Báje o ostrově Borenhalm: 9. kapitola - Návrat do šebestiánského kláštera, 2. část

IV

Alžběta dlouze zívla. Kůň se vzepjal zničehonic na zadní a královna z něj spadla. Jan instinktivně seskočil taky. Na nohy královnina oře zaútočil had. Princ se nerozpakoval a vytáhl loveckou dýku. Byl napřažený. Plaz vycenil zuby.

„Dost, nech toho!“ zastavila jej.

Jan nesložil dýku, naopak sledoval hada, který zlobně zasyčel. Když se nic nedělo, poklidně si odplazil pryč. Princ přiběhl ke královně. Spadla na klacek, jenž rozřízl panovnici lýtko. Roztrhl si tuniku a obvázal zraněné místo. Posadil ji na svého koně a odvezl do města. Zaklepal na dům rodiny Pašků. Poprosil Matěje, aby vzbudil Hynka. Ten ošetřil královnu a pověděl novinky z dnešního dne.

Královna se ušklíbla: „Zítra ráno vyjedeme s Janem opět do nějaké vesnice! Ale předtím pošleš dopis mému manželovi. Předáš Ismailovi dokumenty, které vyjdou okamžitě v platnost!“

„Samozřejmě,“ pokynul stroze hlavou, protože mazal právě mastičku na princezninu ránu.

Pergameny, jež ještě tu noc napsala, zakazovaly hrát vrchcábi o peníze. Lidé si mohli zažádat u královské pokladny o pomoc na opravu domu, museli však prokázat, že mají příbytek opravdu poničený. Dále přikazovaly, aby Mincovní dům koordinoval a vyplácel stříbrňáky postiženým sopečným výbuchem. Obyvatelé šesti vesnic u sopky měli obdržet bezodkladně pomoc. Dopis manželovi oznamoval, že mu peníze nebude nadále vyplácet. Přikazovala mu, aby se neprodleně vrátil do království a ujal se úřadu. Ráno předala lejstra Hynkovi.

Následující dny Jan a Alžběta vyjížděli v přestrojení na postižená místa. Snažili se přidat ruku k dílu. Po ostrově se začalo šuškat o královnině chování. Jednu noc dokonce museli královna i Jan přespat v postižené vesnici, jelikož se strhla průtrž, jež trvala celý den. V chýši potom seděli s rodinou a povídali si pověsti o zdejších hvozdech. Alžběta se bála. Přitiskla se ke svému veliteli. Ten se prvně zalekl, ale potom ji nemotorně objal. Nakonec přespala v jedné polozemnici a Jan seděl celou noc na prahu a hlídal. Přišel za ním starší pán, jemuž nabídl místo. Přisedl si a podal mu malý džbánek s uchem z vypálené hlíny. Jan se napil.

„Medovina,“ vydechl slastně.

„Máme ji od divokých včeliček,“ zabručel jak medvěd.

„U nás se také dělá medovina, starče.“

„To je nápoj, mladý pane, tak rozšířený, že bych se divil, kdybyste na světě našel místečko bez tohoto pitiva.“

„Máš pravdu,“ ještě jednou si přihnul.

Děd si též zavdal. Ze stařeckého sentimentu započal vyprávět svůj životní příběh. Jan mu poctivě naslouchal do svítání.

Ráno se královna vzbudila s ostatními vesničany. Princ byl unavený. Poděkovali jim za přístřeší a vydali se zpátky do Ulkrandu.

Adalbert z Grimsy se stále neozýval. Královnu bolely záda a upřímně obdivovala své poddané, že se mohou ve svých polozemnicích vyspat. Těšila se do svých peřin z husího peří. S jejím velitelem se uviděla až večer. Dnes udělala výjimku, stolovala opět ve své ložnici. Princ se zahleděl na gobelín a na svou uniformu. Vzpomněl si na večer s hadem. Na gobelínu byl vyobrazen hadí život. Toho zarazilo, a tak okamžitě zjišťoval, co královnino chování znamenalo.

