Popoháněl Blisiuse, jehož tak náročná cesta zmohla. Jakmile se objevili v klášteře, padl do trávy a ztěžka odfukoval. Jan sesedl.
VII
Popoháněl Blisiuse, jehož tak náročná cesta zmohla. Jakmile se objevili v klášteře, padl do trávy a ztěžka odfukoval. Jan sesedl. V hlavě mu hrál bodavý červíček, jak mohli nepozorovaně unést čtyři lidi, teď už to pochopil. Na nádvoří byli dva koňské povozy potažené plachtou. Friba jistě nenapadlo, aby prohlédl vnitřek. Se službou u brány neměl zkušenosti.
Princ si nachystal si luk a opásal se navíc toulcem. V ruce třímal natažený luk. Hrotem šípu mířil střídavě na čtyři bojovníky se sekyrami, kteří pro změnu ostří přitiskli na týl jeho přátel. Spolu s nimi tam stál Aharon a dva opilci s červenými nosy připomínající zralé třešně. V rukách drželi pevně sukovice.
Z jídelny vyšel muž v nákladně zdobené varkoči. Převládala fialová barva s kosočtvercovou výšivkou. Přes hrudník měl na sobě stejný erb jako královna. Konečně se setkal s Adalbertem. Vyznačoval se dlouhými mastnými vlasy po lopatky, pěstěnou bradkou, rudo-modrýma očima, přísným obličejem a rozkolísanou chůzí.
„Rád vás poznávám,“ pozdravil jej úlisně Adalbert.
„Já ne, ale těšil jsem se na vás,“ pokusil se zahnat v hlase zlost.
„Pročpak ses těšil?“
„Protože jsem věděl, že až se potkáme, tak bude Alžběta blízko vysvobození.“
„O čem to mluví?“ zajímal se Aharon.
Adalbert mlčel, a proto Jan pokračoval: „Královna Alžběta byla zakletá vévodou Adalbertem z Grimsy. Udělal z ní zlou, bezcitnou dívku.“
„I tak se to dá říct,“ pokýval souhlasně, „avšak zapomněl jsi na jednu důležitou věc.“
„Jakou?“
„Ona si mě vybrala dobrovolně.“
„Zaláskovaná dívka dokáže lehce podlehnout planým slibům.“
„A tak musel přijet zamilovaný šašek, aby jí vysvobodil,“ pronesl teatrálně.
„Vysvětli mi jednu věc. Proč si ji nezprovodil ze světa jako Ilumena a její sestru?“
„Počkej, to se pleteš, hochu. Já Ilumena ani Sofii nezabil. Ilumen zemřel stářím a její mladší sestra je zakletá. Neměl jsem zapotřebí být, dejme tomu,“ zamyslel se, aby našel to správné slovo, „krvežíznivý.“
„Tak k čemu ti je tenhle ostrov, když pořád dobýváš a o Alžbětu ti nejde?“
„Nechápeš to? Jako každý člověk i já potřebuji nějaké kotviště, kam se mohu vracet...“
„Pro peníze.“
„Přesně!“
„Zaseješ tolik neštěstí, že výbuch sopky se ti nevyrovná.“
„To dělám pro dobro těch lidí! Potřebují, aby je někdo vedl. Myslíš, že se budou chtít neustále klanět nějakým pošahaným bohům? Ne! Já jsem skutečný,“ pronesl procítěně.
„Takže až se zmocníš těch království, tak je vyrveš z kořenů jak vzrostlé stromy...“
„Až ovládnu všechny tyhle ostrovy,“ přerušil ho odměřeně, „budu moci zaměřit své plány na pevninu. Koneckonců všechno šlo hladce, než ses tady objevil ty a tady ten stařec,“ kopl Habera do zad. „Naštěstí lidi jako Aharon, prahnou po penězích a jsou ochotni naslouchat mým názorům. Když sis jej navíc popudil proti sobě, začal mi pravidelně psát.“
„Ten skrček písař,“ utrousil Jan.
„Co je člověk schopen udělat pro lásku žen, mě nepřestane udivovat.“
„ I mne otec vždy učil, abych svoje srdce dal jedné a nedrolil mezi jiné.“
„To snad ne? Na to ještě někdo další hraje?“ uchechtl se pohrdlivě.
„Bohužel!“ pokrčil rameny princ. „Spíš mi řekni, jak se ti povedlo Alžbětu očarovat?“
Adalbert nasadil tragikomický výraz:
„Ach, je to tragédie, když je člověk obdařen takovým darem.“
„Kdo tě obdařil?“
„Sice tě to nemusí zajímat, ale přeci jen ti ono tajaemství prozradím. Jsou mocnější lidé než bohové! Mám na své straně pomocnici z dávných časů.“
„Kdo to je?“
„Jmenuje se Hyrrokkin.“
„Díky, aspoň vím, že nebudu mít klid, dokud ho nenajdu.“
„Je to žena.“
„To je jedno,“ zavrtěl hlavou, „řekni mi jak?“
Adalbert se zadíval na vstup do kostela. Z jeho očí vystřelil modro-rudý plamen. Z portálu se odštíplo kus zdiva.
