Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O paradigmatu nejnovějších - Smysl nejnovějších dějin v humanitních a sociálních vědách

10. 11. 2016 19:01:08
Následující řádky budou jistým zobecněným popisem různých vědeckých disciplín, abych ukázal, kde mají své místo nejnovější dějiny.

Tuto esej jsem se rozhodl sepsat ze dvou důvodů. Prvním byl holý fakt, že každá vědecká disciplína potřebuje svoje ukotvení. Musíme ovšem respektovat prostou skutečnost, že nejnovější dějiny jsou svébytným historickým podoborem. Tím druhým byl opět můj kamarád Ondřej Vodička, jenž napsal následující komentář k jedné mé eseji: „Historik, jako každý člověk, je vždy ovlivněn nějakým kulturním zázemím a ideologickým zbarvením, ve kterém vyrostl. Historik by si to měl uvědomit a podle toho se snažit o co největší objektivitu své práce. Uvádět názory obou stran a vyhnout se tomu být soudcem. Četl jsem, že prezident Hoover (myslím) si stěžoval, že potřebuje ekonoma, který by viděl jen na jednu stranu, protože mu všichni říkali: ‚Na jednu stranu..., na druhou stranu...‘ Neměl by takovou bipolaritu zachovat i historik?“

Z těchto dvou prostých důvodů jsem se rozhodl tedy najít postavení nejnovějších dějin v systému vědeckého bádání, protože každá humanitní či sociální věda má svůj specifický pohled i přístup ke zkoumání svých problematik. Vybral jsem si proto obory ekonomie, psychologie, sociologie a etnologie, abych ukázal jedinečnost každého oboru, ale zároveň jejich vzájemnou provázanost. Díky této cestě určím definici pro nejnovější dějiny.

Hned na začátek vysvětlím princip ekonomie, kterou můj myšlenkový souputník zmínil, aby se ukázaly rozdíly mezi tímto oborem a podoborem nejnovějších dějin. Věda zkoumající zákony společenské výroby a rozdělování materiálních statků na různých stupních společenského vývoje je postavená na jiných základech než historie. Už z principu jí můžeme přidělit přídomek ideologická. Ekonomové totiž potřebují prosazovat své myšlenky. Kdyby tak nečinili žádný ekonomický systém by se neudržel při životě. Podívejme se prvně na merkantilismus, který závisel na čtyřech stěžejních zásadách: 1. bohatství země je určeno množstvím drahých kovů v zemi; 2. bohatství se vytváří v obchodních vztazích; 3. cílem obchodní politiky je více vyvážet suroviny než dovážet; 4. ochrana vlastních výrobků. Tento systém, jenž vznikl v 16. a 17. století musel mít podporu absolutistických vládců, aby mohl fungovat delší časový úsek, jinak by jeho životnost skončila hned v zárodku. Jižní Korea zase patřila v roce 1965 mezi nejzaostalejší země světa, jenže tehdejší vojenská vláda přišla s novou ideou, a tak se země založená především na zemědělských zdrojích rozhodla změnit směr ekonomické podpory do ocelárenského sektoru. Tuto změnu měl řídit generál Park Tae-Džoon bez zkušeností s obchodem. Firma LG chtěla v té době původně vstoupit do textilního průmyslu, jenže vláda jim tento úmysl zakázala. Z tohoto korejského projektu vzešly nové (a některé staré) firmy jako Hyundai, POSCO či LG finančně zajištěné. Dali tak základ ekonomicky silnému a stabilnímu národu, přestože podle ekonomické teorie volného trhu by k této události nemělo dojít, jelikož vláda nemůže mít k dispozici tolik informací jako firma, která vstupuje do obchodních transakcí a je ho přímo účastná.1 Šikova tzv. třetí cesta (ekonomická teorie) by nikdy nevešla v život, ačkoliv kořeny tohoto systému se formovaly po celá šedesátá léta, kdyby nepřišlo pražské jaro a Ota Šik nemohl své ideje začít prosazovat v uvolněné atmosféře, jež byla nakloněna novým ekonomickým myšlenkám. Ono reformní, komunistické intermezzo nevydrželo příliš dlouho, z čehož vyplynulo, že politický systém se vrátil zpátky k centrálnímu plánování, který se pak vyučoval na vysokých školách do konce vlády jedné strany.2 Ekonomie jako obor je tedy čistě ideologický prostředek k udržení určitého společenského systému v chodu. Stává se jakýmsi automechanikem, který se stará o to, aby auto najezdilo co nejvíce kilometrů, nebo startovačem nového systému, který má za cíl nahradit dosluhující systém. Nemyslím tyto řádky pejorativně, naopak považuji to za přirozenou a užitečnou funkci ekonomie, bez níž by se společnost uvrhla do anarchie. Historikovi by však tento přístup měl být cizí. Nebudu tvrdit, že historici jednali vždy objektivně, ale teď není mým cílem rozebírat jakékoliv jejich „přečiny“. Vraťme se ale k hledání smyslu historika soudobých dějin a dějin přítomnosti. Ten má především vysvětlovat. Je ale pravdou, že historik zabývající se tímto obdobím se zároveň nedokáže vzdát svých ideologických myšlenek. Proto by měli hledat cestu k pochopení rozličných interpretačních narativů, avšak nutnou podmínkou je nezávislost na mocenském aparátu. Nejnovější dějiny, které se chtějí tvářit jako objektivní a vytvářet legitimizující výklady o národ nebo společnosti, musí být mimo politický proud,3 aby jím nebyly ovlivněny. Daný historik by tak neměl vykládat historické události na základě politické či společenské poptávky, jelikož musí chápat, že v jeho době existuje více interpretačních narativů.

