Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O paradigmatu nejnovějších dějin - O dějinách přítomnosti ve vědecké práci

28. 10. 2016 8:24:22
V této eseji čtenářům představím, jak se projevují dějiny přítomnosti ve vědeckých pracích. Následně se pokusím vyprojektovat, jakým způsobem bychom měli vložit dějiny přítomnosti do historické práce.

Můj kamarád Ondřej Vodička, je člověk, s nímž jsem rozjímal nad mými esejemi. Tento muž mi poradil, abych rozklíčoval zásadní, hmatatelné rysy dějin přítomnosti v současných vědeckých publikacích, abych čtenáři ukázal, že se nejedná o mou smyšlenku, nýbrž regulérní jev. Jakmile prokáži relevantnost mého názoru, pokusím se vyprojektovat mé představy tak, abych vložil dějiny přítomnosti do historické práce, čímž vytvořím vědecký aparát, který bude odpovídat potřebám historika nejnovějších dějin.

Vydejme se na chvíli do Francie, země vína, umělců a Marianny, ženy s frygickou čapkou zdobenou tříbarevnou republikánskou kokardou. V zemi galského kohouta spatřil světlo světa historický časopis Annales. Jednou z jeho tváří byl medievalista Jacques Le Goff. Ten se dovolával dějin přítomnosti ve své knize Paměť a dějiny, v nichž tvrdil, že oficiální definice soudobých dějin je neúnosnou. Při čtení jeho textu vám v očích rezonovala naléhavost a jistá bezradnost, když zastával názor, že je třeba vytvořit skutečně soudobé dějiny, dějiny přítomnosti. K tomu je nezbytné, aby se skoncovalo s historií, jež je založena na ostrém předělu mezi přítomností a minulostí.[1] Zároveň se u něj projevovala jistá schizofreničnost, poněvadž se dovolával dějin přítomnosti, ale její definici je třeba postavit jistým způsobem na filosofických základech, jenže vůči filosofům dějin on sám projevoval nedůvěru, poněvadž dle něj všechny čisté ideologie svádějí historickou reflexi z cesty vědeckosti.[2] Z této idealistické představy nevyrostl doposud v našich luzích a hájích žádný systém (možná i ve světě). Já se nyní pokusím tedy reflektovat dějiny přítomnosti, jež se vyskytují v odborných publikacích, na pár příkladech.

Pro osvěžení paměti si připomeňme, že dějiny přítomnosti začínají pro každého z nás vstupem do rané adolescence a trvají po celý náš život, navazují tak na soudobé dějiny, které jsou pohyblivý celek, jež je ohraničen vymřením pamětníků určité události a vstupem lidské bytosti do rané adolescence.[3] Dějiny přítomnosti proto vstupují do každé vědecké práce díky autorovi, jehož ovlivňuje nejen doba, ale i osobní zkušenost a historiografický trend dané doby.[4]

Podívejme se nyní, jak tedy svět kolem nás ovlivňuje historickou práci. Mnou již zmíněný medievalista Martin Wihoda z brněnské Masarykovy university sepsal knihu Zlatá bula sicilská: Podivuhodný příběh ve vrstvách paměti. V jedné z kapitol rozebírá, jaký byl výklad historiků k tomuto privilegiu od „dlouhého století“ až do 50. let 20. století. V těchto pracích se projevoval určitý nacionalismus a snaha oponovat německé historiografii, proto se u některých badatelů objevovaly podle něho zcela scestné interpretační narativy, které měly upevnit československé vlastenectví, naopak německá historiografie vykládala archivní pramen opačným pohledem. Podívejme se nyní na to, jakým způsobem dějiny přítomnosti vstoupily do interpretačních narativů o Zlaté bule sicilské po roce 1945. Pro přesnou ilustraci si přečtěme přímo slova historika Wihody: „František Kop splétal neuvěřitelné teorie o velikášství krále Friedricha II. a jeho úsilí vynutit si na českém králi falešné závazky. Mírou hanebností a intelektuálního nevkusu jej překonával leda Václav Vaněček, když útlým spiskem rozmetával ‚letitý mýtus o právní závislosti českého státu na německé říši‘ a nijak mu nevadilo, že k předem ohlášenému cíli doputoval účelovou negací říšských privilegií pro české příjemce. Jeho břitkým odsudkům samozřejmě nemohla uniknout Friedrichova listina, v níž byl odhalen ‚směšný a zároveň nehorázný pokus‘ o kodifikaci českých povinností k říši.“[5]

