Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O paradigmatu nejnovějších dějin - Postava historika v nejnovějších dějinách

4. 11. 2016 14:41:15
Jedná se o návod pro pochopení historika a jeho díla. Zásadní práce pro prostého člověka, který nikdy nebádal v tomto období.

V přecházející eseji jsem se pokusil odkrýt dějiny přítomnosti ve vědeckých publikacích. Na následujících řádcích vysvětlím pro změnu funkci autora v práci zabývající se nejnovějšími dějinami. S tím úzce souvisí i úskalí, jež tento historický podobor skrývá. Na začátek musím zdůraznit, že historik je obecně profese, která má odhalit a vysvětlit lidem, jakým způsobem probíhaly dějinné události. Historiograf nejnovějších dějin navíc skrývá pro společnost ještě jeden význam. Snaží se totiž objasnit, co stálo za plentou lidského konání našich přímých předků.

Podívejme se nyní na knihu Marie Koldinské (dnes provdané Šedivé) Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: cesta intelektuála k popravišti. V jedné části této publikace je totiž velmi pěkně zachycena rozdílnost interpretačního narativu. Historička Koldinská-Šedivá v této publikaci popisovala, jaký měl Kryštof Harant vztah k poddaným na svém panství Pecka: „Pod dojmem záznamů v manuálu městečka Pecky dospívali životopisci Kryštofa Haranta zpravidla k jednoznačnému názoru. Peckovský pán se jim jevil jako mimořádně laskavá, soucitná a tolerantní vrchnost, mající obdivuhodné pochopení pro selhávání poddanných, a snažící se jim všemožně ulehčit jejich složitý úděl. [...] Ke zmíněnému idylickému obrazu totiž nemálo přispěl i pramen, který rozhodně nepředstavuje objektivní výpověď o Harantově myšlení a jednání. Jde o jeho promluvu těsně před popravou. [...] Kryštof při této příležitosti zdůraznil i vlídné nakládání s poddanými. Stěží těmito slovy vyjádřil svůj ryze subjektivní postoj; daleko spíše pojmenoval jeden z obecně respektovaných rysů ideálu příkladné křesťanské vrchnosti.“1

Tento úryvek je interpretačním narativem určitých dějů z minulosti. Autorka v něm podává na Haranta poupravený pohled než jeho životopisci, jelikož podle ní vykládali Harantův vztah k poddaným idealisticky. Není to nic výjimečného i v eseji Není historie jako historie jsem se mimo jiné snažil vysvětlit čtenáři, že historik pracuje na pozadí své doby, dějin přítomnosti. Tento rys se však bude vyskytovat u všech historiků, ať už se bude jednat o „klasické historiky“ či historiky nejnovějších dějin, jak uvidíme v následujícím odstavci.

Nyní se však do tohoto údobí přesuňme. Francouzská historička a socioložka Francoise Mayer napsala knihu Češi a jejich komunismus. Autorka se pokusila o reflexi české historické paměti komunismu. V této publikaci se dotkla mnoha citlivých témat, jakými jsou například: lustrační zákon, uznání třetího odboje nebo spolupráce s StB. Mé myšlenky se budou nicméně zaměřovat na to, abych drahému čtenáři ukázal rozdílné interpretační narativy na Chartu 77. V otázce významu této občanské iniciativy se střetli historici Milan Otáhal a Vilém Prečan, o nichž jsem se zmínil v eseji, která popisovala, proč si musí historik nejnovějších dějin vytvořit nadhled. Pro osvěžení paměti zde zopakuji, že Otáhal ve své knize Opozice, moc a společnost hodnotil občanské iniciativy v průběhu tzv. normalizace, které se projevovaly nezávisle na Chartě 77. Díky tomu vyvstala otázka, jakou měla historickou roli právě tato neformální občanská iniciativa.2 Vilém Prečan, další z významných odborníků na Chartu 77, se ostře ohradil proti Otáhalovu interpretačnímu narativu.3 Nastal nyní čas předat slovo Francoise Mayer, aby nám ukázala, různorodost interpretačního narativu dvou historiků z jedné doby píšících o jednom tématu: „Podle Viléma Prečana, tehdejšího ředitele Ústavu soudobých dějin, kde Milan Otáhal pracoval, je posedlý kritizováním Charty 77 a Václava Havla natolik, že zapomíná na svou povinnost historika. Silné emoce, čišící z Prečanovy kritiky, svědčí o tom, jak těžké je psát dějiny opozice, když paměť zůstává politickým tématem a pro svědky i příliš palčivou otázkou. “4

