Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 11. - 12. obraz

Velitel Kämpf musí přistoupit na nový plán poprav, zatímco Kurt Gemeier se musí vyrovnat s tím, že poprvé vraždil. Délka tohoto textu je cca 8 minut.

Jednání první / obraz jedenáctý

Nacházíme se v ředitelně školy v Józefówě, kde si zřídil major Kämpf dočasný hlavní stan. Sedí zde velitelé všech tří rot a PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL, majorův pobočník.

PORUČÍK HORST DAHLMEIER

„Kde je velitel?“

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL

„Vyřizuje u starosty důležité telefonáty.“

PORUČÍK HORST DAHLMEIER

„To je zajímavé, že jsem ho dneska celý den neviděl.“

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL

„Mohl byste vědět, že velitel má na starosti mnoho úkolů, zatímco vy se staráte jenom o jednu rotu!“

PORUČÍK HORST DAHLMEIER

„Jako je třeba opíjet se na faře s farářem.“

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL

„Co si to dovolujete?!! Vy snad špehujete velitele?!! Pozor na to, co činíte, mohl byste narazit!“

PORUČÍK HORST DAHLMEIER

„Jenom poukazuju na to, co se po mé rotě povídá.“

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL

„To že okrádáte ty nebožáky, kteří jdou na popravu?“

PORUČÍK HORST DAHLMEIER

„To není pravda? Kdo to říká?“

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL (napodobí Dahlmeierův hlas)

„Jenom poukazuju na to, co se po praporu povídá.“

PORUČÍK HORST DAHLMEIER

„Co se po praporu ještě říká?“

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL

„Nic důležitého, ale rozhodně se ke mně doneslo, že jste neodvedl ty pracovní Židy, jak jste se tak důležitě nabízel. Podávají si tady ruce zdější podnikatelé, že potřebují pracovníky, a už vůbec nechci řešit, jestli to rabování je pravda.“

PORUČÍK HORST DAHLMEIER (spolkne spršku nadávek a nasadí vlídný tón)

„Musím smutně konstatovat, že máte pravdu. Nebyl čas tento úkol vykonat. Zítra to napravím.“

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL

„V tom případě všechny stěžovatele budu posílat k vám.“

Probíhající diskusi přeruší vrznutí dveří. Na jevišti se objeví energickým krokem přicházející MAJOR KÄMPF, který si okamžitě zasedne k dřevěnému stolu.

MAJOR KÄMPF

„Nevstávejte, pánové, není třeba mě zdravit, již jsme se ráno viděli. Přejděme rovnou k věci. Doufám, že jste si všimli, že se tohoto úkolu nedokážeme efektivně zhostit, hrozí demoralizace mužstva, mnoho z vojáků dnes střílelo úmyslně mimo, nebo jenom ty lidi zranili, to jako velitel nemohu dopustit, proto k nám ráno přijedou Trawnici.“1

ADOLF LANG, velitel 1. roty

„To snad ne? To jsou totální hovada, jsou nekontrolovatelní, to hrozí průserem!“

MAJOR KÄMPF

„Velitelství naznalo, že to naši muži nezvládnou, proto musí nastoupit oni. Od zítřka budeme zařizovat pouze dohled nad přesuny na popraviště. Nikdo z našich mužů už by neměl zabít jedinou oběť.“

ADOLF LANG, velitel 1. roty

„Kdo ale přišel s tak hloupým nápadem, že sem přijedou Hiwi?“

MAJOR KÄMPF

„Odilo Globocnik, Standartenführer SS a policie v Lublinském distriktu. Chápete, doufám, Adolfe, že tahle poznámka byla nepatřičná!“

ADOLF LANG, velitel 1. roty

„Promiňte, majore!“

MAJOR KÄMPF

„To je v pořádku! Co vás zítra čeká, víte. Dohlédněte, prosím, na mužstvo, ať jsou připraveni. S Trawniki přijedou jako velitelé i pár Ssáků, tak aby nám ještě nezatopili.“

Velitelé rot odchází, jenom PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL si sedne na místo, kde seděl Dahlmeier.

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL

„Můžu s tebou prohodit pár slov?“

MAJOR KÄMPF

„Paule, slyšel jsem rozhádané hlasy za dveřmi, než jsem vstoupil. Dahlmeier zase dělal problémy?“

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL

„Podle mě tě sledoval. Od tý doby, co sis na něho stěžoval u velení, tak je to s ním k nevydržení! O tom jsem ale nechtěl mluvit.“

MAJOR KÄMPF

„Vím, vím (netrpělivě), byla to chyba, jenže on je prostě tak krvelačný a neschopný velet, že já ho neprodýchám, navíc nikdy u své roty není.“

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL

„Já tě taky většinu dne neviděl.“

MAJOR KÄMPF

„Nesrovnávejme nesrovnatelné! On nevelí, on se tady jenom prochází a není nic schopný zařídit. Má jenom velkohubý kecy, sám chodíš zařizovat věci k nižším důstojníkům jeho roty.“