Příklad jsem uvedl a nyní se v krátkosti pokusím nastínit dějiny přítomnosti těchto zmíněných vědců. Profesor František Kop byl nejvýznamnějším představitelem církevního práva na brněnské právnické fakultě. Narodil se v Praze 18. srpna 1906. V tomto městě absolvoval též Právnickou fakultu Karlovy university. V roce 1938 se Československo dostalo do hluboké politické a státoprávní krize, která vyvrcholila vznikem protektorátu. František Kop na to reagoval studiem archivních pramenů vztahujících se k počátkům nejstarší university u nás, díky čemuž vyšla v červnu 1939 práce Založení University Karlovy v Praze, v níž dokazoval, že toto nejstarší české učení bylo podle slov Karla IV. určeno hlavně pro „obyvatele království Českého“. Během protektorátu nakonec všechny svoje publikace směřoval k posílení českého sebevědomí,[6] a právě tento buditelský přístup k vědecké činnosti vyvrcholil v knize Odvěký doklad naší státní svrchovanosti: k počátkům českého práva korunovacího, jenž kritizoval historik Wihoda. Václav Vaněček pro změnu vynikal po celou svou profesní kariéru svým kritickým rozborem pramenů, za což byl svými kolegy oceňován. Uznání si získal, když vytvořil ucelený obraz důsledků rozpadu hradské správní a soudní soustavy i vytváření vrchnostenských oprávnění vůči poddaným.[7] Kladné přijetí tehdejší akademické obce však nemá punc stálosti, a tak v roce 2005 jej historik Wihoda zkritizoval, protože Vaněčkův interpretační narativ se vyznačoval „hanebností a intelektuálním nevkusem.“ Ze stručného životopisu Františka Kopa lze jednoduše pochopit (u Vaněčka však můžeme pouze odborně fabulovat), že právě dějiny přítomnosti donutily historiky, aby oblekli ideologicko-nacionalistický háv ve svých interpretačních narativech, poněvadž psali své publikace po roce 1945, kdy se museli vyrovnat s několikaletým útlakem během Protektorátu Čechy a Morava. Lze se pak divit jejich interpretačnímu narativu, když jim v paměti zůstávala hrůzná zkušenost z druhé světové války? Autoři si jenom těžko mohli vytvořit nadhled po tak složité době, během níž trpěli pod nacistickým jhem, a možná i proto chtěli dokázat, že s německým národem nás nepojí žádná přímá minulost.