„Nechápu,“ šeptl Jan.
„Po svatebním obřadu jsem jí dal pouze čtyři polibky: na čelo, krk, hrudník a břicho. Pokaždé když dostala políbení, očima jsem mířil na její tělo. Z očí, jak sis všiml, my vyšlehly plamínky, které jí obmotaly.“
„Ale že to Alžbětku tak zlomilo?“
„Zablokovalo to přece všechny důležité životadárné tepny. To až ty jsi začal ničit moje dílo. Kolik kruhů zbývá?“
„Jeden! Kruh okolo hrudníku se mi nepodařilo zničit.“
„Na co takový zkormoucený výraz, příteli. Já všechno vrátím do pořádku.“
„Co chceš dělat?“
„Naše debata se chýlí ke konci, veliteli. Je na čase, abychom přistoupili k mému plánu. Hraješ v něm významnou úlohu. Tak bedlivě poslouchej!“ přikázal mu. „Dnes zde najdeme čtyři mrtvá těla, protože se zjistí, že velitel je šlechtic z cizí země, který chce rozvrátit poklidný život Borenhalmu. Unese dvě rodiny,“ nasadil melodramatický tón. „Chce je zabít! Král, v tomto případě já, se to dozví, poněvadž má věrné spojence,“ ukázal prstem na Aharona. „Nestihneme však tragédii zabránit.“
„Říkal jsi o čtyřech, ale nás je pět!“
„Ach ano,“ předstoupil před vězně. „Ještě bys měl vědět o jednom malém tajemství, jež ti Hynek neprozradil.“
Jan vytřeštil oči. Adalbert pohladil Hynka po vlasech. Předstoupil k Ele. Strhl jí červený šátek z hlavy. Vlasy dívce pomalu dorůstaly. Měly rezavou barvu. Haberova dcera byla ve skutečnosti Sofie. Jan pohlédl vyčítavě na Hynka. Ten se koukal do země.
„Odpusť,“ špitl stařec.
„Ale proč Sofie neměla kruhy?“ přešel jeho omluvu.
„Sourozenecké pouto. Ty dvě se mají tak rády a jsou spolu propojeny, že pod kletbu spadla i Ela. Neměl jsem to v úmyslu. Ani já nerozumím tomu, jak se to mohlo stát, leč nezastírám, že mi to pomohlo.“
Povídání přestalo Jana bavit. Ještě by se mohl dozvědět něco, co by mu zakalilo rozum. Jednoho si byl vědom. Zemřít tady nehodlal. Zaregistroval, že nikdo z nich nemá luk nebo vrhací zbraň.
Využije momentu překvapení. Ještě si s nimi bude chvíli povídat, pak ale využije svých lučištnických dovedností. Prvně musí zneškodnit vojáky, kteří mají napřažené sekery na Magdalénu a mámu Paškovou. Adalbert proti němu bude metat ty ohnivé blesky, proto se princ pokusí vyběhnout z klášterního komplexu. Blisius ho napadne. Opilce jednoduše přemůže a udělá si z něho štít. Tím je odláká od žen. Dva Adalbertovi vojáci se budou muset přestat starat o Sofii a Hynka. Na svého přítele byl naštvaný. Nic dobrého mu právě nepřál, ale zachránil tolik lidí, že musel svojí nerudnost potlačit. Nakonec se proti němu postaví pět mužů. Adalbert bude využívat svých očí. Otočil se zády ke svému koni. Bojovat z výšky je výhoda. Navíc kůň již několikrát prokázal, jak silnou zbraní je.
„Nad čím přemýšlíš, mladý šlechtici?“ zaujal Adaberta Janův nepřítomný výraz.
Jan zkontroloval, jestli je dobře opásán zbraněmi: „Adalberte, právě si mě přestal bavit.“
„Co to děláš?“
„Připravuji se na splnění tvé hry. Potřebuješ přece, abych padl v boji a já to mile rád splním. Neočekávej, že půjdu jako prase na porážku. Jsem princ a chci zemřít v čestném boji.“
„Princ?“
„Jsem syn krále Viléma, vládce Sudie a jsem připraven.“
„Bude mi ctí zabít tak výzamnou osobu,“ uklonil se Adalbert.
„Víte, co je zajímavé?“
„Ne.“
„Nikdy jsem luk nepoužil na člověka. Dnes to bude poprvé.“
VIII
Jan natáhl tětivu. Šíp mířil na Magdaléniného strážce. Střela přistála v srdci. Než se soupeři vzpamatovali, projel šíp druhým vojákem. Adalbert zakřičel. Aharónovi kolohnáti se rozběhli proti sudijskému kralevici. Zezadu přibíhal Blísius s napřaženu dýkou. Promáchl. Princ ho chytl pod krkem. Vytvořil si z něho štít. Adalbert střílel proti Janovi ohnivě modré blesky. Jeden z nich zasáhl Blisiuse do prsou. Jejich těla se odrazila do vzduchu. Jan měl popálenou ruku. Svalil jednoočka ze sebe. Uhnul další spršce blesků.
