Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O paradigmatu nejnovějších dějin - Nadhled jako předpoklad pro kritické myšlení

7. 10. 2016 15:29:13
Celý název eseje uvádím v textu. Možná se někomu bude zdát tato práce poněkud provokativní, ale jedná se pouze o můj názor.

Nadhled jako předpoklad pro kritické myšlení v nejnovějších dějinách

Toto pojednání pojmu poněkud netradičně. Doposud jsem pouze pojmenovával jevy související s historií a nezavedl čtenáře na výpravu do mých vlastních idejí, proto jsem se rozhodl učinit výjimku. Budu se zaobírat jevem, kterému musí, podle mého názoru, porozumět každý historik nejnovějších dějin. Tento jev jsem definoval jako nadhled.

Ještě než započnu brouzdat v toku mých myšlenek, tak si ještě dovolím popsat dva příklady, kdy badatel dějin přítomnosti nemá vytvořen dostatečný nadhled, což má za následek jednostranné vidění světa. Na následujících řádcích popíši názory historiků na nedávné historické události. Jedná se o veřejné výroky, nepopisuji žádnou historickou studii, proto je budu anonymizovat. Nechci je totiž očerňovat. Historikovi soudobých dějin a dějin přítomnosti je tahle vlastnost cizí, ale chci pouze poukázat na chyby při nazírání na dějinné události v podoboru nejnovějších dějin.[1] Následující příklady budou zde ukázány zejména proto, abych ukázal rozdíl mezi mnou vytvořeným paradigmatem nejnovějších dějin a přístupem „klasických historiků“ k různým historickým skutečnostem.

První výrok badatele tohoto dějinného údobí byl pronesen v roce 2011, v rámci novinářského článku, který se zaobíral, zda je vhodné, aby se stal Petr Dvořák generálním ředitelem veřejnoprávní televize, protože krátce před sametovou revolucí vstoupil do KSČ: „Je to spíše morální otázka, svědčí to o jeho, dejme tomu, rozhledu či morálním profilu. [...] Lustrační zákon pamatuje jen na výraznější případy spolupráce. Tohle je opravdu spíše morální záležitost, to nepřísluší hodnotit historikům, ale Radě ČT. Kdybych v ní seděl, tak by mně to vadilo.“

Ponechám stranou význam slova hodnotit, který soudí chování jiného člověka. Chápu dokonce, že onoho historika pobuřoval vstup generálního ředitele České televize (do této funkce nastoupil v roce 2011) do komunistické strany před 17. listopadem 1989. Proč však zastává nesnášenlivé stanovisko vůči člověku, který před rokem 1989 učinil určitý „poklesek“, ještě v dnešní době,[2] můžeme pochopit z jeho dějin přítomnosti, poněvadž v období listopadových nepokojů mu bylo přibližně 16 a půl let. Sametová revoluce se odehrála během jeho dějin přítomnosti. Vnímal tedy, jak fungovala společnost v tomto období. Chování mocenského aparátu jej muselo velice pobuřovat. Zde pouze předjímám, ale pokud se budeme dál pídit i po jeho bibliografii, tak musíme si uvědomit, že jeho profesní zaměření sleduje zejména dějiny odboje a opozice proti komunistickému režimu. Pravděpodobně i ona odborná zakonzervovanost se jistě projevuje v jednostranném výkladu dějin. Tímto jsem definoval jeho hlavní badatelské pochybení. Tomuto historikovi chybí nadhled.