Podívejme se nicméně, co Prečanovi nejvíce vadilo na Otáhalově knize. Prvním hmatatelným bodem je metodologický přístup k textu jiných autorů. Konkrétně mu nejvíc vadilo, jakým způsobem Otáhal pracoval právě s Prečanovým textem z roku 1981, jelikož použité citace byly podle Prečana vytrženy z kontextu.5 Tento bod ovšem v útlé filipice nebyl jakýmsi neuralgickým spojovníkem, u něhož bychom našli společného jmenovatele, tím byl naopak interpretační narativ obou historiků na Chartu 77, nebo také Václava Havla, a popis chování občanských iniciativ během tzv. normalizace. Otáhal dle Prečana přistupuje k opoziční vlně po roce 1972 s despektem, zatímco vychvaluje skupiny, které pracovaly konspirativně na tzv. Malém akčním programu, jenž byl datován k letopočtu 1971. Vilém Prečan kvůli tomu podrobil kritice i další Otáhalovy vědecké práce zaobírající se normalizací (komu se termín normalizace příčí může si místo něho dosadit termín reálný socialismus), konkrétně studii První fáze opozice. Otáhal totiž podle Prečana hodnotil opozici do roku 1972 pozitivně pro její politické cíle i ráz. Nezávislé skupiny po roce 1972 naopak nevykreslil dostatečně pozitivně, poněvadž pro svůj hlavní strategický prostředek zvolily dialog s mocí. Prečan naopak nevidí nejmenší důvod „proč tuto opozici [před rokem 1972] hodnotit výš než to, co se pak vynořilo jako nezávislé občanské iniciativy a co na rozdíl od né opozice nalezlo ve společnosti ohlas.“6

Z výše napsaného textu je nám všem jasné, že interpretační narativy jsou u obou historiků v absolutním protipólu (stejně jako u Koldinské-Šedivé a Harantových životopisců). Museli bychom být jasnovidci, abychom věděli komu uvěřit. Abychom zjistili čí interpretační narativ je přesnější, museli bychom provést analýzu samotných historiků, která by však vydala na samotnou studii. Já se nicméně pokusím teoreticky tyto vlivy pojmenovat.

Výklad historiků je ovlivněn několika faktory, proto zavedu do nejnovějších dějin několik pojmů, jenž popíši na následujících řádcích. První pojem, který je důležitý rozlišit, se nazývá paradigma. Na začátek bychom si měli vysvětlit, co tento pojem znamená. Thomas S. Kuhn považoval paradigma za obecně uznávané vědecké výsledky, jež v dané chvíli představovaly pro určitý okruh odborníků model problémů a model jejich řešení. Z jednodušeně lze říci, že se jedná o soubor pravidel, jež skupina vědců přijala za své a na jejichž základě se formuje jejich vědecká činnost.7 Z Kuhnovy teorie částečně vychází i český historik Vítězslav Sommer. Ten si kupříkladu uvědomuje, že na výsledné podobě historické práce se projevuje řada faktorů. Jedním z nich je například historická obec (já tento termín pojímám v širším významu než Sommer, poněvadž ten odděluje od sebe instituce, v nichž vědec pracuje, a samotné badatele, ale v mém nazírání považuji vědce i instituce za historickou obec). Pro upřesnění historická obec musí přijmout určitý soubor pravidel, aby mohla bádat.8

Druhý zásadní jev pojmenuji na základě Foucaltova termínu diskurz.9 Dle Jana Matonohy Foucalt vymezuje diskurz ve třech bodech. V prvním bodě popisuje diskurz jako všechny pronesené výroky, což zahrnuje jazykovou i psanou komunikaci. Ve druhém významu jej zužuje, když tvrdí, že se jedná o souhrn textů, jež mají určitá společná pojetí výstavby. V poslední koncepci popisuje tento fenomén jako množinu pravidel, které ovlivňují podobu textového materiálu.10 U slova diskurz se tak v jeho pojetí nalézáme v poněkud široké změti políček významů, jež můžeme využít. Foucalt mi tak usnadnil cestu k definování významu slova diskurz pro historickou analýzu v podoboru nejnovějších dějin.

