O paradigmatu nejnovějších dějin - Etický rozměr v práci historika nejnovějších dějin

14. 10. 2016 6:31:52
Pokud jsem rozebral v minulé eseji kritické myšlení a nadhled, tak se musíme i zamyslet nad hodnotovými maximy historika nejnovějších dějin.

Mnoho čtenářů nyní jistě napadne, že řešit otázku etiky není v historickém oboru důležité, poněvadž existují dva zákony, které dostatečně ošetřují ochranu osob před veřejnou hanou. Tyto zákony se nazývají Zákon o ochraně osobních údajů a Zákon o archivnictví a spisové službě. Prvně jmenovaný zákon zaručuje právo na ochranu občana před neoprávněným zasahováním do jeho soukromého života, či před zneužitím jeho osobních údajů, jež zaručuje Listina základních práv a svobod. Druhý zmíněný zákon naopak popisuje, jak pracovat s archivním materiálem, u něhož běží třicetiletá lhůta na otevření archivů pro badatele. Já ovšem následující řádky budu věnovat etice, která není ovlivněna zákonem, ale našimi hodnotovými maximy, které by měly být přirozené pro historika nejnovějších dějin. Nakonec jsem se o našich morálních hodnotách zmínil i v předcházející eseji zabývající se kritickým myšlením.

V následujícím pojednání se budu tedy zabývat možností, jestli je důležité brát ohled na etické principy během bádání o tématu zaobírajícím se nejnovějšími dějinami. Pokud se budeme dále držet rozdělení na historiky nejnovějších dějin a „klasické historiky“, zjistíme, že každý badatel je vystaven zcela rozdílnému přístupu k našemu objektu zájmu, člověku. Pro „klasického historika“ je jeho subjekt zájmu již mrtev a pamětníci, v tomto případě například přímí rodinní příslušníci, již nežijí, kdežto historik nejnovějších dějin musí počítat s prostou skutečností: objekt jeho zájmu ještě žije nebo alespoň jeho příbuzní, kteří mají vlastní interpretační narativ na historikův badatelský záměr. Pokud historik během bádání zjistí nějaké nepříjemné informace z archivního materiálu, stojí před těžkým rozhodováním. Má vědeckou veřejnost informovat o konkrétních lidech, kteří kdysi ve svém životě učinili poklesek, jenž je v dnešní době nepřípustný, a dehonestovat tak jejich přítomnost? Badatel musí být v tento moment připraven, pokud píše například o soudobých dějinách, že se bude muset vyrovnat s minulostí svého subjektu zájmu, jemuž ještě žijí pamětníci – přímí příbuzní. Ti povětšinou budou nazírat na svého předka pozitivně. Historik pak stojí před nepříjemnou křižovatkou rozhodování, jak má říci příbuzným nepříjemné skutečnosti, pokud se v bádání objeví. Já osobně jsem se s touto skutečností vyrovnával ve své diplomové práci poměrně dlouho. V oné studii jsem mapoval život významného brněnského stavitele Huberta Svobody, jenž byl odsouzen za kolaboraci ke dvěma letům vězení. Stavitelova rodina, s níž jsem spolupracoval, má na svého předka, o němž píši, vytvořený pozitivní pohled, který jsem musel respektovat, pochopit a vyrovnat se s ním. Je podružné, že kontroverzní informace jsem během výzkumu nezjistil. Kdyby se však objevily musel bych se zamyslet, jakým způsobem je prezentovat. Takhle bylo mým úkolem se vypořádat s dvěma tlaky: rodinným interpretačním narativem na stavitele a nebezpečím, že příjmu jejich náhled na jeho život.