Další historik pro změnu v České televizi pronesl následující úryvek vztahující se ke zrušení lustračního zákona: „Pokud bychom zrušili lustrační zákon a otevřeli cestu konfidentům minulého režimu zpět do vysokých funkcí, museli bychom si položit otázku, kdo vlastně vyhrál sametovou revoluci.“

Tento výrok, který považuji za chybný, pronesl historik, jenž se zaobírá nejnovějšími dějinami. Otázku bychom si měli položit jinak. Nejedná se tady o to, kdo vyhrál. Vyhrát můžete fotbalový zápas, anebo stát na straně vítězných mocností za druhé světové války. My jsme však jeden národ žijící v jednom státě, který spolu musí umět vycházet, rozvíjet vztahy a, jak při určitém výzkumu trefně poznamenal jeden můj narátor, musí umět koexistovat. Rozdělení na vítěze a poražené je jistým druhem ostrakizace, díky níž se však odkláníme od mnohem důležitější otázky: jak by mělo vypadat ono vyrovnání se s minulostí? Žádné vypovězení určité subkultury ze společnosti či boj proti pomyslným politickým mrtvolám nepomůže, naopak trpělivé a etické bádání s narátory, odhalení mentality lidí, nám může pomoci ve vyrovnání se s naší nedávnou minulostí, i proto jsou nejnovější dějiny nejdůležitějším historickým údobím, protože se z něho učíme o přímých prožitcích nás i našich blízkých. Autorovo vědecké pochybení opět tkví v dějinách přítomnosti, jelikož je to muž, který se přímo účastnil sametové revoluce na straně stávkujících studentů, a posléze se zabýval především historií StB. Takovýto historik si jenom těžko vytvoří interpretační narativ, který by jej naučil nadhledu a objektivitě. Jeho úzká specializace a přímá historická zkušenost mu nedovolila, aby si vytvořil nadhled.

Musím zde ještě vložit menší doušku, protože kdybych toto sdělení vložil do poznámky, tak to hodně čtenářů přeskočí. Ačkoliv považuji takovéto vystupování na veřejnosti za historikovu chybu, není to primárně přečin samotného historika, jelikož ho k nadhledu nikdy nikdo nevychoval. Naopak respektuju tyto názory jako svébytný přístup k historii, jenž je ovlivněn danou dobou, ale dovoluji si upozornit, že je nutno takovýto dogmatický interpretační narativ přenechat pamětníkům a historik, ač pamětník, by se od něho měl oprostit.

Pokud jsem v jedné z předcházejících eseji zmínil, že historik píše na pozadí své doby, tak to musíme respektovat a ve svých knihách reflektovat. Kronikář Kosmas si toto též uvědomoval, když sepisoval svou kroniku. Dušan Třeštík v rozboru této neobyčejné středověké osoby poukázal na fakt, že se v jeho přístupu k lidem vyskytoval jistý nacionalismu a nevraživost vůči Germáncům, avšak vůči svému nadřízenému biskupu Heřmanovi, jenž byl tohoto původu, se projevoval velmi vlídně. Ve své kronice tak zohlednil své dějiny přítomnosti. Diplomaticky vůči biskupovi Heřmanovi vystupoval, protože ona doba, byla prezentována pouze duchovenstvem i knížetem s jeho nejbližším okolím. Musel tak přemýšlet, komu vlastně dějiny píše.[3] Já jsem již definoval v jedné předcházející eseji Není historie jako historie, že naše doba se vyznačuje demokratizací, což znamená, že dějiny jsou určeny všem. Existuje mnoho interpretačních narativů, z čehož plyne, že musíme najít průsečík názorů. Pokud bychom tak nekonali, jednali bychom z pozice soudců a soud z logiky věci definuje nejen dobro, ale i zlo, avšak my si musíme uvědomit, že co je dobré pro jednoho, nemusí být dobré pro druhého. Zamysleme se nad klasickým příkladem ze současné doby, který bude moci třeba historik později rozebrat v nějaké studii: ve vládě se v nedávné době schylovalo ke střetu o to, zdali by měli lidé odvádět různě vysoké sociální pojištění podle toho, kolik vychovávají dětí.[4] Pokud bychom využívali orálně-historického rozhovoru, zjistili bychom, že rodiny by tento krok vítaly, ale lidé, kteří si budují kariéru a jsou tzv. „singl“ by museli řešit vyšší odvody. Pokud by se tento zákon uvedl do praxe, tak interpretační narativ historika bude odvislý od jeho dějin přítomnosti. Jakmile by přistupoval k této problematice, jako výše zmíněný historik k obsazení křesla generálního ředitele ČT, tak by interpretoval ideologicky, protože by viděl jenom jednu stranu mince. Stal by se tak sociologem, který přemýšlí nad danou společenskou situací, jak by se mohla zlepšit, anebo se stane ekonomem, jenž potřebuje ideologickou podporu vlády pro svou myšlenku. Takové jednání se neslučuje s chováním historika nejnovějších dějin. On naopak musí vidět obě strany a vysvětlit, proč se různé jevy udály a z čeho pramenily.[5]