Tento historik třetí generace francouzské školy Annales se snažil zmapovat i význam autora v historické práci. Jméno autora by podle něj mělo sloužit zejména jako identifikační prvek určitého diskursu. Pro Foucalta není nezbytně nutné, aby funkce autora zůstávala neměnná, čili abychom psali autorovo jméno. Pro něj je mnohem důležitější, ptát se po kořenech diskurzu. Proto si pokládal následující otázky: Jaké jsou způsoby existence diskurzu? Odkud pochází? Jak došlo k jeho oběhu?11 Při svém pojednání o diskursivnních událostech se pro změnu táže: Jak se stalo, že se na tomto místě objevila právě tato, a ne nějaká jiná odpověď?12 Tyto otázky se pídí po kořenech diskurzu, a proto musí mít nějaké zákonitosti a jasně definovatelné znaky, které bychom měli umět dekódovat. Doznávám se jako malý školáček, jenž ukradl spolužákovi lízátko, že úplně stejné otázky, jsem si kladl při četbě historických publikacích. Jednalo se o hřejivý pocit, poněvadž jsem našel určitou oporu v erudovaném historikovi.

Nastala pravá chvíle pro přesné rozklíčování oněch pojmů a přisoudit jim jasné významy v podoboru nejnovějších dějin. Pokud je tedy paradigma souborem vědeckých pravidel, které směřují a ovlivňují historickou praxi, co je vlastně onen diskurz? Budu zde vycházet z Foucaltova předpokladu, že svobodný pohyb diskurzu není možný, ale je ovlivněn určitou skupinou znaků. Sám tvrdí, že se jedná o postupy systematicky formující předměty, o nichž vypovídají.13 Diskurz je tedy pro mne v podoboru nejnovějších dějin jazyk, jímž mluvíme o světě, a soubor pravidel, kterými na něj nahlížíme.

Pojmenovali jsme si tedy dva fenomény, které musíme umět popsat ve vědecké práci. Nyní si je identifikujeme. Rozklíčovat paradigma by pro historika neměl být problém, protože se jej učí vstřebávat při svém studiu. Vědecké přístupy a náhledy, jež ve svých badatelských pracích zastává, jsou totiž do něho vštěpovány během studia. Jenže právě ony přístupy k historii se určitým způsobem liší podle toho, jak různé historické školy přistupují k látce. Pojďme se podívat na moji zkušenost. Své bakalářské studium jsem absolvoval na Pedagogické fakultě Masarykovy university, kde jsem studoval dvojobor Pedagogické asistenství dějepisu a křesťánské výchovy. Zdejší přístup k historii byl závislý na čtení tvrdých dat z archivního materiálu, protože jsme se museli naučit během tří let celé dějiny světa od pravěku po 21. století. Učili nás tak tradiční badatelské metody jakými jsou například: biografická metoda, přímá metoda, induktivní metoda, deduktivní metoda či synchronní a diachronní přístup. Tyto postupy mnohému čtenáři nic neřeknou, ale vězte, že se vyskytují v různých podobách ve všech historických pracích. Nemá proto smysl, abychom si tady popisovali, co která metoda znamená. Uvedl jsem je pouze pro ilustraci. Když jsem se vydal do Prahy za studiem orální historie a nejnovějších dějin (nechci zde již využívat starého a nepřesného pojmosloví soudobé dějiny), poznal jsem úplně jiný přístup, jenž mě do jisté míry ovlivnil, jelikož práce s pamětníky (živým pramenem) je mnohem náročnější než práce s mrtvým pramenem. Musel jsem přemýšlet o etice, sociologii, psychologii a samotné historii. Rozdíl ve výuce byl i v úzkém časovém zaměření nejnovějších dějin. Pedagogové nám na této škole zejména ukazovali existenci různých interpretačních narativů dle životních zkušeností člověka. Můžeme tedy vidět, že vědecká paradigmata jsou na akademické půdě rozdílná a historik musí čtenáři objasnit, jak se vyvíjelo jeho paradgima.

