Báje o ostrově Borenhalm: 6. kapitola - Kruh nedůvěry, 2. část

Záchrana před zlým člověkem přišla v poslední chvíli. Stařenčin život však ještě neměl dojít klidu...

V

Princ se přiblížil ke zdi. Hynek šel otevřít.

Ve dveřích stáli vojáci z královniny stráže: „Hledáme našeho velitele.“

Ten vystoupil polooděn před vojáky: „Co se děje? Nepřeji si být rušen.“

„Královna si vás žádá! Počkáme, až se oblečete, jsme tady i s vaším koněm.“

Hlavou mu problesklo jediné, musel se stát nějaký malér. Rychle se oblekl, vzal meč i dýku, jež ukořistil. Poděkoval za oběd. Ponechal zde několik stříbrňáků. Karolínka mu skočila do náruče. Prosila jej, aby zůstal.

Pošeptal jí do ucha: „Za sedm dní se zase vrátím.“

Rozloučil se s přáteli a odešel. Naskočil hbitě na koně. Chvatně dorazil do paláce. Hlavou mu problesklo, že si Aharon stěžoval na jeho počínání. Odvedli ho do předpokoje ke královně. Stály tam obě komorné.

Dafne mu pošeptala do ucha: „Prý jsi dneska zachránil stařenku před snězením.“

Jeho podezření se potvrdilo, a proto zalhal: „O ničem nevím.“

V hlavě přitom sumíroval poslední zbytečky plánu, jenž použije na svoji obranu před Alžbětou.

„Jo, my dvě víme všechno, jsme královské komorné, zapomněls?“ rýpla si Gefen, ale zářivě se usmála. „Seš takový náš Jeník.“

Obě jej políbily na tvář, každá z jedné strany. Zčervenalý studem poděkoval. Ženy zaklepaly.

„Dále!“

Nejistě vzal za kliku.

„Přejete si, Vaše Výsosti?“

„Nic si nepřeji, začíná ti služba,“ děla stroze.

„Vždyť jsem měl mít volno celý den a přijít až k večeři,“ nechápal princ, co se událo za změnu.

„Bohužel, tvým hlavním úkolem, je starat se o blaho panovnice a ta tě teď potřebuje. Musí do Mincovního domu. Ty běž zařídit vše potřebné.“

Jan polkl kupu nadávek. Tu proklatou budovu začal nesnášet, nejraději by ji zboural jako domeček z karet. Nemohl změnit ani plánovanou trasu, protože zachraňoval stařenku před tím lotrem. Znechuceně vyšel z místnosti. Nedal si ani příliš námahy, aby zakryl rozladění. Třískl dveřmi, až obě komorné nadskočily. Na stráži stáli dva vojáci. Jan jim udělil rozkazy. Za dobu strávenou v paláci, ještě nezjistil, kde jsou cely vyslanců. Vojáci odkvačili pryč. On se otočil na dívky a zeptal se, jestli neví, v jaké části paláce jsou ctění páni drženi. Dafne a Gefen mu pošpitaly to tajemství. Prvně jim však musel slíbit, že nikdy neprozradí, odkud to ví. Jan zvedl dva prsty, vyplázl jazyk a učinil znamení příslibu.

„V městské části Eudoxie, jak jsou ty doupata,“ upřesnila Dafne, „je rozsáhlá patrová budova s mřížemi. Tam naše vladařka uvrhla ty nebožáky.“

Poděkoval a vydal se zkontrolovat svoje muže, aby něco nezvrtali. Přece jenom to byli obyčejní vojáci, i když z královniny osobní stráže. Jeho přesvědčení bylo liché. Nachystali vše perfektně a pak se odvíjel již známý scénář. Dnes mu jízda na koni připadla nejmonotónnější od doby, co se zde usadil. Alespoň hloubal nad tím, kdy by se sešel s Hynkem.

U večeře byl duchem nepřítomen. Královna měla dobrou náladu. Získala nebývale velkou částku z těch čertovských her a ze zbylých daní.

„Povídej, jak ses dneska měl při svém dni volna?“

„Moc dobře ne, když skončilo hned po obědě,“ odfrkl si. Marně se snažil nasadit neutrální tón.

Alžběta dojedla poslední sousto. K večeři si pochutnávala na kuřeti s překvapivou přílohou - bramborem: „Co pak jsi zažil?“

„Byl jsem u svých přátel, než pro mě přijeli moji muži.“

„Mí muži,“ opravila ho.

„Tak chlapi, kterým já velím. Ale to byste měla vědět, nikde jsem nehlásil, kde budu.“

„To jsi nehlásil a to byla chyba. Já musím vědět všechno.“

Vařila se v něm krev. Pokud se nechá vyprovokovat, ničeho nedosáhne: „Ve svém volnu si chci užít klidu a ne, aby mě někdo špehoval.“

„To bys nemohl sloužit u královny Borenhalmu,“ odpověděla sladce, jako by si měl Jan uvědomit, oč by přišel.

