Používejte mozek, prosím, aneb apologetika polyfonie dějin

Velkou vlnu emocí po delší době upoutala historická věda a tematika nejnovějších dějin v osobě historika a děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michala Pullmanna a jeho rozhovoru pro server Echo24, jenž v celé nahotě ukázal, jaký je problém, pokud se historik zajímá o historické údobí a není schopen metodicky ukotvit své teze, což zjednodušeně řečeno znamená, že není schopen je vysvětlit. Stejně problematické je, když do odborné otázky vstoupí novináři a laici, kteří s historickou vědou nemají pranic společného a snaží se tvrdošíjně odstřihnout společnost od polyfonie dějin a ortodoxně prezentovat jenom určitý náhled na společnosti a lidi minulosti. Přitom to není poprvé, co Michal Pullmann rozjitřil emoce ve společnosti.1Krátce po rozhovoru pro Echo24 proběhl domluvený Pullmannův duel na DVTV s Michalem Klímou, předsedou Správní rady Nadačního fondu obětem holocaustu. Tento střet emoce jenom vyšponoval do nesmyslných výšin.2 Michal Klíma napadl Pullmanna, že byl synek prominentního komunisty žijícího v Moskvě, a kvůli tomu označil děkana Filozofické fakulty za relativizátora období socialismu. Příčinou bylo Pullmannovo tvrzení, že stalinismus měl jistý demokratický aspekt v tom smyslu, že dával příslušníkům ne-elitních vrstev společnosti možnost útočit na elity.Problém v takovém vyjádření vězí v definici pojmu demokracie, kterou Pullmann obhajoval tezí, že se nejednalo o nám známou liberální demokracii, která má být ta správná a vyspělá forma politické organizace. Takový argument stojí nicméně na vodě, protože historik musí umět pracovat interdisciplinárně a definici využít z disciplíny, která se přímo politickými systémy zabývá, to jest z politologie. Úcta k vědeckým disciplínám by měla být v každém vědci automaticky zakořeněná a odděluje je od nepoučených plků různých nedouků.Kniha, kterou se Pullmann zastřešil nicméně přidává na jeho stranu plusové body, protože citoval odbornou publikaci Terror and Democracy in the Age of Stalin, tedy již přímo z názvu můžeme vidět, že autorka propojila dobu stalinismu s určitými prvky demokracie. Tato kniha Wendy Z. Goldman zachycuje, jak prostí lidé mohli kritizovat elity, s nimiž dělník nesouhlasil. Kniha Wendy Goldman je typický příkladem historie, která se nazývá mikrohistorie. Nicméně je spravedlivé říci, protože z této knihy jsem četl jen úvod, že historik Petr Wohlmuth si dal práci s jejím přečtením a došel k závěru, že došlo k takřka babylonskému zmatení jazyků a Pullmann nedokázal správně vyjádřit v Duelu DVTV na tak krátkém prostoru myšlenky Goldmanové.3 Nicméně já se zde budu držet Pullmannových slov, poněvadž nepochopení textu je jedna věc, ale prezentace určitého typu dějin druhá.Podívejme se ale blíže na to, co je to mikrohistorie. Tento pojem se objevil poprvé v historii jako označení pro popis metody bádání italských historiků jako Carlo Ginzburg a Giovanni Levi, kteří se zaměřovali na ,,neobyčejně obyčejné“ lidi, jako byl mlynář Demenico Scandella rovněž známý jako Menocchio, který si v 16. století dovolil se domnívat, že svět vznikl ex nihilo, tedy z ničeho, ne Boží příčinou.4 Pro naši argumentaci je však přínosnější zavítat do historiografické tradice sousední Francie a věnovat se zástupci druhé generace školy Annales Fernandu Braudelovi. Braudel vnímal mikrohistorii spíše negativně, poněvadž byla pro něj synonymem určité marginality událostních dějin (Ereignisgeschichte) klouzající na okraji historických procesů, alespoň tak jeho pohled vyjádřil německý historik Hans Medick. On sám nazíral na mikrohistorii jako na sestru dějin každodennosti (Alltagsgeschichte), díky níž lze dekonstruovat kategorie klasických sociálních dějin. Mikrohistorie tak otevírá nová témata a přispívá k historickému poznání zájmem o převážně soukromé historické mikrosvěty (dějiny osob a komunit), v jejichž středu stojí svobodně konající a myslící osoba, čímž se vymezuje vůči velkým syntézám dějin. Otevírá se tak prostor pro obohacení makrohistorických