O paradigmatu nejnovějších dějin - Závěrečné slovo

Tyto zveřejněné eseje si daly od prvopočátku za cíl respektovat lidství nabyté životní zkušeností, a možná i proto se snaží porozumět, z čeho pochází historikovy myšlenky. Tímto názorem však mohu rozhněvat odborníky, poněvadž mne můžou obvinit z relativizace historické vědy. Já jsem se nicméně pídil pouze po kritickém stanovení objektivity. Koneckonců jsem sám odhalil čtenáři své životem získané znalosti, jež vedly k vytvoření paradigmatu nejnovějších dějin.

Pro existenci nejnovějších dějin je důležité utvoření funkční periodizace, podle níž historici určují subjekt svého zájmu. Problémem do dnešní doby bylo, že periodizace se utvářela na základě civilizačních rozdílů či předělů,1 a proto jsem hledal cestu pro univerzální periodizaci nejnovějších dějin, která by nebyla závislá na ostrém oddělení minulosti od současnosti. Toto mi poskytla psychologie. Zároveň jsem tak dospěl k Le Goffovu požadavku, aby historie přestala striktně oddělovat minulost od současnosti. Nejnovější dějiny jsou podle mne posledním stadiem dějin, jelikož jsou ohraničeny smrtí posledního pamětníka na určitou událost či dobu a nejnovějším dnem, jež nám přinese budoucnost. Jsou tak dějinami naší současnosti. Po skonu posledního pamětníka na určitou epochu se ona doba stává středobodem „klasické historie“.

Do nejnovějších dějin musí vstoupit identifikace interpretačního narativu jako zcela legitimní prvek historické praxe. Interpretační narativ totiž významně odděluje nejnovější dějiny od „klasické historie“, protože o subjektu našeho zájmu může zasvěceně mluvit nejen historik, ale i pamětník. Pro historika soudobých dějin a dějin přítomnosti musí být přirozený respekt k interpretačnímu narativu pamětníků. Žijeme v demokratické společnosti a jsme povinni vykládat společenské jevy či události na základě znalosti různých interpretačních narativů pamětníků nebo narátorů.2 Z nich pak utvoříme jakýsi univerzální interpretační narativ událostí, jenž nám neříká, jakým způsobem máme na minulost vzpomínat, nýbrž jakým způsobem je vzpomínáno. K tomu si ovšem musíme vytvořit nadhled. Ten nám pomůže zanalyzovat a pochopit různé interpretační narativy. Zároveň nám brání dehonestovat vzpomínky pamětníků, poněvadž si uvědomíme, že jsme daný život neprožili, a proto jej nemůžeme soudit. Historici zabývající se nejnovějšími dějinami však mají problémy analyzovat interpretační narativy pamětníků i narátorů, protože se k němu chovají jako k mrtvému pramenu. Kvůli člověku by tak měla vstoupit do mnou definovaného období psychologie a sociologie, jelikož by suplovaly pomocné vědy historické „klasických historiků“. Oba obory jsou přece jenom v metodologické oblasti daleko před historií, pročež v nich musí hledat historik inspiraci.

Nejnovější dějiny vyžadují též rozdílné nároky na samotnou osobu historika než na badatele jiných epoch. Žádá po něm zejména mnohem větší sebereflexi, protože jediná cesta k objektivitě je odhalit historikovy myšlenkové a hodnotové inspirace. Zodpovědný vědec by se tak měl obnažit laickému čtenáři ze životních zkušeností. Ty utvořily jeho interpretační narativ. Nejnovější dějiny jsou totiž dějinami subjektivity, bez níž by ztratily svůj smysl, jelikož by nám nedokázali odhalit pohnutky našich předků k významným událostem naší historie.

Mnoho exaktních vědců nyní namítne, že kvůli subjektivitě nebudou nejnovější dějiny nikdy skutečnou vědou. Když mě moje milovaná přítelkyně vytáhla na dovolenou do Nízkých Tater, potkal jsem tam studenta 3. lékařské fakulty University Karlovy. Ten neměl humanitní vědy rád, poněvadž si dle něho může v podstatě každý říci, co se mu zamane. Pokusím se nyní na tuto krátkou polemiku budoucího exaktního vědce odpovědět.

Nejnovější dějiny jsou humanitní věda zabývající se lidským chováním a prožíváním v nedávné minulosti. Právě subjektivita nám pomáhá vysvětlit lidské konání, protože jak chcete zabránit zvěrstvům druhé světové války, nežli pochopením vlivů působících na osoby, jež si následně zvolily do čelních pozic státu Adolfa Hitlera. Historiograf by nám měl umět i vysvětlit, jaké pocity měli příslušníci strážních jednotek vykonávajících likvidaci lidí v koncentračních táborech. Takový účel kupříkladu splnila kniha Christophera Browninga Obyčejní lidé: záložní policejní prapor 101 a konečné řešení v Polsku3, jež popisovala řadové vojáky stojící na konci řetězce existencionální pomíjivosti člověka. Jednalo se tedy o osoby, které se podílely na vykonání milionů poprav. Podle Iggerse tato kniha představila tu nejlepší metodu k poznání toho, že masové vraždění bylo pevnou součástí každodenního života nacistických sil rozmístěných v okupované východní Evropě.4 Položme si tedy řečnickou otázku: Můžou exaktní či přírodovědné vědy přinést odpověď na otázku, proč došlo ke zvěrstvům druhé světové války? Na zodpovězení takové otázky jsou však potřeba zcela jiné dovednosti, kterými exaktní vědy neoplývají.5 Humanitní vědy mají svůj smysl a exaktní vědy zase svůj. Neměly by spolu vést válku či na sebe posměšně nahlížet, ale respektovat se a koexistovat.

