Báje o ostrově Borenhalm: 2. kapitola - Mlynářské intermezzo

26. 08. 2015 19:18:43
Princ Jan doprovodil zachráněnou rodinu do bezpečí hradiště Frejštejn. Odpočinku však nebude mít nazbyt. V hlavě se mu zrodil plán, který chce zrealizovat.

I

Konečně se před nimi zjevily hradby Frejštejna. Hradiště se rozkládalo na kopci, pod nímž tekla řeka Dyje. Bylo vystavěno ze tří prstenců opevnění, jež stavitelé zpevnili: kameny, štěrkem a železnými hřeby. Pro obránce připravili násep, díky němuž bránili své životy i na koních. Ve vnějším okruhu žili řemeslníci v dřevěných domečcích s kamennými základy; ve druhém se nacházely budovy pro služebnictvo a hospodářské stavby. Královský palác potom čněl nad hradištěm jako strážný maják.

Brána se otevřela. Přijížděl následník trůnu. Jan seskočil na prvním nádvoří z koně, kde muži právě stavěli budovu kulovitého tvaru. Ihned energicky započal rozdávat rozkazy. Zavolal stráž, aby odvedla lapky do vězení a muže v bezvědomí ošetřila. Služebnictvo mělo za úkol postarat se o jeho souputníky. Hynek zase vysvětlil pochopům, jakým způsobem ošetřil zraněného banditu. Princ se pek rozběhl do Přijímacího sálu. Nacházelo se zde šest lomenných oken po každé straně, díky nimž mohlo slunce zalít celou místnost světlem až do soumraku. Dřevěný královský trůn s rodovým erbem se tyčil na protější straně vchodu. Nalezl zde svého otce, krále Viléma, a rádce Rudolfa. Zrovna probírali, kde by založili klášter. Příchod řeholníků se vládci hodil pro upevnění moci, o silný dohled Svaté stolice však nestál. Rádce Rudolf přišel s nápadem založit mnišské obydlí na severozápadu království, kde se rozkládá řídce osídlená vysočina. Řeholníci by tak pomohli zakládat osady. Vilémovi se tento nápad velmi líbil.

Janův otec byl energický padesátiletý muž s plešatou hlavou. Pokud se jednalo o jeho syna, pokaždé ztratil jakoukoli soudnost a rozvahu. Jakmile uviděl zakrvácenou košili, zavrávoral. Rádce Rudolf si promnul svůj dlouhý šedivý vous. Mladík se zlehýnka usmál. Vědel totiž, co započne otcův důvěrník vyvádět. Řeznou ránu použije pro hořekování nad svým věkem. Cítil se stár, jenže panovníkc jej nechtěl propustit ze svých služeb, jelikož mu bezmezně důvěřoval.

„Co se stalo, synku?“ otázal se svým typicky chraplavým hlasem.

„Zdravím tě,“ pozdravil svého tátu. Chytl se za bok, poněvadž ho v něm píchalo od vyběhnutých schodů. „Když jsem se vracel na hradiště, zastavil mě křik...“

„Vydal ses za ním?“

„Ano, a uviděl, jak tři muži přepadli povoz.“

„Opravdu? Někdo je mrtev?“

„Jeden z těch ničemů. Zbylí dva už obývají naše vězení.“

„A přepadení?“

„Užívají si našeho pohostinství.“

„Udělals dobře, Jane. Běž, ať tě ranhojič ošetří!“ rozkázal.

„Není třeba, už se o mě postaral můj zachránce.“

„Vážně?“ podivili se svorně král i rádce, podívajíce se na ránu.

„Měli byste vědět, že jeden z lapků pracuje pro mlynáře od Devíti skal.“

„Běž si odpočinout. Rádce se na to podívá,“ odvětil vlídně.

Poddaný kvapem odkvačil z místnosti, přičemž si hudroval pod vousy: „Na to kolik mi je, bych už si měl užívat rybaření. Místo toho pátrám po banditech.“

Princ se uklonil a vydal se na odchod.