Psychologie je pro změnu obor, jehož středobodem je zkoumání duševních stavů člověka a zákonitostí jejich fungování. Do této kategorie patří všechny varianty psychických jevů, ať už jsou vědomé či nevědomé. Zkraceně to lze napsat tak, že je to věda o psychických procesech lidí i jejich vnějších projevech.4 V knize Emoce a interpersonální vztahy se lze dočíst, jakým způsobem fungují interpersonální vztahy na různých kontinentech, které utvářejí a naplňují sociální podstatu člověka. Emoce provázejí jakoukoli lidskou činnost, z toho důvodu nám mohou napomoci, jak se chovat vůči druhým lidem.5 V eseji Periodizace nejnovějších dějin jsem pro změnu zmiňoval odbornou knihu Marie Vágnerové, která sepsala vědeckou knížku zabývající se vývojem člověka od prenatálního věku až do dospívání. Psychologické bádání je však jenom jednou oblastí této vědy, dalším neodmyslitelným faktorem psychologie jsou psychologické poradny, jež si kladou za cíl ulehčit lidem život po duševní stránce. Český psycholog Jaro Křivohlavý například ve své knize Jak zvládat depresi chtěl lidem pomoci vypořádat se s touto psychickou poruchou. Poskytuje jim tak obranu, aby se do deprese nedostali.6 Psychologie má tak nejen vědecký, ale i preventivní (pomáhat řešit životní nepříjemnosti) charakter.

Historik ovšem nemá zájem na léčení či diagnostikování psychických poruch, ačkoliv nám tento obor může pomoci například při orálně-historických rozhovorech, při nichž můžeme sledovat emoce, změnu tónu hlasu, zkrátka všechny změny psychického stavu narátora, díky čemuž otevřeme nový prostor pro výklad a analýzu vzpomínek našich narátorů.

