O paradigmatu nejnovějších dějin - Přístupy historiků k nejnovějším dějinám

25. 09. 2016 7:34:37
V této eseji se zaměřím na přístupy historiků k látce nejnovějších dějin, jež se liší podle druhu pramene, poněvadž nás práce s určitým typem materiálu může ovlivnit i do budoucích let.

S historickým podoborem nejnovějších dějin neodmyslitelně souvisí i historikova výchova, pedagogův postoj, jenž budoucího vědce formuje, a technika jeho badatelské činnosti. V této eseji se zaměřím na přístupy historiků k látce nejnovějších dějin, jež se liší podle druhu pramene, poněvadž nás práce s určitým typem materiálu může ovlivnit i do budoucích let. Je to rozdělení do jisté míry subjektivní, ale je důležté pro naše pochopení, jakým způsobem funguje tento historický podobor.

Na tomto místě chci zdůraznit, že všechny historické publikace v textu respektuji jako svébytné vědecké práce dané doby, takže nemůžu kritizovat badatelskou nedokonalost, jež je koneckonců pouze mým názorem.

Přístupy k nejnovějším dějinám se dnes dle mého názoru tedy vykrystalizovaly (a některé ještě vykrystalizují)1 do čtyř okruhů: historie mrtvých pramenů (písemné prameny), historie živých pramenů (orální historie), antikvární historie a historie internetu či sociálních sítí.

Historik zabývající se v nejnovějších dějinách mrtvými prameny k nim přistupuje jako „klasický historik“, preferuje archivy jako dogmaticky přesné, protože ona paměť je právě živoucím dokladem nespolehlivosti. Vzhledem k tomu, že takový historik je oproštěn od vnějšího světa, neuvědomuje si etické přečiny v jednání s narátorem2 a omezuje se často na jednostranný interpretační narativ historických skutečností. Je nutno podotknout, že historici si osvojili velmi dobře práci s mrtvým pramenem, poněvadž se s ním neustále střetávají.3 Problém však je, že nejnovější dějiny a zejména dějiny přítomnosti od historiků vyžadují, aby prostudovali větší základnu historického materiálu, jež se nerekrutuje pouze z archivního pramene.

Když jsem se nesměle seznamoval s historií a dělal první krůčky ve svém bádání, tak jsem se zeptal jednoho z mých vyučujících, jestli by mi neporadil, jak mám vést rozhovory. Kromě rady, abych si pročetl odborné publikace, mi povyprávěl svůj osobní zážitek s vedením rozhovorů. Vedl interview s dvěma pány a byl svědkem toho, že se najednou začali přít o to, kdo byl starosta v jisté vesnici. Historik to nevydržel, vstoupil do rozhovoru a vysvětlil jim, že se oba mýlí, protože on byl v archivu, kde si tyto informace našel. Nepřímo tím absolutně dehonestoval funkci narátora,4 protože svým chováním dal najevo, že informace, které mu mohli poskytnout odhalení určité dějinné události, ho nezajímaly (měl totiž již předem stanovenou svou pravdu), a tak vystupoval z pozice síly, čímž narátory upozadil. Vůbec si neuvědomil, že mohl svým chováním narátora urazit nebo nějak psychicky ranit. Bohužel prezentoval se tak, že on byl ten odborník, a tudíž měl jediné právo na „pravdu“.

O existenci historiků tzv. mrtvých pramenů svědčí i to, že pokud se snaží využít metodu orální historie, tak jí neumí použít. Když jsem četl publikaci Lukáše Valeše o mapování změn v období sametové revoluce a následné institucionalizaci demokratických politických systému na okresech Klatovy, Domažlice a Tachov, pochopil jsem, že autor neumí pracovat s orálně-historickým pramenem, poněvadž do textu vkládal ničím nezanalyzované a kriticky nezhodnocené citáty vzpomínek lidí na danou dobu, zkrátka vložil citaci do textu a pokračoval vesele dál v popisu událostí. Nespornou výhodou byla ovšem snaha vložit do textu názory představitelů komunistické moci na regionální úrovni, kým byl například předseda MěstNV ve Stříbře Strankmüller: „...V den generální stávky byly například ve Stříbře mobilizovány Lidové milice stříbrských závodů. Kolem druhé hodiny odpolední dorazila na Městský národní výbor delegace složená z předsedy ONV, vedoucího tajemníka strany a zástupců Lidových milicí. Předseda MěstNV Strankmüller byl vyzván, aby povolal Lidové milice k manifestačnímu shromáždění na náměstí.5 Ten to ale kategoricky odmítl: ‚Odmítl jsem jejich nátlak. V tomto městě jsem rozhodoval já – už na to nebyla vůbec vhodná chvíle, bylo by to nepatřičné.‘ “6

