Cesta k lidskému zatracení - 1. jednání / 8. - 10. obraz

 Kurt Gemeier a Fritz Zerbst se marně pokoušeli schovat na faře, kke je objevil major Kämpf. Nakonec však jako většina praporu skončí na popravišti, kde se musí vyrovnat s tím, že budou vraždit. Délka tohoto textu je cca 10 min.

Jednání první / obraz osmý

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL přivede na okraj lesa všech dvanáct mužů. Ti uvidí pomalu se posouvající kolonu vojáků se svými oběťmi. Vchází dvojřad do lesa, kde se konají popravy. Zpoza opony doléhají výkřiky velitelů a následná střelba. V rohu sedí skupinka hlídaných Židů, u nichž ledabyle stojí dva vojáci. FRITZ ZERBST a KURT GEMEIER přichází na scénu vedle sebe.

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL

„Zařaďte se do fronty! Každý dostane svého Žida a odejde s ním na popraviště!“

PODPORUČÍK PAUL FRENTZEL okamžitě odchází pryč. Vojáci mlčky vytáhnou na nohy jednu oběť a zařadí se do řady, mezi nimi je i KURT GEMEIER a FRITZ ZERBST. Oběť se otočí ke KURTU GEMEIEROVI a osloví jej.

OBĚŤ

„Nedělej to, prosím (hlas má přesto tvrdý).“

KURT GEMEIER

„Mlčte, mám úkol!“

OBĚŤ

„Já jsem ale Němec. Narodil jsem se a žil v Brémách, než mě vysídlili do tohodle kraje!“

KURT GEMEIER

„Mám úkol (pronese zlomeným hlasem)!“

OBĚŤ

„Nejsem váš nepřítel!“

KURT GEMEIER

„Nejste skutečný árijec, jste Žid a pomáháte partizánům!“

OBĚŤ

„To je lež! Já neumím ani pořádně polsky!“

KURT GEMEIER

„Ale jste Žid!“

OBĚŤ

„Kolik ti je?“

KURT GEMEIER

„Třicetosm let!“

OBĚŤ

„Vidíš a já nasazoval krk za slávu německého císařství, zatímco ty ses učil psát a počítat. Jsem Němec, který si prošel peklem Verdunu. Nezažil jsi ten šok, kdy jdeš s puškou na ramenou a myslíš si, že nepřítel je mrtev, ale střelba z kulometů tě kosí po stovkách. Přežil jsem to největší peklo, za který jsem dostal od císaře Vílema železný kříž, abys mě zabil ty? To jsi Němec!?“

KURT GEMEIER

„Já ano, ale vy v dnešní době ne!“

OBĚŤ

„Nedělej to! Neznáš svaté přikázání nezabiješ? Díváš se smrti do tváře! Tohle ti Bůh neodpustí!“

KURT GEMEIER to již nevydrží a OBĚŤ udeří.

„Jsi nervózní! Chápu tě, když jsem se poprvé chystal zabít člověka, cítil jsem se stejně. Jenom tě prosím, nezkaž to!“

KURT GEMEIER se třese, ale už nepromluví. Spolu s obětí vyjdou do lesa (mizí ze scény). Velitel zakřičí rozkazy a následně zazní palba. Během chvíle se objeví zcela otřesený Gemeier ze znečištěnou uniformou a zařadí se do fronty, kde mu vojáci předají dalšího člověka čekajícího na popravu. Na jevišti se mezitím objeví PORUČÍK HORST DAHLMEIER, ale není sám. Doprovází ho jeho manželka, která je v pokročilém stádiu těhotenství.

FRITZ ZERBST

„Ten malej Goebels je úplnej magor, on sem tahá svou babu?“

KURT GEMEIER

„Ta je dokonce v požehnaným vztahu! Toho bych měl využít.“

FRITZ ZERBST

„Co tím chceš říct?“

KURT GEMEIER

„Teď jsem zabil veterána z velké války. Byl to Němec jako my, to je přece na palici, nemůžeme vraždit našince, kteří ani neumí polsky.“

Rozběhne se k PORUČÍKU HORSTU DAHLMEIEROVI a jeho ženě.