závěrů.5Klímův přístup naopak lavíruje na dnes dominantním čtení období let 1948 a 1989. Za prvé vychází z principů makrohistorie. To znamená tendence studovat sociální dějiny, tj. vycházet z teoretických konstruktů, které neberou v úvahu jedinečnost – jak individua, lidského osudu, tak příběhu. Snaží se tak definovat obecné zákony společnosti,6 v tomto případě komunistického panství, jak by toto období nazvala historička Denisa Nečasová.7 Dostáváme se tak do prostředí tzv. velkých vyprávění (metanarace).Za druhé je Klíma člověk, jehož se toto historické období přímo dotýkalo, poněvadž jeho rodina byla vystavena řadě komunistických perzekucí. Z toho důvodu jakýkoliv mikrohistorický pohled, který nevychází z podobných kořenů, jako je Klímův, u něho nutně končí na pranýři.Teď zůstanu chvíli u střetu Pullmanna a Klímy o svobodě cestování, protože Klíma v tomto pohledu vystupoval jako člověk postižený komunistickým jhem, kvůli němuž nemohl cestovat. Toto je zcela legitimní proud myšlení lidí žijících za socialismu, jenomže nebyl jediný. Pullmann správně poukázal na výzkum metodou oral history profesora Vaňka, který se zabýval každodenností dělnických profesí v trojsvazkovém díleObyčejní lidé!?, kde sledoval každodennost lidí za socialismu, i hodnoty, které prezentovali.8 Jenže to jsou mikrohistorické výpovědní proudy a jedině jejich spojením můžeme dojít k pochopení minulosti. Pokud totiž budeme utlumovat jeden či druhý pohled, nutně rezignujeme na jakoukoliv snahu o objektivitu a čteme minulost z pohledu symbolické historie, která má držet současný symbolický svět u moci, anebo empatickou historii, která shlíží na dějiny objektivem chápavým, aby mohla říct, co se lidem na oné době líbilo a co je přitahovalo. Zatímco Klímův přístup je pochopitelný, tak vytváření teorií zjednodušujících závěrů, jak to činil Pullmann je nešťastné a z podstaty své profese měl stát nad Klímou. Tím konkrétně míním nepovedené výroky, že lidé nechtěli cestovat, ba co víc nevěděli třeba, kde jsou Alpy.Pullmann nedokázal duel s Klímou ustát metodologicky (nutno podotknout, že Klíma nedokázal představit jediný platný argument a jeho znalosti sovětských dějin končí u Solženicyna a jeho Souostroví gulag,a to jaksi nestačí, aby s tímhle mohl vystoupit v médiích [omlouvám se, v Česku je to možné]). Zde by mohlo vše skončit, protože víme, že každý z obou jmenovaných četl dějiny z jiné historické perspektivy, ale to bychom museli žít v civilizované zemi.Nesouhlasně se ozval rovněž Petr Honzejk, tělocvikář, který se omylem osudu stal komentátorem Hospodářských novin se stejnou odbornou průpravou,jako když nastoupil nekompetentní Ovčáček na pozici mluvčího prezidenta republiky. Honzejkovi se nelíbí, že „intelektuálové lakují režim 1948-1989 do odstínu šedé“a otevírají podle něj dveře pro ,,přijatelnost jakéhokoli jiného režimu, který si bude pohrávat s výměnou svobody za guláš“.9 Jakub Szántó dospěl až k zemanovské dedukci, že historikům jako je Pullmann, jde o ospravedlnění ideologie socialismu.10 Michal Klíma nakonec tomu všemu příslovečně nasadil korunu, když historiky definoval jako sběratele pouhopouhých faktů: „Navíc to, co dělají, není vůbec jejich obor. Je věcí sociologie a psychologie vykládat motivaci lidí. Oni mají hledat fakta a ne po letech vysvětlovat, co si lidé mysleli a ještě tvrdit, že je to vědecké zkoumání.“11 Za děkana se zase postavil Spolek studentů historie FF UK,12 aby tak bránil akademické svobody.Jak lze tuto informační katastrofu číst z pohledu historika, který nechce jít cestou kádrování, je otázkou. Jízlivé rýpání do laiků si však neodpustím. Historik může být kritizován, pokud není dostatečně schopný metodicky své myšlenky prezentovat. Proti studentům historie a Pullmanovi se však strhla vlna nenávisti ze strany lidí, kteří nerozumí vědecké disciplíně historického ražení a pletou si ji s ideologickým kolbištěm dnešní politiky, jak jsem ukázal v příspěvcích Honzejka, Szánta a Klímy. Tito lidé se chovají stejně nemravně jako prezident Zeman a jeho tlučhuba Ovčáček při