Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

O paradigmatu nejnovějších dějin - Kořeny paradigmatu nejnovějších dějin

20. 11. 2016 21:08:05
V této eseji se pokusím rozklíčovat prapůvod mých myšlenek, aby si i prostý čtenář udělal obrázek, jakým způsobem vzniklo paradigma nejnovějších dějin.

V této eseji se pokusím rozklíčovat prapůvod mých myšlenek, aby si i prostý čtenář udělal obrázek, jakým způsobem vzniklo paradigma nejnovějších dějin. Ukáži tak své životní zkušenosti a předparadigmatické vlivy z historického oboru, jež mě donutily se zamýšlet nad dějinami pamětníků. Následující řádky budou tedy jakousi retrospektivní analýzou mé osoby.

Když jsem přemýšlel, odkud mám začít popisovat moje zkušenosti, jež vedly k vytvoření paradigmatu nejnovějších dějin, nebyl to lehký úkol. Formování mého nazírání na dějiny nezapočalo primárně při historickém studiu, nýbrž na pedagogické fakultě. Zde se mi otevřely dveře k definování paradigmatu nejnovějších dějin. Člověk si totiž vyzkouší velké množství nejrůznějších oborů od psychologie po ekologické předměty. Na moji osobu velmi zapůsobil předmět zabývající se speciální pedagogikou. V něm nám vyučující doktorandka předávala své zkušenosti s dětmi, jež mají různé stupně postižení, bylo mi lhostejné, jestli se jednalo o fyzické či duševní postižení. Jakýkoliv limit, jenž jsem mohl i nepřímo prožít, ve mně zanechal hluboký dojem. Když nám posléze školitelka zadala úkol, abychom napsali recenzi na film s tématikou postižených osob, vybral jsem si film Adam. Děj vyprávěl příběh o seznámení muže „trpícího“ Aspergerovým syndromem s dívkou, jež byla čerstvě po rozchodu, a jejich následném milostném vztahu. Režisér tohoto snímku zachytil složitý vztah dvou lidí, z nichž právě muž měl diametrálně odlišný přístup k životu než zbytek společnosti.1 V mém textu můžete spatřit zárodky mého badatelského přístupu, poněvadž i v této práci sleduji, jak se může odlišovat pohled na svět optikou Aspergerova syndromu a lidí, kteří přijímají konvence. Onen Adam byl totiž ve svých názorech upřímně průhledný jak čiré sklo, což se rozcházelo s chováním obyčejného člověka. Velmi mi v myšlenkách utkvěla pasáž, kdy jej jeho pomyslná Eva vzala mezi své přátele na rodinnou oslavu, kde její kamarádka ukazovala pánskému osazenstvu batole. Všichni muži řekli rodičce lhostejným tónem, že to je roztomilé dítě a přitom sledovali televizní obrazovku. Jakmile se ona matka přiblížila k Adamovi, jelikož chtěla slyšet pochvalnou ódu na svou ratolest, on ji odbyl, jelikož dítě pro něho nebylo zajímavé. Žena se urazila a Adamova Eva nevěřícně koukala, proč se její milý tak zachoval. Jejich pohled na jednotlivé životní události byl příliš rozdílný. Pokud se hlouběji zamyslíme nad tímto příběhem a mou zkušeností, budeme moci vidět, jak se mi do života připletl následující jev: každý člověk, jenž sleduje určitou scénu, na ni nahlíží jinou optikou.

Nicméně ačkoliv se mi tento jev objevil před očima již během bakalářského studia, ještě jsem ho nedokázal uplatnit v bakalářské práci, v níž jsem se zabýval systémem evidence nepřátelských osob během tzv. normalizace. O tomto tématu již někteří badatelé2 psali v 90. letech. Já jsem se nicméně znal s představiteli Vojenského sdružení rehabilitovaných, kteří mě již od gymnasiálních let obohacovali svými zkušenostmi z nedávné minulosti. Ti mi předkládali jistý interpretační narativ a stěžovali si, jakým způsobem historici přistupují k této látce. Jejich vyprávění mě nesmírně zaujalo. Rozhodl jsem se tedy o něm psát. Nějak instinktivně jsem se rozhodl využít i pamětníky, jenže tady jsem narazil na své limity bádání. Zkrátka jsem neuměl využít narátory, protože má mysl se soustředila pouze na téma, ale nedostatečně se zaobírala kreativní a vědeckou částí – tvorbou metodologie. Vznikla tak pozitivistická práce, jež nevybočovala ničím výjimečným od jiných studentů, natož historiků. Svou nedokonalost jsem si uvědomoval a toužil jsem se posunout dál. Chtěl jsem se přímo zaobírat nedávnou minulostí, kde bych došel poznání, z čeho pramení lidské pohnutky v dějinách.