Většina těchto informací pochází ze seminární práce jistého J. Nenutila. Po přečtení této pasáže jsem si položil několik stěžejních otázek. Pokud je informace ze seminární práce J. Nenutila, kterou autor citoval, spolehlivá, tak jak víme, že Strankmüllerova vzpomínka je opravdu pravdivá? Nebyla snaha narátora se vykreslit v lepším světle? Pokud tedy je pravdivá, jak víme, že tato událost pro něho byla natolik důležitá, aby si ji zapamatoval? Dále jsem si položil otázku: čím je jeho výpověď ovlivněná? Nakonec mě napadlo, proč se Strankmüller zachoval při dané události právě takto? Na žádnou otázku odpověď nedostanete. V daný moment mi nezbývalo než být pasivním konzumentem a přijmout interpretační narativ, který nabízel Lukáš Valeš. Chyběly mi zde i dějiny přítomnosti, které by osvětlily kořeny interpretačního narativu nejen Strankmüllera, ale i samotného badatele.

Stejný styl bádání můžeme vidět i v knížce Lennonova zeď v Praze. Autoři na jednom dlouhém odstavci popisovali slovy přímého účastníka, jaké osoby se scházely na Kampě v den výročí smrti bývalého člena Beatles. Tento úryvek ovšem nebyl opět zanalyzován. Autoři si tam prostě vložili text a dále s ním nepracovali: „Na Kampě se scházely malé skupinky mládeže, často se osobně vůbec neznaly: ‚Chodili tam jednak takoví lennonisti, ale těch nebylo moc. Měli lennonky, džíny a máničku. A nebyli třeba ani nijak politický. Říkal jsem jim třeba, jestli se nechtějí zahrát, ale byli vystrašení, někdy se přidal někdo další. Chodili tam mladí lidi, kteří měli nějaký vztah k hudbě, a chodili tam ve skupinkách...‘ “7

Abychom pochopili, proč se jedná o chybu, musíme si přečíst opět Maurice Halbwachse, jelikož podle něj není osobní paměť zcela oddělená a uzavřená. Aby si člověk mohl vybavit vlastní minulost, musí si často vypomoci vzpomínkami jiných. Odvolává se na záchytné body, které existují mimo něj a jsou určeny společností. Osobní paměť se navíc neobejde bez nástrojů, jako jsou slova a myšlenky, jež nejsou individuálním vynálezem a které si jedinec půjčuje od svého okolí.8 Můžeme tedy vidět, že paměť je živoucí a neustále pracující organismus, což je v absolutním kontrastu s archiválií, která ze své pozice je odosobněným otiskem lidských myšlenek, poněvadž zakonzervovala danou vzpomínku v určitém období a my můžeme jenom obtížně zachytit vývoj daného jedince. Historici v této práci měli tedy odhalit, jakým způsobem byl tvořen interpretační narativ pamětníků na události konané u Lennonovy zdi, určit validitu archivních i orálně-historických pramenů a pro širokou veřejnost jasně rozklíčovat slovník narátorů. Autoři v této publikaci alespoň ukázali v příloze všechny rozhovory s narátory. Na těchto příkladech můžeme vidět, že historici využívají orální historii, ale vůbec nemají ponětí, co práce s tímto pramenem obnáší. Historik zabývající se nejnovějšími dějinami by si měl uvědomit, že k orálně-historickému prameni nemůže přistupovat jako k odosobněnému otisku lidských myšlenek.