„Synku?“

„Ano?“

„Chci se vidět s tím nadaným mužem.“

Jan si šel odpočinout, ale ještě předtím se vydal za novými přáteli. Služebnictvo je ubytovalo do dvou komnat ve východním křídle paláce. Mladíkovy myšlenky se honily kolem Alžběty, i proto zaklepal na první dveře. Spatřil Elu. Omluvil se jí, že se spletl; hledal jejího otce. Ona se na něho usmála. Ze zdvořilosti se zeptal, jestli něco nepotřebuje. Poděkovala mu. Poznala, jak je princ nesvůj, tak ho nechtěla obtěžovat. Přesunul se ke druhým dveřím. Stařec otevřel s procítěným zívnutím. Byl rozespalý. Princ požádal o prominutí. Nechtěl přítele budit, ale jednalo se o naléhavou záležitost. Jeho protějšek zamumlal, že omluvu přijímá, avšak je v pokročilém věku, kdy si potřebuje po náročném dni odpočinout. Princ nedbal nářků, vstoupil do komnaty. Sedl si na postel. Bez okolků položil otázku, jež ho trápila. Hynek přešel k oknu. Neměl se k odpovědi. Princovo přání vydat se na ostrov Borenhalm bylo prostě nemyslitelné. Poměry se tam změnily. Jednalo by se o velmi riskantní dobrodružství. Následník trůnu pouze odvětil, že má zájem o krásnou pannu, princeznu Alžbětu. Stařec musel prince poopravit, jelikož je nyní královnou. Mladíkovi oči žhnuly touhou po oné dívce, což Haber poznal.

„Něco jste mi slíbil,“ pronesl Hynek tichým, káravým hlasem.

„Promiň, nemohu si pomoci. Je...“ nemohl najít slova.

„Je překrásná jak vílí tanec za úplňku bez mráčků. Dívka s tváří andělskou...“ chápavě ho doplnil, jelikož tyhle slova slyšel z poblouzněných úst mnohých snílků.

Princ přikývl. Ještě jednou ho požádal, aby mu povyprávěl o oné dívce, což rezolutně odmítl. Byl unavený. Následník trůnu si nechtěl rozhněvat jediné pojítko k Alžbětě, a proto už jenom oznámil Hynkovi, že jej otec přijme k audienci. Poutník se uklonil.

Když přišel do své komnaty, odložil portrét, jenž svíral v rukou, na stolek u postele. Musel si zapálit louče i železný svícen. Natáhl své unavené nohy, aniž by se obtěžoval sundat kožené opánky. Vzal do ruky portrét krásné panny. Zavíraly se mu víčka.

„Chci tě poznat,“ zašeptal.

Spánek ho znenadání přemohl po těžkém dnu. Pravá ruka visela v bezvládné poloze z postele. Portrét Alžběty mu ležel na nose. Rty obou se dotýkaly, jako by se políbily.

II

Ráno vstal a ihned vzal do ruky její podobiznu. Vydal se na snídani do Lovecké komnaty. Byla to jediná místnost, jež měla v paláci dřevěný kazetový strop. V jednotlivých kazetách se nacházely výjevy z honiteb, které miloval Janův děd Slopan i praděd Suanthos.

„Jdeš pozdě, synku!“

„Promiň mi, znavil mne ten včerejší zážitek, tak jsem si trochu přispal.“

Sluhové přinesli na stůl táci s ovocem, zeleninou a uzenou šunkou. Na dřevěném prkni přistál pecen chleba, do něhož byl zabodnut nůž na krájení. Během snídaně král požádal svou ratolest, aby se ujal úkolu postavit se do role sudího v oné záležitosti s mlynářem od Devíti skal. Princ žádost přijal. Táty se na oplátku otázal, kdy přijme Hynka s jeho dcerou. Vilém se zamyslel, jelikož se mu léčitel vykouřil z hlavy. Uvědomil si, že znalosti medicíny nejsou u jeho ranhojičů na příliš vysoké úrovni. Tento muž by mohl pomoci prohloubit bídné povědomí o léčení řezných a bodných poranění. Jan rychle spolykal zbytek jídla. Rozloučil se s otcem, protože musel nalézt Rudolfa, aby mu předal informace o výslechu.

„Vezmi si sebou dva zbrojnoše, kdyby se náhodou mlynář vzpouzel, synku!“ poručil.

Princ se uklonil. Chvatně se rozběhl z jídelny. Prvně se vydal za svým novým přítelem. Chtěl mu oznámit, že se setká s králem zítra při večeři. Zároveň ho chtěl požádat, jestli by s ním jel vyřešit mlynářův případ. Usmyslel si využít jeho zkušeností z jiných zemí, jak se řeší případy podvodů a přepadení. Nejvíce však chtěl mluvit o dívce, jež nemohl vyhnat z hlavy.