Jedním z neduhů historiků zabývajících se nejnovějšími dějinami je soud neboli hodnocení. Zamysleme se tedy, jestli přece jenom kategorický soud, patří do výbavy historika nejnovějších dějin. Na to se naskýtá jednoduchá odpověď: ne. V předcházející eseji o důležitosti vytvoření nadhledu jsem zmínil, že nadhled nám pomáhá vytvořit kritické myšlení, ale nejen to, učí každého z nás, abychom nesoudili, jakým způsobem se subjekty našeho zájmu v nedávné době chovaly, ale pokusili se jeho pohnutky pochopit a zanalyzovat. Pokud totiž historik nejnovějších dějin píšící o dějinách přítomnosti vystaví subjekt svého zájmu negativnímu mravnímu soudu, může ohrozit jeho postavení ve společnosti a zároveň nebude schopen objektivně vysvětlit chování zvoleného subjektu, protože soudí danou problematiku z vlastní perspektivy. Interpretační narativ však bude pro každého rozdílný, neboť pochází z odlišných kořenů. Musíme tedy respektovat existenci demokratického systému, abychom byli schopni reflektovat rozličný interpretační narativ na události, jež nás zajímají.

Přemýšlet o etice je důležité nejen kvůli objektivitě a pochopení chování našich předků v minulosti, ale i z toho důvodu, že jsme se v dané životní situaci neobjevili, a tak nemůžeme hodnotit ani soudit chování lidí v minulosti. Inspiraci k této tezi jsem nalezl na jedné přednášce socioložky Jiřiny Šiklové, jež přednesla posluchačům zajímavý příběh, který by měl být vzorem pro myšlení všech historiků nejnovějších dějin. Já jej nyní ve stručnosti převyprávím.

Seděly čtyři ženy v kavárně Slavia a vedly nezávazný rozhovor, během něhož se objevil před nimi bohatý šejk, který jedné z nich nabídl prsten s drahokamy, jelikož s ní chtěl strávit noc. Ona žena s tímto návrhem souhlasila. Jakmile však odešla, započaly ji zbylé ženy pomlouvat. Nešťastnice si nicméně neuvědomily, že na stejnou otázku nebyly otázány. Chovaly se tedy nespravedlivě vůči své společnici, která podlehla svodům drahého kamínku, poněvadž se neocitly v její situaci.

Pro historika nejnovějších dějin je poučka poněkud jiná, avšak velmi podobná. Nesuď situace, do nichž se dostal subjekt tvého zájmu v soudobých dějinách či v dějinách přítomnosti, protože ses neocitl v jeho situaci a neprožil jeho život. Pokud je tedy důležité, aby se historik vyvaroval soudu, je i stejně důležité, aby svým interpretačním narativem předkládaným společnosti nedehonestoval subjekty, jehož ho zajímají a nehodnotil jejich chování, ale naopak jej pochopil a vysvětlil, co stálo za plentou lidských pohnutek. Jedná se o jeden z dalších důvodů, proč bychom si měli vytvořit nadhled.

Dovolím si nyní rozebrat edici dokumentů Pavla Žáčka Vypovídat pravdu a nic nezamlčet. Jedná se o edici zabývající se protokoly parlamentní vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989. Mně osobně vůbec nevadí, že edice těchto protokolů vyšla a byla představena veřejnosti, dokonce ji vítám, ačkoliv bych si radši přečetl historickou publikaci než pouhou edici dokumentů, jenže tahle práce má jedno obrovské ,,ale“!!! Nachází se zde personifikace osob, které byly vyslýchány. Samozřejmě je jasné, že některé osoby, které byly u výslechu, si dokážeme dosadit jménem, jako kdyby se jednalo například o Miloše Jakeše, jenž působil jako generální tajemník ÚV KSČ v letech 1987–1989, ale zosobnění je v ostrém rozporu se zákonem na ochranu osobních údajů. Autor totiž musí informovat osoby, které jsou v těch dokumentech zmíněny, pro jaký účel budou jejich osobní údaje publikovány. Osobním údajem je pak míněno vše, čím lze danou osobu identifikovat.1 Jaká potom může být složitá identifikace osoby, která se jmenuje například Ing. František Novák a narodil se 15. 5. 1930. Přitom by se tyto dokumenty neměly vůbec objevit na veřejnosti až do roku 2020, jak je psáno ve sbírce zákonů č. 309/2009. Přístupné jsou totiž archiválie starší třiceti let.2 Vydání navíc umožnila tajemná osoba P. Z., která v letech 2009/2010 žádala o vydání kopií materiálu. Přitom nelze říci, že by autor neznal výše zmíněný zákon na ochranu osobních údajů, jen ho podle mého soudu nepřesně interpretoval.3 Vzhledem k tomu, že tento materiál vznikal pomocí vzpomínek a pamětí osob, měli bychom se k nim chovat jako orální historici, kteří by narátorovi měli umožnit vypovídat pod pseudonymem. Historik, tady měl přistoupit k anonymizaci a vytvořit vědeckou analýzu, jelikož vydávání edic není vědecká ani kreativní činnost, která vysvětluje dějinné události, nýbrž popisuje, co je v archivním prameni již napsáno.