Přesuňme se nyní k živým pramenům, nebo chcete-li metodě orální historie. Je to již více než 14 let, co si historik Milan Otáhal postěžoval, že čeští historici neumí aplikovat nové vědecké přístupy k nejnovějším dějinám, zmiňoval mimo jiné i nedokonalé osvojení orální historie.9 Historik Miroslav Vaněk přinesl svědectví o tom, jak složité bylo etablovat orální historii u historické obce, jež vystihuje věta, kterou měl pronést profesor Miroslav Hroch10: „Orální historie není žádná věda, alespoň u historiků ne.“11

Doba však postoupila a historici se využívat orální historii nebojí, jak jsme mohli vidět na dvou výše zmíněných příkladech. Dnes se orální historie využívá především ke dvěma účelům. Za prvé historici mapují život nějaké skupiny, přičemž analyzují každodennost určitých osob v dané době. Nejzdatnější jsou ve využívání orální historie příslušníci Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR pod vedením právě profesora Miroslava Vaňka. Pro čtenářovu představu vyjmenuji alespoň některé publikace, jež využívají orální historii. Přece jenom tahle metoda ještě není tak známá, jak by se mohlo zdát. Třísvazková kniha Obyčejní lidé?! byla vytvořena interdisciplinárním týmem autorů. V dílčích studiích se autoři snažili rozklíčovat každodennost osob nejen z dělnických profesí, ale i inteligence. První dílčí studie se zabývala životem v severních Čechách v rozpětí let 1945-1989. V této oblasti v dnešní době vyrůstá již třetí generace osob, které považují Podkrušnohoří za svůj domov. Usilují o zkvalitnění jejich života nejen pro sebe, nýbrž i pro své potomky. Tento region byl poznamenán silným zásahem do krajiny za socialistického režimu. Autor se v této studii dotkl, jak se znečištění ovzduší podepisovalo na obyvatelích a co minulý režim dělal pro zkvalitnění života tamního obyvatelstva. Interdisciplinaritu zastupovala studie Dany Gabľasové, jež se pokusila upozornit, jakým způsobem se vytváří význam výpovědí v interakci mezi minulostí a přítomností, mezi narátorem a výzkumníkem. Jana Nosková popisovala pro změnu, jaký vztah měli příslušníci dělníků a inteligence k veřejné angažovanosti.12 V knize bylo samozřejmě mnohem více studií, ale pro naši představu nám tenhle kratičký soupis stačí. Kniha Vítězové a poražení zase přinesla životopisná vyprávění předlistopadových špiček a zástupců disentu. U této práce se jedná o čisté přepisy bez analýzy. Dílo Mocní? a Bezmocní? navazuje na knihy Vítězové a poražení, v nichž historik Miroslav Vaněk dané rozhovory analyzoval. Mohl bych tady dále pokračovat v poměrně rozsáhlém výčtu a popisu děl, ale přesunu se k druhé možnosti využití orální historie, která však nemá doposud jasně definovaný badatelský systém. Tou je sledování vzpomínek narátorů na určité události, nebo významné osoby, s nimiž se znali. Tento metodologický přístup zatím nikdo nepoužívá a byl vytvořen mou osobou pro přesnější poznání dějin.13 Při tomto přístupu k orální historii musíme zmapovat postoje a pohnutky narátorů, přičemž monitorujeme validitu daných výpovědí. Je důležité si uvědomit, že při tomto přístupu se paměť stala pro badatele archivním pramenem, s nímž se musí naučit pracovat, protože na lidskou paměť působí mnoho vjemů (selektivnost, motivace, snaha o vytěsnění nepříjemných vzpomínek či naše životní zkušenosti), jak jsem již v tomto textu nastínil. Proto pokud pracuje někdo s orální historií, aby se dozvěděl nějakou faktografickou vzpomínku na určitého člověka či událost, musíme prvně vytvořit funkční aparát, abychom zjistili, jak jsou vzpomínky zabarvené a jaká je vlastně jejich validita (laicky řečeno platnost). Vytváříme tak jakousi obdobu dějin přítomnosti v každé historické práci. Musíme proto provést dva rozhovory s narátorem. Při prvním se musíme pokusit rozpoznat zkušenosti a pohnutky, které nám narátor představuje, jež vytvoříme pomocí biografického rozhovoru. V druhé části se jej budeme ptát na konkrétní informace. Naše paměť a nazírání na svět jsou ovlivněny našimi zkušenostmi, jedná se o interpretační narativ na různé události, který musíme umět rozklíčovat. Historici, kteří umí pracovat pouze s archivním pramenem, tak nedovedou využít potenciál orální historie, jako se vyskytuje v knihách Zrod demokratických politických systémů okresů Klatovy, Domažlice a Tachov a jejich vývoj v 90. letech 20. století a Lennonova zeď v Praze.