Alžběta mu vypověděla, že had je v jejich zemi vnímán jako posvátné zvíře. Královská rodina ho má ve znaku. Stoupla si ke gobelínu a každý výjev zvlášť popsala. Had, jenž se poklidně plazí a málem na něho šlápne kůň - zážitek pro Jana a královnu velmi dobře známý - značí plachost. Když se objeví nebezpečí, je schopen se bránit. Není odevzdaným tvorem. Tam kde had na gobelínu visí na stromě a nic ho nevyrušuje, značí umění hlubokého přemýšlení. Má ukazovat bystrý panovníkův rozum. Plaz v obležení, z něhož se dokáže vymotat, naznačuje vyvinutý instinkt a šestý smysl. Ten mu umožňuje vyhnout se nebezpečí. Umí učinit velká a správná rozhodnutí. Nakonec vyobrazení v úkrytu i s malými háďaty znamená starost o rodinu. Pokud někomu projeví lásku, pak se stane oddaným a horkrevným zastáncem své polovičky. Bedlivý pozorovatel může vystopovat i majetnické sklony.

„Takže jste žárlivá?“

„Nesmírně!“ prohodila s provokujícím hlasem.

„Z toho plyne, že ten gobelín mi prozradil vše o povaze královny Alžběty?“ zasmál se.

„Můžeš to tak brát.“

„Jaký bude plán na zítra, Vaše Výsosti?“

„Budu se muset věnovat panování, ale ráda bych jednala s Hynkem před obědem. Chci, aby si zkusil novou roli.“

„A ta bude?“ zeptal se Jan odměřeně.

„Vyslanec.“

V

Ťuk, ťuk, zaklepal Jan na dveře. Otevřela je malá Karolínka. S výskáním mu skočila do náruče. Políbil ji na tvář. Prošel kolem ní a automaticky se posadil ke stolu. Tentokrát byli u snídaně všichni obyvatelé domu Paškových. Matěj uvolnil královně místo, aby si mohla sednout. Poděkovala mnichovi a přešla rovnou k věci. Haber se měl vydat do Northumbrie s přátelským poselstvím. Nejbližší loď odjížděla za čtyři dny. Táta Pašek stihl královně poděkovat za omilostnění. Matka nalila královně čaj.

„Pro lepší spánek, Vaše Výsosti.“

„Děkuji ti,“ usrkla lehce, poněvadž byl vařící.

Rozpravu mezi Hynkem a Alžbětou přehlušil jeden moment. Královna dopila čaj. Předávala hrnek Ele tak nešikovně, až jim spadl na zem a rozbil se. Haberova dcera se lekla, byla nervózní, jestli královna nebude naštvaná.

Alžběta zezelenala: „Omlouvám se, ale ten čaj mi nesedl.“

Mamka Pašková byla skleslá. Panovnice nasedla na koně a Jan ji doprovodil. Zavřela se do své komnaty. Po celý den s nikým nepromluvila. U večeře se Janovi stroze svěřila, že si vzpomněla na rodiče, hlavně na tátu Ilumena.

„Pamatujete si něco z jeho konce?“

„Po pravdě si nepamatuji vůbec nic, jenom vím, že se pohádal s Adalbertem. Všechno mám v mlze,“ smutně si vložila hlavu do rukou.

Princ si vzpomněl na Kaziminy slova: „Co kdybychom vyjeli na výlet? Potřebujete přijít na jiné myšlenky. Vezmu sebou Karolínku, ta vám zaručeně zvedne náladu.“

„Myslíš?“

„Určitě! Rozesmátá děcká duše, která není ničím zkažená? To by v tom byl čert, aby jste nebyla zase usměvavá.“

„Koneckonců proč ne,“ přitakala souhlasně Alžběta. „Budu moci utéct do dětství.“

Jan ještě tu noc přijel za panem Paškem. Ten byl ohromen jeho prosbou, avšak svolil. Karolínka má mladého velitele ráda a vždycky se těší, až si s ní bude hrát. Ráno již nedočkavě vyčkávala před dveřmi s mámou. Druhý den si vzal malé děvčátko do náruče a posadil ji před sebe.

„Karolínko, jela jsi někdy na koni?“

„Ee,“ zavrtěla hlavou a zabořila se do chundelaté hřívy.

„Teda, ty toho koně máš radši než mě,“ promluvila maminka naoko dotčeně. „Jane, kdy se vrátíte?“

„K večeři máte malou doma.“

„Nechcete zůstat na jídlo?“

„Ráda bych, paní Pašková, ale můj královský kuchař by byl naštvaný. Moc jsem toho u něho za poslední dobu nenajedla.“

„Na čerstvém vzduchu chutná vždycky líp.“

„Kam pojedeme?“ zajímala se Karolínka.

„K moři, děvče, k moři.“

„Jupí! Tam cu, tam cu!“ zdvihla ruce nad hlavu, až Jan spolykal několik jejich blonďatých vlasů.