Historik nejnovějších dějin musí čelit stejným úskalím jako antropolog, který musí počítat s nejrůznějšími aspekty lidských zkušeností, a navíc musí být také citlivý na různé rozdíly, zájmy a zkušenosti lidí, pročež musí být ochotný pečlivě vážit etická rozhodnutí.4 Stejným způsobem bychom měli přístupovat k historické látce. Je otázkou, jestli autor knížky Vypovídat pravdu a nic nezamlčet bral dostatečné ohledy na dané osoby. Přitom monografie na toto téma je jistě žádoucí. Historik mrtvých pramenů („klasický historik“) si však takové úskalí vůbec neuvědomuje a jeho práce jsou tak tendenční. Přitom stačilo vzít si příklad z knihy Můj děda nebyl nácek, kde všechna jména respondentů byla nahrazena pseudonymy a prameny jsou značeny číslem a písmeny, takže rodiny nelze vystopovat.5 Pavel Žáček se zároveň zastřešoval zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Ten sice říká, že subjekty, které vedou a spravují seznamy a různé evidence obsahující informace, jež jsou na základě zvláštního zákona každému přístupné, a proto jsou tyto subjekty povinni zveřejňovat informace v přehledné formě a způsobem umožňujícím i dálkový přístup. Je otázkou, zdali tyto zmíněné protokoly podléhají zvláštním zákonům.6 Na tuto otázku nechci navíc odpovídat. Chtěl jsem pouze vysvětlit, jakým způsobem se projevuje etické přemýšlení v práci o nejnovějších dějinách. Nicméně tento netaktní přístup k pramenům má ovšem dvě nebezpečí. Za prvé může totiž uvrhnout náš subjekt zájmu do negativního nazírání a za druhé nám uzavře možnost výzkumu, poněvadž si narátoři či pamětníci budou chtít chránit své soukromí. Něco podobného se například stalo profesoru Vaňkovi, který sbíral rozhovory ředitelů předlistopadových podniků, kteří je po revoluci buď privatizovali, nebo zůstali v jejich vedení dál. Rovněž také mluvil s dřívějšími manažery, kteří museli po listopadu 1989 své funkce opustit. Zajímali jej i lidé, kteří působili v podnicích zahraničního obchodu. Bohužel ty nejvyšší špičky, dnešní miliardáři, se jakýmkoliv rozhovorům vyhýbají,7 přestože historik Vaněk přemýšlí nad každým detailem své práce. Jenže proč by měli tito lidé prezentovat své zkušenosti, když existují interpretační narativy, jež jsou netolerantní k minulosti jiných lidí? Pro takové osobnosti je mnohem přínosnější mlčet a chránit sebe i svou rodinu. Přemýšlet tak nad naším chováním je nejen etické vůči subjektu našeho zájmu, ale i z čistě pragmatického hlediska, abychom měli možnost bádat. Toto si ovšem uvědomí buďto orální historik, nebo historik nejnovějších dějin. U Pavla Žáčka se projevují jeho dějiny přítomnosti, poněvadž on sám byl aktivní člen stávkujících studentů během sametové revoluce. Pomyslný sok předlistopadového systému tak vystavil soudu subjekty svého zájmu. Dále je to vědec, který neumí používat metodu orální historie, takže si ani neuvědomuje její výhody a nevýhody. Jedná se tedy o typický příklad „klasického historika“, jenž využívá pouze prameny mrtvé povahy. Takovýto historik se nebude snažit hledat cestu k pochopení různých interpretačních narativů, ale bude se snažit o to, aby hlavně oddělil současnost od minulosti. Je to legitimní náhled na historii i u současných historiků, ale né pro historika vychovaného v podoboru nejnovějších dějin, o němž vám již šestou esej píši. Historik by se tohoto měl vyvarovat, avšak to od něj vyžaduje etiku odpovědnosti, jež je pro člověka možná jen tehdy, je-li doplněna dvěma dalšími bytostně etickými a časovými fenomény: lítostí a odpuštěním. Bez nich si ji smrtelník nemůže dovolit, a i kdyby ji chtěl hlásat, stane se nutně nelidskou karikaturou svobodného jednání – jako v antické tragédii. Ani zločin není věčný, nýbrž se zapomene a vytratí. Sama možnost odpuštění je nezbytnou součástí etiky odpovědnosti – přinejmenším pro konečnou rozumovou bytost.8