Specifickým typem historiků, konkrétně soudobých dějin, jsou sběratelé, kteří svou činností zachovávají různé druhy pramenů (fotografie, mapy, specifický druh vzpomínek pamětníků), jež vypovídají o skutečnostech z dané doby. Je to pár týdnů, co jsem bádal v jednom okresním archivu. Z mé činnosti mě však vytrhl rozhovor dvou badatelů, kteří se spolu dali do řeči. Rozebírali svůj pracovní přístup, aby mohli zjistit, kde například měly své tábořiště tankové jednotky německého wehrmachtu za druhé světové války nebo místo smrti Kurta Knispela z téže doby. V archivech hledali fotografie, na nichž by zjistili, kde vybuchl kdejaký Panzerkampfwagen II (lehký nacistický tank) nebo chodili za pamětníky a ptali se jich, kde se u vesnice odehrála tanková šarvátka a jak vypadala tehdejší krajina. Takový badatelský přístup má jistojistě svůj smysl, když je dělán pro pomoc vědeckým účelům tak, že v monografiích tvoří didaktickou část, avšak jedná-li se o pouhé získávání informací o místech, kde se uskutečnily válečné šarvátky, tak se to nebojme nazvat Nietzscheho antikvární vášní. Dalším příkladem antikvární historie je vydávání edic dokumentů. V „klasické historii“, kdy starý pergamen už není schopen odolat zubu času, je vydání edice dokumentů žádoucí, protože má záchranný účel. To stejné platí i při vydávání edic samizdatové literatury, jelikož jedním z projevů cenzury za předlistopadového období bylo odepření přístupu k rozmnožovací technice. Úlohou samizdatu tak bylo vydávat alespoň malé množství výtisků (obvykle se využíval průklepový papír), na čemž se měl podílet i samotný čtenář, jenž byl povzbuzován, aby se pokusil tiskovinu nějakým způsobem rozmnožit a poskytnout dále. Díky této složité procedůře, kde může hrát svou roli i špatná kvalita tiskoviny či jiného nosiče, je žádoucí takovéto archiválie vydat. Pokud ovšem publikujete edici dokumentů, které jsou 50 let uchovány v archivu a povětšinou v perfektním stavu, jedná se o zbytečné plýtvání papíru i duplicitu. Podívejte se spolu se mnou na jeden příklad. Edice dokumentů s názvem Systém sjednocené evidence poznatků o nepříteli: v československých podmínkách má 122 stránek dokumentů a čistě popisná studie má 9 stran, v níž autor reprodukuje, co může člověk najít v dokumentech. Neprovádí zde tedy žádnou tvůrčí činnost.14

Mám rád určitým způsobem rebelské pohledy na vědu, které se odpoutávají od oficiálních vědeckých názorů, možná i proto je mi celkem sympatický onen německý filosof Friedrich Nietzsche, jehož jsem zmínil o pár řádků výše. Ten vnímal totiž historii jako monumentální, antikvární nebo kritickou, poněvadž patří k životu trojím způsobem a je součástí našeho života v trojím ohledu: patří k životu jako k živému a usilujícímu, jako uchovávajícímu a uctívajícímu, jako trpícímu a potřebujícímu osvobození. V jeho kritice antikvární historie spatřuji jistou paralelu právě v antikvárních historicích soudobých dějin: Antikvární historie se sama zvrhne v okamžiku, kdy už ji svěží život přítomnosti ani neoduševní ani nenadchne. Pieta nyní usychá, [...] arci spatříme odpudivou podívanou slepé sběratelské zuřivosti, neúnavného shrabování všeho, co kdy bylo [...] s chutí žere i prach bibliografického haraburdí.“