Hynek nebyl z mládencovy prosby příliš nadšený, jenže následník trůnu natolik naléhal, až mu nakonec stařec přikývl:

„Být to o pár let dříve, tak vás pošlu tam, kam mě lidé obvykle posílají.“

„To je možné, ale ty jsi hodný muž,“ usmál se a ze dveří za Haberem křikl: „Po obědě vyrazíme, abychom byli k večeru zpátky!“

Jan se vydal do vězení, kde strádali lapkové, s nimiž včera svedl souboj. Od táty věděl, že dopoledne budou vyslýcháni, čemuž měl přihlížet i rádce Rudolf. Šinul si to po kluzkých kamenných schodech do podzemí paláce. Starý strážce trestnice vstal z dřevěné lavice, jakmile Jana uzřel. Zasalutoval. Kralevic se nezdržoval s pozdravem. Rozevřel masivní dveře. Vtrhl do vlhké chodby plné sena. Na obě strany se rozbíhalo plno žalářů. Unavený rádce zrovna vyšel z mučící místnosti. Nervozitou si mnul svůj dlouhý šedý vous.

„Není vám něco?“ otázal se.

„Nesnáším výslechy,“ odpověděl ztěžka.

„Co jste zjistil?“

Z nejbližší kobky k nim dolehl hysterický smích.

Rudolf zatáhl Jana za rukáv a odvětil: „Tady na tom Bohem nepřejícím místě si přece nebudeme vykládat. Vše vypovím na čerstvém vzduchu.“

„Ne, řekněte mi to rovnou, chci si toho ničemu vyslechnout.“

Rádce se podíval do neústupného pohledu toho mládence . Rezignoval a vypověděl mu, čeho byl svědkem.

„Už by mě měl nahradit někdo mladší,“ utrousil při odchodu.

„Já to slyšel!“ zavolal za ním.

Vstoupil do zatuchlé místnosti, v níž páchl pot, sláma i skvařené maso. Pohůnek držel rozpálené železo na jehož konci, vyobrazil zdatný kovář useknutou ruku, cejch lapků. Francek visel za ruce na provazu, který byl přivěšen u stropu kobky.

„Nuže, Francku, Rudolf mi osvětlil vaše počínání, já mám ale ještě několik otázek.“

„Popravíte mě?“ vydal ze sebe ječivý vzlyk.

„Vyšetřování není u konce, takže ti nemohu nic říci,“ pravil Jan vlídně.

„Tak máte smůlu.“

Princ se podíval na pohůnka, jenž si zatím vzal do ruky knutu. Zlotřilci uštědřil dvě rány do zad. Ten zaječel bolestí.

„Neměl bys být tak zbrklý,“ oči měl nyní menší než ješterčí štěrbinky. „Proč ses mne pokusil zabít. Jsem tvůj budoucí král. Mnohokrát si mě viděl u mlynáře...“

„Nemohli sme nechat stopy, ohrožovals nás. Cizáka žít necháme, ale ty bys nás poznal.“

Princ opět kývl na poddaného, což znamenalo další dvě rány.

„Jak dlouho přepadáte kupce?“

„Nepamatuju si přesně...“ opět zavil bolestí. „Je to pár tejdnů!“ dodal slabě.

„Rudolf mi vypověděl, co jsi mu řekl, proto přejdu rovnou k věci. Kdo vás obral při hře v kostkách o peníze?“

„Hnusák! Nestvůra. Má odpornej hrb.“

Kat šlehl dvakrát bičem.

„Jméno!“

„Já si to méno nepamatuju,“ odplivl si unaveně.

„Špatná odpověď.“

„Aaaa, to bolí! Pracuje pro mlynáře Oldřicha od Devíti skal, hergot, asi nějakej Alois,“ zaúpěl zoufale.

„Výborně!“ promnul si princ spokojeně ruce. „Nyní dostaneš ještě čtrnáct ran knutou, aby sis zapamatoval, že lhát mi se nevyplácí!“

„Né, dyť sem všecko řek!“ zabědoval Francek.

„To je na pamětnou,“ pronesl následník trůnu chladně.

III

Budoucí král Sudie čekal na svém koni Karlovi na prvním nádvoří. Lupičskou záležitost chtěl vyřešit ještě ten den. Informací získal dost. Na zpáteční cestě by se věnoval přemlouvání Habera. O ten líbezný sen se nechtěl nechat připravit. Podobiznu krásné panny měl uschovanou v brašně přes rameno. Společnost mu dělali dva po zuby ozbrojení zbrojnoši. Hynek přijel se svým povozem, Elu sebou nevzal. Vyjeli hlavní bránou z hradiště.

„Tak mluvte, princi!“ vyzval jej.

Jan mu vysvětlil průběh výslechu. Starcovi se krabatilo čelo každou větou, kterou uslyšel. Následníku trůnu vytknul, že se vydal na cestu, aniž by měl jakýkoliv důkaz. Zmučený chudák není příliš věrohodný. Udělá cokoliv, aby si ulehčil trápení. Jan by jako spravedlivý panovník neměl založit svá rozhodnutí na přiznáních, jež byli vynuceny na mučidlech. Mladík tomuto kárání nerozuměl.