Někteří historici sami, aniž by si to uvědomovali, volají po nadhledu. Historik a archivář Jiří Křesťan ve své knize Případ Václava Talicha: k problému národní očisty a českého heroismu nabádá badatele, aby vstoupili do vod životopisných vyprávění druhé světové války a pokusili se pochopit jednání obyvatel v té době. Díky pramenům bychom tak zjistili, že nic není černobílé. Podle Křesťana nám jistá dávka empatie a vcítění se do člověka oné doby může pomoci se zamyslet, jak bychom se chovali, zkrátka abychom konfrontovali sami sebe s minulostí. Jiří Křesťan tak vlastně požaduje, aby si historik vytvořil nadhled pomocí studia lidských osudů druhé světové války, čímž by pěstoval svoje kritické myšlení.[6] Jenže tato doba je tak vzdálená, že si z ní nadhled na současné dění nevytvoříme, naopak zůstaneme uzavřeni v dané době. Můžeme tak sklouznout k neobjektivní obraně dané problematiky, kterou ve vědecké práci řešíme. Historik nejnovějších dějin musí provést obrácený úkon, aby měl respekt k soudobým dějinám a dějinám přítomnosti. Musí se naučit nadhledu v době, v níž žije, jelikož ono dění se ho přímo dotýká. Pokud byste vedli rozhovor s historikem Miroslavem Vaňkem, tak vám pravděpodobně řekne, že velmi rád chodil mezi lidi a naslouchal jejich vyprávění, než by chodil do archivu. Tento akademický pracovník se narodil v roce 1961. On sám píše období, pro něhož se vžil termín normalizace, v němž se pro něho lámou soudobé dějiny v dějiny přítomnosti. Ve svých hodinách se snaží poukázat na tuto dobu na základě plurality interpretačních narativů, protože nenavštěvoval jenom archivy, ale vytvořil i mnoho rozhovorů s různými lidmi, ať se jedná o komunisty, obyčejné lidi či zástupce disentu. Vedl s nimi rozpravy, aby následně mohl vytvořit interpretační narativ, který bude demokratický. Kouzlo jeho přístupu k dějinám tkví právě v zachycení různých interpretačních narativů na dobu, v níž žije. Můj přístup k historii se vykrystalizoval právě na mezilidských vztazích a otevřenosti. Při přímé volbě prezidenta jsem naslouchal zarytým odpůrcům Miloše Zemana, ale i Karla Schwarzenberga. Vedl jsem dlouhé hodiny dialogy s ekology o tragickém dopadu prolomení těžebních limitů v severních Čechách, avšak na druhé straně jsem paralelně vedl diskusi se sympatizanty takovéhoto rozhodnutí. Úkolem historika nejnovějších dějin je vidět a respektovat názory rozličných interpretačních narativů. Nechám promluvit nyní Alessandra Portelliho, jenž výstižně definoval, proč je důležitý respekt k různým interpretačním narativům: „Nemůžeme akceptovat hegemonický diktát, který říká, že některé věci musí být zapomenuty nebo – alespoň – na ně musí být vzpomínáno jistým způsobem, a ne jinak, protože to je ‚špatně‘. Tento princip byl typický pro diktátorské režimy, bohužel se však zdá, že takzvané demokracie čím dál víc upadají do stejného nedemokratického zvyku.“[7]