Historik nejnovějších dějin má blízko k orálnímu historikovi i historickému antropologovi v jeho přístupu k bádání.9 Samotná orální historie má nezastupitelné místo v badatelské činnosti soudobých dějin a dějin přítomnosti, stala se archeologií lidské duše. Rozdíl mezi orálním historikem a „klasickým historikem“ je zejména v přístupu k pramenům. Orální historik je osoba, jež musí vnímat etické otázky spojené s mezilidskými vztahy. Ve svých rukou třímá osudy pamětníků, kteří mu předali v dobré víře své paměti. Takový badatel musí mít v sobě zabudovaný respekt vůči druhé osobě.10 Dost často vede rozhovor s narátorem, u něhož se dozví pro něj citlivé informace a musí se rozhodnout, jak jej co nejvíce uchránit před negativními dopady, jež budou vyplývat z výzkumu. Základem orální historie je tedy důvěra dvou subjektů, tazatele a narátora. Orální historik má i velmi blízko k psychologovi. Oba dva totiž musí vyslechnout člověka a během hovoru se musí postavit tíživým životním situacím narátora nebo klienta, ať už se jedná například o smrt blízkého či nějaký jiný traumatický zážitek. Určitým způsobem musí dojít ke ztotožnění i pochopení. Není nic horšího, když při rozhovoru tazatel není schopen upozadit vlastní ego a vystupuje z pozice síly. Proto je potřeba si uvědomit, že profesní etika neexistuje nezávisle na člověku – měla by být dobře propojená s naší osobní etikou. Svou osobní etiku tedy musíme podrobně prozkoumat, aby v ní nebyly žádné předsudky, jež by mohly bránit tomu, abychom byli schopni vytvořit si v profesionálních vztazích prosociální výchozí bod s pozitivními úmysly (jedná se o další ukázku interdisciplinarity nejnovějších dějin).11

Podívejme se, jak bychom tedy měli ochránit naše narátory, případně osoby u nichž v archivu nebo na internetu najdeme nepříjemné informace. Musíme prvně vyhodnotit, zdali například při mapování osudu určitého člověka je na místě prezentovat informace, které jsou pro něho příliš osobní. Když jsem psal diplomovou práci o významném brněnském staviteli Hubertu Svobodovi, zmínila se mi jeho rodina o osobních sporech, jež měl s manželkou. Mohl jsem je konkrétně zmínit ve finální studii, ale byla to natolik intimní rodinná záležitost, u níž jsem nezacházel do detailů, přestože se jednalo o soudobé dějiny a samotnou osobu stavitele se to nijak nemohlo dotknout. Uvědomil jsem si, že přímí rodinní pamětníci žijí, a tak jsem ponechal tuto životní zkušenost mimo stránky diplomové práce. Pokud ovšem provádíte výzkum, jenž se zaobírá narací, tedy příběhem, který narátor vypráví, a způsobem, jakým je prezentován, nikoli na faktické a historicky relevantní informace, musíte umět vyložit, proč daný interpretační narativ určitý člověk zastává. Proto by se mělo anonymizovat, poněvadž historik může mít nepříjemný náhled na určitou skupinu, jež analyzuje. Jakmile přistoupí k anonymizaci, vyhne se tak případné společenské dehonestaci svých narátorů. V tomto směru se nejvíce zasazuje o využívání anonymizace mladší generace historických antropologů. Vůdčí osobnost, která se zasazuje o aplikování maxim do historického poznání, je Mgr. Jiří Hlaváček. Jeho etický přístup lze vystopovat například v článku Politické strategie členů zájmových skupin v orálně-historickém výzkumu.12 Tento autor se zabýval interpretačním narativem Vojenského sdružení rehabilitovaných. Kvůli ohledu na etické standardy metody orální historie použil v oné studii pouze iniciály jmen narátorů, které též anonymizoval. Když bych se vrátil ještě k oné edici dokumentů od Pavla Žáčka, plně stačilo, kdyby místo jmen, uvedl pouze funkce, jelikož tak pochopíme, jakým způsobem různé sociální role nahlížely na sametovou revoluci.