Hynek pouze suše konstatoval: „Mučení zatemňuje rozum. Doznání musíte získat jinou cestou.“

„My však nemáme takové zkušenosti,“ odvětil sklesle.

Stařec se pousmál: „Člověk se učí celý život a vstřebává nová poznání, pokud to však není zabedněnec.“

„Máš pravdu.“

„A vy byste mě měl konečně obeznámit s případem.“

„Pokud nejsem zabedněnec.“

„To jsem neřekl,“ rozchechtal se, ale rychle se utišil, aby mohl naslouchat.

Princ zrekapituloval vše, co se dozvěděl z obou výslechů. Francek dlouho odolával úvodnímu mučení. Jazyk mu nerozvázala palečnice, knuta ani lití vody do úst. Mluvit ho přinutil až pohled na rožhavené železo. Rádce Rudolfa udivilo, kolik mučení vydržel. Když byl mučící nástroj schován, ochotně se rozpovídal. Jako námezdní čeledín vystřídal mnoho pánů a statků. Jeho vášní byla hra v kostky. Kdyby býval věděl, dušoval se, kolik útrap mu jeho záliba přinese, určitě by se jí vzdal. Mlynářův pomocník Alois jej dokázal obrat o všechny stříbrňáky, jež si nastřádal. Nebyl jediným, kdo se takhle nachytal. Ti dva kumpáni, kteří s ním přepadli Hynkův povoz, trpěli stejnou zálibou ke hře v kostky, avšak jejich schopnosti nedosahovaly Hrbáčova umu, a tak museli přepadávat pocestné, jinak by neměli na obživu.

„Tím chcete říci, že o tom všem měl mlynář vědět?“

„Ano!“

„Jak se chcete dopátrat pravdy?“

„Půjdu a postavím je před hotovou věc. Nebudou moci zapírat.“

„Princi, vždyť nemáte žádný hmatatelný důkaz!“

„Tak co bys udělal ty?“

„Hrál bych hru.“

„Jakou?“ zajímalo Jana.

„Jestli mi dáte možnost, abych vám mohl pomoci...“

„Rád naslouchám, takže se ani nemusíš ptát,“ vyloudil křečovitý úsměv na tváři.

„Nuže dobrá, nesmíte však naznačit, proč jsme přijeli. Vysvětlíme mu, že jsme se vydali na dalekou pouť a potřebujeme se osvěžit.“

Okolo mlýna stály tři budovy: seník, chýše pro čeledíny a stáj pro hospodářská zvířata. Samotný mlýn byl mohutná budova s obrovským kolem. Mlynář měl manželku a syna. Přes zimu u něho pracovali dva pomocníci. V létě přibíral pět chasníků.

Jan sesedl z koně. Zbrojnoši ho napodobili i Hynek se připojil k následovníkovi trůnu. Počkali, až se ze dveří vynoří tlustá postava mlynáře Oldřicha.

„To je mi ale návštěva. Taková pocta!“ uklonil se přes svůj rozložitý břich.

„Dlouho jsme se neviděli,“ pronesl odměřeně. „Kde máš Aloise?“

„Dává prasatům,“ otřel si zpocené čelo do rukávu. „Mám ho zavolat?“

„Buď té lásky.“

„Jistě, Vaše Výsosti,“ opět se namáhavě uklonil. „Alois!“ zakřičel.

Ze stáje vyběhl muž středního věku s počínajícími šedinami a dromedářím hrbem.

„Přejete si?“ zeptal se nervózně.

„Tady můj přítel,“ ukázal Jan na Hynka, „chce s tebou mluvit.“

„Udělal jsem něco?“

„Ne, jen by si s tebou rád popovídal!“ pronesl přísně a otočil se na mlynáře. „Mám žízeň!“

Oldřich zesinal. Odvedl následníka do budovy.

„My půjdeme dát těm prasatům,“ poplácal Hynek vlídně hrbáče.

Alois roztržitě přikývl. Haber se jej zeptal na jeho původ. Koktavě mu vypověděl vše o jeho rodičích a těžkém zranění z dětství. Haber mu naslouchal. Občas do hovoru vstoupil, ale jinak mlčel. Hrbáč během práce zkřivil několikrát obličej bolestí.

„Asi tě ty záda hodně bolí, co?“

„Jako čert! Kdyby se ten kůň nesplašil, vedl bych šťastný život. Měl bych ženu, možná nějakýho havrlanta. Co ale s mrzákem? Naštěstí snad i já dojdu brzy štěstí,“ dychtivě se mu zaleskly oči a jeho ruce chytly křeč. Musel si prokřupat klouby.