Královna se tentokrát rozhodla, že je vezme na jedinou pláž na ostrově, jež není úplně kamenitá. Při cestě se zastavili u jednoho nízkého remízku. Královna natrhala květiny a Jan usekl kus klacku, protože si Karolínka chtěla hrát s jeho zbraněmi. Uchvátil ji meč, ale i toulec s šípy. Alžběta si nebyla schopná najít cestu ke Karolínce. Jan měl neustále na paměti Kazimina slova: „U člověka poznáš pravou lásku tak, jak se chová k dítěti, protože malý človíček přinese hlavně starosti a strach o něho samého.“ U moře pak Karolínce udělal dětský oštěp, poněvadž s jeho tvorbou měl již dosti zkušeností. Alžběta zaprotestovala. Malé děvče se přece nebude ohánět zbraní, naopak by měla mít korunku. Společně potom upletly květinový diadém.

„Tak!“ položila jí opatrně na Karolínčinu hlavu. „Vypadáš jako opravdická princezna.“

„Jako vládkyně všech mladých bojovnic,“ zabodl oštěp před děvčátko.

Karolínka byla ve svém živlu: „Budiž, jakožto klálovna všech válečnic Boenhalmu, jsem ochotna vás pžíjmout do mé drušiny.“

„Bude nám nesmírnou ctí,“ uklonil se princ a královna jej následovala.

Jan vymyslel ve své hlavě příběh o zákeřných žabách, které ničí pobřeží Borenhalmu. Objeví se vždy ve vlnách a Karolínka po nich musí hodit oštěp, aby se nedostali na pevninu. Mladá válečnice nasadila soustředěný výraz a pevně sevřela rty. Princ s královnou házeli žabky. Karolínka se musela trefovat do vodních kotoučů, jež placáky vytvořily na mořské hladině. Princ skákal pro oštěp, protože malá bojovnice neuměla plavat.

Když už byl absolutně vyčerpaný, vladařka vzala Karolínku do náruče: „Tleskám! Naše malá válečnice zachránila naše břehy před vpádem krvežíznivých nepřátel.“

„Já umírám,“ hlesl vyčerpaně princ.

„Já nemám zblaň,“ fňukla.

„Já už nemůžu,“ vydechl do písku.

„Tak to bude pro ni muset tvá komorná,“ podotkla Alžběta.

„No jo, jenže já žádnou nemám,“ povzdechla si.

„Máš přece mě,“ pohladila Karolínku po tváři.

Královna si sundala šaty. Na sobě měla jenom spodničku s nabíranými rukávy, jež připomínaly kovářský měch. Potopila se do vody. Udělala pár ladných temp navíc.

Podala oštěp Karolínce: „To je taková pohoda! Můj ostrov je nejkrásnější kout na světě.“

„To je plavda, ale na Grimse to taky nebylo čpatný,“ poznamenalo děvčátko.

„Ty seš kecka, vždyť ses narodila tady,“ podotkl Jan.

„To je fuk, mám fantasii, ne?“ vyplázla na prince jazyk.

Královna pohladila Karolínku po vlasech.

„Vaše Výsosti?“ ozval se princ.

„Ano?“

„Proč jste nás zavedla právě na toto místo?“

„Protože to tady mám ráda,“ usmála se, „vlastně ani nevím proč.“

„Je tady opravdu krásně,“ vykouzlil bezelstný výraz.

Zbytek dne si hrály už jen dívky. Jan seděl v písku. Občas si šel hodit placáky. Byl jak žába, která vpouští jed do svých mláďat, aby byly zdravé. Připadal si s postupujícím dnem příjemně přebytečný. Karolínka zpáteční cestu jela na koni s Alžbětou a vesele si hrála, ba co víc mladou slečnu nezajímaly již Janovy zbraně. Zábava se jim protáhla až do západu slunce. Červánky byly jak peřina, do níž ulehá znavená hlava děda Vševěda.

„Tak jsme doma,“ seskočil z koně a nastavil ruce, aby mu Karolínka skočila do náruče.

„Mamííííí!“ rozběhla se zvesela.

