamenty, zároveň pochopil, proč Stařec říkal, že studánka pláče, jelikož voda nebyla křištálově čistá, nýbrž krví nasyceným obětištěm, jako kdyby se studánce obětovala tisícovka lidí. Dýchání se jim zhoršovalo.

„Kéž by se Skaftafel umoudřila!“ prosil nahlas Jan. Uvědomil si, že takové neštěstí může přivodit jenom mocný duch a ten teď zlověstně sršel síru do širokého okolí.

Hynek ustoupil o pár kroků. Studánka začala vřít, do vzduchu se vznášely chucvalce krve promísené malými kamínky. „Pryč!“ kvíkl přidušeně Hynek.

Otočili se jakoby na obrtlíku a kvapně sestupovali z kopce. Stařec padl k zemi. Podlomila se mu noha. Mladý přítel se ho snažil zvednout, ale stařec byl moc těžký. Sopka se otřásla. Jan k ní chtěl vzhlédnout. V jeho zorném úhlu se náhle objevila padající větev. Uhnout nestihli. V poslední mihotavý okamžik se rozhodl. Položil si přítelovo tělo na prsa. Schoulil se do klubíčka a čekal. Přišel naráz. Větev jej uhodila do zad. K nedostatku kyslíku se přidala bodavá bolest.

„Můžeš vstát?“

„To byla pecka!“ vydechl princ.

„Mažeme zpátky!“

Navzájem si pomohli vstát. Přeskakovali padlé stromy. Jejich běh připomínalo pajdání tří nohého psa.

Povoz stál na svém místě. Jedovaté plyny, jež jim nedovolily dýchat ustoupily. Mohli se svobodně nadechnout. Jan u nohou našel podivný kámen, který Hynek používal na ošetření nohou.

„Chceš ten šutr?“

„Ani se neptej! Hoď mi ho.“

Jan vzal ten dutinkatý kámen do ruky a hodil jej příteli.

„Musím si udělat nějakou radost,“ prohodil nadšeně. „A nyní jedem ke studánkám při pobřeží.“

„To bych prosil,“ naskočil jeho společník na kozlík.

Hynek práskl do koní. Princ se zahleděl na sopku a dumal nad její mocí. Ušetři nás, zašeptal.

VIII

Hlavní slovo v těchto dnech převzal Janův starý přítel. Řídil město a mladík mu byl k ruce. Takhle to chodilo den za dnem. Výbuchy vyvrcholily čtvrtý den. Z vrcholu sršely gejzíry lávy. Neustále padaly kameny z nebe. Země se otřásala. V obyvatelstvu byl strach. Hynek však ani jednou nedal povel k úniku. Lidé se shlukovali do kroužků a objímali se, když sledovali Skaftafelino počínání. Hodně lidem vyplula z úst dvě slova - soudný den. K Adalbertovi vyrazila už jenom jedna loď se stručnou zprávou, že vybuchla sopka. Kdo odjížděl, byli vyslanci. Raven než odjel, apeloval na Jana s prosbou o záchranu nejen Alžběty, ale i Sofie. Aharon vydělal na krizi. Přicházel každý den pro váček se stříbrňáky. Jinak ruku k dílu nepřiložil. Královna se potkávala s Janem pouze u večeře. Alžběta se spokojeně usmívala a neměla potřebu si s ním povídat.

Hynek nechal sedmý den svolat celé společenství. Bál se případných nepokojů, a proto jim sdělil, co mu prozradila voda ve studánkách.

„Musím vám říct nejnovější zprávy!“ přehlušil štěbetající lid. „Sopka se uklidnila, Bohyně Skaftafel přijala oběť stařešinů. Bude ještě pár dnů sice vrtošivá, ale ješitnost Bohů nezná mezí. Pak se budete moci vrátit do svých domovů.“

Výbuch sopky přehlušil šťastný křik obyvatel. Spadl jim balvan ze srdcí.

„Hynku,“ promluvil k němu Matěj, který právě něco sděloval princi, „víš, že ti lidé nadále věří Bohyni Skaftafel?“

„No a?“

„Svěřili svojí víru pohanským Bohům.“

„Jsi mladý a horkokrevný. Já jsem starý a zkušený. Víra musí lidem pomáhat.“

„Víra ve falešné Bohy není víra!“ stál si na svém Matěj.

„Stařešinové těch obcí položili život za to, aby lidé mohli žít. Šest lidských životů za obyvatele celého ostrova ti je málo?“

Matěj mlčel. Hynka měl ve veliké úctě, ač byl jiného vyznání. Mrzelo ho, že k němu promlouval tak přísným tónem.