„Pane!! Pane!!“

PORUČÍK HORST DAHLMEIER

„Copak, můj milovaný policisto!“

KURT GEMEIER

„Nemůžu, na tohle nemám žaludek! Nemůžu jen tak zabíjet! Mám malou holčičku doma, jak jí tohle jednou vysvětlím.“

PORUČÍK HORST DAHLMEIER

„Tak nemůžeš, můj milý posero? Tak já ti to zjednoduším, buď se teď vrátíš do řady, zastřelíš pár Židů, a já na tvou slabost milostivě zapomenu, nebo si tam lehneš vedle těch šmejdů, kterých se ti zželelo!“

PORUČÍK HORST DAHLMEIER s chotí se otočí a odchází. KURT GEMEIER se naopak zklamaně šourá do řady.

Jednání první / obraz devátý

Na náměstí v Józefówě je večer. Na scéně sedí sklíčení Židé a kolem nich se potulují opilí policisté 101. záložního praporu. S lahví v ruce přijdou k větší opilé skupince mužů v uniformě i FRITZ ZERBST a KURT GEMEIER, protože zahlídnou opilého LEONA STURMA, jemuž dělá společnost TOBIAS KREIDER.

TOBIAS KREIDER (hrdě)

„Tak co? Kolik jste jich zabili? Já pětatřicet!“

STRÁŽMISTR HEINRICH MÜLLER

„Já jenom devětadvacet!“

NADSTRÁŽMISTR GUSTAV BRÜNING

„Já deset, protože ten magor vedle mě střílel fakt nemožně. Namířil hlaveň strašně vysoko, utrhla se většinou část hlavy a my potom byli příšerně zasraní.“

TOBIAS KREIDER

„Jen ať trpí svině!“

FRITZ ZERBST

„Kolik si toho zvládl ty, Leone?“

LEON STURM je celý zelený a jenom se opilecky kývá.

TOBIAS KREIDER

„Básník se ukázal jako pravý Němec. Postřílel jich patnáct!“

KURT GEMEIER

„Vážně?“

TOBIAS KREIDER

„Ví, co je jeho povinnost. Kolik jsi jich zvládl ty, Gemeiere?“

KURT GEMEIER

„Čtyři, pak jsem se pozvracel, když jsem viděl, že musím zastřelit holčičku (v očích se mu objeví slzy) o něco málo starší, než je moje dcerka!“

TOBIAS KREIDER (vyprskne smíchy)

„Ty ses poblil? Nesmíš být měkkej, tvé dítě je určitě dokonalý, ale tohle byla jenom nečistá Židovka!“

FRITZ ZERBST

„Kreidere, máš děcka? Není to příjemný. Naštěstí jsem měl jenom starší muže a ženy, kteří už to měli za pár.“

TOBIAS KREIDER

„Nemám, ale nejsem kokot!“

GUSTAV BRÜNING

„Já si teda vybíral právě maminky s dětmi a počkal jsem, až maminku zastřelí.“

KURT GEMEIER

„Proboha proč?“

GUSTAV BRÜNING

„Když si počkáte na to, až zabijí matku těch... dětí, tak jsem si řekl, že bez matky nemůžou přece přežít. Vysvobodil jsem je tak ze života bez matky.“

KURT GEMEIER

„Ta nevinná lidská duše si nezasloužila zemřít.“

GUSTAV BRÜNING

„To je možná pravda, ale aspoň jsme jí dali svobodu.“

LEON STURM

„Svobodný muž rozhoduje o svobodě jiného. Stačí jedna rána a ze zkoleného budeme mít vysvobozeného.“

TOBIAS KREIDER

„Básníku, zavři tu svou kušnu a pojďme se raději pořádně ožrat, protože vám všem přestávám rozumět.“

Jeviště potemní. Židé sedící v klubku pozorují, jak se policisté postupně ponořují do absolutní opilosti až úplně usnou. Vzhůru zůstane pouze KURT GEMEIER. Před jeho očima se zvedne jeden z vězňů a pomalu se začne plížit z vesnice, aby si zachránil holý život. Ostatní mají strach. KURT GEMEIER vyjde za oním mužem, přičemž pevně svírá v ruce pušku. Pomalu odchází ze scény. Židé utěšeně vyjeknou.