Kulturní antropologie a etnologie jsou vědy, které se svým badatelským záměrem dosti podobají, alespoň podle Jeana Copanse, který ve své knize Základy antropologie a etnologie tvrdí, že se jedná o příbuzné obory, ne-li vlastně stejné. V anglofonních zemích se užívá termín antropologie a ve frankofonních zemích se zase využívá názvu etnologie. Ve svém textu taky směšuje etnologii a kulturní antropologii v jeden obor. Definovat předmět etnologie podle tohoto autora je nesmírně těžké, můžeme ale říci, že se jedná o studium života určitého etnika, jeho kultury a různorodosti v rámci pracovních i osobních činností. Hledají tak jinakosti nebo jejich identitní formy.7 Za socialistické éry byla etnologie, jejíž oficiální název zněl – etnografie čili národopis, deklarována jako historická disciplína, která se musela distancovat od všech tehdejších „buržoázních“ teorií. Samostatnou subdisciplínu tehdy tvořila folkloristika.8 Například kniha Miroslava Válka Sociokulturní proměny vesnice: moravský venkov na prahu třetího tisíciletí využívá široké palety oborů. Historie prostupuje celou touto knihou a je jedno, jestli řeší dopad kolektivizace na vesnickou společnost nebo jakým způsobem fungovala tradiční rurální společenství.9 Etnologie jako každá jiná vědecká disciplína se bez interdisciplinarity neobejde, jak můžeme vidět na příkladu historie, jenže to není vše, etnologie si rozumí i s ekologií. Toto partnerství se v našich zemích datuje od devadesátých let 20. století. V této době provedl tým krajinných ekologů z Českých Budějovic empirický výzkum mezi soukromými rolníky s cílem zjistit jejich hodnotové postoje v oblasti ekologického vědomí a posoudit jejich význam pro ekologii krajiny.10 Velmi blízko má etnologie i k sociologii, což lze krásně demonstrovat na knize Heleny Kubátové a jejího kolektivu Mezigenerační proměny způsobu života na Hlučínsku. Tato publikace zkoumá způsob života hlučínského mikroregionu. V této knize prováděné pomocí kvalitativního výzkumu provedli autoři rozhovory s třemi generacemi osob a sledovali, jaký má vliv věk ve smyslu fáze životního cyklu, věk ve smyslu biologickém, doba, ve které sbírali data, a doba, v níž byl respondent primárně socializován (autoři zde stanovili tento věk v rozpětí 18. až 20. roku života [pro historiky se jedná o dějiny přítomnosti]).11 Mohli jsme díky tomu zjistit, jakým způsobem se pozměnuje žebříček hodnot u této skupiny obyvatel. Pro příslušníky první sledované generace hlučínských obyvatel (svou primární socializaci prožili krátce po roce 1948) má význam především manuální práce. Jejich životní cesta vycházela z manuálních činností, jež pramenily z historického kontextu. V místních obyvatelích je totiž zakořeněno, že se o ně nikdy stát nepostaral a oni tak museli sami pracovat. V přímém kontrastu je již druhá a třetí generace, která akceptovala urbánní modely života (kvůli tomu ubývá hospodaření pro vlastní potřebu). Současný společenský trend je navíc nutí pracovat ve svém zaměstnání přes svou pracovní dobu.12

Kulturní antropologie či etnologie se tedy zabývá nejen minoritními etniky v určitých lokalitách mimo své území, aby popsali jejich každodennost, ale ve své práci studují i minority žijící na rodném území svého národa a jejich způsob žití a soužití se zbytkem státu. Hojně přitom tato vědecká disciplína využívá interdisciplinarity, jak jsem ukázal na výše zmíněných příkladech.