V Praze jsem tedy nastoupil cestu, která mě mohla pomoci docílit toho poznání. Stal jsem se studentem tzv. soudobých dějin a orální historie, kde se nám historici snažili ukázat každodennost různých sociálních skupin během dějin pamětníků. Technika vedení orálně-historických rozhovorů mě bavila, ale pořád mi chyběl jistý myšlenkový vstup samotného historika. Byli jsme zejména upozorněni na nejrůznější úskalí, které rozhovor skýtá a na techniku vedení rozhovoru. Bohužel se jednalo pouze o vnější popis. Nutně mi chyběl vnitřní, intelektuální potenciál, který orální historie stále skýtá. Uvedu jeden příklad, kdy autorka nedovedla ukojit mé touhy po poznání. Četl jsem studie z knihy Obyčejní lidé, v níž se jedna kapitola věnovala veřejné angažovanosti osob za komunismu. Různé osoby se vyjadřovaly k akcím Z, činnosti v Revolučním odborovém hnutí (ROH) či Socialistickém svazu mládeže (SSM). Jak to tak bývá, co člověk to jiný názor. Hrozně mě zajímalo, z čeho ty názory na ony akce pocházely. Autorka mi na tuto otázku neodpověděla, jenom popsala, jak lidé prožívali angažované akce a jaké měli o nich smýšlení.3 Mě ovšem zajímalo, proč na to mají oni lidé konkrétní názor či čím mohl být ovlivněn. Z toho důvodu jsem začal hledat kořeny interpretačního narativu, ačkoliv jsem v té době ještě tento fenomén neměl pojmenovaný. Začal jsem se ovšem zajímat, jakým způsobem bych dospěl k odkrytí onoho interpretačního narativu. Jediný výsledek, však byl, že jsem ke všem výpovědím narátorů přístupoval kriticky. Po jedné hodině to již moje spolužačka nevydržela a zeptala se mě, proč vůbec studuji takový obor, když narátorům nevěřím“. Tehdy jsem nedospěl k dokonalé argumentaci. Dnes bych jí řekl, že servilní přejímání myšlenek, jež nám představuje narátor, není věda, nýbrž pouhé novinářské zprostředkování informací. Po vědci se však chce kreativní myšlení, které ovšem u českých historiků postrádám.4

Novou mízu při cestě za definováním paradigmatu nejnovějších dějin, mi poskytl profesor Miroslav Vaněk, jenž si četl moji seminární práci o etice v orálně-historickém bádání, a donutil mě ji odprezentovat na workshopu o orální historii na hradě Sovinci. Tato práce vzbudila u některých přítomných velkou kritiku za můj postoj k historikům a k samotné historii, avšak měla i své zástupce. Viděl jsem tak dva intelektuální tábory s rozdílným názorem. Naučilo mne to vidět, že lidé přijímají jenom to, co se slučuje s jejich myšlenkovým světem. Dnes když si tu práci přečtu, tak ony myšlenky byly řečeny příliš ostře. Můj jazyk byl slovní výzbrojí a nehledal cesty k pochopení. Takovým chováním jsem se odklonil i od svého katolického vyznání, protože jsem neprojevil úctu vůči názoru bližního svého, tak jako se píše v Bibli.5

Mezitím jsem však tvořil svou diplomovou práci, při níž jsem již musel přijít s myšlenkovým konstruktem, jež by měl pomyslnou hlavu i patu. První rozhovor s narátorkou do výzkumu o významném brněnském staviteli Hubertu Svobodovi byl dosti nepovedený, poněvadž jsem se narátorky ptal většinu času jenom na subjekt mého zájmu. V oné době mi přišla do rukou kniha Jana Hendla o kvalitativním výzkumu, jež byla pro nás povinnou četbou. Kapitola o biografickém výzkumu mi podala inspiraci, jakým způsobem bych mohl koncipovat rozhovor.6 Při následných rozhovorech jsem již postupoval zavedeným způsobem, o němž jsem psal v předcházejících esejích. Dále jsem zjistil při četbě sociologických knížek, jež se zabývaly individuální i kolektivní pamětí, že pro historika musí být důležitá epizodická paměť, jelikož v nás zanechává vzpomínky, jímž přiřazujeme důležitost. Bral jsem je jako životní mezníky, které ovlivnily narátora v nazírání na svět. Když jsem konečně přístoupil k analýze, ukázalo se, že všechny zkušenosti nějakým způsobem působily na mé narátory, když si vzpomínali na stavitele Svobodu. Vytvořil jsem tak cestu k rozklíčování interpretačního narativu mých narátorů.