Ve své eseji Nadhled jako předpoklad pro kritické myšlení jsem zmiňoval knihu Američané v západních Čechách v roce 1945, v níž jsem kritizoval, že si autoři vytvořili jednostranný výklad dějin, poněvadž odhalovali vnějšího a vnitřního nepřítele komunismu, čímž byli poplatní dané době. Snažili se odsoudit západní kulturu a s ní spojený životní styl. Chtěl jsem tak identifikovat paradigma, jež ovlivnilo danou práci. Když jsem tedy v minulé eseji popisoval, že historik Benjamin Frommer nepsal objektivně o revolučních gardách, kritizoval jsem paradigma, jímž mluvil.14

Nastal čas přistoupit ke složitější identifikaci diskurzu. O pár řádek výše si laskavý čtenář mohl přečíst, že diskurz je jazyk, jímž mluvíme o světě, a soubor pravidel, kterými na něj nahlížíme. Zde se projevují naše dějiny přítomnosti. V eseji Přístupy historiků k nejnovějším dějinám jsem zmínil, že bychom měli při identifikaci vzpomínek určit, z čeho pochází interpretační narativ daných pamětníků. Pokud mi prominete, ale chtěl bych tuto myšlenku aplikovat i na historiky, jelikož i oni jsou lidé jako pamětníci, ačkoliv to nějaký odborník může zarytě popírat. My se budeme držet teze o historikově lidství, ba co víc působí na něj paradigma a diskurz. Musíme tedy identifikovat onen druhý jmenovaný jev. Využiji k tomu analýzu mých narátorů z diplomové práce. V ní jsem se snažil zrekonstruovat život významného brněnského stavitele Huberta Svobody, který byl odsouzen za kolaboraci. Narátoři mi na něj podávali své vzpomínky. Každá konkrétně vybavená představa minulého však byla zabarvená právě dějinami přítomnosti, které je ovlivňovaly v jejich nazírání na svět, čili diskurzu. Lidský život se totiž skládá ze zkušeností, které na něj působí. Díky tomu ovlivňují přístup k životu a hodnotové postoje člověka. Z mého výzkumu jsem si definoval tři fenomény působící na diskurz: životní milníky, každodenní stereotyp všedního dne a osobní pohnutky. Rozeberu nyní dva příklady z mé magisterské práce, jak dějiny přítomnosti vytvořily určitý diskurz, kterým mí narátoři nahlíželi na život Huberta Svobody. Vzpomínky, které ovlivnily diskurz jistého Františka P. při nazírání na Huberta Svobodu, byly determinovány jeho profesním zaměřením a politicko-sociálními postoji. Stavitel Svoboda byl znám svým podnikatelským talentem i tím, že se dokázal postarat o své pracovníky. Staral se i o místa odkud pocházel, jak si pan František P. vzpomínal. Tento narátor se během socialismu choval stejně jako Hubert Svoboda, protože se ve své rodné vesnici podílel na stavbách rodinných domů či lyžařské sjezdovky a jeho výklad o životě Huberta Svobody byl ovlivněn jeho hodnotovým žebříčkem. Říkejme tomu tedy pro lepší identifikaci diskurz. Narátorka Marie S. měla interpretační narativ na Huberta Svobodu ovlivněný svou příslušností ke katolické konfesi a snahou jeho očištění. Její diskurz bychom tak mohli nazvat jako katolický. Mnoho čtenářů napadne, jak se identifikuje diskurz. Tak jenom ve stručnosti všem čtenářům sdělím, že onen diskurz se zjišťuje orálně-historickou analýzou.15 Tímto způsobem by měl na sebe nahlížet i samotný historik.

Pokud si vezmeme z předcházející eseje příklad historika Josefa Kalvody, ukázal jsem, že jeho diskurz byl na základě životních zkušeností silně negativní vůči komunistické doktríně, a právě proto i jeho paradigma by se dnes dalo definovat jako tradicionalistické, jelikož přisuzuje vinu za studenou válku SSSR.16

Posledními činiteli, které by měl badatel nejnovějších dějin reflektovat ve své práci, jsou vlivy, jež vystoupily na povrch během badatelské činnosti, protože i ta nás může ovlivnit v interpretačním narativu. Když historik provádí rozhovory a narátoři na něho například apelují určitým způsobem, že jejich příbuzný byl dobrý člověk, musíte se s tím vyrovnat a zamyslet se sám nad sebou. Tento determinant však musíte vložit i do práce, aby si člověk udělal přehled o tom, co na historika působilo.