Jednání první / obraz desátý

Za oponou započne honička, hudba rychle pohání oba protagonisty kupředu. Zazní několik výstřelů do vzduchu. KURT GEMEIER se jej snaží zastavit. Na lesní mýtině se zničehonic objeví UPRCHLÝ VĚZEŇ. Zakopne a vymkne si kotník. Odplazí se ke stromu a opře se o něj.

KURT GEMEIER

„Stůj, nebo střelím!“

UPRCHLÝ VĚZEŇ

„Střílej, tak dělej, bez tak byste mě oddělali, tak dělej!!“

KURT GEMEIER (nejistě)

„Mně to problém činit nebude!“

UPRCHLÝ VĚZEŇ

„Tak na co čekáš, střílej!! Zabil jsi už určitě hodně mých bratří jako správnej nácek.“

KURT GEMEIER zamíří hlaveň k zemi. Chvilku bedlivě vězně sleduje a nakonec si sedne k blízkému stromu.

KURT GEMEIER

„Neviděl, ani jednou jsem se nepodíval lidem do tváře, než jsem je popravil. Vždy si lehli na břicho a my potom přitiskli hlaveň s nasazeným bajonetem do jejich zad. Díky Bohu jsem ty prosící oči neviděl.“

KURT GEMEIER se odmlčí a bedlivě si prohlédne zraněného Žida před sebou.

„Ty jsi taky Němec, že jo?

UPRCHLÝ VĚZEŇ

„Ano!“

KURT GEMEIER

„Z Hamburku?“

UPRCHLÝ VĚZEŇ

„Ne, z Brém!“

KURT GEMEIER

„Můj první zastřelený člověk byl z Brém, veterán velké války od Verdunu.“

UPRCHLÝ VĚZEŇ

„Starý dobrák Isidor Goldstein. Mouše by neublížil, ale byl přísný a rázný. Říká se, že ho ten pověstný mlýnek na maso morálně semlel.“

KURT GEMEIER

„Co tím myslíš?“

UPRCHLÝ VĚZEŇ

„Jeho duše zůstala v té zemi prosycené krví. Neustále povídal jenom o tom, co zažil v zákopech a během bojů.“

KURT GEMEIER

„Bohužel skončil mou rukou!“

Podívá se mu na zraněnou nohu.

„Máš ten kotník zlomený?“

UPRCHLÝ VĚZEŇ

„Ne, mám to jenom vymknutý, zakopl jsem o vystouplý kořen. Noha bude v pořádku, pokud mě nezastřelíš!?“

KURT GEMEIER

„Mířím snad na tebe. Věř mi, již dávno bys byl mrtvý, kdybys tady měl někoho jiného.“

UPRCHLÝ VĚZEŇ

„Proč jsi mě ihned nezastřelil?“

KURT GEMEIER

„Stačí, že musím plnit rozkazy, nechci mrhat zbytečně lidským životem. Je jedno, jestli jsi Žid nebo křesťan, před Bohem staneme oba, nemůžu se přece chovat jako zvíře. Navíc jsem při mém povolání neustále pracoval v Hamburku s tvými soukmenovci. Ve chvíli kdy byly přijaty protižidovská opatření, přišel jsem o většinu klientely.“

UPRCHLÝ VĚZEŇ

„Když tě tak poslouchám, nejsi úplný prototyp národního socialisty, jak ses tady ocitl?“

KURT GEMEIER

„To je jednoduchý, jsem moc starý, abych šel na frontu, ale zase dost mladý na to, abych v Lublinském distriktu dohlížel na pořádek.“

UPRCHLÝ VĚZEŇ

„Myslíš vyčistit zemi od nás?“

KURT GEMEIER

„Nebudeš mi to věřit, a já tě budu plně chápat, ale že dostaneme tyhle rozkazy jsem nečekal.“