Poslední historický přístup bude záležet na našem osvojení si internetu a internetových sociálních sítí. Dnes bude tento přístup spadat zejména do dějin přítomnosti. Lidské dění se přesouvá do digitálního světa, a tak se i historici budou muset přesunout do těchto sfér. Právě sociální sítě naskýtají nejlepší možnost pro pochopení lidského jednání. Naše pohnutky se odkryjí mnohem lépe než z archivního pramene. Lidé na sociálních sítích dávají neuváženě na odiv své politické a ideologické názory. Pro historika bude i výzvou rozklíčovat, kdy názory dané osoby jsou recese a kdy seriózní mínění. Dnes jsou například velmi populární hoaxy, což je v překladu klamná zpráva, jíž lidé důvěřují, která je následně řetězově šířena sociálními sítěmi. Dalším významným jevem je trolling, v rámci něhož lidé na diskuzních fórech, sociálních sítích, v komentářích pod články, chatech nebo blozích svými názory, jež nesouvisí s tématy, a urážlivými příspěvky, narušují diskuze, při nichž se snaží vyvolat bouřlivé odezvy. Mnoho dokumentů je dnes i zdigitalizovaných. Papír bude upozaděn. Přístup k dějinám dozná razantních změn. V budoucnu se v biografických dílech už nebude moci napsat studie tak jednoduše, poněvadž jedinec nedokáže prostudovat nekonečné diskuse na internetových konverzacích či diskusích, a tak začnou vznikat nové metodiky, které obohatí historické poznání a do velké míry ho i zpřesní, poněvadž budeme mít dochovaný mnohem obsáhlejší historický materiál. Domnívám se, že pro historiky nejnovějších dějin by se bádání na internetu mělo stát samozřejmostí už dnes, abychom mohli lépe sledovat alespoň dějiny přítomnosti svých kolegů, kteří píší o nejnovějších dějinách, jelikož i z chování ve veřejném životě můžeme pochopit, jak budou přistupovat ke své vědecké činnosti a čím je ovlivňován jejich interpretační narativ.

Historik nejnovějších dějin by však neměl preferovat žádný typ pramene jako zaručeně spolehlivý, ale přistupovat ke každému prameni jako k jedinečnému sdělení o minulosti u něhož musíme stanovit jeho validitu. My totiž potřebujeme, aby existovali historici zabývající se určitým obdobím, ať už dějinami soudobými nebo dějinami přítomnosti, pro něž nebude problém vytvářet nové metody bádání, při nichž jim nebude činit potíže využívat a kombinovat prameny různé povahy. Jestli je však vlastnost kombinovat prameny různé povahy přirozená pro historiky nejnovějších dějin již dnes, ponechám na čtenářových zkušenostech. Další esej zveřejním 7. října a bude se jmenovat Nadhled jako předpoklad kritického myšlení.

1Takovéto rozdělení není definitivní, ba co víc v nejnovějších dějinách se využití různých druhů pramenů bude neustále vyvíjet. Uvedu jeden příklad za všechny. Někdo mě zde bude moci nařknout, že specifickým druhem pramene jsou dnes i videozáznamy, jenže u nich v současnosti nelze identifikovat specifický badatelský přístup, alespoň jsem ho nezaregistroval. Samotné videozáznamy by si zasloužily hlubokou kritickou analýzu, která se však neslučuje s rozsahem a smyslem této eseje, protože u tohoto materiálu nejsem prozatím schopen identifikovat vliv na autora.

2O etice se budete moci dočíst více v eseji Etický rozměr v práci historika nejnovějších dějin.

3Ačkoliv historik Vilém Prečan by se mnou asi úplně nesouhlasil, protože ještě v roce 2010 zkritizoval badatele z Ústavu pro studium totalitních režimů, že neumí pracovat s mrtvým pramenem. Prečan, V.: Historik Prečan píše otevřený dopis řediteli ÚSTRu Pavlu Žáčkovi a ptá se: Čeho se bojíte?. In: Idnes [online]. [cit. 2016-09-15]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/dokument-historik-precan-pise-otevreny-dopis-rediteli-ustr-pavlu-zackovi-a-pta-se-ceho-se-bojite-iew-/zpr_archiv.aspx?c=A100322_215535_kavarna_chu

4Pojem narátor zní poněkud kostrbatě a mnoho čtenářů jistě napadne, že se jedná vlastně o pamětníka. V orální historii se tento termín používá pro experta na svou biografii, čili člověka s nímž vedeme rozhovor.

5Nenutil, J.: Zrod Občanského fóra ve Stříbře, seminární práce z předmětu Politologie I., katedra politologie a mezinárodních vztahů FF ZČU v Plzni 2003.

6Valeš, L.: Zrod demokratických politických systémů okresů Klatovy, Domažlice a Tachov a jejich vývoj v 90. letech 20. století. Plzeň 2007, s. 70.

7Blažek, P., Laube, R., Pospíšil, F.: Lennonova zeď v Praze. Praha 2003.

8Halbwachs, M.: Kolektivní paměť. Praha 2009, s. 94.

9Otáhal, M.: Normalizace 1969–1989: příspěvek ke stavu bádání. Praha 2002, 105 s.

10Zaměřuje se na problematiku moderních národů.

11Pacner, K.: Hvězdy vědeckého nebe. Praha 2013, s. 210.