Zarytě mlčel. Napadlo ho, že ztrátu brambor milerád oželí.

Královna změnila tón hlasu, byl přívětivější: „Zachránil jsi dnes stařenku. Co se tam stalo?“

Konečně z ní vypadlo něco zajímavého, problesklo mu hlavou. Podíval se jí do tváře. Jeho rysy zněžněly. Nedokázal se na Alžbětu zlobit.

„Královno, jak jsem vám sdělil, chci si projít město, abych poznal vše, co se v něm děje. Když jsem procházel nuznými uličkami, uslyšel jsem volání o pomoc. Viděl jsem, jak muž bije stařenku a dává poveli psovi, aby nebožačku pokousal. Nemohl jsem to nechat být.“

„Se založenýma rukama jsi nebyl. To vím,“ pokývala souhlasně. „Zjistil sis, jestli nebyl ten člověk v právu?“

„Jak mohl být v právu? Zaútočil na bezbrannou babičku a byl ozbrojen!“ podivil se a ukázal na dýku za svým opaskem, avšak okamžitě pokračoval: „Nevím, jaké mravy jsou ve zdejším království, ale ze země odkud pocházím, by si nikdo nedovolil nic takového. Biřici by zjednali pořádek a ten ničema skončil ve vězení.“

„Jenže co když ta žena dlužila peníze, pak chtěl muž, jen co mu náleží.“

Jan přešel k oknu. Byl nesvůj. Nevěděl, kam se debata ubírá. Stěžoval si na něj Aharon? Jestli ano, měl by použít příběh, který si vymyslel v předpokoji. Královna od něho očekávala odpověď. Rozhodl se nic nehrát. Vypověděl Alžbětě příběh o mlynářově synovi od Deviti skal s trestem, jenž ho potkal. Musel projít s velkým zvonem všechny vesnice, aby se poznalo, že je podvodník. Zamlčel jí o utrpném právu, protože mezi Aharonovým právem a Sudijským kánonem viděl rozdíl. Vymáháno bylo pověřenými lidmi. Bohužel i ti se uchylovali pod tlakem zvyklostí k velkým nepravostem. Cítil se zle. Uvědomil si, že i jeho království oplývalo krátkozrakými zákony.

„Jak by se postižený dobral peněz?“ zaujalo ji.

„Viník by žil jenom z toho, co potřebuje na stravu. Majetek, který nebyl nutný k životu by se zabavil. Vydělané peníze by vracel,“ obdařil královnu vlídným úsměvem a dodal: „Ale to není důležité!“ zdůraznil poslední slovo.

„Pokračuj.“

„On napadl starou ženu. Ta se nemohla nijak bránit. Navíc za dluh jejího syna. Ublížil člověku fyzicky i duševně. Takové nepravosti se nesmí trpět v žádné zemi.“

„Mluvíš moudře, Jane.“

„Možná moudře, možná i drze. Rozhodně však snílkovsky.“

„Jak to?“ podivila se a zavdala si kozího mléka.

„Svět není pohádka, kde dobro bez větších potíží zvítězí nad zlem. Přijde čaromocná síla a vše vyřeší. Člověk totiž je sám tou čaromocnou silou.“

„Krásně se tě poslouchá. Nyní už jdi, jsem unavená. Potřebuji si odpočinout.“

Jan vykonal obvyklou proceduru.

Když odcházel, ještě se za svou milou otočil: „Krásné sny, královno.“

Alžběta měla zkamenělé rty, neschopna odpovědi. Jan uviděl v jejich očích živé jiskřičky. Moc ho to potěšilo.

VI

Aharon seděl ve své pracovně za pracovním stolem. Jeden z vymahačů do ní vtrhl jako velká voda. Byl silně pomlácený. Překotně vysvětloval pánovi, co se stalo. Aharon odložil brk. Znuděně pohůnka pozoroval.

„Ještě by ti mohli vyhrknout slzy jak nějaké ženské!“ uťal jeho žalování.

„Promiňte.“

„Já si to zrekapituluju. Kde je baba? Nevíš! Její syn je v trapu. Peníze v nedohlednu. Bastard se ti zaběhl,“ cynicky se usmál. „K čemu ty mi vlastně jsi?“ povzdechl si.

