Báje o ostrově Borenhalm: 9. kapitola - Návrat do šebestiánského kláštera, 1. část

Sopka se definitivně uklidnila, ale princův úkol ještě neskončil. Zbýval prolomit poslední zakletý kruh a objevit Sofii, sestru královny Alžběty.

I

Na snídani už princ stál v pozoru v její komnatě. Byl nedutklivý, ačkoliv královna na něj vrhala rozzářené pohledy. Včerejšek byl pro něho složitý. Prostál hodiny na kamenité pláži. Házel žábky. Střídali se v něm stavy smutku a bojovnosti. Přemýšlel o svém citu k princezně. Chtěl odjet zpátky do Sudie, jenže jeho úkol ještě nebyl u konce. Ravenovi slíbil, že najde Alžbětinu sestru Sofii. Otec dbal vždy při jeho výchově, aby syn splnil, k čemu se zavázal. Čím víc házel žabek, tím se cítil hůř. Pomáhá princezně ze zakletí a přemýšlí nad sebou. Zbývá prolomení poslední kletby. Měl by zaměřit své síly k nalezení Sofie.

„Jsi nějaký zadumaný.“

„Nejsem, to se vám zdá.“

„Nepovídej!“ našpulila rozverně rty. „Mlčíš, koukáš se z okna někam do dálky, jako bys tady ani nebyl.“

„Jsem unavený, je toho na mě teď nějak moc.“

„Bylo to těžké pro všechny, ale díky Hynkovi, jsme přečkali těžkou zkoušku. Musíme být vděční za to, jak to dopadlo. Lidé se začínají pomalu vracet do svých domovů a to je důležité.“

„Po pravdě mě to vyšťavilo.“

„Mě taky, ale teď si neodpočineš. Čeká nás mnoho úkolů.“

Janovi se protočily panenky.

„Nekoulej těma očima,“ rozesmála se. „A pojď! Musíme jít.“

„Kam?“

„Do Mincovního domu, a pak za Hynkem k Paškovým.“

Jana zaujalo, že si pamatovala jméno té rodiny.

V Mincovním domě předal písař královně dopis. Jednalo se o první Adalbertův vzkaz manželce od doby, co se vyřešila Aharonova stížnost. Alžběta si vzkaz zběžně přečetla.

„Nehodláte vašemu choti odepsat?“ zajímal se písař.

„Do toho ti nic není,“ uculila se laskavě.

Když cestovali k Paškům, vykoukla královna z kočáru: „„Můžu s tebou mluvit?“

„Jste má královna, vy můžete všechno,“ pronesl Jan.

„Jak sis přál, abychom jeli spolu do té vesnice,“ zajímalo královnu. „Proč jsi chtěl, abych jela v převlečení a jenom s tebou?“

„Protože budete blíž svému lidu. Poznáte jeho strasti a slasti.“

„Na tenhle chytrý nápad přišel válečník jako ty?“ podivila se.

„Náš princ byl proslulý svými cestami mezi obyčejný lid. Jezdil jako princ i chasník žádající o službu u bohatého statkáře.“

„Proč proboha žádá o službu u poddaných? Vždyť nebude mít úctu u svého lidu!“

„My jsme ho měli rádi,“ ubezpečil Alžbětu, ačkoliv jej okamžitě napadlo, jestli to je pravda.

„Přivedl jsi mě na nápad. Teď když se sopka uklidnila, musím vědět, jak vypadají škody a co si lidi myslí.“

„Jste si jistá?“

„To bych se tě neptala!“ vyjela ostře. Začalo ji Janovo chování pomalu štvát. Cožpak si neuvědomuje, jakou hrůzu ve zdraví přečkali?

„Máte nachystané nějaké prosté šaty?“

„Řeknu komorným.“

„Budeme vstávat brzy ráno.“

„Pročpak?“

„Abyste poznala, jak se cítí ten nejponíženější čeledín či děvečka vaší země.“

„To je nutné?“

„Ano!“

II

V domě byla pouze matka, Karolínka a Hynek. Ostatní byli ve městě a pomáhali lidem s návratem do jejich domovů. Maličká pomáhala mámě přípravit oběd. Jakmile uviděli královnu, kterak vstupuje do místnosti, hluboce se uklonili. Hynek zadumaně analyzoval další vzorky, které sesbírali s Janem ze studánek. Oznámil jim, že sopka se opravdu umoudřila. Královna se zaradovala, zároveň poručila jednomu z vojáků, aby z příhrádky v kočáře přinesl malou skříňku. Vytáhla z ní dvě listiny. Prvním se rušil zákaz života bez víry. Na druhém byl připravený omluvný list za uvržení rodiny Paškových do klády. Maminka padla mladé královně k nohám a děkovala. Alžbětu to notně znervóznělo. Pomohla své poddané na nohy.