12 Obyčejní lidé--?!: pohled do života tzv. mlčící většiny: životopisná vyprávění příslušníků dělnických profesí a inteligence. Praha 2009, 1876 s.

13Tento přístup jsem rozvedl v mé diplomové práci o významném brněnském staviteli Hubertu Svobodovi.

14Tomek, P.: Systém sjednocené evidence poznatků o nepříteli (v československých podmínkách). Praha 2008, 179 s.

Autor: Jan Zerbst | neděle 25.9.2016 7:34 | karma článku: 13.82 | přečteno: 603x

Další články blogera

Jan Zerbst

Historie Putinem zlomená, aneb po stopách historické reality dějin Ukrajiny – 5. část

Důležité informace o tom jak vznikal ukrajinský národ v 19. století, kdy se utvářely evropské národy.

17.3.2022 v 16:05 | Karma článku: 10.30 | Přečteno: 304 |

Jan Zerbst

Historie Putinem zlomená, aneb po stopách historické reality dějin Ukrajiny – část 4.

Dnes vám předestřu pohled na kontroverzní osobu Bohdana Chmelnického, který se postavil proti Polsku, aby skončil v náručí carského Ruska.

9.3.2022 v 12:08 | Karma článku: 10.89 | Přečteno: 343 |

Jan Zerbst

Historie Putinem zlomená, anebo po stopách historické reality dějin Ukrajiny – část 3.

Nyní se zaměřím na dějiny Krymu, jenž je okupován Ruskem od roku 2014, na což civilizovaný svět adekvátně nezareagoval. Tím agresora utvrdil, že může beztrestně zabírat území suverénního státu.

2.3.2022 v 18:47 | Karma článku: 13.81 | Přečteno: 423 |

Jan Zerbst

Historie Putinem zlomená, aneb po stopách historické reality dějin Ukrajiny – část 2.

Když se rozpadla Kyjevská Rus, život se nezastavil. Rozpadla se na velké množství malých knížectví. Je tedy otázkou, zdali Putinův vlhký sen o nároku na Ukrajinu se dá vyčíst v následujícím období tzv. Zlaté hordy.

28.2.2022 v 21:32 | Karma článku: 15.52 | Přečteno: 496 |

Další články z rubriky Věda

Dana Tenzler

Barvy v kuchyni (3) - přírodní červená

Blíží se Velikonoce. Napadlo vás někdy, čím se vlastně barví velikonoční vajíčka? Jakými přírodními nebo umělými barvivy se dá jídlo barvit dnes a jak tomu bylo v minulosti? (délka blogu 3 min.)

28.3.2024 v 8:00 | Karma článku: 13.23 | Přečteno: 132 | Diskuse

Zdenek Slanina

Problém co začal už Arrhenius: Kysličník uhličitý a doba ledová - a teď i sopečné aktivity

Už S. Arrhenius řešil vztah obsahu CO2 v atmosféře i k době ledové. Tehdy hlavně ukázal, že jeho navyšování v atmosféře povede k nárůstu její teploty. Nyní výzkumy z univerzity v Sydney ukazují na roli sopek v nástupu ochlazování.

26.3.2024 v 5:22 | Karma článku: 25.00 | Přečteno: 520 |

Martin Tuma

Berte Viagru, dokud si na to vzpomenete

Rozsáhlá studie odhalila významné snížení výskytu Alzheimerovi nemoci u pravidelkných uživatelů Viagry

25.3.2024 v 14:17 | Karma článku: 13.60 | Přečteno: 303 | Diskuse

Dana Tenzler

Barvy v kuchyni (2) - průmyslová žlutá

Blíží se Velikonoce. Napadlo vás někdy, čím se vlastně barví velikonoční vajíčka? Jakými přírodními nebo umělými barvivy se dá jídlo barvit dnes a jak tomu bylo v minulosti? (délka blogu 3 min.)

25.3.2024 v 8:00 | Karma článku: 14.44 | Přečteno: 189 | Diskuse

Dana Tenzler

Barvy v kuchyni (1) - přírodní žlutá

Blíží se Velikonoce. Napadlo vás někdy, čím se vlastně barví velikonoční vajíčka? Jakými přírodními barvivy se dá jídlo barvit dnes a jak tomu bylo v minulosti? První díl seriálu o barvách.

21.3.2024 v 8:00 | Karma článku: 18.12 | Přečteno: 294 | Diskuse
Počet článků 36 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 478

Jsem člověk, který relaxuje psaním; víc o mně není potřeba vědět.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...