Jedná se o stručný úvod k esejím, jež se vztahují k problematice soudobých dějin. Tyto články budu v následujících týdnech a měsících vkládat na tento blog.
Dnes je den během něhož si připomínáme traumatizující událost našich dějin – okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Tato událost spadá do období, které historici nazývají jako soudobé dějiny. Věda zaobírající se konkrétně soudobými dějinami se u nás etablovala a pojmenovala brzy po sametové revoluci, jelikož historik Vilém Prečan inicioval založení Ústavu pro soudobé dějiny.1 Od této chvíle můžeme říci, že se historická věda zaobírá z perspektivy třetí osoby našimi zážitky či prožitky, jež posléze analyzuje a vykládá. Následující eseje, které čtenářům budu předkládat, se zabývají tím, čemu historici říkají soudobé dějiny. Zaobírat se tímto údobím budu záměrně, jelikož jsem absolvent oboru Orální historie – soudobé dějiny na Univerzitě Karlově. Byl jsem tedy student, který nasával vědomosti akademických elit o tomto oboru a naslouchal jejich výkladům, ať už jsem se nacházel ve školních škamnách, na konferencích nebo jsem studoval vědecké monografie o soudobých dějinách. Jenomže historie, kterou historici pojmenovali soudobé dějiny nepatří jenom jim, ale též pamětníkům. Utíkal jsem proto mezi obyčejné lidi, jimž jsem naslouchal a obohacoval jsem se jejich životními příběhy. Toulal jsem se prózou dnešní i dávno minulou a hledal inspiraci dokonce v jiných vědeckých oborech. Čím víc jsem četl a poznával nejroztodivnější lidi, tím víc jsem si uvědomoval, že musím vytvořit vlastní pohled na historii. Celou tuto knížku jsem tak sepsal pro domo mea – potřeboval jsem se nutně vyznat ze svých vlastních idejí, které jsou bytostnou součástí mého vědeckého přístupu, jež jsem využil při své badatelské činnosti. Můj náhled totiž úplně nekoresponduje se současným pohledem na historii, který lidem předkládají akademické elity. Jsem si i vědom, že to co napíšu, nebude pro mnoho odborníků příjemné a na mou hlavu dopadne mnoho nelichotivých připomínek.
Jsem moc rád, že dnešní doba mi dala jednu nesmírnou výhodu: demokratizaci společnosti a možnost svobodně prezentovat své názory o něčem čemu trošku rozumím na internetu a předat společnosti odlišný pohled na soudobé dějiny, než je ten oficiální. Můžu tak představit lidem své články, na nichž jsem pracoval přes dva roky. Tyto eseje, které budu laskavému čtenáři předkládat, budou jakousi buzolou, jež nám pomůže najít cestu z neproniknutelného pralesa dnešních historických náhledů.
Obyčejný člověk jakožto pamětník, jenž se zajímá o historii z pozice pasivního konzumenta se mnohdy podivuje nad výroky historiků, kteří jim vykládají o době, kterou zažili. Ony výroky se totiž mohou nemilosrdně rozcházet s lidskou zkušeností. Pamětník s určitou vizí může i nemusí s vědcem souhlasit v náhledu na historická témata a já jsem se právě lidem, kteří nejenže rádi čtou knihy s tématikou soudobých dějin, ale i události a dobu, o níž historici píší, si prožili, rozhodl vysvětlit, v čem tkví podstata oné historické vědy zabývající se soudobými dějinami. První esej o tomto tématu vložím na tento web 28. srpna roku 2016.
1Někdo by mi mohl namítnout, že za komunismu se historici systematicky věnovali dějinám, jež měli ještě lidé v živé paměti, což je pravda, avšak měla trošku jiný smysl. Například v 50. letech se komunistická historiografie zabývala muzealizací, aby vytvořila jednotný rámec paměti pro celou tehdejší republiku. Možná i proto se tehdejší historici zpočátku zaobírali výstavami, jež věnovali Leninovi či Gottwaldovi. O tomto typu dějepisectví psal Vítězslav Sommer ve své knize Angažované dějepisectví.