„Můj muž bude mít obrovskou radost.“

Karolínka naskočila na vlečku královniných šatů: „Princezno, pojď si se mnou hrát.“

„To není princezna, ty hloupá!“ odtáhl Hynek prcka pryč.

Královna se zavrtěla, bylo jí to nepříjemné. Tvářila se, jako kdyby viděla dítě poprvé v životě. Byla nesvá. Zamžikala očima. Promnula si víčka. Nervózně požádala Hynka o pomoc. Bude vyjíždět mezi své poddané a potřebuje někoho, kdo by se ujal starosti o město a posílání peněz jejímu choti.

„Od toho máte přece velitele.“

„To je pravda, ale ten bude pečovat o moji bezpečnost.“

„Tak to se budu velice rád starat o vaše království.“

Ačkoliv Jana sžírala ješitná žárlivost, musel uznat, že královna prodělala obrovskou proměnu k lepšímu. Zrušila hloupé zákazy, ba co víc stravovala se v Hodovní síni. Naslouchala problémům druhých, a dokonce prince požádala, aby jedl při obědě a večeři s ní. Jan nevěděl, jestli si může dovolit takovou troufalost, pročež uctivě odmítl. Až mu udělila rozkaz, přisvědčil.

„Ráno vás přijdu vzbudit, královno.“

„Buď neodbytný!“

„Jistě.“

III

Ráno, když klepal na její komnatu, tak Její Výsost byla už vzhůru. Jan oněměl užasem. Alžběta se začala vyžívat v oranžových barvách, které ladily s jejími vlasy. Diadém zanechala ležet na stole. Jan ji poprvé viděl jako prostého člověka. Přes soukennou halenu měla svrchní šaty s rukávy spadajícími k zemi. Okraje byly lemovány ozdobnou krajkou.

Podívala se na sebe do zrcadla: „Ještě tomu něco chybí!“

„A co?“

„Počkej!“ zmizela za dveřmi do šatníku.

Nasadila si na hlavu oranžový čepec s dlouhým cípem do půlky zad.

„Jak vypadám,“ nastavila se mu do zorného úhlu pohledu.

„Jde poznat, že celý život se věnujete dojení ovcí a stojíte od rána do večera u kamen, kde vaříte.“

„Vážně?“ rozzářila se.

„Dokonce i ten hrb už máte taky.“

Královna se podívala do zrcadla, ale nic nenašla.

Otočila se na svého velitele: „Zato ty vypadáš, jak kdyby jsi to sebral nějakému dvoumetrovému loupežníkovi.“

Jan se podíval na půjčenou tuniku. Byla šedá a dosahovala až ke kolenům. Díky velkému výstřihu se mu pohodlně nasazovala.

„Počkej, takhle jít nemůžeš!“ zastavila jej.

Na kratičký okamžik zmizela ve dveřích, v níž měla všechnu svou garderobu. Přišla s černým koženým prošíváným páskem, jemuž vévodila kovaná spona. Když prince opásala a prohlédla, vyrazili. Jan ji poslal napřed. Zašel do kuchyně, kde si nechal do dvou kožených čutor nalít vodu. Potom se vrátil do komnaty pro dýku. To královnu překvapilo. Jan odvětil, že by byl s mečem příliš nápadný.

Alžběta si přála jediné. Navštívit vesnice na úpatí sopky. Zvolila si tu, kam poprvé přijela s žádostí o vyhotovení luků. Kolohnát Rad se zatím stal stařešinou vesnice. Jakmile uviděl Jana se služebnou, zamával mu. Jeho gesta následovalo ještě několik dalších. Lidé tam od časného rána rekonstruovali své příbytky. Vládl zde čilý ruch. Muži odklízeli kameny. Ženy se snažily vyčistit začouzené zdi a umýt kotlíky na vaření.

