Jan Zerbst

O paradigmatu nejnovějších dějin - Periodizace nejnovějších dějin

28. 08. 2016 16:28:01
Aby se obyčejný člověk dovedl zorientovat v historické vědě, budu se na následujících řádcích zaobírat periodizací, jelikož historici si zakládají právě na členění minulosti do časových úseků.

Aby se obyčejný člověk dovedl zorientovat v historické vědě, budu se na následujících řádcích zaobírat periodizací, jelikož historici si zakládají právě na členění minulosti do časových úseků. Je pro ně totiž pomocníkem při porovnávání různých dob a epoch. Mohl bych zde vysvětlovat různé teorie od klasiků Marxe, Webera nebo Toynbeeho či současné myslitele jako je Huntington nebo notoricky známý Francis Fukuyama se svou teorií o konci dějin, avšak jednalo by se o zbytečně zdlouhavý proces. Již z letmého výčtu jmen, které každé zastupuje určitý styl periodizace dějin, můžeme zjistit, že tvorba periodizace dějin má tak mnoho chutí, jako by se humanisté inspirovali vinaři, jejichž vína mají pokaždé typickou aromatickou vůní, což poznáte podle toho, když zavíníte sklenicí. Postupem doby vykrystalizovalo několik klasifikací pro periodizaci dějin: 1. periodizace na ryze chronologickém základě; 2. periodizace členící dějiny podle doby vlády panovníků a královských dynastií; 3. periodizace na základě význačných historických událostí; 4. klasická periodizace světových dějin na starověk, středověk a novověk; 5. periodizace na základě civilizačních stádií, vycházející převážně ze stavu ekonomiky a techniky; 6. periodizace na základě vývoje ducha a intelektu; 7. periodizace, jejímž základem je duše nebo duše kultury.1 Tohle jsou všechno výklady, jež jsou založeny na tom, jakým způsobem fungoval určitý dějinný úsek nebo čím byl ovlivněn. Jenomže máme důvěřovat například Francisi Fukuyamovi, že dějiny došly svého vrcholu a nic lepšího již nepřijde, nebo měl pravdu Samuel Huntington, když svět rozdělil na kulturní civilizace, které spolu soupeří? Takovéto periodizace jsou podle mého nefunkční při aplikaci na to, čemu historici říkají soudobé dějiny, poněvadž neberou v potaz jeden základní rys: pro periodizaci soudobých dějin je důležité, že se vylučuje pro ně ideologický háv, jelikož jsou dějinami pohybu. My totiž nemůžeme říci, že soudobé dějiny tvoří pouze nějaké specifické údobí, poněvadž tyto dějiny existují po celý lidský věk. Mohli bychom je najít například v husitských dějinách a ve výkladu jejich soudobých spisovatelů. Vložím nyní pod pomyslné sklíčko mikroskopu život Vavřince z Březové. Ten se narodil zřejmě roku 1370 a zemřel asi v roce 1437. Tento přímý aktér husitského revolučního kvasu přece zachycoval dějiny osobního prožitku ve svých dílech oné doby. Například Josef Pekař se snažil popsat ve své knize Žižka a jeho doba Vavřincovy myšlenkové pochody a životní zkušenosti, které jej ovlivňovaly v jeho interpretaci soudobých dějin. Nechám však promluvit historika přelomu 19. a 20. století, jenž nás nejlépe uvede do pocitů Vavřince z Březové: „Tu je pak nejzajímavější, že v samé čelo svého historického díla vtiskl Vavřinec pečeť svého zoufalství nad vývojem věcí.“2