Dějiny přítomnosti a soudobé dějiny by se tak kvůli svému badatelskému zaměření měly stát učitelkou společnosti, jelikož jejich představitelé, historici, budou trpělivě vysvětlovat, proč naši přímí předci zastávali různé stanoviska na události, jež zažili, a osvětlili tak jejich jednání v klíčových událostech nedávné minulosti.

Apologetický doslov

Někomu se může zdát počet publikovaných esejí nedostatečný. Do jisté míry má i pravdu. Při rozhodování, jakou bude mít tento celek finální podobu, jsem se rozhodl nevložit tři eseje. První se zabývala kritickou analýzou textu, jíž píše historik. Druhá naopak osvětlovala rozdíl mezi orálním historikem a novinářem. Poslední esej jsem nevložil do tohoto celku, poněvadž pro ni nenastala nejvhodnější doba. Nazývá se Výchova historika nejnovějších dějin. Popisovala podobu vzdělávacího systému, jež má formovat historika na vysoké škole. Zatímco první dvě eseje jsou příliš úzce profilově zaměřené a do textu mi obsahově nepřišly vhodné, u třetí eseje jsem dostal strach ji odprezentovat. Obsah tohoto textu je minimálně kontroverzní. Možná nějakému člověku přijde takovýto přístup hloupý, ale po četbě Kuhnovy knihy Struktura vědeckých revolucí se mi potvrdila pravdivost jeho myšlenek při styku s historiky, a proto jsem započal nahlížet na vědu jinýma očima.

Kdyby si historici přečetli mé názory, vyvolá to u nich vlnu rozhořčení. Byl bych osočován z nejrůznějších podlostí či bezcharakterností, a zesměšňován, za to co jsem napsal. Bude to ale jenom proto, poněvadž se mé paradigma ocitlo v rozporu s náhledem současných historiků na historii. Pracujeme v rozdílných světech, vidíme věci jinak, i když se ze stejného bodu díváme stejným směrem. Odpor mých odpůrců bude spočívat v neschopnosti přijetí jiného paradigmatu, protože to by znamenalo proměnu jejich vlastní zkušenosti. Taková proměna se ovšem nedá dosáhnout donucením. Jejich odpor bude do jisté míry záviset na prostém faktu, že celý svůj produktivní život byli zvyklí pracovat v rozdílném náhledu.6

Osobně si nepřeji, aby náhledy před mým paradigmatickým obdobím zahynuly, nýbrž společně koexistovaly, jelikož považuji v demokratické společnosti za zcela zásadní dialog mezi různými vědeckými proudy. Přeji si tedy, aby můj myšlenkový proud byl jakýmsi disentem české historie, který bude odpovídat na otázky jiným způsobem, avšak ponechá legitimitu i předcházejícím „paradigmatům“, protože jenom ve styku s jinými pohledy se můžeme někam posouvat. Z toho důvodu se v tomto textu nejedná o kritiku historiků, ačkoliv to tak může vypadat, nýbrž o střet dvou rozdílných světů.

1Jenom připomínám základní dělení periodizace dějin dle historiků: 1. periodizace na ryze chronologickém základě; 2. periodizace členící dějiny podle doby vlády panovníků a královských dynastií; 3. periodizace na základě význačných historických událostí; 4. klasická periodizace světových dějin na starověk, středověk a novověk; 5. periodizace na základě civilizačních stádií, vycházející převážně ze stavu ekonomiky a techniky; 6. periodizace na základě vývoje ducha a intelektu; 7. periodizace, jejímž základem je duše nebo duše kultury.

2Nechci směšovat následující pojmy: pamětník a narátor. Pro obyčejného člověka mohou tyto dva výrazy znamenat totéž. Já v nich vidím ovšem rozdíl. Narátor je jakožto pramen spojen s vědeckou analýzou vědce nejnovějších dějin. Historik totiž analyzuje jeho vzpomínky. Pamětník naopak může být v průběhu dějin kdokoliv, kdo zanechal své názory na dobu, kterou prožil, a výzkum se u něho neprovádí orálně-historickou metodou.

3V Česku tato kniha vyšla v roce 2002 v nakladatelství Argo pod názvem Obyčejní muži: 101. záložní policejní prapor a „konečné řešení“ v Polsku.

4Iggers, G., G.: Dějepisectví ve 20. století. Praha 2002, s. 108–109.

5Je možné, že i na takovou otázku dokážou tyto vědy v budoucnu odpovědět, ale alespoň v současnosti tomu tak není.

6Kuhn, T., S.: Struktura vědeckých revolucí. Praha 1997, s. 148–151.