Podívejme se nyní na jinou knihu. Tentokrát se bude jednat o dílo historika Josefa Kalvody Studená válka 1946-1989: svoboda znamená odpovědnost. Nejedná se o typicky historickou práci, poněvadž se jedná o články z novin, jež napsal během svého života v USA. Mnohem více se tento výběr článků podobá edici dokumentů. Dnes se ovšem tato práce počítá mezi historické publikace. Ve svých článcích tento autor brojil otevřeně proti marxismu-leninismu a všem státům, v nichž tato ideologie vládla. Například 14. prosince 1957 v článku Podporování Tita spojenými státy pomáhá komunismu otevřeně kritizoval vládu USA, že financovala jugoslávský stát, když si zažádal o hospodářskou pomoc. Popis cesty k Titově podpoře vylíčil takto: „Komunističtí fanatici jako Ždanov, Tito či Kardelj nechtěli vidět mocenskou situaci ve světě v té době. Proto Stalin vyloučil Tita a zlikvidoval Ždanovce, protože potřeboval čas na výrobu atomové a vodíkové pumy a pro přípravu komunistického světa na konečný útok na Spojené státy.“[8] Přitom se dá víc než pochybovat, že Stalin potřeboval čas, jelikož na bombě jeho specialisté pracovali od roku 1945 a první zkoušku provedli již v roce 1949, to však není předmětem mého zájmu. Chtěl jsem nicméně ukázat, jak mohou ovlivnit historikovy dějiny přítomnosti jeho názory, když píše o dějinách přítomnosti. Tento historik se narodil 15. ledna 1923 v Malči u Chotěboře. Pocházel z malorolnické rodiny, jíž historik Jan Cholínský charakterizoval jako konzervativní a nábožensky založenou. Jeho otec byl dokonce voličem katolické lidové strany. V roce 1936 vstoupil Josef Kalvoda do Sdružení katolické mládeže. Velmi jej ovlivnil kněz Pavel Křivský, který z něho utvářel člověka, jakým se v budoucnosti stal, což tvrdil jeho dlouholetý přítel Ing. Václav Němec.[9] Za války údajně Josef Kalvoda prohlásil, že ruštinu se učí proto, aby znal jazyk nepřítele. Po konci válečného konfliktu byl vyšetřován SNB již v roce 1947, protože aktivně vystupoval proti komunistům a byl též aktivním politikem i funkcionářem lidové strany. Po únorovém převratu jej zatkli a po propuštění z vazby emigroval. Roku 1956 získal americké občanství. Aktivně podporoval v prezidentských kampaních ty, kteří schvalovali aktivní politiku proti státům s marxisticko-leninskou ideologií. Jako vědec se zaměřoval na studium studené války.[10] Z výše napsaných řádků pochopíme, že se jednalo o zarytého odpůrce všeho s „rudým nádechem“. Teď netvrdím, že by to byl špatný vědec, ale musíme pochopit, že byl svými dějinami přítomnosti silně ovlivněn. Zbavit se traumatických zážitků jako je útěk z rodné země a věznění? To je nelehký úkol. V té době se nejednalo o soudobé dějiny, ale dějiny přítomnosti, o nichž psal. Bipolární rozdělení světa mu nemohlo dovolit jiný interpretační narativ. Doba mu zkrátka neposkytla příležitost vysvětlovat minulost, ale donutila ho vymezit se vůči jiné ideologii.

Putujme nyní v čase do roku 2010, kdy v Česku vyšla publikace amerického historika Benjamina Frommera a vyvolala vlnu nadšení mezi zdejšími historiky. Zaujal mě v ní jeho postoj k jedné problematice. Onen autor vystupoval nesmířlivě vůči revolučním gardám (dále jen RG). Vykresloval je jako rudé zlotřilce, kteří jenom drancovali.[11] Pokud by se ale podíval na dílčí práce českých autorů, zjistil by například, že vedení RG se snažilo trestat prohřešky svých mužů, ale osobní msta a odplata se u vojáků, jež nikdy neměli status profesionála, dala očekávat. Bylo by velmi zajímavé si přečíst práci nějakého ruského nebo marxistického historiografa na toto téma, ačkoliv by možná postačil jenom český historik Sladký popisující fungování RG v severních Čechách. Uvědomili bychom si třeba, že mezi teorií a praxí bylo mnoho rozdílů.[12] Čteme přitom o stejné organizaci, ale její výklad je natolik rozdílný, že člověk neví, čemu má věřit. Paradoxní je, že ideologicky zabarveným historikem se v mém vyprávění stává Frommer, který vykládal dějiny v intencích vítěze, který soudí a zjednodušuje události.

Když jsem rozebíral v eseji Není historie jako historie interpretační narativ Lubomíra E. Havlíka o královském predikátu velkomoravského vladaře Svatopluka, poznamenal jsem, že jiní historici s touto tezí nesouhlasí a nepovažují ji za legitimní. Proč ale Havlíkův interpretační narativ se odklonil od uznávaného úzu, nám mohly vysvětlit opět dějiny přítomnosti tohoto medievalisty, poněvadž jako člen komise pro územně správní a státoprávní uspořádání státu při Úřadu vlády České republiky (1990-1991) se zasadil o restituci moravské samosprávy po 42letém období socialistického zřízení, ale jak jsem psal již dříve, nad tím by se měli zamyslet medievalisté.

