Báje o ostrově Borenhalm: dovětek 9. kapitoly a 10. kapitola - Hynkův epilog

Kdo dočetl celou pohádku až sem, tak mu přeji klidné a pohodové Vánoce, kdy nikdo není na nikoho naštvaný a každý má srdce na dlani. Snad jste si vzali  z té pohádky něco pozitivního k zamyšlení o našem životě.

IX

Ženy vysvobodily nebohého Čonku ze sklepení. Přeživší svázaly do kozelce. Hynek odkudsi vykouzlil železné brýle, přetáhl je přes Adalbertovy oči a svázal ho do kozelce. Vladař nemohl využít svých magických schopností. Pak vzal princovo tělo do náruče. Odešel s ním ke zdi. Sedl si. Bezustání něco šeptal bezvládnému tělu do ucha.

Do vrat vjela královnina družina v čele s Ismailem. S ním přijelo dvacet mužů na koních, kteří začali ohledávat okolí. Na třech povozech přijel zraněný pan Pašek s Matějem. Oba už od příjezdu starostlivě volali jména unesených osob. Ženy vyběhly z jídelny. Pašek políbil manželku, Magdalénu i Elu. Poslední do vrat vjel Alžbětin kočár. Karolínka se vyvlékla královně z obětí a chvátala za maminkou. Ten strach, co ji objímal, zmizel.

Královna pátrala po Janovi. Kde jen může být? Písař přece spolupracoval a Blisius měl mladíka zavést právě sem. Plno bezvládných mužů leželo na dvoře, ale on ne. Otočila se kolem své osy. Pocítila náhlý záchvěv hrůzy, před očima měla mžitky. Alžbětino srdce přerývaně bušilo, Adalberta si vůbec nevšimla. Jak v mrákotách mířila ke zkrvavenému tělu jejího velitele. Neviděla tam dobře, ale Hynek ho měl v pevném obětí. Měla mžitky před očima. Slepě došla k té dvojici.

Pan Pašek a Matěj si toho všimli též. Neměli odvahu jít blíž. Magdaléna a Ela odvedli Karolínku pryč, aby neviděla, co se s jejím oblíbeným kamarádem stalo.

„On je...“ nešla královně ta slova z úst.

Hynek přitakal. Sesula se princi do náruče a plakala.

„Důležité je, kolik toho pro vás udělal a že nezemřel nadarmo,“ pronesl Hynek pevným hlasem.

„Co to plácáš,“ utírala si slzy. „Já ho miluji.“

„Opravdu?“ uculil se.

„Chvíle s ním byli pro mě tak zvláštní, byl tak lidsky bláhový,“ objala jej.

„Nedivte se, miloval vás. Dost často mi s tím šel na nervy,“ pokračoval bez špetky smutku.

„Už mlč! Nikdy jsem mu nemohla říct, jak ho mám ráda.“

„Vaše Výsosti, já vám mohu pomoci.“

„Nežvaň hlouposti!“ napomenula jej.

„Myslím to smrtelně vážně.“

„Mluv.“

„Pokud vaše láska je opravdová, tak je možnost vašeho velitele zachránit.“

„Povídej a nebuď tajemný. Udělám, oč si řekneš.

„Pojďte do kostela.“

Vzal bezvládné tělo, které odnesl na oltář. Královna zabarikádovala vstup na Habrův příkaz. Měla strach. Hynek se choval podivně.

„Všechny ty zlaté serepetičky pryč!“ zavelel.

Postavil se před princovo tělo a požádal Alžbětu, aby položila Janovi pravou ruku na smrtelnou ránu; sám ji chytil za levou. Začal pronášet slova v cizím jazyce. Dlouho se nic nedělo. Alžběta si připadala jako blázen. Nakonec celou místnost prostoupilo bílé světlo, jež oba oslepilo. Jak stejně náhle přišlo, tak i zmizelo. Unavený Hynek si sedl na zem. Královna políbila svého milého.