Hynek položil podezřelému další otázku: „Jak se k vám vlastně chovali lidé po zranění?“

Alois si přejel prsty přes hrb: „Zle, moc zle. Mladí se mi posmívali a staří lítostivě obcházeli.“

„A tvůj pán?“

Vzal mě do služby, ačkoliv o mně slyšel mnoho nepěkného.“

„Dobře, děkuji. Nebudu tě rušit.“

Stařec narazil na Oldřichova syna, když odcházel z mlýna.

„Mladíku, buďte opatrnější, jsem již starší člověk.“

„Promiňte, ale dneska je nějaký divný den.“

„Jste nějaký nervózní, děje se něco?“

„Néé, nic.“

„Chtěl bych s vámi mluvit,“ prohodil pohotově Hynek.

„Je to nutné?“

„Plním jen princovo přání.“

Mlynářův syn si promnul nos: „Dobře, dobře! Ale rychle, nemám moc času.“

Haber postupoval obdobným způsobem jako u Aloise. Vyptával se na mladíkův život. Bedlivě pozoroval gesta, které mlynářův syn používal. Během vyprávění se u něho projevila nervozita. Ztrácel nit. Jeho příběh byl nesouvislý. Hynek potřeboval získat další indicie. Poděkoval mlynářskému synovi a propustil ho. Přišel do místnosti, kde seděl princ společně s Oldřichem a jeho chotí. Starý přítel Janovi pošeptal, že by už měli jít. Ten souhlasil a rozloučil se. Mlynář s manželkou se tvářili zmateně.

Při zpáteční cestě požádal Hynek prince o laskavost. Zbrojnoši se měli převléknout a rozjet do hospod, v nichž zoufalé duše hrají kostky. Budou naslouchat, jestli někdo nepodvádí v čertovských hrách.

IV

Jan ráno uznale pokýval hlavou: „Nemýlil ses. Někdo na našem území hraje v kostky a okrádá důvěřivce o peníze.“

„To je skvělé,“ zaradoval se Haber.

„Tři vojáci zjistili, že Alois opravdu obírá opilce, ale není sám. Má pomocníka. Většinou sedí a dává pozor, aby jeho kumpánovi nikdo neublížil. Prý oplývá obrovskou silou.“

„Výborně!“

„Takže si půjdeme konečně pro toho šizuňka?“

„Pořád jste zbrklý, princi. Víme přece, že mu pomáhá muž s velkou silou. Viděl jste Oldřicha? Je tlustý a dýchavičný, toho bych, při vší úctě, přemohl i já.“

„Jak budeš chtít pokračovat?“

„Využiji všech poznatků, jež jsem vyčetl z rozhovorů s Aloisem a mlynářovým synem...“

„Taky Oldřichem,“ doplnil jej.

„Tisíceré díky.“

„Na co jsi vlastně přišel?“ zajímalo mladíka.

„Víte, každý člověk má typické vlastnosti pro svoje chování v různých situacích. Na strach reagují jinak než na radost. Nervozita nebo bohorovný klid se vyznačuje úplně. Tohle všechno pochopíte, pokud si s lidmi budete povídat. Musíte naslouchat jejich životním osudům...“

„To je přece zdlouhavé.“

„Ano, ale pokud vám řeknou svůj životní příběh a nejste úplně zabedněný, tak vnímáte jejich citové pochody.“

„Co tedy uděláme?“

„Pojedem si popovídat do mlýna.“

„Budou z nás jistě nadšení.“

Hynek našel Aloise ve stáji: „Zase u prasat?“

„Je to moje práce,“ podrbal se znamení.

„Můžu s tebou mluvit?“

„Vyhodit vás nemůžu,“ odtušil.

„Víš, budu k tobě upřímný. Rozmohli se tady lapkové.“

„Co já s tím,“ přejel si po hrbu.

„Mno, začali se tady ukazovat ve chvíli, kdy nějaká neznámá dvojice začala okrádat lidi v kostkách.“

„A co s tím mám já společného?“

„Ty? Opravdu hodně. Bohužel se nemůžeš stát stínem.“

„Ale jako stín se cítím,“ odpověděl naštvaně.

