Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O paradigmatu nejnovějších dějin - Není historie jako historie

16. 09. 2016 9:29:49
Nyní je načase si ukázat rozdíly mezi historií dob dávno minulých, jež vyvěrá z prachu archeologických nálezů či vůně pergamenu a tou, jež se snaží pochopit lidské skutky pomocí orálně-historického interview.

V předcházející eseji jsem pro naše potřeby vytvořil funkční periodizaci dějin pro historické bádání, jež je zainteresováno v dobách, pro něž dosud žijí pamětníci, jelikož bez vytvoření základní periodizace nemůže historik stanovit svůj objekt zájmu či podobor. Může se to někomu zdát malicherné, ale právě na periodizaci je historická věda postavená, jelikož historií se zabýváme zejména dle určitých údobí. Nyní je načase si ukázat rozdíly mezi historií dob dávno minulých, jež vyvěrá z prachu archeologických nálezů či vůně pergamenu a tou, jež se snaží pochopit lidské skutky pomocí orálně-historického interview.

Než se však v této eseji rozepíši o rozporech či rozdílech v historické vědě, musím vytvořit určité neologismy, které nám pomohou pochopit, že existují rozdílné přístupy pro bádání v různých epochách. První neologismus se nazývá interpretační narativ. Uvedl jsem jej do praxe, abychom si ujasnili, kdo může zasvěceně mluvit o historických událostech. Abychom mohli pochopit význam tohoto sousloví, je nutno si jej jednotlivě rozebrat. Význam slova interpretace znamená buď to vysvětlení textu, nebo výklad. Pojem narativ můžeme definovat jako verbální či neverbální typ komunikace, jež se především skládá z příběhu, od předávajícího subjektu pro konzumenta. Konzumentem může být čtenář, divák nebo posluchač. Předávající subjekt tedy v historické praxi je ten, kdo zasvěceně může mluvit o určité době nebo události a předává laické veřejnosti své odborné poznatky. Tato osoba se nazývá historik. Jenže v praxi nejnovějších dějin může informovaně a zejména zainteresovaně mluvit o určitém historickém jevu i pamětník. Význam mého sousloví v historii je tedy následující: interpretační narativ je výklad o dané historické události, jenž nám předává historik nebo pamětník. V této i v následujících esejích budu s tímto termínem dosti pracovat, abych čtenářům ukázal, že interpretační narativ vytváří rozpory a do jisté míry rozbroje při vyprávění o dějinách přítomnosti a soudobých dějinách.

Druhý pojem se bude zabývat badateli a historií obecně, protože jsem musel pro přehlednost jasně pojmenovat historiky, na nichž budu popisovat rozdíly v praxi mezi historií dob dávno minulých a nejnovějšími dějinami. Experti na minulost, jejichž látka je až příliš vzdálená realitě současných dní (medievalisté nebo odborníci specializující se na raný novověk), budou dále v textu nazýváni jako klasičtí historici“, kteří se zabývají „klasickou historií“. Tito badatelé mají dvě společné charakteristiky: 1. musí prosedět hodiny nad knihami nebo archivním materiálem; 2. mají poměrně úzký materiál k probádání oproti nejnovějším dějinám.

Na následujících odstavcích uvedu znak, který jasně charakterizuje „klasické historiky“. Ti si musí kvůli nedostatku pramenů vypomáhat tvořením myšlenkových konstruktů, aby mohli dokázat svá tvrzení. Možná i proto bude dost často historické vyprávění dob dávno minulých připomínat spíše pohádku, která rekonstruuje minulost na úrovni pouhopouhých domněnek. Tento jev můžeme kupříkladu objevit v článku Libora Jana o zradě Miloty z Dědic při bitvě na Moravském poli v roce 1278: „Prameny, které o bitvě podávají svědectví, nedovolují vytvořit jistou rekonstrukci bitvy. Autorem nejnovějšího a do jisté míry nejpravděpodobnějšího pokusu je Andreas Kusternig. Ten nevěří zprávám Otokara Štýrského,1 který napsal, že český král umístil Milotu z Dědic do zálohy, aby zasáhl do bitvy v nerozhodném okamžiku. Tento krok, v té době považovaný za nerytířský, učinil však Rudolf Habsburský, který zanechal skrytou zálohu pod Ulrichem z Kapellu a Konrádem ze Sommerau. Kusternig považuje naopak [Milotu z Dědic] za velitele prvního ze tří šiků českého krále, šiku, který byl složen z výkvětu české a moravské šlechty. [...] Otokar Štýrský měl ve věci jasno, Milota krále zradil, protože chtěl pomstít svého bratra Beneše, jehož král nechal patrně umučit ohněm na Veveří, a pak se již pověst o Milotově zradě začala šířit mezi kronikáři, aniž by pro ni existoval jediný důkaz.“2