Závěrem této části bych rád shrnul, co jsem doteď napsal. Historik nejnovějších dějin, který chce být objektivní, by měl ve své práci věnovat podkapitolu, kde sepíše svoje dějiny přítomnosti. Ty můžeme rozdělit na tři stěžejní bloky, abychom identifikovali interpretační narativ: paradigma, diskurz a zkušenosti nabyté během daného výzkumu. Když bychom nyní provedli takovouto analýzu, uvidíme rozpor historiků Otáhala a Prečana v jiném světle. Abychom dekódovali jejich interpretační narativ, museli bychom tedy zanalyzovat jejich dějiny přítomnosti.

Mnoho z vás během čtení napadla otázka, na níž se pokusím odpovědět. Zní takto: je historie skutečně věda, když se v ní projevují autorovy subjektivní vlivy? Odpověď zní ano, poněvadž ona subjektivita je právě hybnou silou, která dává historii smysl. Učiňme nyní malou procházku po parku subjektivity, který badatele nejnovějších dějin učiní skutečným vědcem.

Dánský psycholog Steinar Kvele se domníval, že badatel nikdy nemůže dojít ke správnému interpretačnímu narativu (on nicméně využívá termín interpretace), naopak druzí historici by měli prostudovat výzkum a nabídnout vlastní interpretační narativ. Následně na základě konsenzu porovnají svoje názory, aniž by museli dospět k jednoznačným řešením sporných otázek.17 My bychom měli postupovat jiným způsobem. Pokud chceme pochopit, co se dělo v soudobých dějinách a dějinách přítomnosti, musíme být vybaveni osobní zkušeností (která bude i přenesená z jiných životních příběhů). Pro lepší pochopení se pokusím převyprávět na následujících řádcích názor historiografa z první půlky 20. století. Zdeněk Kalista je totiž historik-literát, jenž ve svém přemýšlení o historikově subjektivitě došel asi nejdál z novodobých odborníků na minulost. Jeho pojetí vědy je do velké míry protknuté romantismem, protože zastával názor, že vědomí jednoho člověka musí určitým způsobem odpovídat vědomí druhého člověka. Spojuje je určitý genus humanum. Podle něj stačí jen určitá vnější značka – slovo buď promluvené nebo napsané – a v člověku, s nímž hovoříme, ačkoliv jsme se s ním dříve osobně neznali, se ozve v jeho vědomí něco, co odpovídá představě, pocitu, který se odehrává v našem nitru.18 Co tím ale chtěl Kalista říci? Pokusím se to demonstrovat na mé zkušenosti z výzkumu. Já jsem například katolík, jako byl Hubert Svoboda. On sám vykonával rozsáhlou charitativní činnost. Člověk, jenž není věřící, neřkuli nikdy nikoho finančně nepodpořil, nedokáže pochopit stavitelovi pohnutky. Já jsem naopak věřící, který během studentských let hledal cesty k pomoci druhým v nouzi. Neměl jsem moc peněz, ale snažil jsem se alespoň pomoci zbídačeným lidem ubohou padesátikorunou, aby si odlechčili od životních útrap. Člověk, který není katolík a nikdy nepomohl ubohým příspěvkem potřebným, nedokáže vysvětlit osobní pohnutky, které Huberta Svobodu vedly k rozsáhlé charitativní činnosti. Dokáže maximálně napsat oslavnou ódu na jeho chování. My ale musíme pochopit, co stálo v pozadí děje, jaké vlivy působily za plentou osudu tohoto významného stavitele. Když jsem se v jedné z esejí rozvyprávěl o vytvoření fenoménu nadhledu pomocí speciálního semináře, kde by studenti zachycovali různé interpretační narativy na současné události, tak jsem mu tím pomohl i vysvětlit, že prožití tolika rozličných životů ho dovede k vytvoření objektivního náhledu na život druhých, jedná se o jakýsi druh empatie, který musí historik prokázat.