Historik, aby tedy nedopustil jistý hegemonický diktát, musí přistoupit k vytvoření fenoménu nadhledu. On je totiž nadhled důležitý pro vytvoření kritického myšlení v nejnovějších dějinách. Kdybychom si ho nevytvořili, tak se potom dočkáme bizarních prací, jako například byla publikace Američané v západních Čechách v roce 1945 od historiků Karla Bartoška a jeho jmenovce Pichlíka.[8] Oba autoři se během popisu činnosti Američanů v západních Čechách dokázali odpoutat nejen od regionu, ale i doby, jež popisují, když využili komparativní metody, aby ukázali, že americké bombardování západních Čech mělo stejně hrůzný ráz jako „teroristické bombardování korejské země, bestiální vraždění korejských pracujících bombami i střelbou z palubních zbraní a hlavně hrůzná odhalení zárodků smrtelných nemocí americkými letci, o bakteriologické válce amerických imperialistů – to vše denně ukazuje miliónům lidí na celém světě bestiální tvář zvrhlých vrahů, amerických nepřátel lidstva.“[9] Projevily se zde opět dějiny přítomnosti, jež nejlépe definoval historik Vítězslav Sommer, jelikož velmi dobře poznamenal, že v této práci se odhaloval vnější a vnitřní nepřítel komunismu. Tato knížka obsahovala významný prvek stalinistického myšlení, jenž byl v ostatních historiografických textech stranické historiografie zakladatelského období takřka nepřítomný – odsouzení západní kultury a s ní spojeného životního stylu.[10] Tyto myšlenky nejlépe demonstruje konec celé této publikace historiků stalinistického období: „Bylo by naivní myslet si, že američtí imperialisté po roce 1945 změní v poměru k Československu kurs své politiky. Že najednou přestanou s úsilím udělat z Československa svého vasala...“[11] Respektuji dobu, v níž kniha Bartošky a Pichlíka byla napsána, ale pro naše poučení do budoucnosti, jak bychom měli tvořit historické práce, řekněme, v čem je zásadní pochybení: kniha nerespektuje rozdílnost interpretačních narativů a je zcela poplatná hegemonickému diktátu, a proto je pro utvoření kritického myšlení nezbytný nadhled, jelikož ten se z hegemonického diktátu snaží odpoutat.[12]

Pokud přijmeme za fakt, že každý student přichází na vysokou školu s již uceleným míněním o světě, tak se musí naučit respektovat různé názory během svých dějin přítomnosti. K tomu může posloužit speciální dvousemestrální seminář. V prvním se studenti seznámí, jaké jsou základní aspekty nejnovějších dějin a naučí se analyzovat sami sebe.[13] Osvojí si tak teorii a budou přitom sledovat přístupy historiků k výzkumné látce.[14] Historik nejnovějších dějin se jim bude snažit vyložit různé interpretační narativy svých kolegů a v čem je jejich specifikum. V průběhu semestru potom studenti odevzdají vlastní analýzu svých dějin přítomnosti, o nichž budou následně diskutovat. Následující semestr absolvují seminář, při němž aktivně využijí orální historii. Vydají se do terénu, kde získají orálně-historické rozhovory speciálně koncipované pro tento předmět. Student tedy vytvoří rozhovor složený ze dvou částí. První interview koncipuje jako biografické vyprávění narátora, aby pochopil kořeny jeho interpretačního narativu. Při druhém rozhovoru se již zeptá na určité otázky, které v dnešní době nejvíce rezonují společností (například by narátor musel odpovědět na otázku, jaký názor zastává na otázku emigrace). V následujících hodinách představí studenti stručný nástin života osoby, kterou vyzpovídali, a její interpretační narativ. Následně se povede s vyučujícím moderovaná diskuse. Důležitým předpokladem pro efektivnost takového předmětu je rozmanitost, při níž by studenti nesměli vyhledat člověka z jejich subkultury, tím je míněno studentstvo, ale museli by vyslechnout člověka z jiné sociální sféry, aby dokázali vidět pluralitu názorů. Pokusí se tak vytvořit nadhled. Pokud si tohle uvědomíme a budeme respektovat, rozvineme kritické historické myšlení nejnovějších dějin, po němž volal i můj vedoucí diplomové práce (sám zastával názor, že někteří historici mají problém s kritickou analýzou pramenů), protože to se snaží eliminovat Portelliho „hegemonický diktát“ na výklad dějin pamětníků.