Z uvedeného příspěvku tak dospějeme k zajímavému zjištění: aby autor mohl vyvrátit určitou domněnku z minulosti, využil jiného konstruktu, který byl vytvořen, aby dokázal nesprávnost tvrzení proneseného před několika staletími. Je to následek nedostatku pramenů, ale i samotného zamyšlení nad dějinami přítomnosti Otokara Štýrského.

Podobný fabulační ráz má i kniha Martina Wihody Zlatá bula sicilská: podivuhodný příběh ve vrstvách paměti. Tento historik se musí uchýlit doslova k detektivní práci, když chce zrekonstruovat vznik Zlaté buly sicilské a zosobnit autora tohoto dokumentu: „Již z letmého porovnání cestovního itineráře s výčtem svědků ve zlaté bule plyne dosti neuvěřitelný závěr. Štaufský navrátilec své straníky doslova sbíral během krátkých zastávek v Tridentu, Churu, Raperswill, Svatém Havlu [...] což by se dalo chápat jako nepřímý důkaz, že jeho sicilští notáři zůstali v Itálii. [...] Ve snaze odměnit říšské spojence si v Basileji podle všeho najal Oldřicha a Jindřicha z nedalekého, proštaufsky smýšlejícího kláštera Pairis.“3

Tento interpretační narativ mu pomohl vysvětlit, jak je možné, že zlatá bula vystihovala zájmy Přemyslovců, když v Basileji jejich vyslanec pravděpodobně scházel: „V úvahu by se však měla vzít ještě jedna možnost. [...] Text zlaté buly nebyl diktován až v Basileji, ale již někdy předtím, možná během Fridrichova dubnového pobytu v Římě. [...] Přemysl Otakar I. mohl využít příznivé situace a svěřit jednomu z vyslanců, snad Jindřichovi z Neufen, seznam požadavků s žádostí o brzkou konfirmaci. Pokud tomu tak bylo, a Friedrich II. Sicilský něco takového, možná koncept, skutečně obdržel, zřejmě se poradil s papežem a nechal se zasvětit do středoevropských a říšských poměrů. Nejspíš teprve pak došlo k přepracování původní předlohy podle pravidel sicilské královské kanceláře a zbytek již známe. Neznámým notářem upravený text po několika měsících skončil v Basileji na pultíku Jindřicha z Pairis.“4

V tomto interpretačním narativu se nachází mnoho neznámých, poněvadž neexistuje dostatek relevantních pramenů, a proto zjistíme, že historik vlastně vytváří pouhopouhé hypotézy, při nichž se opírá o myšlenkový konstrukt svých znalostí, který od nynějška nazývejme odborná fabulace, což je první viditelný znak „klasického historika“. Termín odborná fabulace je sice nový a odpovídá historické praxi, avšak humanitní vědci tento jev znají a mají jej i dobře zmapovaný. Například významný německý filosof Hans-Georg Gadamer definoval pojem interpretace velmi podobně jako já odbornou fabulaci. Tento myslitel zastával názor, že interpretace odkrývá smysl určité danosti, která se neodhaluje bez zprostředkování a že je třeba se podívat dál, za bezprostřední smysl, chceme- li odkrýt „pravý“ a skrytý význam.5 Mnoho čtenářů bude jistě argumentovat, že i historik nejnovějších dějin se bude dopouštět odborných fabulací. Můžu s tím souhlasit pouze zčásti, protože k době pamětníků je dochováno nepřeberné množství nejrůznějších pramenů, ať už se jedná o archivní prameny, pamětníky, video nahrávky nebo internetové zdroje, a je pouze na osobě historika, zdali dokáže využít všechny druhy pramenů. Odborných fabulací by se tak historik nejnovějších dějin měl vyvarovat.