„To byla ta nejsladší pusa na světě,“ zašeptal princ slabě.

„Vážně?“ objala Jana.

On stisk opětoval, během obejmutí se zlomila i poslední kletba. Královna mohla již volně dýchat. Poslední záchvěv síry se vypařil z místnosti pryč. Alžběta měla svojí přírodní barvu. Zlatovlasá dívka se usmívala na svého prince. Vojáci vyrvali dveře, vtrhli do kostela. Královna a Hynek podpírali unaveného Jana. Venku stáli lidé sklonění nad Sofií.

Karolínka vběhla do kostela a křičela: „Honééém!! To musíte viděěět. Ela má zlatý vlásky!“

Vypotáceli se ven. Jan pustil Alžbětinu ruku. U setkání dvou sester nemusel být. Hynek chytl prince pod paží. Vyšli vstříc zaslouženému odpočinku.

Hynkův epilog

Trvalo několik dní, než byl syn krále Viléma schopen vstát z lůžka. Královna Alžběta neodcházela z Janovy komnaty. Zatím se u něho střídaly návštěvy. Objevil se: Raven, Paškovi, prostořeká Sofie i Dobeš. Ten princi udělal velkou radost. Purkmistr byl nadšený, jak se mladík vypořádal se všemi nástrahami. Jakmile se uvolnilo plavidlo, nalodil se, protože chtěl co nejdřív předat šťastné novinky králi Vilémovi. Po nekonečných čtrnácti dnech, jež strávil připoutaný na lůžku, vyšel Jan na procházku s Hynkem Habrem.

„Tak, příteli, kdo ve skutečnosti jsi?“

Stařec se na něho usmál: „Kdybych ti to řekl, nevěřil bys mi.“

„Tak to zkus!“ vyzval jej.

„Stačí, když ti řeknu, že jsem ten, který jsem?“

„Ty nepřestaneš mluvit v hádankách, že?“

„Přesně tak!“ ušklíbl se.

Jan se k němu netrpělivě otočil: „Jenomže, když mě Adalbert probodl, objevil jsem se,“ polkl naprázdno, „někde jinde. Bylo tam krásně, nic mě tam netížilo. Byls tam aji ty!“

„Víš, jsou věci, o nichž obyčejný člověk nemusí vědět pro jeho vlastní dobro. Všepoznání spíš ublížuje!“

„Ale...“

„Vaše Výsosti, když se umělci v dávných dobách ocitli v nesnázích, věděli, že jim může pomoci jenom zásah z hůry.“

„Z tebe přímou odpověď nevydoluji, viď?“

„Ne!“

„Proč jsi ale byl takový odtažitý v Sudii?“

„Musel jsem zjistit, co jsi pro svoji lásku schopen obětovat.“

„Takže ty jsi vážně všechno řídil,“ koukal nevěřícně, „jsme byli jak loutky!“

„Princi, víš už příliš mnoho. K čemu je potřeba vědět pravdu?“ pokáral jej.

„Abychom uvěřili.“

„O tom to přece je! Víra je tajemství, které si člověk uchovává a předává. Dává ti smysl života, i proto jsme tenkrát uctili oběť stařešinů.“

„Mluvíš na mě moc složitě!“ zakroutil hlavou. „Nuže dobrá, nebudu tě nutit, ale vysvětli mi, jak to bylo se Sofií?!“

„To je smutný příběh, potkal jsem Ilumena s princeznou v lese,“ ukazováčkem namířil za hradby, „kousek od města. Ztratila paměť. Otce nepoznávala. Ten mi ve své poslední hodince vyzradil všechna tajemství. Pro Sofii bylo lepší, když jsem jí neprozradil její minulost.“

„Ani mně ne?“ podivil se.