Nyní jsme si jasně ukázali, že soudobé dějiny fungují kontinuálně po celý lidský věk. Vraťme se ovšem nyní k naší současnosti. Vysokoškolští pedagogové i vědci neustále skloňují termín soudobé dějiny, koneckonců existuje i ústav akademie věd nesoucí stejný název, jak jsem zmínil v úvodu této knihy. Klasická periodizace soudobých dějin podle určitých milníků je dnes podle mého názoru nejen neudržitelná, ale i nesmyslná. Třeba druhá světová válka již pomalu ztrácí punc tohoto údobí, přesto jsou to stále dějiny soudobé, jelikož přímí pamětníci žijí a jejich paměť je uložištěm informací, z nichž budou čerpat následující generace. Můžeme tedy odvodit, že soudobé dějiny jsou dějinami pamětníků. Pokud si vyhledáte výraz soudobý, zjistíte, že znamená buď to „vyskytující se v dnešní době“, nebo „vyskytující se v téže době s něčím“. Poslední definice mi ve spojení s mým otcem zničila teorii o jediné existenci tohoto dějinného údobí, to jest soudobých dějin. Pojďme se blíže podívat, proč tomu tak je. Když mluvím se svým otcem o jeho minulosti, projevuje se u něho jistá nevraživost ve vzpomínkách na období před sametovou revolucí, protože měl neblahé zkušenosti se studiem na vysoké škole, vojenskou službou a profesním životem. Právě jeho prožitá minulost ho formovala v názorech, jež má i dnes. Nejedná se zde o soudobé dějiny, nýbrž o dějiny přítomnosti, které nemají se soudobými dějinami mnoho společného. Dějiny přítomnosti jsou mimo jiné dějinami individuality. Jak ale nastavit časový rozdíl mezi dějinami přítomnosti a soudobými dějinami? Hledat mezník v sedmi bodech, jež jsem popsal výše, nemá smysl. Historie, jež je v pohybu, nebude nikdy závislá na ideologické, nebo chcete-li typologické, periodizaci, nýbrž bude dějinnými etapami pouze procházet. Historik by se měl inspirovat v jiných vodách a to nepřímo ve školských škamnách. Nemyslím tím, že se má vrátit do školních lavic, ale pohroužit se do vzpomínek na svoje mládí. Podívejme se nyní na myšlenky člověka, jenž se zaobíral kolektivní pamětí. Maurice Halbwachs se zamýšlel, jakým způsobem funguje historická paměť, s čímž souvisí i její působení na člověka. Prvním hmatatelným zážitkem pro něj byl pohřeb Victora Huga v devíti letech. Pamatoval si na katafalk, na němž onen velký dramatik spočinul. Dále se viděl kráčet v předvečer pohřbu k Vítěznému oblouku. Dokázal popsat svět jaký je, což si sám uvědomoval, ale co se dělo za plentou scén, nevěděl: „V současnosti si mohu udělat představu, nicméně nutně abstraktní představu, o veřejných a národních okolnostech, jimiž se moji rodiče museli zabývat: na žádnou z těchto záležitostí stejně jako reakce, jež u mých blízkých vzbuzovaly, nemám žádnou přímou vzpomínku.“3 Obdobný příběh mi vykreslila i narátorka z jednoho mého výzkumu. Když jsem dělal rozhovor s paní z Velkých Karlovic, abych zaznamenal místní každodennost, vykládala mi příběh o stalinském kultu osobnosti. Narátorka si vzpomínala, když Josif Vissarionovič Džugašvilli, jak znělo jeho skutečné jméno, zemřel, že tehdy osmileté děti nevědoucí o světě plakaly a truchlily nad smrtí krutého člověka. O jeho bezcitnosti pranic nevěděly.4 Podívejme se na oba příběhy pohledem respektované psycholožky Marie Vágnerové, jež se zabývá vývojovou psychologií. Dějiny přítomnosti pro mě díky této odbornici začínají počátkem rané adolescence, která se u lidí projevuje mezi jedenáctým a patnáctým rokem života. V rámci celkového vývoje dochází ke změně způsobu myšlení. Dospívající je schopen uvažovat abstraktně a to i o variantách, které reálně neexistují,5 protože prepubertální dítě chce poznat svět, jaký je, zatímco dospívající mají potřebu přemýšlet i o tom, jaký by ten svět mohl být. Realita je tak pro ně pouze jednou variantou z množiny možných.6

Dějiny přítomnosti tedy začínají tehdy, jakmile začínáme přemýšlet o světě. Děti v prepubertálním vývoji nerozuměly tomu, kdo to byl Stalin. Chápaly jenom, jak byl prezentován, zkrátka viděly svět jednoduše. V raném pubertálním věku však již začínáme přemýšlet a tvořit si obraz o dění kolem nás. Nakonec úplně stejné rámce lze vystopovat i u Halbwachse. Můžeme tedy pochopit, pokud se přesuneme o pár řádek výše a o několik staletí dále, že Vavřinec z Březové nepsal o soudobých dějinách, jak se domníval Pekař, ale o dějinách své vlastní přítomnosti.

Podívejme se pro ilustraci na moje dějiny přítomnosti. Narodil jsem se v zimě 1989. Po celá 90. léta jsem si hrál s vojáčky a děda mi jezdil do Rakouska pro stavebnice lego. Vnímat nebo chápat průběh například kupónové privatizace jsem nemohl. Názor se mi tříbil až se vstupem České republiky do Evropské unie, s kterým jsem souhlasil. Dnes si myslím, že jsem byl silně ovlivněn mým otcem, který zastával stejný názor na referendum o vstupu do Evropské unie. Touto chvílí pro mě končí soudobé dějiny a začínají dějiny přítomnosti. Naopak dějiny přítomnosti mého otce, který se narodil roku 1959, se budou počítat přibližně od roku 1971 a jeho soudobé dějiny budou zasahovat až do „dlouhého století“, kdy se narodili jeho prarodiče (moji praprarodiče), jež zažil a má s nimi přímý zážitek, který já nemohu mít. Soudobé dějiny jsou tedy pro každého jedince výjimečné, že je ještě nezažil v plné míře svého uvědomění, potažmo nevnímal, ale naopak dějiny přítomnosti jsou jeho bytostnou součástí, a proto je historikovým úkolem naučit se v těchto spletitých a prolínajících se dobách umět orientovat a vnést do nich pořádek, což se nám může i díky znalostem jiných oborů, jakým je třeba psychologie, podařit.