„Co tady dělá velitel královniny stráže i se služkou?“

„Královna chce vědět, jak se vám daří. Máme vám pomoci. Já mám domluvit s vámi ty luky,“ objal Rada. „Samozřejmě za odpovícající hodnotu.“

„Jsem rád, bude se hodit každá ruka. Luky královně vyhotovíme, ale nebude to dřív, než se zabydlíme.“

„Dobře, díky!“ podal mu pravici. „S čím budeš potřebovat, abychom ti pomohli?“

„Služka může vařit a vy nám pomůžete při odklízení suti.“

Celý den se zúčastnili odklízení škod, jež napáchala sopka Skaftafel. Alžběta byla k ruce při přípravě jídla. Byla to pro ni nová zkušenost, nikdy předtím ještě nevařila. K obědu přichystaly ryby v rosolu s vajíčkem. Takový pokrm jí kuchař nikdy nepřichystal. Při jídle seděla po Janově boku. Opírali se o kmen spadlého stromu a povídali si s místními obyvateli.

„Měli bychom složit úctu naší Bohyni a Petrovi,“ pronesl Rad svým vysokým hláskem.

„Jak to bude vypadat,“ zajímal se živě Jan.

„Jednoduše, z našeho středu bude vybrán běžec, jenž dostane nůši, s kterou poběží až k obětišti, tam sám vykoná rituál a potom se vrátí.“

„To budeš dělat ty, předpokládám,“ ozvala se nesměle Alžběta, jíž přišlo, že moc práce nezastala.

„Ne, můj úděl je jiný, já budu vést vesnici. Vykoná to někdo z mladých a já ho budu muset určit.“

„Podle čeho si vybíráš?“

„Bohyně nám dává znamení. Když byla rozlobena, ukázala na toho, kdo má právo vykonat rituál.“

„Koho si vybrala?“ vyzvídala královna, která neměla u těchto vísek sebemenší tušení o jejich každodennosti.

„Toho mladíka, jenž byl jako první trefen rozlobenou Bohyní do hlavy.“

Chlapcovi nachystali nůši s ulovenými zvířaty. Obdržel i malý lovecký nůž. Úvodní metry s ním běželi ještě další členové osady, pak se vrátili a místo oprav započali chystat oslavu. Uprostřed tábora vytvořili malé ohniště. Jan se ochotně zapojil do pomoci. Královna byla nesvá. Ženy jí daly na starost natrhat speciální byliny. Musela vyrazit s děvčaty a babkami do lesa.

Rad se naklonil k Janovi: „Poslyš, ta vaše služka je nějaká podivná.“

„Jak jsi na to přišel?“

„Ženy vykládaly, že se neumí vůbec stavět k práci a před dětmi je nervózní jako podzimní opadavé listí.“

„Bych ani neřekl.“

„Nejsi zdejší. Naše ženy toho vyčtou víc, než si dokážeš představit.“

„Máš v nich silnou důvěru!“

„Kazimo!“ zavolal si Rad jednu mladou dívku k sobě. „Pověz něco tady našemu zachránci o jeho společnici.“

Kazima byla mladá dívka s čerými kudrnatými vlasy jako harpyje. Špendlíkové oči by dokázaly nejednoho muže uhranout. Byla i upřímná. Janovi naservírovala vše, čeho si dnes všimla. Z královny jde cítit zloba Bohyně Skaftafel. S tím musel Jan souhlasit. Sirné výpary je opravdu spojovaly. Následovalo navlékání korálků na náhrdelník pravdy, který Kazima připravila svými slovy.

„...Drahý Jane, žába, aby ochránila své mladé musí do nich vpustit jed. A ty jestli ji miluješ, musíš učinit totéž?“

„Jak to myslíš?“

„Člověk, jenž je raněný jak srnec, nevidí pro bolest zranění druhých.“

„Máš hodně ráda krásy matky země?“ otázal se Jan pobaveně.

„Žijí v ní celý život. Dává mi možnost probuzení, ale může mě i usmrtit.“

„Smrti se nebojíš?“

„Bude to její vůle.“

„A jak vlastně víš, že jí chybí láska?“ dychtivě se okázal.

„Umím číst v lidech.“ děla prostě.

„A když jsi mi řekla, že mám být jak žába, tak jak mám v královně probudit pravou lásku?“

„Lásku u zvířat poznáte podle chování ke svým mláďatům.“

„Člověk bez lásky nedokáže milovat slabé a mladé jedince svého rodu.“

„Teda, moc jsi mi neporadila,“ vykulil zmateně oči. „Mluvíš ve větších hádankách než Hynek,“ postěžoval si.