[1] Proč by se měl člověk pokusit anonymizovat, vysvětluji více v eseji Etika nejnovějších dějin.

[2] Musíme si uvědomit, že to je jenom hodnotový soud historika, kde neproběhla žádná analýza či relevantní výzkum. Hodnotová maxima má navíc každý člověk rozdílné. Jeden člověk je materialista, a tak pokud onen ředitel jednal proto, aby mohl třeba studovat oblíbený obor, tak jeho chování dokáže pochopit. Jiná lidská bytost je pro změnu duchovně založená a nikdy by třeba kvůli víře do strany nevstoupila, takže nedokáže pochopit či omluvit chování toho ředitele. Skutečný historik nejnovějších dějin by se tak pídil po dějinách přítomnosti onoho ředitele, aby zjistil, proč tak učinil, nebo měl říci: „Jestli chci dát odbornou odpověď, musel bych utvořit výzkum.“ Umíte si například představit, že by doktor diagnostikoval a léčil onemocnění, ačkoliv pacienta nikdy neviděl? Já tedy ne.

[3] Třeštík, D.: Kosmas. Praha 1972, s. 50-57.

[4] Kopecký, J.: Kolik dětí máš, takové budou tvé odvody, navrhuje Marksová. Babiš je proti. In: Idnes [online]. [cit. 2016-09-15]. Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/kolik-deti-mas-takove-budou-odvody-navrhuje-marksova-babis-je-proti-1pq-/domaci.aspx?c=A160204_154814_domaci_kop

[5] Více tuto problematiku rozebírám v eseji Postavení nejnovějších dějin ve vědeckém systému.

[6] Dalším historikem, který tuto problematiku nakousl byl Vilém Prečan ve své brožůrce Novoroční filipika 1995: disent a Charta 77 v pojetí Milana Otáhala. Ve své kritice Otáhalovy knihy Opozice, moc a společnost bojoval za to, aby historici respektovali lidské jednání a přistupovali s pokorou vůči lidem z nedávné doby a dilematům, jímž se museli vystavit. Tomuto náhledu se přiklonil proto, že Otáhal ve svém popisu využil příliš apriorních soudů proti aktivitám Charty 77. Otáhalův náhled na dějiny tento historik definoval tak, že historik již má koncepci ideálního průběhu daných událostí a podle toho rozdává známky. Prečan, V.: Novoroční filipika 1995: disent a Charta 77 v pojetí Milana Otáhala. Praha 1995, s. 16.

[7] Houda, P.:Disidentské příběhy nejsou pravdivější než jiné. In: Česká pozice [online]. [cit. 2016-09-15]. Dostupné z: http://ceskapozice.lidovky.cz/disidentske-pribehy-nejsou-pravdivejsi-nez-jine-f64-/tema.aspx?c=A150930_174555_pozice-tema_lube.

[8] Barotšek, K. Pichlík, K.: Američané v západních Čechách v roce 1945. Praha 1953.

[9] Barotšek, K. Pichlík, K.: l. c., s. 56.

[10] Sommer, V.: Angažované dějepisectví: stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem (1950-1970). Praha 2011, s. 128.

[11] Bartošek, K. Pichlík, K.: l. c., s. 215.

[12] Jestli jsme si řekli, že interpretační narativ respektujeme kvůli době, v níž vznikal, můžeme knize Američané v západních Čechách v roce 1945 vytknout, že autoři velmi málo využívají poznámkového aparátu, a proto se i ve čtenáři umocní pocit z tendenčně psané publikace.

[13] O tomto se rozepíši ovšem v eseji Postava historika nejnovějších dějin, poněvadž v ní budu analyzovat historika jako bytost, jež působí na historickou práci.