Čtu velmi rád různé druhy vědeckých knih nebo něco z okruhu krásné literatury. Můžu tedy říci, že dějiny přítomnosti lze nalézt i v práci, která nemá s historií pranic společného. Podívejme se na dílo Viktora Emanuela Frankla, jehož knížka A přesto říci životu ano byla jedním z nejsilnějších literárních momentů mého intelektuálního života. Z pohledu experta na lidskou duši vám sugestivně vylíčil pohled na život v koncentračním táboře za druhé světové války. Mě nicméně zaujala jiná Franklova publikace Psychoterapie a náboženství.[13] Ve své předmluvě k 3. vydání této knihy, která vznikala původně na popud válečných zvěrstev, psal, že jeho myšlenky obsažené v této knize se vyvíjely během doby, již prožil, a podobné teze, jaké zastával v roce 1948, již nebyl schopný zastávat. Je to logické, poněvadž dějiny přítomnosti utváří naše myšlenky. Proto si můžeme například přečíst, jak v 10. kapitole zaobírající se orgánem smyslu (zde však nepojímá naše smyslové orgány, ale zaobírá se něčím mnohem důležitějším, orgánem, jenž nám dává poznat smysl života), ho ovlivňují dějiny přítomnosti. Tato část byla psána v roce 1974, což bylo v době, kdy svět byl rozdělen na dva nesmiřitelné tábory železnou oponou. Huntingtonovou terminologií bychom mohli napsat, že se odehrával střet civilizací. Frankl viděl ve společnosti ztrátu hodnot, kdy i jednoduché desatero přikázání přestávalo mít smysl, jenže lidé pátrající po smyslu života, zkrátka potřebují ke svému bytí smysl a řád. Naše svědomí nás má podle něj vybičovat k „odporu“, „takže se nepodrobí konformismu a neskloní se před totalitarismem“.[14] Podívejme se na chvilku do noetických vod jeho rozjímání nad světem. Z krátkého úryvku můžeme vidět, že definice orgánu smyslu je definována na pozadí doby, v níž žil a která jej přímo ovlivnila. Není tady ani potřeba přehnaného myšlenkového geroida, když to autor sám napsal. Je nesmírně důležité si tedy uvědomit, že nebýt dané doby, jeho definice orgánu smyslu by třeba vypadala zcela jinak. Viktor Emanuel Frankl tak reflektoval ve své práci dějiny přítomnosti.

Na několika málo příkladech jsem chtěl demonstrovat, že dějiny přítomnosti vstupují do našeho badatelského života a jsou jeho organickou součástí. Dějiny přítomnosti nejsou v tomto pohledu a příkladech, které jsem ukázal, ničím jiným, než podmnožinou nejnovějších dějin, nebo můžeme i říci jedním ze základních kamenů, poněvadž se v historické práci neustále střetávají se soudobými dějinami a proplétají. Dům by nebyl přeci domem, kdyby neměl hrubou stavbu nebo mu chyběla střecha. Před historikem nejnovějších dějin tedy stojí výzva, jakým způsobem by měl nechat promluvit dějiny přítomnosti ve svých knížkách. Po zavedeném historikovi by pravděpodobně nebylo vhodné chtít, aby dějiny přítomnosti využíval ve své práci, poněvadž by se mohl cítit, že to je pro něj dehonestující a zároveň i ztráta času, když mu to přikazují myšlenky, jež se zrodily v hlavě studenta. Tyto dějiny by však měl vytvořit dozajista student v diplomových pracích, protože ho to zušlechťuje a tříbí kritické myšlení. Dějiny přítomnosti by se měly objevit již v kapitole o literatuře,[15] jelikož za každou studií a knihou stojí dějiny přítomnosti daného autora i doby, jak jsem se pokusil ukázat na několika příkladech v této práci. Když jsem si kvůli své diplomové práci pročítal jiné závěrečné práce na retribuční období, tak jsem si uvědomil, že studenti pouze popisovali, co se v knihách či článcích objevovalo, nebo pouze vytvořili výčet literatury. Nad interpretačním narativem se nicméně vůbec nezamýšleli.[16] Přitom zde bychom mohli využít i naší doby, jelikož jí vládnou informační média. Historik sám ze své profese je veřejnou osobou, jež se vyjadřuje k různým problematikám současnosti a díky jeho aktivitám můžeme vystopovat jeho interpretační narativ. K tomu však potřebujeme umět využít internet, na což jsem upozornil v eseji Přístupy historiků k nejnovějším dějinám. Sám jsem tento přístup neaplikoval, ale zpětně si uvědomuji, že se jednalo o chybu, kterou však nebudu opravovat, abych ponechal jedinečnost mé práce v nedokonalém pojetí této podkapitoly.