Pro funkční budoucnost historika nejnovějších dějin je nezbytně nutné, aby si sám uspořádal archiv orálně-historického pramene, v němž si vytvoří kartotéku, kam napíše jméno narátora a jeho pseudonym, jež pak bude používat ve vědeckých pracích. Měl by tak především učinit, dokud bude jeho respondent živý, poněvadž by ho měl chránit před soudem laické veřejnosti, protože historie, ať se to některým historikům líbí nebo ne, je především pro širokou veřejnost a né pouze pro pár vyvolených.

Přemýšlení o etických zásadách je jednou ze zásadních úloh historika nejnovějších dějin.

Vytvořením této eseje jsem chtěl poskytnout prostor k rozjímání a zamyšlení se nad tím, zdali určité standardy a hodnotová maxima, jež zastupují orální historici nebo psychologové, by neměli být zavedeny do celého podoboru nejnovějších dějin, zejména pak do dějin přítomnosti.

1Zákon o ochraně osobních údajů. In: Zákony ČR [online]. [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: http://www.zakonycr.cz/seznamy/101-2000-sb-zakon-o-ochrane-osobnich-udaju-a-o-zmene-nekterych-zakonu.html

2Předpis 309/2009 Sb. In: Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR [online]. [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=309&r=2009

3 Žáček, P.: Vypovídat pravdu a nic nezamlčet: protokoly parlamentní vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989. Praha 2013, s. 27-28.

4Ethics statement. In: American Anthropological Association [online]. [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: http://ethics.aaanet.org/ethics-statement-0-preamble/

5Kniha s věnovala problematice kolektivní paměti a kolektivního vzpomínání v německých rodinách, jejichž předci byli během druhé světové války nacistických bezpečnostních složek.Welzer, H., Moller, S., Tschuggnall, K.: "Můj děda nebyl nácek": nacismus a holocaust v rodinné paměti. Praha 2010, 208 s.

6Zákon o svobodném přístupu k informacím. In: Ministerstvo kultury [online]. [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=325.

7 Pacner, K.: Zpovídal disidenty i členy ÚV KSČ. Miliardáři s ním mluvit nechtějí. In: Idnes [online]. [cit. 2016-09-15]. Dostupné z: http://technet.idnes.cz/oralni-historie-vanek-0uu-/veda.aspx?c=A131205_122350_veda_mla.

8Sokol, J.: Čas a etika: texty k problému temporality. Praha 1998, s. 27-28.

9Historik nejnovějších dějin je komplexní a měl by absorbovat přednosti orálního historika i historického antropologa. Koneckonců jedná se o badatelské náhledy, jež by měly být součástí historického podoboru nejnovějších dějin.

10 Vaněk, M., Mücke, P., Pelikánová, H.: c. d., s. 153.

11Lindsay, G.: Etika pro evropské psychology. Praha 2010, s. 45.

12Hlaváček, J., Horáková, M.: Politické strategie členů zájmových skupin v orálněhistorickém výzkumu. In: Dějiny – Teorie – Kritika, 2013, 2, s. 243.