„Kazimo, už ho netrap!“ ozval se Rad a stiskl svojí velkou tlapou Janovo rameno. „Musíme připravit našeho hosta na oslavu.“

„Jakou oslavu?“

„Dnešní rituál bude spojen i se zasvěcením. Kazima tě přijme za svého syna. Staneš se jedním z nás. Zachránil jsi nám dvakrát život. V táboře není člověk, který by nesouhlasil.“

„Ale!“ princi ta zpráva vyrazila dech. „Děkuji!“

„My děkujeme.“

Princ zakašlal, ale Rad nedbal jeho vyjukanosti. Malí chlapci k němu přiskočili a začali mu svlíkat těžkou šedou tuniku. V princi se probudila dětská duše, až jej musel Rad uklidnit, aby mu vystětlil, co rituál obsahuje. Děti se nechtěly Jana pustit. Rad zvýšil hlas. Byla to změna oproti jeho klidnému vystupování. Kluci zmlkli.

Královna se vrátila z trhání bylin k večeru. Běžec byl též ve vesnici. Jan byl polonahý. Oděn do bederní roušky a se zbarveným hrudníkem čekal v jedné polozemnici. Alžbětě zatím Kazima vysvětlila, kde je její velitel. Plápolající oheň ozařoval všechny budovy. Nejmladší členové osady tančili okolo ohně tradiční tanec. Kazima přišla mezi tanečníky. Jan se přiblížil se škraboškou na hlavě nenápadně k ohni. Rad přišel s malou hliněnou miskou. Lomoz utichl. Běžec přinesl čerstvě uloveného zajíce. Nahmatal tepnu. Rozřízl ji. Rad vzal Kazimu za ruku a napodobil mladíka. Následně společně napřáhli zápěsti a ponechali stékat svojí krev do téže misky. Jan, který měl problém s krví, předstoupil před své budoucí adoptivní rodiče. Řízli mu do pravého zápěstí. Potom krev čtyř smíchali a potřeli princovy údy. Nakonec si nechali srdce a hlavu. Rad s Kazimou přitom celou dobu něco tiše mumlali neznámým jazykem.

Pak společně zvolali: „Hle to je syn země, syn ohně, kamenů bijec. Syn naší osady.“

Rad ho políbil na čelo a Kazima na ústa. Potom jej chytli za ruce. Začali společně tančit. Postupně se k nim přidával i zbytek vesnice. Královna si připadala nepatřičně. Bedlivě sledovala svého velitele a bojovala se zvláštním pocitem pod hrudníkem. Jan tančil s každým z kmene. Nedělal rozdíl. Kazima přitancovala k Alžbětě. Nevybíravě ji vtáhla mezi tancující. Postrčila královnu k Janovi.

„Jak se to tančí?“ zeptala se zmateně.

„Nevím, poskakuju jak nespokojený kozel v chlívku,“ chytl ji za ruce.

Když oslava skončila, Jan si podal ruce celý od krve se svými adoptivními rodiči. Byl opět oblečen v tunice. Nechtěli prince pustit, ba co víc i ke královně se chovali s vřelou láskou, jakou by ve městě mohla těžko poznat. Rad na úplný závěr předal princi toulec s šípy a dýku. Stvrdili tím jeho přijetí do osady lovců. Rozloučili se s obyvateli osady a vydali se na zpáteční cestu.

„Jak se vám líbil dnešní den?“ otázal se velitel.

„Bylo to zajímavé. Akorát Kazima tě nemusela tak vroucně líbat.“

„Nemůžu odmítnout polibek od adoptivní matky,“ rozzářil se princ.

„To jistě ne!“

„Upřímně, Vaše Výsosti, kam jste mizela během ohrožení, které nám připravila sopka?“

„Nikam, zůstávala jsem ve městě.“

„A s kým?“

„Sama. Když jsem viděla ty hrůzy, jež mému lidu připravila Skaftafel, cítila jsem se zoufalá. Hynek mi poradil, ať v přestrojení chodím do města.“

„Jsem rád, že dáváte na moje rady,“ pronesl hořce.