Stařec rozpoznal chlapcův smutek, a tak vlídně dodal: „Víra je pravou tehdy, pokud jí věříš a co vidíš u těchto lidí? Jen se rozhledni.“

„Víru.“

„Přesně tak,“ otočil se k princi. „Smím tě o něco požádat, Jane?“

„Tvé přání rád splním.“

„Najdi těla stařešinů, pohřbíme je s poctami jakými si zaslouží.“

„Vždyť bude noc a já musím strážit princeznin klid.“

„Já jí to vysvětlím.“

„Dobře, ale vezmu si sebou Matěje,“ chytl ho pod krkem a rozcuchal mu vlasy.

Mnich do něho kamarádsky strčil. Začali se kočkovat. Hynek zakroutil hlavou a odešel. Jan uklidnil mladého mnicha. Odešli svižnou chůzí do paláce, na nádvoří si vzali kočár. Jan švihl bičem. Kůň zařehtal a vyrazili pro stařešiny. Hledání vesnic jim zabralo celou noc. Cestu ke stařešinům vyplnili povídáním o Ele, jejím otci a Paškových. Jakmile našli prvního nebožtíka, zmlkli. Bylo jim hloupé povídat si v takové společnosti. Úkol se potom neskutečně vlekl. Matěj na zpáteční cestě usnul, chvilku i pochrupával.

Po příjezdu příkazal mladý princ Ismailovi postarat se o těla. Vydal se do svých komnat. Těšil se do peřin. Řeholník jej následoval. Znaven si lehl pod nohy jeho postele na kožich. Oba celé dopoledne prospali.

Oba chlapci si dovolili ještě po obědě malý odpočinek, pak už se vydali najít si nějaké povinnosti. Princ proseděl celý den na koni a spíše poklimbával, než by dával pozor na klid ve stanovém městě.

Ismail s několika dobrovolníky postavil šest fater na pobřeží moře. Na boku stálo vyvýšené pódium s královským trůnem. Jan postupoval s davem k moři. Ofer dostal město na hlídání. Princ se dozvěděl od dobře naladěných lidí, že královna povolila starý pohanský obřad na oslavu Bohyně Skaftafel. Lidé čekali, až podívaná začne. Jan hledal Alžbětu, ale ta nebyla k nalezení. Na tribunu přišli trubači. Jan zamžoural očima. Tyhle lidi viděl na ostrově poprvé. Byli oděni do bohatě zdobených livrejí. Svou hrou oznámili příchod panovnice. Dav ji přivítal potleskem. Princi Janovi poklesla brada. Měla na sobě opět ohnivé šaty. Její vlas nebyl sněhově bílý. Žhnul rudě jak sopka předešlé dny. To znamenalo jediné, nad princeznou byla zlomena další kletba. Nevěděl, jestli má křepčit šťěstím nebo žárlit, protože nebyl u přeměny. Pocity se v něm mísily jak jedovatý lektvar. Šamani zatím poskakovali kolem fater. On je ignoroval. Žárlivost jej spalovala. Snažil se zahnat ten úděsný pocit. Cožpak se objevil nějaký jiný muž, jenž princezně pomáhá? Vždyť byl jediný, s kým se stýkala. Podíval se na pódium. Za královnou stáli Matěj, Ismail a Hynek. Matěj byl většinu času s Janem. Ismail plnil Hynkovy úkoly a nebyl ve městě. Stařec? Nebýt jeho, tak sopka by rozesela zkázu po celém ostrově. Alžběta byla zaujata obřadem. Fatry začaly plápolat. Mladý princ potřeboval být sám. Černé myšlenky se mu honily hlavou. Chtěly jej obklopit. Musel pryč. Jedině útěk mu pomůže, aby se postavil nohama na pevnou zem. Se svěšenou hlavou vyvedl koně z davu. Opatrně kličkoval mezi lidmi. Nechtěl udělat pitomost. Jakmile byl z dosahu lidí, popohnal koně otěžemi.

„Teď seš můj jediný přítel,“ pošeptal oři do ucha.

IX

Alžběta, která sledovala pietní akt, si povšimla skleslého velitele. Vypadal jako by ho něco tížilo. Jeho brzký odjezd zanesl do její královské hlavy stín.

Naklonila se za židem: „Moudrý Hynku, co se stalo Janovi?“

Haber propaloval princova záda pohledem. Nepotřeboval být věštec, aby pochopil, že trpí jako mnoho jiných zamilovaných mladíků.

Potutelně se usmál: „Teď musí být sám, Vaše Výsosti?“

„Můžu mu nějak pomoci?“

„Ne, tohle je jeho osobní boj.“