„Možná tomu nebudeš věřit, ale plně tě chápu. Když jsi mi vykládal, jak se ti blýská na lepší časy, vzrušeně sis prokřupal klouby. Udělals to i při vzpomínce na své mládí, než ses zranil. Určitě bys ho chtěl vrátit zpět.“

„Jistěže! Nic bych si nepřál víc.“

„Proč jsi začal obírat ty lidi, vždyť máš práci!“

„To je právě ono,“ zabědoval. „Víte, starý pan Oldřich se už o chod mlýna moc nestará. Jeho syna jsem načapal při šizení mouky. Lidé si stěžovali. Jednou za mnou přiběhl a vyhrožoval, že to hodí na mě, když mu nepomůžu vyhrát nějaké drobné. Sám se zadlužil při kostkách. Jeho kumpáni mu pověděli o mých schopnostech,“ škytl. „Nemůžu si dovolit jít žebrotou!“

„Takže...“

„Mlčel jsem, kdo by mi důvěřoval? Za čas za mnou zase přišel. Tentokrát vyšpekuloval plán. Chtěl si vydělat stříbrňáky. Já si mohl vybrat, buď budu spolupracovat, nebo půjdu žebrotou,“ po celou dobu si přejížděl po hrbu.

„Díky!“

Hynek si vzal malé pozlacené kladívko do ložnice Oldřicha mladšího. Ze svých cestovatelských zkušeností věděl, kam zloděj ukrývá nejraději svůj lup. Zbrojnoši drželi mladého mlynáře za ruce, jelikož se vzpouzel. Nesouhlasil s ničím, co Haber předložil jako důkaz. Oldřich starší byl popuzen.

„Jestli nenajdeš truhlici, tak to bude pěkná polízanice,“ prskl potichu Jan.

„Nebojte.“

Hynek klečel na čtyřech a klepal na dřevěnou podlahu. Vyprávěl jim přitom, jak se pozná, když někdo lže.

„To si snad děláte srandu,“ štěkl otráveně Odřich mladší. „Ten děda je blázen!“

Stále nemohl nic najít. Odsunul postel. Poklepával dál. Jan nervózně přešlapoval na místě. To není dobré. Konečně se ozval dutý zvuk. Stařec si zažádal o sekyru. Využil ji jako páku na několik ohoblovaných palubků. V zemi objevil skrýš šírší než lidský pás. Sáhl do ní oběma rukama. Vytáhl truhlici. V zámku byl klíček. Odemkl jej a následně vytáhl několik měšců.

„Omlouvám se, tatínku!“ špitl Oldřich mladší.

Princ chtěl odsoudit Oldřicha uvězněním do hladomorny, ale Hynek prokázal svoji zkušenost: „Nebuďte ukvapený! Lidé, kteří se provinili podvodem, by měli obdržet takový trest, jenž je nepřipraví o život. Alois, je potrestán osudem.“

„Co chceš, abychom udělali?“

„Oldřich mladší bude odměněn za svojí hamižnost potupnou cestou hanby. Na jeho příjem bude dohlížet královský úředník a otec mu nebude moci odkázat mlýn.“

„To mě radši zabte!“ zaúpěl mlynářův syn.

„A Alois?“

„Na něj budou dohlížet, aby žil sice v nuzných, leč spravedlivých podmínkách. Nemohl se přece postavit svému pánovi.“

„Tvá moudrost je nezměrná.“

„Nikoli, Vaše Výsosti, jen jsem prožil mnoho úplňků na tomto světě.“

V

Král přijal Hynka s jeho dcerou v Lovecké komnatě. Princ povyprávěl otci, jaké rozuzlení přinesla záhada okolo mlynáře a Francka. Panovník zrovna dovečeřel. Po skopovém mase mu bylo poněkud těžko. Rozepnul si pásek, poněvadž si potřeboval říhnout. Naproti němu seděla krásná Ela s havraními vlasy, dcera toho obstarožního dědka, jenž byl ovšem nadmíru zajímavou osobou, jakmile začal vyprávět o zážitcích z cest. Viléma zaujala jako potenciální nevěsta pro jeho syna. Věk na ženění už má, jenže je prchlivý. Taková půvabná, šikovná dívka by jej uklidnila a připravila na převzetí královské koruny. Ta představa ho ukolébala. Přestal se ovládat, opět si lehce říhl. Omluvil se, ačkoliv rozběhl Haberovu vzpomínku na putování do starobylého města Damašku. Králi vysvětlil, že pokud vás pozvali místní obyvatelé domů a nabídli jídlo, bylo slušností si říhat po každém pokrmu. Vladař zazvonil na sluhy, jež přinesli červené víno a dolili číše. Hynka potom pochválil za neobvyklé udělení trestu pro mlynářova syna.

Jan si povšiml, že jeho táta je ve velmi dobrém rozmaru. Mohl by všem oznámit úmysl vydat se na ostrov Borenhalm, aby si vydobyl Alžbětino srdce. Stařec všechny jeho návrhy i prosby zatvrzele odmítal. Chtěl využít příhodné situace a vyvinout na něj nátlak.

„Otče?“ vmísil se do rozhovoru.

„Ano, synku?“ obrátil se k němu se slzami v očích, poněvadž ho dívka s havraní hřívou rozesmála historkou o zážitku z jedné krčmi, kdy její táta málem propil povoz i s koněm.