V této době, kdy jsem dospěl k cestě pro identifikování interpretačního narativu, jsem již viděl, že každý člověk (historika nevyjímaje), může mít rozdílný pohled na historii a na svět obecně. Dovolte mi určitý romantický obrat, ale osud mě v té době asi chtěl upozornit, že respekt k různým názorům je základní lidskou vlastností, bez níž se však lidem žije mnohem lépe. Při mé brigádě, kdy jako vedoucí tábora se starám o florbalové děti v obci Miroslav, mě můj kolega Jakub upozornil na problémového chlapce. Během příměstského tábora jsme neustále řešili, jak se onen jedinec chová. Já zastával umírněné stanovisko na chování našeho svěřence a můj kolega radikální, poněvadž žákova kázeň občas pokulhávala. Z mého pohledu svým chováním však ono dítě nevybočovalo z dané laťky, kterou jsme nastavili. Náš rozpor pramenil z dějin přítomnosti. Jakub měl celoroční zkušenost s tímto chlapcem v kroužcích, ale já jej viděl pouze týden o prázdninách, a tak můj náhled byl mírnější. Protože se jednalo (samozřejmě i stále jedná) o mého kamaráda, respektoval jsem jeho názor, jenž pramenil z jeho dějin přítomnosti. Uvědomil jsem si, že bych měl stejně nahlížet na historiky, jejich práci a pamětníky. Definitivně jsem se však naučil respektu k historickým publikacím a informacím v nich obsažených díky knize Vítězslava Sommera Angažované dějepisectví. Tento vědec ukázal, že doba má zásadní vliv na naše publikování. Vnímám tedy historické knihy a vyjádření jako produkt dané doby, který je však potřeba zanalyzovat. Právě z tohoto důvodu jsem neustále vkládal do těchto esejí doušky o mém respektu k dané publikaci jako k svébytnému historickému produktu dané doby.

Otázka autora v historické práci by nikdy nevznikla, kdybych při jedné zkoušce svému profesorovi nesdělil mé dojmy z rozhovorů, jež jsem vedl. Každý rozhovor totiž na historika působí a formuje jeho interpretační narativ. Cítil jsem tísnivé pocity, protože osudy, jež mi narátoři prozradili, byly opravdu strastiplné. Profesor na mě tenkrát nepřítomně pohlížel, možná mě dojisté míry zcela neposlouchal, přesto mi pověděl, že se nikdo nezamýšlí nad postavou historika při orálně-historickém interview. Chtěl jsem se zabývat postavou historika v orální historii, ale byl jsem donucen výroky historiků se zaměřit na postavu historiografa doby nedávno minulé, pro níž ještě žijí pamětníci. Mnoho historických výroků totiž dokázalo pamětníky nadzvednout ze židle a s vědeckými výstupy odborníků kategoricky nesouhlasili. Snažil jsem se tedy definovat samotnou úlohu historika doby nedávno minulé. Bál jsem se ovšem, abych nebyl kategorický vůči jiným historikům, avšak v tu chvíli na mne zapůsobily dva vjemy, jež mě donutily se na badatele dívat jinou optikou.