[14] Moc bych si přál, kdyby historici nejnovějších dějin započali analyzovat i svoje dějiny přítomnosti, díky čemuž by ukázali determinanty, jež působily na vědce při výzkumu.

Autor: Jan Zerbst | pátek 7.10.2016 15:29 | karma článku: 11.02 | přečteno: 149x

Další články blogera

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 2. jednání / 1. - 3. obraz

Kurt Gemeier započíná vykládat vyšetřovateli další část svého příběhu, možná se chce ospravedlnit, protože unesená holčička je židovského původu a major Kämpf má eminentní zájem na její záchraně. Délka textu je cca 8 minut.

10.10.2017 v 7:26 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 32 |

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 16. - 17. obraz

Vojáci po celodenních popravách zahání únavu opět alkoholem v hospodě. Farář Benedykt vtrhne rozhněván do kanceláře velitele Kämpfa. Délka tohoto textu je cca 6 minut.

2.10.2017 v 10:02 | Karma článku: 3.88 | Přečteno: 106 |

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 13. - 15. obraz

Prohlubují se rozpory mezi Kämpfem a Dahlmeierem. Příjezd opilé jednotky Trawniků problém s popravami nevyřeší, naopak se prohloubí šikana Židů a policisté musí opět nastoupit do čety lidského zatracení. Délka textu je cca 8 min.

28.9.2017 v 9:10 | Karma článku: 4.71 | Přečteno: 76 |

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 11. - 12. obraz

Velitel Kämpf musí přistoupit na nový plán poprav, zatímco Kurt Gemeier se musí vyrovnat s tím, že poprvé vraždil. Délka tohoto textu je cca 8 minut.

19.9.2017 v 7:05 | Karma článku: 4.90 | Přečteno: 89 |

Další články z rubriky Věda

Dana Tenzler

Tajemství alchymistů – jak vzniká zlato (vesmírná alchymie 6/6)

Poslední nahlédnutí do tyglíku, ve kterém se vaří přísady pro celý vesmír. Vznik těžkých prvků – mezi nimi i zlata nebo uranu – nebyl žádnou náhodou. (délka blogu 8 min.)

16.11.2017 v 8:00 | Karma článku: 21.07 | Přečteno: 411 | Diskuse

Jan Švadlenka

Polemika s panem Kapolkou o evoluci aneb ukázka dezinformace - část III.

V tomto článku hodlám ukončit svou polemiku s panem Kapolkou. Uvedu argumenty svědčící pro evoluci a v závěru vysvětlím, v čem spočívá ona dezinformace, která se prolínala všemi jeho články.

16.11.2017 v 0:07 | Karma článku: 17.38 | Přečteno: 440 | Diskuse

Jan Fikáček

Je filosofie mrtvá, jak tvrdí Hawking?

Někteří špičkoví fyzici dnes pohrdlivě shlížejí na filosofii a třeba slavný Hawking prohlašuje, že filosofie je mrtvá. Ano, filosofie je oproti fyzice podnik poměrně nejistý, nemá spolehlivost podepřenou experimenty.

15.11.2017 v 9:12 | Karma článku: 21.17 | Přečteno: 615 | Diskuse

Karel Wágner

Čtyřrozměrný model života

Zaujalo mne další Matykání z blogu Jana Řeháčka, kde se na úvod čtenářů zeptal, zda nechtějí vyhrát milión dolarů?

14.11.2017 v 9:09 | Karma článku: 15.59 | Přečteno: 505 | Diskuse

Robert Brinda

Vznik vesmíru a singularita.

Doufám, že paní Dana Tenzler nečte články v Epochaplus, protože nad článkem na téma, uvedeném v nadpisu, by ji musela klepnout Pepka.

13.11.2017 v 17:10 | Karma článku: 14.05 | Přečteno: 533 | Diskuse
Počet článků 44 Celková karma 4.37 Průměrná čtenost 210

Jsem člověk, který relaxuje psaním; víc o mně není potřeba vědět.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.