Trápí mě, jak se mnozí historici dušují, že „jejich profese nebude nikdy objektivní“. Taková fráze jim stačí k tomu, aby dále o historické vědě jako takové nepřemýšleli a jenom se zabývali dobou, jež je pro ně zajímavá. To je sice hezké, ale považuji to za nešťastný přístup, poněvadž jakékoliv téma je natolik významné, nakolik o něm dovedete bádat. Přitom cesta k objektivitě existuje. Historik je totiž objektivní tehdy, pokud nám dokáže ukázat všechny vlivy, které na něj působily při vědecké práci, jež jsem analyzoval v tomto textu. Veřejnosti tak odhálí kořeny jeho interpretačního narativu, dějiny přítomnosti. Čtenář bude najednou vidět, z čeho pramení autorova analýza. Někdo mi bude možná oponovat, že autor může ve své práci lhát o svých pohnutkách, což člověk nezjistí, takže se k objektivitě nedojde. K tomu však existuje jednoduchá pomůcka. Historik je profese veřejná. Neustále se vyjadřuje k veřejným otázkám, ať už v novinách, televizi nebo na sociálních sítích. Poctivý čtenář určitého díla by neměl servilně přijmout názory obsažené ve vědecké studii, ale měl by se čas od času podívat, jak se projevuje badatel ve veřejném životě, protože jak jsme si řekli i diskurz má vliv na vědeckou práci. Nakonec při sledování historika při vyjadřování o veřejných otázkách se diskurz velmi dobře ukáže.

Touto a předcházející esejí jsem chtěl obyčejnému člověku ukázat, že autor sice do historické práce o nejnovějších dějinách zasahuje velmi výrazným způsobem, ale jeho vstup lze vědecky a racionálně objasnit. Není to exaktní vědec pracující s matematickými metodami, ale s lidskou duší. Na to by se nemělo zapomínat. Proto mějte na paměti toto: historik, který vám předkládá jasné hodnotové výroky o určité události, tak ty vychází z jeho dějin přítomnosti, jež se nemusí slučovat s vašimi. Bez subjektivity se však neobejde, protože musí lidem vysvětliti život našich přímých předků a jejich pohnutky k různým skutkům, které učinili. Z toho důvodu má jako jeden z mála vědců svaté právo a povinnost subjektivitu využívat. Využití ovšem musí být na jasně definovaných zákonech, které jako červená nit prochází touto knihou a v rámci této eseje jsem je chtěl identifikovat u autora.

1Koldinská, M.: Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic: cesta intelektuála k popravišti. Praha 2004, s. 299.

2Mayer, F.: Češi a jejich komunismus. Praha 2009, s. 159.

3Prečan, V.: : Novoroční filipika 1995: disent a Charta 77 v pojetí Milana Otáhala. Praha 1995, 32 s.

4Mayer, F.: l. c., s. 159.

5Prečan, V.: l. c., s. 5–8.

6Tamtéž, s. 12–14.

7Kuhn, T., S.: Struktura vědeckých revolucí. Praha 1997, s. 10.

8Sommer, V.: Angažované dějepisectví : stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950-1970). Praha 2011, s. 40-41.

9Ačkoliv jsem četl jeho knihy, musel jsem si vypomoci autorem, který by mi polopaticky vysvětlil nejdůležitější Foucaltovy myšlenky, k čemuž mi posloužil Jan Matonoha.

10Matonoha, J.: Psaní v ně logocentrismu (diskurz, gender, text). Praha 2009, s. 30-34.

11Foucalt, M.: Diskurs, autor, genealogie. Praha 1994, s. 62.

12Foucalt, M.: Archeologie vědění, Praha 2002 s. 45.

13Opět jsem si zde vypomohl Janem Matonohou. Matonoha, J.: l. c., s. 34.

14Více v eseji O dějinách přítomnosti ve vědecké práci.

15Zerbst, J.: Hubert Svoboda: zločin a trest (diplomová práce), Praha, FHS UK, 2016 ,s. 77-82.

16 Kromě tradicionalistické školy existují ještě další přístupy k problematice studené války. Jedná se o revizionistické a postrevizionistické náhledy. Revizionismus přisoudil chybu za období nejistot Sovětům a zejména Američánům. Revizionisté kritizovali hlavně Trumanovu administrativu za její rozchod s předchozí Rooseveltovou koncepcí spolupráce se Sovětským svazem a do jisté míry i za její malou vstřícnost vůči údajně oprávněným imeperiálním zájmům Ruska. Postrevizionisté se pro změnu pokusili překonat jednostranné soudy obou předcházejících škol. Nálevka, V.: Studená válka. Praha 2003, s. 9–10.