První příběh se pojí s mým kamarádem Ing. Rostislavem Trochtou, milovníkem přírody a zarytým ekologem. Popíjeli jsme pivo v zakouřené hospodě a rozjímali o životě. Debata padla na otázku prolomení těžebních limitů. Ačkoliv jsem v této otázce jím zcela ovlivněn, rozhodl jsem se zastávat názory lidí jako je současný ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek, jelikož mi předcházející týden vyprávěl v alkoholovém opojení svůj postoj člověk, jehož se prolomení těžebných limitů bytostně týkalo. Objevili jsme se v patové situaci, protože jsme stavěli argumenty, které jsme museli respektovat. Rostislav by si přál, aby se limity neprolomily a zachovaly se pro záchranu přírody. Já mu naopak vysvětlil pohled někoho, kdo by se mohl ocitnout v existenčních problémech. S kamarádem jsme si utvořili názor, že současná věda není schopná se zbavit ideologie, protože vědci se naučí jeden přístup, ale problémy, před něž jsme nuceni se postavit, nás tak dovedou logicky pouze k jednomu úhlu pohledu. Jenomže pokud student se učí a prohlubuje znalosti pouze v jednom oboru nemá vypěstovaný respekt k druhému, neustále se tedy střetávají dva ideologické proudy, které mezi sebou soupeří a mají patent na pravdu. Jenomže pokud je vědec společensky angažovaná osoba, přimyká se k němu mnoho osob, které k němu vzhlíží a zarytě budou tvrdit, že má pravdu, aniž by se zamysleli nad opodstatněním druhých argumentů. Nastala tak pro mne cesta k hledání úlohy historika nejnovějších dějin.

Tato cesta se pojí s druhým vjemem, který se týká teplých jarních dnů a poleháváním v pražských Riegrových sadech, kde jsem hrozně rád sledoval lidi utíkající před shonem velkoměsta do parku a četl literaturu. V těchto místech jsem přečetl knihu esejí Paula Coelha Jako řeka, jež plyne, která je protknutá duchem respektu, odpuštění, víry a lásky. Nebyla esej, jež by ve mně nezanechala hlubokou stopu. Nejvíc jsem se však upnul k jeho proslovu z 21. června 2003 proneseného u Mrtvého moře při setkání státníků, kteří tehdy řešili blízkovýchodní konflikt: „Pro bojovníka světla také neexistuje pesimismus. Jde proti proudu, je-li to nutné; neboť až bude jednou starý a unavený, bude moci říct vnukům, že přišel na svět proto, aby lépe pochopil svého souseda, a ne aby odsuzoval svého bratra.“7 Chápat však neznamená omlouvat případné protiprávní chování v dějinách. Charles Browning citoval ve své předmluvě ke knize Obyčejní muži: 101. záložní policejní prapor a „konečné řešení“ v Polsku (tato kniha popisovala muže, kteří se osobně podíleli na vykonávání milionů poprav během holocaustu.) jednoho z nejpovolanějších, historiografa Marca Blocha, jenž paradoxně zemřel rukou nacistů v koncentračním táboře. Krátce předtím než nadešla jeho poslední chvíle napsal: „Majákem veškerého našeho zkoumání je nakonec jedno jediné slovo: ‚pochopení‘.“8

Samotný historik nejnovějších dějin by tak měl vstoupit na scénu světa jako Coelhův bojovník světla, protože přišel do naší společnosti proto, aby pochopil svého souseda a neodsuzoval svého bratra. Tenkrát tedy pro mne nastala vhodná chvíle pro studium historických přístupů, vědeckých knížek a výroků odborníků k tomu, čemu říkají soudobé dějiny, jelikož jsem již věděl, jakou cestou jít, abych definoval paradigma nejnovějších dějin.

1Zerbst, J: Recenze na film Adam. In: Speciální pedagogika, 2013, 2, s. 186–188.

2Nepíšu zde záměrně vědci, poněvadž se o těchto tématech psalo na počátku 90. let, kdy o nich psali lidé, kteří měli negativní zkušenosti s komunistickým režimem a mnohdy nebyli ani vzděláni v historii.

3Nosková, J.: „Každý se musel nějak společensky uplatňovat.“ Veřejná angažovanost dělníků a příslušníků inteligence v Československu v období tzv. normalizace. In: Obyčejní lidé: pohled do života tzv. mlčící většiny – studie, 2009, s. 212–251.

4Zde se jedná čistě o můj subjektivní názor, a proto chápu, že s ním mnoho lidí nebude souhlasit.

5Velmi insiprativní byl pro mě v tomto směru První list Petrův z Nového zákona. Obracel se tehdy k rozptýleným křesťanům v dnešní Malé Asii. Úkolem listu bylo poskytnout věřícím Boží perspektivu pro pozemský život a poskytnout radu těm, kteří čelil pronásledování. V Petrovi 2, 17 se píše přesně toto: Ke všem lidem mějte úctu, bratrstvo milujte, Boha se bojte, krále ctěte.“ Stamps, D., C.: Studjní bible s výkladovými poznámkami. 2009, s. 2054–2060.