Sociologie je zase pro změnu vědou, která zkoumá sociální jevy ve společnosti. Nejsnažší je říci, že sociologie sleduje děje mezi lidmi, ale nikoliv v lidech,13 jenže porozumět společnosti není jednoduché, protože se vyvíjí a různými způsoby transformuje. Martin Potůček, vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, si ve své knize Cesta z krize povzdechl: „...podaří-li se něco [o společnosti] uspokojivě a věrohodně vyložit, bývá takový výklad mnohdy zastaralý.“ Tento autor ve své knize reagoval přesně na danou dobu a snažil se odstranit společenské nešvary. Pokouší se diagnostikovat, jestli vliv sociálního státu je pro naší dobu dostačující, nebo by se měl dát větší prostor tzv. Washingtonskému konsenzu.14 Ten lze zjednodušeně vyjádřit tímto sloganem: „Stát je překážkou svobodného podnikání (a tím i blaha společnosti jako celku).“15 Martin Potůček v této útlé knížce chtěl postavit do opozice neoliberální doktrínu a sociální stát, který má vyvažovat nerovnosti, jež vytváří volná ruka trhu. Sociologie je tady úzce spjata nejen s historií, ale i s ekonomií. Na celá 90. léta například tento autor pohlíží velmi skepticky, protože obrovský majetek přecházel z rukou státu do soukromého vlastnictví. Nedostatečný právní rámec privatizace, fungování bank a dalších finančních institucí vedly k masivnímu rozkrádání.16 V rozporu s tímto výkladem je potom vyjádření ekonoma Václava Klause o bezchybnosti privatizace.17 Tento rozpor lze jednoduše vysvětlit. Zatímco Klaus na celé historické údobí pohlíží očima ekonoma, jehož jediným cílem bylo prosazení ekonomických idejí, notabene byl jedním z hlavních představitelů ekonomické polistopadové transformace, Potůček naopak vystupuje v roli sociologa, jehož cílem je na základě znalostí sociologie, historie a ekonomie (musí rozumět transformaci ekonomie i kdy a proč byly vydány různé zákony, které měly negativní dopad na lidský život) léčit „nešťastné kroky pravicových vlád“. Jeho kniha má do jisté míry apologetický charakter, poněvadž brání rodinu či postavení žen na trhu práce. Sociologie má tedy tu výhodu, že musí vycházet z minulosti, protože její teorie jsou aktuální pro danou dobu, a proto se musí neustále aktualizovat. Ivo Možný zase analyzoval funkci rodiny ve své knize Rodina a společnost. V rozsáhlé publikaci se postupně věnoval různým teoriím (zmiňoval se zde i o francouzské historické škole Annales, jelikož důsledně analyzovala rodinu, produkt i hybatele historie každé společnosti),18 aby mohl řešit dílčí problémy, jakým byl sňatkový trh nebo také lásku, ono prchlivé zjevení, po němž touží snad každý z nás. Po zevrubném rozboru rodiny se autor v poslední podkapitole zaměřil na dnešní rodinu. Upozorňoval na fatální dopad dnešní nízké natality (v 90. letech se v průměru rodilo 90 tisíc dětí), které se můžeme bránit jedině politickou podporou rodin s dětmi, anebo přijmout imigranty a vytvořit tak skutečnou multikulturní společnost. Tento plán ovšem podle autora selhává, protože druhé generace imigrantů, kteří se rodí již na hostitelském území, se narodily do vysoké míry komfortu. Nemají tak na rozdíl od svých rodičů pocit vzestupu a jisté vděčnosti za výhody, které život v nové vlasti nabízí.19 V těchto řádcích můžeme přičichnout k určité dávce prognostického parfému. Sociologie se totiž musí postavit výzvám současnosti, aby pomohla společnosti v budoucnosti, avšak daný problém uvidí pouze z jedné strany, jelikož čelí konkrétní výzvě.