„Mám pro tebe důležitou zprávu!“

Stařec s dcerou na sebe vystrašeně pohlédli, jako by již předem věděli, co bude chtít následník trůnu říci.

„Jakou?“

„Zamiloval jsem se...“

„Myslíš tuto půvabnou dívku?“ usmál se a naklonil se k ní, aby ji mohl pohladit po tváři.

„Ne, Ela je krásná, jenže já se zakoukal do jiné.“

Viléma to vyvedlo z míry. Neslyšel, že by se jeho syn ochomítal okolo nějaké dívky. Sudie byla malá. Zde se nic neutajilo.

„O koho se jedná?“ usmál se, ale pro jistotu si poposedl.

„Krásnou Alžbětu z dalekého ostrova! Je to královna,“ přidal naléhavosti do hlasu. „Trpí pod zákeřnou kletbou svého manžela. Viděl jsem její portrét, otče, ta ti je krásná. Její pohled mě uhranul.“

Hynek pozoroval krále. Povšiml si, jak se vladaři nezalíbilo synovo vyprávění.

„Ta dívka má muže?!“ zarazilo krále Viléma.

Princ přešel do útoku. Pokusil se tátovi vysvětlit své pohnutky, a proto nasadil tragický výraz.Volil pečlivě strojená slova: „Je i není. Lpí na jejích bedrech prokletí. Manžel ji zasáhl prokletím čtyř kruhů. Kdo jiný by onu krásnou pannu měl osvobodit nežli já?“

Hynek hlasitě zakašlal, protože chtěl Jana zastavit, avšak on pokračoval ve svém vyprávění. Vilém zbrunátněl nespokojeností a Haber strachem. Posedlost mladického srdce se otočí proti hostovi. Mlč! Mlč! Problesklo starci hlavou. Marně! Jan už svému otci vypověděl, jakým způsobem se do Alžběty zamiloval.

„Myslíš to vážně? Ty se chceš vydat kamsi na konec světa za přeludem? Vždyť ty úplně blábolíš!“ vyjel proti němu žlučovitě král.

„To není přelud, ona existuje,“ opáčil.

„Kde máš důkaz?“ odpověděl nakvašeně otec. „Jenom pomateného starce, kterému jsi pomohl.“

„Jestli mi budeš jednou chtít předat vládu, tak mi dej možnost bojovat o srdce spanilé dívky. Šťastný panovník je poloviční cesta ke spokojenosti poddaných. Jakmile je nešťastný, strádá i jeho vlast!“

„Panovníkem nejsi proto, abys byl šťastný. Máš zajistit stabilitu země, i kdyby měl lid trpět,“ rozkřikl se. Začínal pomalu ztrácet trpělivost. Je plno mladých princezen v sousedství a jeho syn, který obratně vyřešil případ s mlynářem, se pomátl.

„Otče, já se té dívky nevzdám!“ stál si za svým přesvědčením.

„Večeře skončila!“ bouchl Vilém do stolu.

Hynek s Elou vstali a s úklonou chvatně opustili místnost. Jan se ještě podíval na svého tátu, jako by mu chtěl něco říci. Brunátný král ukázal prstem ke dveřím. Nechtěl se s princem vybavovat. Následník odešel. Zabouchl za sebou dveře. Vilém chvilku civěl do krbu. Po chvíli přemýšlení přešel k oknu, kde ležel na parapetu malý pozlacený zvonek. Zazvonil na něj. Ve dveřích se objevil sluha. Rozkázal, aby k němu přispěchal purkmistr i rádce Rudolf. V hlavě se mu zrodil plán jak syna udržet doma. Nebylo to sice hodné krále, avšak právě v něm vyhrál mateřský pud nad vládcem. Ti dva musí zmizet. Rozhodl se svou ratolest ochránit za každou cenu.

Ve dveřích se objevil šlachovitý padesátník, purkmistr Dobeš.

„Žida s dcerou musíte uvěznit!“ purkmistr se postavil na tyto slova do pozoru. „Vůz spálit a koně darujte někomu ze služebnictva!“

„Smím vědět provinění?“

„Něco si vymysli.“

Purkmistr zkoprněle stál, nic neříkal.

Krále naštvala Dobešova netečnost: „Proč už jsi nesplnil králův příkaz? Stojíš zde jako opilec v šenku při placení!“

„Nerozumím,“ vysoukal Dobeš ze sebe.

Král napočítal do deseti. Pochopil, že purkmistrovi se tento povel pranic nelíbí. Byl to poctivý chlap, který rozkazy neplnil slepě, ale pokud se mu něco nelíbilo, oponoval. Panovník se zahleděl do kulaté tváře poddaného. Přemýšlel jak nejlépe vysvětlit, co jej pálí.