Nyní mému čtenáři nastíním, kdo může zainteresovaně mluvit o „klasické historii“ a kým je formován interpretační narativ „klasického historika“.

Moravský historiograf Lubomír E. Havlík ve své knize Kronika o Velké Moravě zarytě zastával názor, že vladaři Velké Moravy, zejména mínil Svatopluka, se honosili titulem – rex – král.6 Tento termín je však v jiných knížkách silně potlačen a historikové se o něm nezmiňují. Dušan Třeštík například tituluje ve své knize Svatopluka jako dux gentis nebo prostě dux.7 Mnou již zmíněný historik Martin Wihoda ve své jiné publikaci Morava v době knížecí 906-1197 tituloval Svatopluka knížecím predikátem. Královský přídomek Svatoplukovi přidělil pouze tehdy, pokud přejímal informace od veršovníka Dalimila či z jiného dobového pramene.8 Oba historici zastupují jednotný interpretační narativ, který je kodifikován, jelikož s ním souhlasí většina akademické obce. V této věci jsem zdrženlivý, přece jenom nejsem odborník na středověk a ponechám budoucnosti, aby ukázala, zdali Havlíkův interpretační narativ o královském predikátu bude historiky přijímán nebo se ocitne v propadlišti historického povědomí. Interpretační narativ je tak formován akademickou obcí, kdežto u nejnovějších dějin je formován i pamětníky.

Dovolím si zde ještě trošku odborně zafabulovat a pokusit se nastínit, z čeho pramení Havlíkova teorie o královském predikátu. Autorův názor lze totiž vysvětlit v kontextu jeho dějin přítomnosti (zasáhl i do politického života jako člen komise pro územně správní a státoprávní uspořádání státu při Úřadu vlády České republiky [1990-1991]), poněvadž se jedná o vědce, který se významně zasadil ve věci restituce moravské samosprávy, poněvadž téměř 42letá nadvláda socialistického zřízení přinesla i vymazání tradičního politického rozdělení a zrušila Moravskoslezské země jako územní jednotky a následné „zřízení malých krajů vedlo k lepšímu ovládnutí státu z Prahy“. Ve své útlé brožurce Morava: k státoprávnímu postavení země v průběhu věků psal o Moravě jako o svébytném subjektu historie, jenž byl druhdy nezávislý na Čechách.9 Mohl se tak v jeho interpretačním narativu projevit určitý buditelský postoj, ale to je spíš na diskusi pro mediavalisty, než pro laiky.

Mnoho mých oponentů zde namítne, že historická práce „klasického historika“ je mnohem složitější a náročnější. Tento názor nevyvracím a souzním s ním. Historici dob dávno minulých si totiž musí ke svým znalostem přičíst i další vědy, které jsou známy jako pomocné vědy historické, jež mu pomáhají odkrýt podstatu dějinných událostí. Ačkoliv se hovořívá o pomocných vědách historických, termín je to poněkud nepřesný. Jedná se totiž o celou řadu více či méně samostatných a rozsáhlých disciplín, jež by se daly definovat jako vědní obory, které svými specifickými metodami pomáhají historikovi hlouběji proniknout do podstaty jevů dosavadního vývoje lidské společnosti tím, že podrobují historické kritice všechny produkty její činnosti.10 Pro názornost zde stručně popíši dvě vědy, jež pomáhají „klasickým historikům“ zrekonstruovat minulost. Prvním oborem je sfragistika, jež zkoumá znaky pečetí a mapuje celkový vývoj tohoto historického pramene. Paleografie se pro změnu zabývá vývojem písma či číslic. Jedná se o nesmírně důležitou vědu, poněvadž díky ní můžeme číst staré rukopisy. Problém je, že historici zabývající se nejnovějšími dějinami budou těžko využívat vědeckých disciplín, jakými jsou sfragistika či paleografie. Oni si budou muset vytvořit vlastní podpůrný systém, s nímž by měl být mladý historik obeznámen během své cesty za vzděláním. Pokud si však prostudujete nabídku ke studiu historických oborů napříč vysokými školami, zjistíte, že takový soubor vědomostí se v Česku neposkytuje. O tomto se však podrobněji rozepíši v eseji Výchova historika nejnovějších dějin na vysoké škole.