6Hendl, J.: Kvalitativní výzkum. Praha 2005, s. 130–132.

7Coelho, P.: Jako řeka, jež plyne. Praha 2006, s.214–217.

8Browning, Ch., R.: Obyčejní muži: 101. záložní policejní prapor a „konečné řešení“ v Polsku. Praha 2002, s. 14–15.

Autor: Jan Zerbst | neděle 20.11.2016 21:08 | karma článku: 7.38 | přečteno: 196x

Další články blogera

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 2. jednání / 1. - 3. obraz

Kurt Gemeier započíná vykládat vyšetřovateli další část svého příběhu, možná se chce ospravedlnit, protože unesená holčička je židovského původu a major Kämpf má eminentní zájem na její záchraně. Délka textu je cca 8 minut.

10.10.2017 v 7:26 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 32 |

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 16. - 17. obraz

Vojáci po celodenních popravách zahání únavu opět alkoholem v hospodě. Farář Benedykt vtrhne rozhněván do kanceláře velitele Kämpfa. Délka tohoto textu je cca 6 minut.

2.10.2017 v 10:02 | Karma článku: 3.88 | Přečteno: 106 |

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 13. - 15. obraz

Prohlubují se rozpory mezi Kämpfem a Dahlmeierem. Příjezd opilé jednotky Trawniků problém s popravami nevyřeší, naopak se prohloubí šikana Židů a policisté musí opět nastoupit do čety lidského zatracení. Délka textu je cca 8 min.

28.9.2017 v 9:10 | Karma článku: 4.71 | Přečteno: 76 |

Jan Zerbst

Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 11. - 12. obraz

Velitel Kämpf musí přistoupit na nový plán poprav, zatímco Kurt Gemeier se musí vyrovnat s tím, že poprvé vraždil. Délka tohoto textu je cca 8 minut.

19.9.2017 v 7:05 | Karma článku: 4.90 | Přečteno: 89 |

Další články z rubriky Věda

Dana Tenzler

Tajemství alchymistů – jak vzniká zlato (vesmírná alchymie 6/6)

Poslední nahlédnutí do tyglíku, ve kterém se vaří přísady pro celý vesmír. Vznik těžkých prvků – mezi nimi i zlata nebo uranu – nebyl žádnou náhodou. (délka blogu 8 min.)

16.11.2017 v 8:00 | Karma článku: 21.07 | Přečteno: 411 | Diskuse

Jan Švadlenka

Polemika s panem Kapolkou o evoluci aneb ukázka dezinformace - část III.

V tomto článku hodlám ukončit svou polemiku s panem Kapolkou. Uvedu argumenty svědčící pro evoluci a v závěru vysvětlím, v čem spočívá ona dezinformace, která se prolínala všemi jeho články.

16.11.2017 v 0:07 | Karma článku: 17.38 | Přečteno: 440 | Diskuse

Jan Fikáček

Je filosofie mrtvá, jak tvrdí Hawking?

Někteří špičkoví fyzici dnes pohrdlivě shlížejí na filosofii a třeba slavný Hawking prohlašuje, že filosofie je mrtvá. Ano, filosofie je oproti fyzice podnik poměrně nejistý, nemá spolehlivost podepřenou experimenty.

15.11.2017 v 9:12 | Karma článku: 21.17 | Přečteno: 615 | Diskuse

Karel Wágner

Čtyřrozměrný model života

Zaujalo mne další Matykání z blogu Jana Řeháčka, kde se na úvod čtenářů zeptal, zda nechtějí vyhrát milión dolarů?

14.11.2017 v 9:09 | Karma článku: 15.59 | Přečteno: 505 | Diskuse

Robert Brinda

Vznik vesmíru a singularita.

Doufám, že paní Dana Tenzler nečte články v Epochaplus, protože nad článkem na téma, uvedeném v nadpisu, by ji musela klepnout Pepka.

13.11.2017 v 17:10 | Karma článku: 14.05 | Přečteno: 533 | Diskuse
Počet článků 44 Celková karma 4.37 Průměrná čtenost 210

Jsem člověk, který relaxuje psaním; víc o mně není potřeba vědět.



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.