Pravdu si trošku poupravil: „Podívej, Dobeši, můj synek má zakalenou mysl a já chci, abys mi pomohl. Žid a jeho dcera mu namíchali čarodějný lektvar, který prince nutí jednat lehkovážně. Chce se vydat na dalekou cestu za královnou jakési ostrovní země, aniž by věděl, jestli je ta osoba skutečná. Pokud bys je uvrhl do Černé věže, pak bych ho dokázal přivést k rozumu.“

„Přání mého krále splním,“ odvětil. Znal Viléma. Ona prosba se mu zdála podivná. Povídačce o lektvaru nevěřil. Princ byl sice naivní snílek, ale bláhový ne.

Černou věž postavili loupežníci, kteří plenili království za vlády panovníka Suanthose. Dnes se jednalo o zříceninu, kde byly: dvě kobky, jedna jizba pro strážné a seník. Věž stála od Frejštejna půl dne cesty. Napadlo ho, že kdyby je doprovázel, mohl by si vyslechnout verzi toho žida. Nechtěl mít výčitky svědomí.

Ve dveřích se purkmistr srazil s rádce Rudolfem. Vypadal rozespale, na sobě měl župan ke kolenům. Sluha ho vyrušil od důležitých povinností. Na právé tváři měl otisklý pergamen, jak nad ním únavou usnul. Král mu svěřil korespondencí se Svatým stolcem. Posílal zprávu, v níž se kladně stavěl k založení kláštera františkánského řádu. Když předstoupil před vladaře, povšiml si, že má pochmurnou náladu.

„Vaše Veličenstvo, trápí vás něco?“

„Můj synek...“ povyprávěl rádci i příteli v jedné osobě, co tíží hlavu královského majestátu.

Autor: Jan Zerbst | středa 26.8.2015 19:18 | karma článku: 5.37 | přečteno: 97x

Další články blogera

Jan Zerbst

Historie Putinem zlomená, aneb po stopách historické reality dějin Ukrajiny – 5. část

Důležité informace o tom jak vznikal ukrajinský národ v 19. století, kdy se utvářely evropské národy.

17.3.2022 v 16:05 | Karma článku: 10.30 | Přečteno: 304 |

Jan Zerbst

Historie Putinem zlomená, aneb po stopách historické reality dějin Ukrajiny – část 4.

Dnes vám předestřu pohled na kontroverzní osobu Bohdana Chmelnického, který se postavil proti Polsku, aby skončil v náručí carského Ruska.

9.3.2022 v 12:08 | Karma článku: 10.89 | Přečteno: 343 |

Jan Zerbst

Historie Putinem zlomená, anebo po stopách historické reality dějin Ukrajiny – část 3.

Nyní se zaměřím na dějiny Krymu, jenž je okupován Ruskem od roku 2014, na což civilizovaný svět adekvátně nezareagoval. Tím agresora utvrdil, že může beztrestně zabírat území suverénního státu.

2.3.2022 v 18:47 | Karma článku: 13.81 | Přečteno: 423 |

Jan Zerbst

Historie Putinem zlomená, aneb po stopách historické reality dějin Ukrajiny – část 2.

Když se rozpadla Kyjevská Rus, život se nezastavil. Rozpadla se na velké množství malých knížectví. Je tedy otázkou, zdali Putinův vlhký sen o nároku na Ukrajinu se dá vyčíst v následujícím období tzv. Zlaté hordy.

28.2.2022 v 21:32 | Karma článku: 15.52 | Přečteno: 496 |

Další články z rubriky Poezie a próza

Václav Kunft

Velký pátek

Otevírání hor a vydávání pokladů nemá nic společného s křesťanským Velkým pátkem. Je to stará pohanská tradice spojená s příchodem jara. Mytologické téma je smrt a znovuzrození.

29.3.2024 v 11:12 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 16 | Diskuse

David Snítilý

... a co je vlastně normální aneb nudné vztahy

„A je sexy ten Váš kamarád?“ provokovala Marka Tereza. „Ne tak jako já," kasal se Marek. „Sexy s tímhle pivním mozolem?" poukázala na jeho zvětšujícího se milana. „To není pupek, to je charisma," oponoval nádherné femme fatale.

29.3.2024 v 7:40 | Karma článku: 9.05 | Přečteno: 132 | Diskuse

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 8.81 | Přečteno: 148 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 15.26 | Přečteno: 203 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.54 | Přečteno: 199 | Diskuse
Počet článků 36 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 478

Jsem člověk, který relaxuje psaním; víc o mně není potřeba vědět.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...