UPRCHLÝ VĚZEŇ

„Jsem sice lékař, takže na pověry bych neměl dát, ale my Židé máme přísloví, které se na tvůj stav výborně hodí.“

KURT GEMEIER (ironicky se ušklíbne)

„Povídej!“

UPRCHLÝ VĚZEŇ

„Pokud jsi se změnil na ovci, nediv se, že po tobě slídí vlci.“

KURT GEMEIER

„Myslíš tím, že se nemůžu svobodně rozhodnout?“

UPRCHLÝ VĚZEŇ

„Bojíš se postavit hloupému rozkazu, pak se nemůžeš divit, že tě vlk chce sežrat. To jsem tak pochopil z toho mála, co jsi mi řekl!“

KURT GEMEIER

„Neměl jsem na vybranou!! Proč ty ses nepostavil proti nám?“

UPRCHLÝ VĚZEŇ

„Nesedíme teď v lese daleko od Józefówa? Osud jsem vzal do svých rukou.“

KURT GEMEIER

„Máš pravdu, ale co tě teď čeká?“

UPRCHLÝ VĚZEŇ

„Netuším! Budu se muset někde ukrýt, ale kdo schová člověka bez dokladů, ještě k tomu Žida?“

KURT GEMEIER

„Navíc jsi na východní hranici Lublinského distriktu. Chceš jít až do Říše nebo snad na východ ke Stalinovi?“

UPRCHLÝ VĚZEŇ

„Pokusím se počkat, až odjedete, a potom se vypravím na faru. Zdejší farář je moc hodný člověk, dával nám jídlo z vlastních zásob.“

KURT GEMEIER

„To je pravda, měl jsem tu čest jej poznat. Měl bys ale jít, tady seš blízko vesnice, abys nenarazil na hlídku.“

UPRCHLÝ VĚZEŇ

„Máš pravdu.“

KURT GEMEIER

„Počkej ještě, tady máš něco na cestu (vytáhne náhrdelník), kdybys potřeboval někoho uplatit a čutoru vody, víc bohužel u sebe nemám.“

UPRCHLÝ VĚZEŇ

„Vodu nepotřebuju, znám pramen, kde se napiji. (Bedlivě si začne prohlížet cennost od KURTA GEMEIERA.) Ten šperk ti nepatří, že?“

KURT GEMEIER

„Ne, už běž!!“

UPRCHLÝ VĚZEŇ

„Vím, komu patří, jestli přežiju, odevzdám jej rodině, ale spěch po mně nežádej, nemůžu skákat jak zajíc (začnou se oba chechtat).“

KURT GEMEIER se též pokusí vyloudit úsměv na tváři. Po celou dobu se bude dívat odcházejícímu diskutérovi na záda, dokud jej neztratí z dohledu. Pomalu se otočí a vrací se s dobrou náladou do vesnice. Než dojde na konec jeviště, ozve se několik výstřelů. Hlavní hrdina se zastaví a přeběhne na místo, kde ještě před chvíli vedl rozpravu s oním Židem. Zde se zjeví tři totálně opilí policisté, kteří se nahlas smějí.

OPILÝ POLICISTA

„Neutekl ti, škyt, pejsek?“

KURT GEMEIER (zamyšleně)

„Co?“

OPILÝ POLICISTA

„Neboj, škyt, nikomu neřeknu, že ti utekl, škyt.“

KURT GEMEIER (nezúčastně)

„Mně neutekl.“

OPILÝ POLICISTA

„Za to se nestyď, všichni jsme ožralí, škyt, měl bys mi ale poděkovat, vyčistil jsem svět od dalšího špinavýho zmrda.“

KURT GEMEIER (lesknou se mu oči)

„Děkuju.“

OPILÝ POLICISTA

„Na, tady máš flašku, já to už nedopiju, škyt, jinak se pobleju, škyt, a ty to potřebuješ víc než já, škyt. Každýmu občas někdo uteče, škyt!“

Opilí policisté odchází a znavený KURT GEMEIER si lehne na nejbližší kámen a začne pít.