Samotný mladý autor by si měl uvědomit i sám sebe, proto musíme vytvořit část, v níž dáme nahlédnout pod pokličku našich myšlenkových pochodů, abychom pochopili, jakým způsobem byl tvořen interpretační narativ, jelikož doba a naše životní zkušenost se zkrátka projeví v naší tvorbě. Pokud využíváme orálně-historických rozhovorů, musíme pro změnu sepsat dvě podkapitoly, v nichž uvedeme stručný faktografický nástin narátorů a jejich životní milníky, jež je ovlivnily v interpretačním narativu a v následující podkapitole sepíšeme názory narátora na jeho život, abychom pochopili kořeny, z nichž jeho interpretační narativ na určité události vyvstává. Mladý historik se nám tak obnaží, aby se prokázalo, že se naučil nadhledu a kritickému myšlení. Měl by tak prokázat, že se stal historikem nejnovějších dějin.

Vytvoření vědeckého aparátu pro nejnovější dějiny nebude tak spočívat primárně v tom, co je napsáno v poznámce pod čarou, nýbrž ve vytvoření relevantního aparátu, který nám osvětlí cestu k interpretačnímu narativu daného historika a vytvoří předpoklad pro objektivně sepsanou práci. Toto je ovšem pouze hudba daleké budoucnosti.

Tyto řádky můžou vypadat, že dostatečně nevysvětlily, jak máme podchytit dějiny přítomnosti u autora. V další eseji se proto do detailu pokusím čtenářům vysvětlit, jaké vlivy na historika nejnovějších dějin působí, abych našel cestu k určité objektivitě a k Le Goffově přání o vymazání otrockého předělu mezi minulostí a přítomností.

[1] Le Goff, J.: Paměť a dějiny. Praha 2007, s. 38.

[2] Tamtéž, s. 160.

[3] Více jsem se o této problematice rozepsal v eseji Periodizace nejnovějších dějin.

[4] O postavení autora v historické práci se více dozvíte v eseji, jež bude následovat příští týden.

[5] První kniha nesla název Odvěký doklad naší státní svrchovanosti: k začátkům českého práva korunovacího a druhá nesla název Stát přemyslovců a středověká říše. Názvy knih jsou citovány dle Martina Wihody. Wihoda, M.: Zlatá bula sicilská: podivuhodný příběh ve vrstvách paměti. Praha 2005, s. 23-24.

[6] Schelle, K.: Život a dílo prof. JUDr. Františka Kopa. Brno 1993, s. 3-5.

[7] Skřejpková, P.: Antologie československé právní vědy v letech 1918-1939. Praha 2009, s. 95-96.

[8] Kalvoda, J.: Studená válka 1946-1989: svoboda znamená odpovědnost. Kladno 2001, s. 26-28.

[9] Pokud jsem kritizoval v eseji Přístupy historiků k nejnovějším dějinám, že historici využívají orálně-historické interview, aniž by analyzovali, z čeho pramení narátorovy vzpomínky, tak zde se vyskytuje zcela stejný neduh.

[10] Cholínský, J.: Poutník Josef Kalvoda: život a dílo historika a ideologa protikomunistického odboje v exilu. Kladno 2002, s. 14-172.

[11] Frommer, B.: Národní očista: retribuce v poválečném Československu. Praha 2010, s. 81-82.

[12] Sladký, O.: Příští stanice Sudety – Činnost pražského pluku RG 1 v severozápadním pohraničí v květnu a červnu 1945. In: Sborník Archivu bezpečnostních složek, Praha 2009, s. 61-93.

[13] Pokud bych stručně shrnul obsah, snažil se vytvořit most mezi psychoterapeuty a kněžími, poněvadž naše psychické potíže dle autora mají původ i v duchovní sféře.

[14] Frankl, E., V.: Psychoterapie a náboženství. Brno 2007, s. 57-59.

[15] Byl bych velice rád, kdyby historici vytvořili systém kritické analýzy odborného textu, který by jasně pojmenoval jevy, jež se v práci vyskytují.

[16] Nečas, J.: Mimořádný lidový soud v Hradci Králové 1945-1948 a jeho ohlas v dobovém tisku (Diplomová práce), Brno, FF MU, 2011, s. 7. Glac, A.: Protektorátní novinář Oldřich Skotal před Mimořádným lidovým soudem v Brně (Diplomová práce), Brno, FSS MU, 2011, s. 18-20. Chadimová, J.: Mimořádný lidový soud v Poličce: ve světle výslechů (Diplomová práce), Praha, PdF UK, 2013, s. 8. Němečková, D.: Mimořádný lidový soud v Praze (Diplomová práce), Praha, PF UK, 2014,s. 6-22.