„No tak, nebuď ješitný!“ pokárala jej. „Copak nechceš slyšet, co ti řeknu?“

„Promiňte!“

„Vycházela jsem v přestrojení mezi svůj lid. Pomáhala jsem jim a viděla přitom ten zmar.“

Janovi spadl poloviční balvan ze srdce. Princezna se vlastně osvobodila sama. Jeho hloupá domýšlivost, která mu zakalila mysl, teď vypadala nesmyslně. Samolibý šutr ovšem zůstal, poněvadž na části jejího vysvobození neponese podíl. Okamžitě si vybavil, jak se cítil s princeznou dnes. Snažila se zlepšit své vladařské schopnosti a on byl šťastný jako blecha. Konečně by měl potlačit svoje ego. Když uvidí, že je spokojená, tak to přeci musí ocenit.

„Dnes jsem viděla štěstí mezi těmi lidmi, protože jsi tam byl ty. Královnu by tak neopěvovali.“

„Tak by měla královna začít jednat jako během sopečného nebezpečí,“ mrkl na ni šibalským úsměvem.

Hvězdy ozařovaly cestu, po které jeli.

„Co bych měla udělat, abych svůj lid získala na svoji stranu?“

„Buďte taková, jako jste byla dnes, Vaše Veličenstvo. To, jak se chováte nyní, vám pomůže rozebrat zeď, jež je postavená mezi vámi a poddanými.“

„Teď když mi pomáháš, jde všechno líp.“

Jan navrhl princezně, jestli by si nemohli společně vyrazit k moři. Rád by se vykoupal, ať smyje krev ze svého těla. Královna mu přikývla.

Nakonec Jan položil princezně ještě jednu otázku, mnohem ožehavější: „Nebylo by dobré omezit ty čertovské hry?“

„Co tím chceš říci?“

„Víte,“ zamyslel se. „Jediný, kdo na tom má užitek, je váš manžel a bohatí šenkýři jako Aharon, kteří dřou z lidí kůži.“

„Oni potřebují nějakou zábavu!“

„Tady, královno, nehrají pro zábavu, ale o své životy. Odejměte výnos z hraní jak pro Borenhalm, tak pro bohaté krčmáře, aby to byla opravdu zábava.“

„To by manžel nebyl rád.“

„Alespoň by se vrátil a začal vládnout, což do teď nedělal.“

„Ale no tak!“ pokárala jej. „Je to tvůj panovník a můj manžel.“

„Vašim manželem možná,“ procedil skrze zaťaté zuby, „mým panovníkem rozhodně není.“

„Mluví z tebe nenávist. Tohle slyším poprvé.“

„Nemluví, jen vidím reálně, že titul krále ještě neznamená býti vladařem. Náš panovník šel v naší zemi příkladem. Jeho syn se snažil jít v jeho stopách.“

„Prosím tě,“ odpověděla posmutněle, „přestaň být tak útočný.“

Rozhostilo se mezi nimi trapné mlčení. Pobřeží již nebylo daleko. Jan se pokoušel navázat nezaujatou konverzaci. Ukázal prstem na nebe. Bylo dnes bez jediného mráčku. Ona nereagovala. Zkusil se optat na její rodiče.

„To je zvláštní otázka. Dlouho jsem si na tátu a mámu nevzpomněla. Už bych si je ani nevybavila. Vlastně ani nevím, jak zemřeli.“

„Jsou mrtví?“

„Určitě, jinak by byli po mém boku.“

Sestoupili na kamenitou pláž. Princ Jan přenechal otěže svého koně Alžbětě. Vysvlékl se a skočil do vln. Královna si našla vyvrácený strom, kde koně přivázala. Sedla si na velký placatý kámen a rukama si přitáhla kolena k hrudníku. Cítila se osaměle. Podívala se na oblohu a pak na Jana. Pral se s příbojem. Moře s ním pohazovalo jako s hadrovou panenkou. Jeho otázka ji vykolejila. Snažila si vzpomenout na své rodiče, ale měla zatmění. Jak moc by si přála vzpomenout na svou maminku. Nepamatovala si zhola nic. Potřebovala obejmout. Při ní však stál jenom její věrný velitel. Jan se vysoukal z moře. Oblékl se a přisedl ke královně.

„Nad čím dumáte?“ zasvrběl ho nos, a tak se podrbal.

„To není zrovna hezké.“

„Jsem voják, ten nemá být jak ten váš perník! Jakmile ukáži slabost, může toho nepřítel zneužít.“

„Občas si hrubý,“ špitla.

Jan nic neřekl. Podal královně ruku a pomohl jí na nohy. Vydali se spolu ke koním. Naskočili na ně a vyrazili k městu.