Z uvedeného textu můžeme tedy říci, že styk „klasického historika“ s minulostí a následný interpretační narativ, který uplatňuje ve svém bádání, je tvořen historickou obcí i archivním nebo archeologickým pramenem. Pro takového badatele je tedy typické, že má poměrně úzkou pramennou základnu a ve svých interpretacích je nucen odborně fabulovat (tento výraz nemíním nijak hanlivě, poněvadž jeho odborné fabulace jsou podpořeny namáhavou vědeckou činností). Navíc mu k vytvoření finálního interpretačního narativu pomáhají i pomocné vědy historické. Na tomto základě potom koncipuje svoje práce,11 kde vzniká finální interpretační narativ „klasického historika“.

Historik soudobých dějin a dějin přítomnosti (zkráceně nejnovějších dějin) má tu nevýhodu, že materiálu má velké množství, což ho nutí k určité selekci pramenů podle stupně důležitosti. Navíc musí mít „prošlapané střevíce“, poněvadž na něho budou kladeny mnohem větší časové nároky, jelikož využití pomoci jiných oborů a sesbírání rozličného archivního materiálu nutně prodlužuje dobu bádání. Tento historický podobor totiž vyžaduje velkou pomoc psychologie, sociologie a dalších sociálních nebo humanitních věd.12 Rozdíl mezi nejnovějšími dějinami a „klasickou historií“, tak bude v materiálu a v přístupu ke studiu. Dalším viditelným činitelem nejnovějších dějin bude interpretační narativ, protože historik nejnovějších dějin musí respektovat tisíce rozličných narativů,13 z kterých pak bude tvořit výsledný interpretační narativ, protože žije mnoho přímých aktérů, kterých se určité vzpomínky dotýkaly a musí respektovat, že každý člověk má na určitou osobní událost jiný pohled. „Klasická historie“ se naopak v interpretačním narativu bude opírat pouze o historickou obec, protože nebudou pamětníci, které bychom mohli zanalyzovat.14

Udělejme si nyní na chvíli takový neobvyklý úkon. Vydejme se ve stroji času do roku 2216. Naše doba bude mít již dávno punc antikvárního dědictví, jak by nás zřejmě nazval Nietzsche. Bude z ní dochováno mnoho rozličných materiálů: orálně-historický, audiovizuální, archivní, paměti nebo možná i internetové zdroje. Možností je celá řada. Historik píšící o dvě stě let později bude přemýšlet o naší době z pohledu člověka, jehož tíží budoucí období a odborný interpretační narativ, protože nebudou žít pamětníci, kteří by vytvářeli vlastní interpretační narativy. Dochované budou pouze archiválie. Pro nás v současnosti však ulpí stigma mnoha pamětníků, kteří zažili události, o nichž my, historici, píšeme. Za dvě stě let nebude navíc možno si položit různé otázky, protože k tomu zkrátka nebude dochovaný pramen, jelikož se po něm historici nejnovějších dějin nepídili. Historikovi za dvě stě let tak nezbude než odborně fabulovat.