Definovat postavení nejnovějších dějin v soustavě věd bude složité. Můžeme však zjistit, že bude tato disciplína ze své podstaty interdisciplinární. Pokud se rozhodneme sepsat v budoucnu rozsáhlejší syntézy o dnešní době, těžko se obejdeme bez pomoci etnologie, která sleduje modely chování a zvyky mikrokulturních společností (například specifikum života na Chodsku). Bude využívat i sociologické výzkumy. Sociolog sbírající tvrdá data pomocí různých dotazníků bude pro historika nejnovějších dějin důležitý například ve chvíli, když se bude zabývat alkoholismem za komunismu (pro dnešní studenty se jedná o soudobé dějiny). Kvalitativní výzkum, konkrétně biografický, je již historiky využíván. Mnou zmíněný obor se bude však od sociologie lišit, poněvadž nebude odpovídat na aktuální otázky a vytvářet prognózy do budoucna. Stejně jako se bude významně diferencovat od ekonomie, jelikož ta se snaží dávat společnosti řád. Historik má naopak především vysvětlovat, proč se určitá událost udála. Pokusit se omezit politický vliv či mesiášský komplex, který nám bude říkat, co bylo zlo nebo dobro. Badatel nám musí vysvětlit, proč se různé situace udály a co stálo za samotným lidským konáním. Jinak by vykládal historické události na základě poptávky, ta je však v demokratické společnosti rozličná. Zmínil jsem i, že oproti psychologovi nemá historik zájem na léčení či diagnostikování psychických jevů, nicméně tento obor mu může pomoci při analýze orálně-historických rozhovorů, kdy budeme při nich sledovat emoce nebo se pokusíme vcítit do narátorových názorů. Historikovi nejnovějších dějin jde zejména o porozumění a respektování daného interpretačního narativu. Oni si to sami uvědomují, proto také žádné psychologické poradenství nenabízejí. Historik nejnovějších dějin by však měl mít i sebereflexi, díký níž si uvědomí, že psát o dějinách přítomnosti ho může zahnat do tenat iracionality a zhoubné jednostrannosti. Dále bych chtěl upozornit, když už jsem definoval historický podobor nejnovějších dějin, abychom nesuplovali cizí obory, naopak v nich hledali inspiraci. Ponechme si též v dějinách přítomnosti určitý časový odstup, abychom dokázali zachytit nestranné svědectví o naší době a nesuplovali jiné obory. Osobně jsem zastánce přibližně 3 až 5 letého odstupu od jisté události, kterou chceme zkoumat. Z historické perspektivy nejnovějších dějin by se dnes dala například sepsat historická práce o přímé volbě prezidenta, která se nám vnesla do paměti zejména zachycením velké vlny emocí. Historik by tak měl vynikající možnost zmapovat, jakým způsobem probíhala. Příprava takové práce zabere přibližně dva roky, což je dostatečná doba, pokud vezmeme v potaz, že přímá volba prezidenta se konala v roce 2013.

Z výše napsaných poznatků a na základě periodizace, kterou jsem učinil v předcházející eseji, mi vychází pro nejnovější dějiny i příhodná definice: Jedná se o interdisciplinární obor využívající poznatků humanitních a sociálních věd k vytvoření celistvého obrazu o skutečnosti, ale i pochopení jejich dílčích jevů, v nedávné minulosti, pro niž ještě žijí pamětníci.

1Chang, J., H.: 23 věcí, které vám neřeknou o kapitalismus. Praha 2013, s. 147-159.

2Šik, O.: Jarní probuzení: iluze a skutečnost. Praha 1990, s. 89-1991.

3Každý člověk má v sobě nějakou vizi světa, kterou si nese ve svém nitru. Historik nejnovějších dějin se jenom těžko bude vzdávat ideologického pohledu, proto se badatel musí naučit nadhledu, aby mohl respektovat různé interpretační narativy, z nichž posléze vytvoří jakýsi univerzální celospolečenský narativ. Více informací o osobě historika se dozvíte v eseji Postava historika v nejnovějších dějinách.

4Vágnerová, M.: Základy psychologie. Praha 2004, s. 9.

5Slaměník, I.: Emoce a interpersonální vztahy. Praha 2011, 208 s.

6Křivohlavý, J.: Jak zvládat depresi. Praha 1997, 125 s.

7Copans, J.: Základy antropologie a etnologie. Praha 2001, s. 18-21.

8Válka, M.: Sociokulturní proměny vesnice: moravský venkov na prahu třetího tisíciletí. Brno 2011, s. 11-12.

9Válka, M.: l. c., s. 95-104.

10Tamtéž, s. 37.

11Kubátová, H. a kol.: Mezigenerační proměny způsobu života na Hlučínsku. Praha 2015, s. 109-110.

12Kubátová, H. a kol.: l. c., s. 194-196.

13Novotná, E.: Základy sociologie. Praha 2008, s. 11.

14Jedná se o desatero hospodářských pravidel, které sepsal ekonom John Williamson roku 1989. Toto desatero mělo představovat pravidla pro pomoc rozvojovým státům. V širším slova smyslu se začal používat pro neoliberalismus.

15Potůček, M.: Cesty z krize. Praha 2011, s. 18.

16Potůček, M.: l. c., s. 68.