útoku na akademické svobody.Historická věda dnes už není normalizačně pozitivistická, jak by si přál Klíma ve svém tweetu, ale interdisciplinární. Historii kromě dělení na mikrohistorii a makrohistorii, nebo symbolickou a empatickou historii, lze rozčlenit na tři paradigmata. Ty jsou ontologické, mentalistické a lingvistické. Zatímco ontologické paradigma sleduje informace obsažené v pramenech se slepou důvěrou a jenom je stroze prezentuje, mentalistické pojetí dějin je interdisciplinární a zájem historika musí být podpořen metodicky a teoreticky z jiných oborů. Historii nelze pochopit bez znalostí sociologie a kulturní antropologie. Dokonce slavný francouzský historický směr dějin mentalit byl svými zakladateli v počátku považován za svého druhu historickou psychologii.13 Podobný náhled razil z pohledu sociologie už Charles W. Mills v knize Sociologická imaginace, kde píše „každá promyšlená sociální studie, vyžaduje, aby její koncepce měla historickou dimenzi a také se v ní bohatě využíval historický materiál.“14 Lingvistické pojetí dějin je potom zjednodušeně sledování historie jazykovou formou a studium diskurzivních praktik.15Incident kolem historika Pullmanna tak v plné kráse obnažil, jak je česká společnost historicky negramotná a výuka dějepisu, která by lidem pomohla pochopit, co se tady relativně nedávno událo, je totálně k pláči. Kritizovat z historického pohledu lze jak děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Pullmanna, tak Klímu a novináře. Vyspělá společnost s vyspělou vědou by měla dokázat využít výhod různých metod a přístupů v historii k tomu, aby se lidské společenství vyvíjelo a neutápělo se v ubohých půtkách. Naopak odborníci různých badatelských směrů se musí střetávat v učených disputacích v médiích, aby formovaly objektivně společnost, což se zde bohužel nestalo. Zdatný historik totiž bere různé historické přístupy, školy a paradigmata jako obohacující prvek lidského poznání. Naopak zde se konala laicizace vědeckého přístupu kvůli pamětníkovi (relevantní přístup) a teoreticky nepolíbeným sedmidřepům jako Petr Honzejk (nerelevantní přístup), kteří ukazují odborníkům, jak mají přemýšlet. Smutný pohled na společnost 30 let od sametové revoluce.  1Zdroj: http://www.iliteratura.cz/Clanek/28469/pullmann-michal-konec-experimentu-prestavba-a-pad-komunismu-v-ceskoslovensku, [cit. 30. 7. 2020]. Jedná se pouze o jeden příklad.2Zdroj: https://video.aktualne.cz/dvtv/delnici-odsuzujici-k-smrti-elity-i-to-je-demokracie-ostry-du/r~03baa980caac11eab0f60cc47ab5f122/?fbclid=IwAR2BuI8KDXaDVnnAdbR1eg6Mr7b1AGmSDvKnwKfTzgnv0REaB5qliIRHfoQ, [cit. 30. 7. 2020].3Zdroj: https://twitter.com/petr_wohlmuth, [cit. 30. 7. 2020].4 Giovanni Levi, ,,On Microhistory“ in New Perspectives on Historical Writing. Peter Burke, ed. (Pennsylvania: Penn State University Press, 2001). Popř. česky Martin Nodl, ,,Mikrohistorie a historicka´ antropologie“ in Deˇjiny - teorie- kritika 2/2004.5Medick, H.:Mikro-Historie. In: Schulze, W.: Sozialgeschichte, Alltagsgeschichte, Mikro-Historie. Göttingen 1994, s. 40–48.6Zdroj: http://elogos.vse.cz/pdfs/elg/2013/01/01.pdf, [cit. 30. 7. 2020].7Nečasová, D.: Nový socialistický člověk. Československo 1948–1956. Brno 2018, 272 s.8Vaněk, M. a kol.: Obyčejní lidé…?! Pohled do života tzv. mlčící většiny: životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Praha 2009, 1876 s.9Zdroj: https://twitter.com/PetrHonzejk/status/1288512598841929728?ref_src=twsrc%5Egoogle%7Ctwcamp%5Eserp%7Ctwgr%5Etweet, [cit. 30. 7. 2020].10Zdroj: https://twitter.com/JakubSzanto/status/1288605993421635591, [cit. 30. 7. 2020].11Zdroj: https://twitter.com/Michal_Klima/status/1288668778113441794, [cit. 30. 7. 2020].12Zdroj: https://www.facebook.com/FFabula/posts/3297750893580352, [cit. 30. 7. 2020].13Burke, P.: Variety kulturních dějin.Brno 2006, s. 171.14Mills, Ch. W.: Sociologická imaginace. Praha 2002, s. 157.15Havelka, M.: Co může znamenat "filozofie" v tzv. "filozofii dějin".In: Dějiny - teorie - kritika, č. 2, roč. 2004, s. 191–211.Zdroj fotografie: dvtv.cz