Soudobé dějiny jsou tak pohyblivý celek, který ohraničuje vstup lidské bytosti do rané adolescence a vymření pamětníků. Jistě mnoho z vás teď napadla otázka, proč soudobé dějiny končí smrtí pamětníků? Inu proto, že tato doba musí být v pohybu, jinak by totiž dějiny přítomnosti a soudobé dějiny zůstali navždy jenom v jedné určité době. Jenže na příkladech, které jsem zmínil, jsme mohli zjistit, že existence těchto dvou dějinných údobí, byla i ve středověku, je i dnes a zkráceně řečeno: bude procházet celým lidským pokolením. Musí je tedy pohánět dopředu nějaký motor, tím jsou pamětníci. Jejich vymřením končí soudobé dějiny, poněvadž pamětník je pro nás originální archivní pramen, s nímž můžeme mluvit.7 Naopak dějiny přítomnosti na soudobé dějiny plynule navazují naším vstupem do rané adolescence a trvají po celý náš život. Z toho i plyne, že ona pohyblivost, kterou zmiňuji v celé této eseji bude mít za následek, že soudobé dějiny a dějiny přítomnosti budou spolu paralelně existovat. Přesunu se nyní na kratičký okamžik k mému profesorovi historie Miroslavu Vaňkovi, který se narodil v roce 1961. Pokud nám tedy vykládá o normalizaci, jedná se pro něj o dějiny přítomnosti, naopak pro studenty se jedná o soudobé dějiny, poněvadž danou epochu nezažili, ale pamětníci žijí. Pro onoho profesora bude i příznačné, že se soudobé dějiny budou pro něj postupem věku neúměrně zkracovat, až budou pro něho existovat pouze dějiny přítomnosti, protože pamětníci vymřou. Nejlépe existenci předělu těchto dvou periodizačních celků dokumentuje článek Odešel opět jeden pamětník roboty z 25. února 1938, který vyšel v agrárním týdeníku Cep. Jistý J. Švihlík tehdy psal o smrti občana Jana Mittisky toto: „...občan Jan Mittiska, narozen v Rozích dne 5. května 1842 [, skonal] ve věku 96 roků. Za svého života nám rád vypravoval, jak za roboty musel místní rychtář naše tehdejší občany na robotu honit a jaké mu odváděl desátky.“8 Na tomto článku můžeme nejlépe dokumentovat předěl těchto dvou dějiných etap. Jan Mittiska mluvil o svých dějinách přítomnosti a autor článku naopak naslouchal soudobým dějinám. Tyto dvě doby jsou tak přímo na sobě závislé. Tím jsme dospěli k našemu pomyslnému finále, poněvadž pokud jsou na sobě závislé, musí být jakousi pod množinou většího celku, který je zastřešuje. Tento větší celek definuji jako nejnovější dějiny, jež jsou ohraničeny smrtí posledního pamětníka na určitou událost či dobu a nejnovějším dnem, který nám přinese budoucnost.

Tato peridizace je nesmírně důležitá pro další eseje, jelikož právě existence dvou paralelních dob zapříčiňuje mnoho neshod a nepřesností ve vědecké historické práci, jež si samotní historici neuvědomují, ale to vám dokáži v následujících esejích. Další esej, která se zabývá rozdílem mezi bádáním v dobách bez pamětníků a období nejnovějších dějin, bude publikována až 16. září, jelikož jsem na dovolené, a navíc mám v tomto mezidobí i promoce, takže budu mimo svět internetových sítí.

1Bůžek, V.: Úvod do studia historie. České Budějovice 1994, s. 26.

2Pekař, J.: Žižka a jeho doba. Díl prvý, Doba se zvláštním zřetelem k Táboru. Praha 1933, s. 37-38.

3Halbwachs, M.: Kolektivní pamět. Praha 2009, s. 98-99.

4Osobní archiv autora, rozhovor s Dagmar A. vedl Jan Zerbst, 27. 9. 2014, 1. část.

5Vágnerová, M.: Vývojová psychologie : dětství a dospívání. Praha 2012, s. 369.

6Tamtéž, s. 379.

7Dovolím si zde malý dovětek ohledně pohyblivosti dějin přítomnosti a soudobých dějin. Vraťme se na chvíli k Vavřinci z Březové, jenž psal o době husitské a je považován za historika tohoto hnutí. Z jeho data narození můžeme vidět (1370-1437), že píše o vlastních dějinách přítomnosti. Například Husitská kronika, jejímž je autorem, popisuje období let 1414-1422. Jenže pro nás, jenž žijeme ve 21. století, se jedná o dobu husitskou, v níž jsou zachyceny tehdejší dějiny přítomnosti.

8Moravská zemská knihovna, Moravský cep: agrárni týdeník pro venkovský lid, 25. února 1938.

Autor: Jan Zerbst | karma: 13.81 | přečteno: 563 ×
Poslední články autora