Autor: Jan Zerbst | pátek 28.10.2016 8:24 | karma článku: 6.67 | přečteno: 85x

Další články blogera

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 11. - 12. obraz

Velitel Kämpf musí přistoupit na nový plán poprav, zatímco Kurt Gemeier se musí vyrovnat s tím, že poprvé vraždil. Délka tohoto textu je cca 8 minut.

19.9.2017 v 7:05 | Karma článku: 4.71 | Přečteno: 76 |

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 8. - 10. obraz

Kurt Gemeier a Fritz Zerbst se marně pokoušeli schovat na faře, kke je objevil major Kämpf. Nakonec však jako většina praporu skončí na popravišti, kde se musí vyrovnat s tím, že budou vraždit. Délka tohoto textu je cca 10 min.

11.9.2017 v 6:57 | Karma článku: 3.91 | Přečteno: 108 |

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 6. - 7. obraz

V šestém a sedmém obrazu se policisté pokusí ukrýt před rozkazy, aby nemuseli vraždit. Objeví se na faře, kde budou vést dialog s místním farářem o spáse a morálce. Délka tohoto textu je cca 10 min.

5.9.2017 v 15:04 | Karma článku: 3.12 | Přečteno: 81 |

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 4. - 5. obraz

Ve čtvrtém a pátém obrazu jsou policisté konfrontování z bezohlednou realitou úkolu, jenž mají vykonat – připravit exekuci Židů v Józefówě. Délka tohoto textu je cca 12 min.

28.8.2017 v 15:26 | Karma článku: 3.29 | Přečteno: 93 |

Další články z rubriky Věda

Dana Tenzler

Těžba nerostů na asteroidech – sen nebo realita?

Pod pojmem asteroid si jistě většina z nás vybaví hrozivého obra, schopného jedním úderem vyhladit většinu naší civilizace. Některé asteroidy by ale mohly být opakem. Mohly by se zasloužit o náš blahobyt. (délka blogu 5 min.)

21.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 17.85 | Přečteno: 348 | Diskuse

Marián Kapolka

Polemiky o evolúcii.- 4. „Šialene dlhý“ vek Zeme ako dôsledok ďalších metód

Po rozbore metódy rádioaktívneho uhlíka pristúpime k ďalším dvom metódam - draslík-argón a urán-olovo, na stanovovanie veku od miliónov až po miliardy rokov. Preskúmame polemiku okolo datovania hory Sv.Heleny.

20.9.2017 v 17:14 | Karma článku: 6.48 | Přečteno: 169 | Diskuse

Marián Kapolka

Polemiky o evolúcii. – 3. Problémy a pochybnosti o rádiouhlíkovej metóde

V predchádzajúcom článku sme stručne zopakovali a zhodnotili metódu rádioaktívneho uhlíka pri určovaní veku v geochronológii. Aké sú teda konkrétne pochybnosti o tejto metóde?

19.9.2017 v 21:13 | Karma článku: 7.67 | Přečteno: 252 |

Marián Kapolka

Polemiky o evolúcii. – 2. Geochronológia a metóda rádioaktívneho uhlíka

Geochronológia - stratigrafia a rádiometrické metódy sú jedným z pilierov evolucionizmu. Aké sú ich predpoklady, problémy a obmedzenia? Aké sú konkrétne pochybnosti o metóde rádioaktívneho uhlíka C-14.

19.9.2017 v 19:43 | Karma článku: 5.71 | Přečteno: 124 |

Marián Kapolka

Polemiky o evolúcii.- 1. Vedci sú veľmi skeptickí

Hlavné body polemiky svetonázorov. O čom sa diskutuje? Sú nejaké závery z polemík? Články z novej série nájdete v rubrike: Polemiky o evolúcii.

19.9.2017 v 17:12 | Karma článku: 8.59 | Přečteno: 215 |
Počet článků 41 Celková karma 4.08 Průměrná čtenost 218

Jsem člověk, který relaxuje psaním; víc o mně není potřeba vědět.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.