VI

Dveře byly ledabyle zasazené do pantů. Jakmile malé děvčátko zabralo, spadly. Jan k ní instinktivně přiskočil a strhl Karolínku na stranu. Nakoukl dovnitř. V rozlehlé místnosti leželi v bezvědomí všichni muži, kromě Hynka. Po ženách nebylo vidu ani slechu. Předal Alžbětě dívenku. Potom prohledal celou místnost. Nahmatal tep svým přátelům. Chvála Bohu, žijí! Vyšel před dům.

„Odvezte malou do paláce.“

„Mám udělat ještě něco?“

„Zavolejte sem Ismaila s ranhojičem. Budou potřeba.“

Karolínka brečela.

„Maličká, neplakej, tvoji rodiče budou v pořádku. Tátu bude akorát bolet hlava, tak ho nesmíš moc zlobit,“ snažil se jí uchlácholit.

Děvče nepřestalo plakat a zakřičela: „Mamííííí!“

Jan plácl královniného koně do zadku. Ten odjel pryč. Opásal se svým mečem. Vytáhl ze sedla luk s šípy. Chtěl se vydat probádat patro.

„Psst!“ sykl na něho ženský hlas z protějšího okna skrz závěsy.

Jan se mlčky otočil.

„Ty ženy uneslo šest mužů, měli sebou dlouhé sekery a sukovice. Vedl je ten šizuňk Aharon.“

„Díky!“

Vyšvihl se na koně, aby odjel do šenku U Poztrácených stříbrňáků. Z domu začalo vycházet zvláštní pobrukování. Jan opět sesedl a vstoupil zpátky do místnosti.

Na stole tam znuděně seděl Blisius: „Je na čase vyrovnat účty.“

„Kde jsou ty ženy,“ snažil se Jan ovládnout.

„Zavedu tě tam,“ vycenil své zčernalé zuby, „ale musíme jít sami. Pokud nás bude někdo sledovat, zemřou.“

„Ty pancharte, měl jsem ti vypíchnout i to druhé oko.“

Úlisně mu odvětil: „To si užiji já, budu jak kejklíř s tvýma očima.“

Blisius vyšel první a chtěl nasednout na koně. Jan opilce prudce strhl k zemi.

„No tak, vznešený pane, přece nebudeme agresivní. Jejich život záleží na vaší spolupráci.“

„Jsem princ Jan, syn krále Viléma, vládce říše Sudie. A vyprošuju si, aby takový hanebný panchart jel na mém koni.“

„Beztak si ho pak vezmu.“

„Kam pojedeme?“ přešel jeho slova.

„Do kláštera Šebestiniánů,“ zvedl varovně prst. „Ale pamatuj, když nás bude někdo z tvých vojáku sledovat, bude víc než jenom jeden funus.“

Projeli městskou branou. Na stráži byl zrovna uhrovitý mladík. Ofer nyní střídal stráž mezi branami, kasárny a věznicí. Princ jej nepozdravil, ani se na něho nepodíval. Klusal za ním ten vřed Blisius. Začalo pršet. Mladík zavřel bránu a odběhl za Oferem, jemuž vše vypověděl. Povolal muže do zbraně a odběhli k paláci. Než se tam dopravili, v jedné ulici už stáli rytíři z hradu, načež Fribo vše vypověděl Ismailovi.

Ten zaklel: „... jak je najdeme?“

V kočáru se dostavila Alžběta. Vystoupila s uplakanou Karolínkou. Mladá dívenka se jí držela po celou dobu za ruku. Fribo zopakoval královně, co viděl. Zvědavá paní z okna opět vykoukla a sama jim iniciativně vypověděla o Aharonovi a Janovi s Blisiusem. Královna rozkázala Oferovi, ať šenk U Poztrácených stříbrňáků převrátí vzhůru nohama.

„A kam jel velitel?“ zajímal se Ismail. „To místo potřebujeme zjistit,“ naléhal.

„Omlouvám se,“ posmutněla ta ženština z okna, „to místo si nepamatuji.“

Královna se rozkřikla na celé kolo. „Všichni, kdo kdy měli cokoli společného s Aharonem, musí k výslechu!“

Vzala do náruče plačící Karolínku. Nasedla do kočáru a vyrazily směrem do Mincovního domu. Písař pomáhal Aharonovi, takže teď pomůže své vládkyni. Její obavy nyní přešly ve strach. Kam se Jan poděl?

„Hej! Počkej, já už nemůžu!“ dýchavičně volal na prince.

„Blisiusi, nebudu čekat na ožralou trosku, jako jsi ty.“

„Ony jinak zemřou!“

Princ byl zoufalý. Nevěděl, co si má počít.