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL

„Taky ho nemám rád. Vždyť víš, že mi jeho slizký chování vadí.“

MAJOR KÄMPF

„Vidíš! Beztak nakonec ta stížnost neměla žádný efekt, ale povídej raději, co tě tíží?“

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL (hluboce vydechne)

„Podívej, jsem policista, ale nejsem vrah.“

MAJOR KÄMPF

„Kam tím míříš?“

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL

„Nechci se podílet na vyvražďování Židů.“

MAJOR KÄMPF

„Udělám, co budu moct, aby ses tomu vyhnul.“

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL (s úlevou si oddychne)

„Danke.“

MAJOR KÄMPF

„Zatím bys mi mohl pomoct, jestli máš výčitky z toho, co tady děláme.“

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL

„Nebudu muset střílet nevinný?“

MAJOR KÄMPF

„Paule, ty děláš, jak kdybys dneka střílel?!“

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL

„To ne, ale viděl jsem to, to je stejný hnus.“

MAJOR KÄMPF

„Tak to bych pro tebe něco měl. Dnes jsem strávil velkou část dne u zdějšího faráře. Jedná se o velmi imponujícího člověka.“

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL

„Co s ním?“

MAJOR KÄMPF

„Na faře mě seznámil s jednou holčičkou, která potřebuje pomoct.“

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL

„Nebude to nebezpečné?“

MAJOR KÄMPF

„Ne, jenom vysoce tajné, Dahlmeier ani nikdo další se to nesmí dozvědět!“

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL

„Jsem jedno ucho, povídej!“

Jednání první / obraz dvanáctý

Jeviště je potemnělé, ale pomalu ho osvětluje tyrkysová modř. Leží zde zlomený KURT GEMEIER. Půlka jeho těla leží na pryčně a nohy se opírají o zem. Nacházíme se opět v jeho mysli. Jeho žena KRISTÝNA GEMEIER opět přichází do děje, přičemž je oděna do pastelově modrých šatů. V náručí dřímá malou holčičku.

KRISTÝNA GEMEIER (pronese naléhavým hlasem)

„Vstávej, lásko!“

KURT GEMEIER (vzrušeně sebou trhne)

„Co se děje!“

KRISTÝNA GEMEIER

„Za chvíli bude ráno!“

KURT GEMEIER (nejistě)

„Proč jsi tady?“

KRISTÝNA GEMEIER

„Protože mě potřebuješ vidět.“

KURT GEMEIER

„Budeš mi ten dnešek vyčítat?“
 

KRISTÝNA GEMEIER

„Proč?“

KURT GEMEIER

„Vraždil jsem, na mých rukou ulpěla krev! (Podívá se na své ruce a následně upře zrak na svou milou.) Dyť já jsem dnes i málem zabil holčičku téměř stejně starou, jako je to naše zlatíčko! Může udělat tohle lidská bytost, Kristýnko?“

KRISTÝNA GEMEIER

„Lásko, jsi otec rodiny, nesmíš takhle myslet, máš povinnost vůči nám!“

Dítě se jí začne škubat nespokojeně v náručí.

„Vidíš, i malá je neklidná.“

KURT GEMEIER (informace o své dceří ignoruje)

„Sama si mi ale vyčítala, že jsem neměl odvahu, tak proč jsi najednou změnila názor?“

KRISTÝNA GEMEIER

„Jsi můj muž a nemáme povinnosti jenom k Bohu, k morálce, lidem, ale předně k nám, naší rodině! Maruška bude potřebovat tátu, a né hrdinu, který se teď postaví proti všem, aby skončil ve vězení nebo na popravišti!“

KURT GEMEIER

„Kristýnko, myslíš, že mi Bůh odpustí?“

KRISTÝNA GEMEIER

„Bůh nebude vychovávat naší dcerku, potřebuji tě.“

KURT GEMEIER

„Neustále myslím na to, co mi říkal farář, že Boží milosrdenství vlastně přichází skrze nás, našeho nitra. Pak můžeme tohle peklo na zemi změnit i dobrými skutky, jenže já mám strach, ale zároveň se mi chce zvracet z toho, co tady dělám.“

KRISTÝNA GEMEIER

„Nechtěl jsi zachránit v tomto lese člověka? Neukázal jsi dobrou vůli!?“

KURT GEMEIER

„To nestačí, když zabíjíš starce a děti.“

KRISTÝNA GEMEIER

„Už si uvědom, že tvou hlavní povinností je tady přežít a vrátit se ke své rodině! To je to jediné, co tě má zajímat!

KURT GEMEIER

„Ale...“

KRISTÝNA GEMEIER

„Žádné ale (přísně), musíš vstávat (něžně), protože by tě mohli hledat!“

KURT GEMEIER

„Proč?“

KRISTÝNA GEMEIER (zářivě se usměje)

„Usnul jsi v lese, ty můj truhlíku!“

Děvčátko začne plakat.

1Trawnici byli nepolské pomocné jednotky utvořené z mužů narozených v sovětských pohraničních oblastech, kteří byli válečnými zajatci. Přezdívalo se jim Hiwi neboli Hilfswillige.