Autor: Jan Zerbst | pátek 14.10.2016 6:31 | karma článku: 12.61 | přečteno: 232x

Další články blogera

Jan Zerbst

Historie Putinem zlomená, aneb po stopách historické reality dějin Ukrajiny – 5. část

Důležité informace o tom jak vznikal ukrajinský národ v 19. století, kdy se utvářely evropské národy.

17.3.2022 v 16:05 | Karma článku: 10.30 | Přečteno: 304 |

Jan Zerbst

Historie Putinem zlomená, aneb po stopách historické reality dějin Ukrajiny – část 4.

Dnes vám předestřu pohled na kontroverzní osobu Bohdana Chmelnického, který se postavil proti Polsku, aby skončil v náručí carského Ruska.

9.3.2022 v 12:08 | Karma článku: 10.89 | Přečteno: 343 |

Jan Zerbst

Historie Putinem zlomená, anebo po stopách historické reality dějin Ukrajiny – část 3.

Nyní se zaměřím na dějiny Krymu, jenž je okupován Ruskem od roku 2014, na což civilizovaný svět adekvátně nezareagoval. Tím agresora utvrdil, že může beztrestně zabírat území suverénního státu.

2.3.2022 v 18:47 | Karma článku: 13.81 | Přečteno: 423 |

Jan Zerbst

Historie Putinem zlomená, aneb po stopách historické reality dějin Ukrajiny – část 2.

Když se rozpadla Kyjevská Rus, život se nezastavil. Rozpadla se na velké množství malých knížectví. Je tedy otázkou, zdali Putinův vlhký sen o nároku na Ukrajinu se dá vyčíst v následujícím období tzv. Zlaté hordy.

28.2.2022 v 21:32 | Karma článku: 15.52 | Přečteno: 496 |

Další články z rubriky Věda

Dana Tenzler

Barvy v kuchyni (3) - přírodní červená

Blíží se Velikonoce. Napadlo vás někdy, čím se vlastně barví velikonoční vajíčka? Jakými přírodními nebo umělými barvivy se dá jídlo barvit dnes a jak tomu bylo v minulosti? (délka blogu 3 min.)

28.3.2024 v 8:00 | Karma článku: 13.19 | Přečteno: 130 | Diskuse

Zdenek Slanina

Problém co začal už Arrhenius: Kysličník uhličitý a doba ledová - a teď i sopečné aktivity

Už S. Arrhenius řešil vztah obsahu CO2 v atmosféře i k době ledové. Tehdy hlavně ukázal, že jeho navyšování v atmosféře povede k nárůstu její teploty. Nyní výzkumy z univerzity v Sydney ukazují na roli sopek v nástupu ochlazování.

26.3.2024 v 5:22 | Karma článku: 25.00 | Přečteno: 518 |

Martin Tuma

Berte Viagru, dokud si na to vzpomenete

Rozsáhlá studie odhalila významné snížení výskytu Alzheimerovi nemoci u pravidelkných uživatelů Viagry

25.3.2024 v 14:17 | Karma článku: 13.60 | Přečteno: 303 | Diskuse

Dana Tenzler

Barvy v kuchyni (2) - průmyslová žlutá

Blíží se Velikonoce. Napadlo vás někdy, čím se vlastně barví velikonoční vajíčka? Jakými přírodními nebo umělými barvivy se dá jídlo barvit dnes a jak tomu bylo v minulosti? (délka blogu 3 min.)

25.3.2024 v 8:00 | Karma článku: 14.44 | Přečteno: 189 | Diskuse

Dana Tenzler

Barvy v kuchyni (1) - přírodní žlutá

Blíží se Velikonoce. Napadlo vás někdy, čím se vlastně barví velikonoční vajíčka? Jakými přírodními barvivy se dá jídlo barvit dnes a jak tomu bylo v minulosti? První díl seriálu o barvách.

21.3.2024 v 8:00 | Karma článku: 18.12 | Přečteno: 293 | Diskuse
Počet článků 36 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 478

Jsem člověk, který relaxuje psaním; víc o mně není potřeba vědět.

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...