Pro nás je tedy významným předělem doba, v níž tvoříme a píšeme. Kdybychom bedlivě četli knížku Dušana Třeštíka Kosmas, ukáže se nám historická věda v jiném světle (nesmíme zapomínat, že historie měla tehdy úplně jiný význam). Pokud je historie společenskou vědou, která je určena pro vzdělávání lidí, pak tato historie byla určena v Kosmově době úzké skupině osob, do níž se počítali vzdělaní klerici a kníže se svými věrnými.15 V dnešní době je symbolem historie demokratická společnost, což znamená následující: do dějin patří celé společenství, které je však myšlenkově pestré. Proto historik musí respektovat i interpretační narativ pamětníků a z něho potom popsat historickou událost. Toto historik za dvě stě let nebude muset, naopak bude odkázán na odborný interpretační narativ, který bude vyprávět o naší době. Historik nejnovějších dějin má za úkol zachytit dobu ve své komplexní poloze, proto by měl respektovat, že k událostem, jež se dotýkaly celé společnosti, bude rozdílný interpretační narativ. Například na ekonomickou transformaci nemůžeme pohlížet jako na špatnou nebo dobrou, jak se nám pokouší někteří vysvětlit,16 ale musíme jí vykreslit v její barevné podobě, která se stala pro mnoho lidí symbolem nezdaru, ale pro druhé vítězství. Pokud by však historik, ať už by byla ekonomická transformace pro něho dějinami soudobými nebo dějinami přítomnosti, vykreslil problematiku jednostranně, projevil by tak neúctu k orálně-historickému pramenu a nepopíše objektivně danou událost. Pokud navíc žijeme v demokratické společnosti, při níž nerespektujeme pluralitu interpretačních narativů, dopouštíme se tak badatelského prohřešku, protože vykládáme dějiny manipulativně pouze jedním interpretačním narativem.

Nechci tvrdit, že „klasická historie“ a nejnovější dějiny jsou úplně jiné vědecké disciplíny, ale je v nich určitý rozdíl, který spatřuji zejména: v badatelském přístupu k prameni, šířce pramenné základny i jejího charakteru, době o níž píšeme, v interpretačním narativu a ve výchově historika tohoto oboru.

Těmito řádky jsem chtěl říci, že bádání v údobí nejnovějších dějin je pro svou složitost svébytným historickým podoborem, jež by mělo využívat interdisciplinarity, která by měla suplovat pomocné vědy historické „klasických historiků“, a různých historických metod určených pro bádání v tomto období. Mnoho čtenářů jistě napadla otázka, jestli existují odborníci na nejnovější dějiny. Na tuto otázku si laskavý čtenář odpoví sám na konci celé knihy. Příští esej, kterou budu publikovat, se zde objeví 25. 9. 2016.17 V ní se laskavému čtenáři pokusím nastínit, jakým způsobem můžeme dělit přístupy k nejnovějším dějinám na základě pramene.

1 Jedná se o autora štýrské rýmované kroniky, která měla 100 tisíc veršů.

2Jan, L.: Zvěst o věrné službě a mýtu o zradě Miloty z Dědic. In: Pocta králi. K 730. výročí smrti českého krále, rakouského vévody a moravského markraběte Přemysla Otakara II. Znojmo 2010, s. 93-103.

3Wihoda, M.: Zlatá bula sicilská: podivuhodný příběh ve vrstvách paměti. Praha 2005, s. 42.

4Wihoda, M.: l. c., s. 43-44.

5Gadamer, H., G.: Problém dějinného vědomí. Praha 1994, s. 8-9.

6Havlík, E., L.: Kronika o Velké Moravě. Brno 1992, s. 93-204.

7Třeštík, D.: Vznik Velké Moravy: Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791-871. Praha 2001, 384 s.

8Wihoda, M.: Morava v době knížecí 906-1197. Praha 2010, 467 s.

9Havlík, E., L.: Morava: k státoprávnímu postavení země v průběhu věků. Brno 1990, s. 3-47.

10Hlaváček, I., Kašpar, J., Nový, R.:Vademecum pomocných věd historických. Jinočany 2002, 11-12.

11O této problematice více v eseji O dějinách přítomnosti ve vědecké práci.

12O této problematice více v eseji Postavení nejnovějších dějin ve vědeckém systému.

13Houda, P.:Disidentské příběhy nejsou pravdivější než jiné. In: Česká pozice [online]. [cit. 2016-09-15]. Dostupné z: http://ceskapozice.lidovky.cz/disidentske-pribehy-nejsou-pravdivejsi-nez-jine-f64-/tema.aspx?c=A150930_174555_pozice-tema_lube.

14Vývoj interpretačního narativu analyzuji v eseji Postava historika v nejnovějších dějinách.

15Třeštík, D.: Kosmas. Praha 1972 s. 58-60.

16Žídek, L.: Transformace české ekonomiky: 1989-2004. Praha 2006, s. 263-270.