17Vaněk, M., Mücke, P.: Třetí strana trojúhelníku: teorie a praxe orální historie. Praha 2015 s. 210-211.

18 Kalista, Z.: Cesty historikovy. Praha 1947, s. 29-30.

Autor: Jan Zerbst | pátek 4.11.2016 14:41 | karma článku: 8.58 | přečteno: 221x

Další články blogera

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 11. - 12. obraz

Velitel Kämpf musí přistoupit na nový plán poprav, zatímco Kurt Gemeier se musí vyrovnat s tím, že poprvé vraždil. Délka tohoto textu je cca 8 minut.

19.9.2017 v 7:05 | Karma článku: 4.71 | Přečteno: 76 |

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 8. - 10. obraz

Kurt Gemeier a Fritz Zerbst se marně pokoušeli schovat na faře, kke je objevil major Kämpf. Nakonec však jako většina praporu skončí na popravišti, kde se musí vyrovnat s tím, že budou vraždit. Délka tohoto textu je cca 10 min.

11.9.2017 v 6:57 | Karma článku: 3.91 | Přečteno: 108 |

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 6. - 7. obraz

V šestém a sedmém obrazu se policisté pokusí ukrýt před rozkazy, aby nemuseli vraždit. Objeví se na faře, kde budou vést dialog s místním farářem o spáse a morálce. Délka tohoto textu je cca 10 min.

5.9.2017 v 15:04 | Karma článku: 3.12 | Přečteno: 81 |

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 4. - 5. obraz

Ve čtvrtém a pátém obrazu jsou policisté konfrontování z bezohlednou realitou úkolu, jenž mají vykonat – připravit exekuci Židů v Józefówě. Délka tohoto textu je cca 12 min.

28.8.2017 v 15:26 | Karma článku: 3.29 | Přečteno: 93 |

Další články z rubriky Věda

Dana Tenzler

Těžba nerostů na asteroidech – sen nebo realita?

Pod pojmem asteroid si jistě většina z nás vybaví hrozivého obra, schopného jedním úderem vyhladit většinu naší civilizace. Některé asteroidy by ale mohly být opakem. Mohly by se zasloužit o náš blahobyt. (délka blogu 5 min.)

21.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 17.85 | Přečteno: 348 | Diskuse

Marián Kapolka

Polemiky o evolúcii.- 4. „Šialene dlhý“ vek Zeme ako dôsledok ďalších metód

Po rozbore metódy rádioaktívneho uhlíka pristúpime k ďalším dvom metódam - draslík-argón a urán-olovo, na stanovovanie veku od miliónov až po miliardy rokov. Preskúmame polemiku okolo datovania hory Sv.Heleny.

20.9.2017 v 17:14 | Karma článku: 6.48 | Přečteno: 169 | Diskuse

Marián Kapolka

Polemiky o evolúcii. – 3. Problémy a pochybnosti o rádiouhlíkovej metóde

V predchádzajúcom článku sme stručne zopakovali a zhodnotili metódu rádioaktívneho uhlíka pri určovaní veku v geochronológii. Aké sú teda konkrétne pochybnosti o tejto metóde?

19.9.2017 v 21:13 | Karma článku: 7.67 | Přečteno: 252 |

Marián Kapolka

Polemiky o evolúcii. – 2. Geochronológia a metóda rádioaktívneho uhlíka

Geochronológia - stratigrafia a rádiometrické metódy sú jedným z pilierov evolucionizmu. Aké sú ich predpoklady, problémy a obmedzenia? Aké sú konkrétne pochybnosti o metóde rádioaktívneho uhlíka C-14.

19.9.2017 v 19:43 | Karma článku: 5.71 | Přečteno: 124 |

Marián Kapolka

Polemiky o evolúcii.- 1. Vedci sú veľmi skeptickí

Hlavné body polemiky svetonázorov. O čom sa diskutuje? Sú nejaké závery z polemík? Články z novej série nájdete v rubrike: Polemiky o evolúcii.

19.9.2017 v 17:12 | Karma článku: 8.59 | Přečteno: 215 |
Počet článků 41 Celková karma 4.08 Průměrná čtenost 218

Jsem člověk, který relaxuje psaním; víc o mně není potřeba vědět.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.