17Za privatizací si stojím. Málo jste regulovali. Klaus a Zeman vzpomínali. In: Lidovky [online]. [cit. 2016-09-15]. Dostupné z: http://byznys.lidovky.cz/transformace-ekonomiky-byla-uspechem-shodli-se-klaus-se-zemanem-p85-/statni-pokladna.aspx?c=A141113_160630_statni-pokladna_mmu.

18Možný, I.: Rodina a společnost. Praha 2008, s. 82.

19Možný, I.: l. c., s. 259-281.

Autor: Jan Zerbst | čtvrtek 10.11.2016 19:01 | karma článku: 11.48 | přečteno: 163x

Další články blogera

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 2. jednání / 1. - 3. obraz

Kurt Gemeier započíná vykládat vyšetřovateli další část svého příběhu, možná se chce ospravedlnit, protože unesená holčička je židovského původu a major Kämpf má eminentní zájem na její záchraně. Délka textu je cca 8 minut.

10.10.2017 v 7:26 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 32 |

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 16. - 17. obraz

Vojáci po celodenních popravách zahání únavu opět alkoholem v hospodě. Farář Benedykt vtrhne rozhněván do kanceláře velitele Kämpfa. Délka tohoto textu je cca 6 minut.

2.10.2017 v 10:02 | Karma článku: 3.88 | Přečteno: 106 |

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 13. - 15. obraz

Prohlubují se rozpory mezi Kämpfem a Dahlmeierem. Příjezd opilé jednotky Trawniků problém s popravami nevyřeší, naopak se prohloubí šikana Židů a policisté musí opět nastoupit do čety lidského zatracení. Délka textu je cca 8 min.

28.9.2017 v 9:10 | Karma článku: 4.71 | Přečteno: 76 |

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 11. - 12. obraz

Velitel Kämpf musí přistoupit na nový plán poprav, zatímco Kurt Gemeier se musí vyrovnat s tím, že poprvé vraždil. Délka tohoto textu je cca 8 minut.

19.9.2017 v 7:05 | Karma článku: 4.90 | Přečteno: 89 |

Další články z rubriky Věda

Dana Tenzler

Tajemství alchymistů – jak vzniká zlato (vesmírná alchymie 6/6)

Poslední nahlédnutí do tyglíku, ve kterém se vaří přísady pro celý vesmír. Vznik těžkých prvků – mezi nimi i zlata nebo uranu – nebyl žádnou náhodou. (délka blogu 8 min.)

16.11.2017 v 8:00 | Karma článku: 21.07 | Přečteno: 411 | Diskuse

Jan Švadlenka

Polemika s panem Kapolkou o evoluci aneb ukázka dezinformace - část III.

V tomto článku hodlám ukončit svou polemiku s panem Kapolkou. Uvedu argumenty svědčící pro evoluci a v závěru vysvětlím, v čem spočívá ona dezinformace, která se prolínala všemi jeho články.

16.11.2017 v 0:07 | Karma článku: 17.38 | Přečteno: 440 | Diskuse

Jan Fikáček

Je filosofie mrtvá, jak tvrdí Hawking?

Někteří špičkoví fyzici dnes pohrdlivě shlížejí na filosofii a třeba slavný Hawking prohlašuje, že filosofie je mrtvá. Ano, filosofie je oproti fyzice podnik poměrně nejistý, nemá spolehlivost podepřenou experimenty.

15.11.2017 v 9:12 | Karma článku: 21.17 | Přečteno: 615 | Diskuse

Karel Wágner

Čtyřrozměrný model života

Zaujalo mne další Matykání z blogu Jana Řeháčka, kde se na úvod čtenářů zeptal, zda nechtějí vyhrát milión dolarů?

14.11.2017 v 9:09 | Karma článku: 15.59 | Přečteno: 505 | Diskuse

Robert Brinda

Vznik vesmíru a singularita.

Doufám, že paní Dana Tenzler nečte články v Epochaplus, protože nad článkem na téma, uvedeném v nadpisu, by ji musela klepnout Pepka.

13.11.2017 v 17:10 | Karma článku: 14.05 | Přečteno: 533 | Diskuse
Počet článků 44 Celková karma 4.37 Průměrná čtenost 210

Jsem člověk, který relaxuje psaním; víc o mně není potřeba vědět.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.