17Jen doufám, že tuto esej sem dávám ve správný den. Znáte to, publikované věci po sobě podruhé už nečtu, tak nevím, jestli jsem jí sem neměl vložit už včera.

Autor: Jan Zerbst | pátek 16.9.2016 9:29 | karma článku: 12.61 | přečteno: 260x

Další články blogera

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 11. - 12. obraz

Velitel Kämpf musí přistoupit na nový plán poprav, zatímco Kurt Gemeier se musí vyrovnat s tím, že poprvé vraždil. Délka tohoto textu je cca 8 minut.

19.9.2017 v 7:05 | Karma článku: 4.71 | Přečteno: 76 |

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 8. - 10. obraz

Kurt Gemeier a Fritz Zerbst se marně pokoušeli schovat na faře, kke je objevil major Kämpf. Nakonec však jako většina praporu skončí na popravišti, kde se musí vyrovnat s tím, že budou vraždit. Délka tohoto textu je cca 10 min.

11.9.2017 v 6:57 | Karma článku: 3.91 | Přečteno: 108 |

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 6. - 7. obraz

V šestém a sedmém obrazu se policisté pokusí ukrýt před rozkazy, aby nemuseli vraždit. Objeví se na faře, kde budou vést dialog s místním farářem o spáse a morálce. Délka tohoto textu je cca 10 min.

5.9.2017 v 15:04 | Karma článku: 3.12 | Přečteno: 81 |

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 4. - 5. obraz

Ve čtvrtém a pátém obrazu jsou policisté konfrontování z bezohlednou realitou úkolu, jenž mají vykonat – připravit exekuci Židů v Józefówě. Délka tohoto textu je cca 12 min.

28.8.2017 v 15:26 | Karma článku: 3.29 | Přečteno: 93 |

Další články z rubriky Věda

Dana Tenzler

Těžba nerostů na asteroidech – sen nebo realita?

Pod pojmem asteroid si jistě většina z nás vybaví hrozivého obra, schopného jedním úderem vyhladit většinu naší civilizace. Některé asteroidy by ale mohly být opakem. Mohly by se zasloužit o náš blahobyt. (délka blogu 5 min.)

21.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 17.85 | Přečteno: 348 | Diskuse

Marián Kapolka

Polemiky o evolúcii.- 4. „Šialene dlhý“ vek Zeme ako dôsledok ďalších metód

Po rozbore metódy rádioaktívneho uhlíka pristúpime k ďalším dvom metódam - draslík-argón a urán-olovo, na stanovovanie veku od miliónov až po miliardy rokov. Preskúmame polemiku okolo datovania hory Sv.Heleny.

20.9.2017 v 17:14 | Karma článku: 6.48 | Přečteno: 169 | Diskuse

Marián Kapolka

Polemiky o evolúcii. – 3. Problémy a pochybnosti o rádiouhlíkovej metóde

V predchádzajúcom článku sme stručne zopakovali a zhodnotili metódu rádioaktívneho uhlíka pri určovaní veku v geochronológii. Aké sú teda konkrétne pochybnosti o tejto metóde?

19.9.2017 v 21:13 | Karma článku: 7.67 | Přečteno: 252 |

Marián Kapolka

Polemiky o evolúcii. – 2. Geochronológia a metóda rádioaktívneho uhlíka

Geochronológia - stratigrafia a rádiometrické metódy sú jedným z pilierov evolucionizmu. Aké sú ich predpoklady, problémy a obmedzenia? Aké sú konkrétne pochybnosti o metóde rádioaktívneho uhlíka C-14.

19.9.2017 v 19:43 | Karma článku: 5.71 | Přečteno: 124 |

Marián Kapolka

Polemiky o evolúcii.- 1. Vedci sú veľmi skeptickí

Hlavné body polemiky svetonázorov. O čom sa diskutuje? Sú nejaké závery z polemík? Články z novej série nájdete v rubrike: Polemiky o evolúcii.

19.9.2017 v 17:12 | Karma článku: 8.59 | Přečteno: 215 |
Počet článků 41 Celková karma 4.08 Průměrná čtenost 218

Jsem člověk, který relaxuje psaním; víc o mně není potřeba vědět.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.