Hynek ulehčil Janovi práci. Jakmile proklály šípy dva strážce, podrazil jednomu vojákovi nohy a do druhého vrazil. Adalbert netušil na koho má dřív metat svou zlobu. Hynek voláním odvolal ženy do jídelny. Tou proběhli do kuchyně. Stařec vytáhl z kotlíku, v němž dělala tenkrát Ela jídlo, nůž. Prvně osvobodil sebe, a pak ženy. Ze sklepa k nim doléhalo tlumené volání.
„Schovejte se!“ požádal je.
„Tam teď nemůžeš jít,“ chytila jej za ruku Sofie.
„Promiň mi, že jsem ti neřekl pravdu, ale jako zakletá by si to nepochopila,“ zaleskly se starci v očích slzy.
Jan skopl koncem svého krpce jednoho kolohnáta. Druhému skočil do náruče. Adalbert je zavalil sprškou blesků. Do jídelny se vydal jeden voják. Druhý šel vstříc souboji s Janem. Adalbert se uklidnil. Aharon mlčky stál. Princ odhodil luk a tasil meč. Vyhýbal se atakům. Dostal ránu do břicha. Přes záda mu přejela sekera. Z jídelny vyběhl Hynek. Adalbert zaječel. V jeden okamžik sledovali všichni Janova přítele. Běžel podél zdí. Poslední bojeschopný voják se proti němu vrhl. Opustil princovo bojiště. Jan utržil od kolohnátů dvě rány do boku. Padl na čtyři. Blížila se salva ran do zad. Nelenil. Udělal kotoul. Vyhnul se jejich máchnutí. Sám též promáchl. Kolohnáti uskočili. Odrazil se a nataženou nohou srazil jednoho k zemi. Ten zůstal s bolestivou grimasou ležet. Druhý bacil Vilémova syna. Útočník se opět napřáhl. Sukovici vyslal proti Janovi. Ten strhl své tělo na bok. Přitáhl si hlavu ničemníka blíž k rukojeti. Uštědřil mu tak silný úder, až muž omdlel. Na scéně se znovu objevil Hynek. Běžel jako pominutý do jídelny. Adalbert byl bez sebe vzteky. Poslal Aharona, ať se toho dědka zbaví.
Panovník Borenhalmu tasil svůj meč, větší než Janův. Musel ho chytit do obou rukou, aby jej udržel. Jednou z nich uchopil meč na jílci. Druhou položil na hlavici ve tvaru hadí hlavy. Teď už zbyli jenom oni dva. Jan domlácený od sukovic, král v plné síle.
„Jsi šikovný, princi.“
„Děkuji za poklonu, králi.“
„Teď uvidíme, jak dokážeš obstát proti šermíři, pro kterého je meč prodlouženou rukou.“
První výpady Jana vylekaly. Jednou rukou se nemohl Adalbertovi bránit. Obyčejné máchnutí ho odrazilo několik kroků zpátky, až klesl k zemi. Rychle se postavil na nohy. Adalbert okamžitě vyslal proti princi spršku blesků. V zemi zanechaly malé krátery. Princ se pokusil o několik výpadů. Adalbert je odrazil jako dotěrnou mouchu. Jan chtěl krále bodnout. Soupěř vykryl úder. Opíral se těžkým mečem o zem. Nadzvedl se a kopl prince do břicha. Jan odletěl. Meč mu vyklouzl z ruky.
„Princi, no tak! Bojujte, sakra!“
Jan se přískokem zmocnil svého meče. Přichystal se k obraně. Adalbert na něj mocně tlačil. Přišel další útok. Výpad ustál velmi nešikovně. Zakřičel bolestí. Meč byl tak silný, až zlomil Janovi levou ruku. Z očí mu vyhrkly slzy. Držel se za bolavé místo.
„Tak to je myslím konec. Bojoval si statečně, ale mně se nemůžeš rovnat.“
Ze dveří se vynořil Hynek. Běžel k soupeřícímu páru. Přišel další výpad. Jan se mu vyhnul. Pravou rukou mu dal pěstí. Oba spadli. Bili se na zemi. Princ seděl na králi. Adalbert vytáhl svoji dýku. Mladík mu ji chytl a stlačil k zemi. Hynek byl od nich pár kroků.
„Myslíš, že prohraju?!“ zasyčel Adalbert.
Jediná volná zbraň, jež oba nepoužili, byl lovecký nůž darovaný Radem. Hynek zakřičel. Janovi prošlo břichem chladné ostří. Adalbert shodil ze sebe bezvládné tělo.
Král ostrova Borenhalm se pokusil vstát, stařec jej však omráčil, divže si přitom nezlomil prst. Jediný kdo zůstal ze všech mužů na nohou, byl starý žid, Hynek Haber. Adalbert