„Vystavovali bychom se tady nebezpečí!“ podotkl jakoby nic. Budoucí král ostrova mlčel, a tak pokračoval: „Spíš jsem nepochopil, proč ta kletba nedokázala potlačit princeznino chování. Byli chvíle, kdy její prostořekost šla rozpoznat. Na Valkýře nebo když se vrátila ze šenku jsem viděl pravou rozpustilou Sofii.“

„A já zase Sofii fintilku a koketu. Uměla pobláznit muže, ať už se jednalo o Friba nebo Matěje. Ale proč byla zakletá, mi nevysvětlil ani Adalbert.“

„Je mnoho podob lásky a zde se projevila sourozenecká,“ děl.

„Máš pravdu, ale musím ti říci, že mě celé to dobrodružství proškolilo,“ rozesmál se.

„To jsi postřehl dobře. Celá ta anabáze neměla jenom vysvobodit Alžbětu, ale prozkoušet i tebe. Ukázal jsi schopnost vládnout, když ses ujal velení královniny stráže, učil jsem tě i trpělivosti, ačkoliv to nebude nikdy tvá silná vlastnost.“

„Moc mi to nejde,“ hořce se pousmál.

„Přesto jsi ukázal, že umíš naslouchat moudřejším a sám přemýšlet nad problémy. Stál jsi na straně slabších, když společnost byla ve své mysli ochablá. Kdo by sebral odvahu z lidí, než ses tady objevil, zasáhnout proti bezpráví?“

„Asi nikdo, jenže nejsem o nic lepší. Vzpomněl jsem si, jak mě sžírala žárlivost.“

„Vidíš, takže jsi musel ukázat, že tvá láska není sobecká. Málo kdo si uvědomuje, co se v nás odehrává. Je to občas větší boj, jakmile se musíš postavit vnitřnímu nepříteli. Byl sis sám sobě největším protivníkem,“ konejšil ho. Náhle změnil téma: „Teď mi pověz, jaký trest chystáš pro Aharona a Adalberta?“

„Přemýšlel jsem o tom. Šenkýř byl sveden na rozcestí, touha po bohatství mu zakalila rozum. Připomíná mi to, co se dělo u mlynáře od Devíti skal. Dostane trest, ale pak mu dám možnost vrátit se mezi lidi.“

„A Adalberta?“

„Oplývá silnou mocí. Uvrhnu jej do žaláře a ty klapky přes oči mu zůstanou navždy.“

Hynek se uchechtl: „Nemám tě už co učit, ale vykonám pro tebe poslední službu.“

„Jakou poslední?“ podivil se Jan.

„Vyčaruji ti železnou masku, kterou Adalbertova kouzelná moc nepřemůže.“

„Ty s námi nezůstaneš?“ podivil se Jan.

„Mojí pomoc potřebují i jinde. Ty se beze mě obejdeš.“

Vykouzlil železnou masku, kde byly úzké škvíry k dýchání a na jezení. Předal ji vykulenému Janovi a společně se vydali k domu Paškových, kde na Hynka čekali přátelé, aby se s nimi rozloučil. Ženy ronily slzy, když se objímaly s Hynkem. Ten se omluvil Sofii. Ta ho pokárala, vždyť je všechny zachránil. Držela se za ruku s Matějem. Mladý mnich byl nervózní, ale zároveň šťastný. Haber mu připomněl, aby nebyl tak nevraživý.

Pašek si povzdechl: „Ve vymýšlení historek jsi jedinečný!“

„Umění kameníka Paška nikdy nedosáhnu.“

„Nechceš tady zůstat?“ otázala se královna.

„Už jsem to vysvětlil Janovi, promiň.“

Naskočil na povoz. Zamával jim. Pobídl koně. Na malém náměstí se utvořil větrný vír, který jej následně pohltil. Všichni zůstali s pusou dokořán.

„Tak nevím, myslíš, že to byl...?“ nechala Alžběta nevyřčenou otázku. Otočila se k Janovi.

„Je jedno, kdo to byl. Důležité je, že jsme byli schopni mu důvěřovat a on nám pomohl,“ políbil svou lásku.

Bylo krásně. Konečně pro něho nastal čas užít si společný den s jeho královnou!