„Ano.“

„Kdo tě vlastně nakopal?“

„Velitel královniny stráže.“

„To je skvělá zpráva,“ zaradoval se Aharon a vstal od stolu. „Toho využijeme, abychom na tom vydělali. Běž za dveře!“

Sedl si zpátky za stůl; z přihrádky vytáhl psací potřeby. Musel prvně napsat stížnost královi. Ten následně napíše rozhořčený dopis své choti. Alžbětě nezbyde nic jiného než toho tupce propustit. Šenkýře nikdo nesměl připravit o peníze. Vyhotovil ještě jednu zprávu. Měl dopsáno. Byl spokojen. Zavolal si zpátky vymahače.

„Tohle zaneseš do Mincovního domu, vyhledej písaře a předej mu oba dopisy,“ zahleděl se do vymahačových skelných očích, a pro jistotu dodal. „Musí to jít jenom do jeho rukou, rozumíš?“

„Nejsem přece tupec!“ oponoval.

Aharon na poznámku nereagoval: „Vyřiď mu, že na něho bude čekat Agnezska, je ti to jasný?“

Vymahač přikývl.

Pohůnek vykonal stejné gesto a zmizel. Aharon zasedl opět za stůl. Příjemně se protáhl. Ten dlužník mu visel 20 stříbrňáků. To nebyla nikterak závratná částka. Z královny však vymámí minimálně dvakrát tolik.

„Krásný to život v Ulkrandu,“ pronesl slastně.

VII.

Stereotyp všedního dne se neměnil. Jan však rozpoznal mírné prolomení ledů mezi ním a královnou. Rozhovory sice neoplývaly pestrostí, nicméně byly intenzivnější. Princ se stával pro Alžbětu blízkým přítelem. Alespoň si to myslel. Trávil s ní nejvíce času z palácového služebnictva. Špicoval uši i oči, aby zachytil sebemenší novinku z jejího života. Nechápal, proč si manželský pár nepíše vůbec žádné milostné dopisy. Kdyby byl princ na Adalbertově místě, z husího brku by se jenom kouřilo.

Večer před volným dnem stál Jan na stráži u večeře. Královna již dojedla. Chystal se odejít pryč. Alžběta ho zastavila a optala se, jak se mu líbí na jejím ostrově.

„Chcete slyšet pravdu, Vaše Veličenstvo?“

„Neptej se tak hloupě!“

„Země je to krásná. Máte malebné vesničky, které jsem potkal po cestě sem, ale i pusté kláštery, jež stojí ladem.“

„Nediv se, víra člověka v životě brzdí.“

„To je možná pravda, ale místní lid je nešťastný. Jsou bojácní. Propadají čertovským hrám, jako by to byl jediný smysl jejich života. Chybí jim právě ta víra, která nám dává vnitřní řád, udržuje ho a šlechtí. Učí pomáhat druhým, nemyslet jen na sebe. Ve vašem království je všechno naopak. Před očima mám pořád tu stařenku. Ještě teď se mi vaří krev v žilách.“

„Jak tohle všechno můžeš poznat za tak krátkou chvíli, co zde žiješ?“

„Jsem zvyklý na určitý styl života, a ihned poznám, když je něco jinak. Jde jen o to, jak jste vnímavá.“

„Takže není špatný?“ ozvala se s nadějí v hlase.

„Tam kde jsou lidi uvrhávání za mírumilovný projev svobody do klád a pranýřováni, nebude nikdy dobře.“

„Nemluvíš diplomaticky,“ podotkla.

„Jsem jenom prosťáček. Neumím mluvit květnatě a skládat oslavné písně na krásné panny. Umím držet v ruce meč, potom se nežádá něžného zacházení.“

„Jsi prazvláštní,“ odmlčela se na okamžik. „Děkuji za podnětnou debatu.“

„Rád s vámi trávím čas. Uklonil se.“

Už chtěl odejít, jenže jej zastavila: „Vezmi si zítra koně. Máš asi hodně návštěv před sebou.“

Alžběta Janovi udělala velkou radost. Cítil se opilý štěstím. Nemohl dospat rána.

VIII

První cesta vedla za Hynkem. Stařec přivítal mladíka s Matějem a Elou. Dívka pro jistotu nesundávala červený šátek z hlavy. Princ jim prozradil všechny novinky. Stařec se zaradoval, poněvadž přítel nezahálel. Zároveň mu prozradil nové zprávy. Kefira a její syn Chorzo bydleli v Eudexii. Syn zmizel, jako by se propadl do země. Dluží 20 stříbrňáků. Haber požádal prince, jestli by Kefiře těch dvacet stříbrných nedal, aby srovnala svůj dluh. S tím neměl Jan sebemenší problém. Až vyrazí do vězení za vyslanci, tak ještě předtím navštíví Kefiru. Předá jí peníze a chvíli s ní poklábosí.

Matěj s Elou mu vysvětlili, že v šenku U Poztrácených stříbrňáků se šušká, jak Aharon přišel s nějakým dobrým nápadem, kterak by vylákal peníze z královské pokladny. Ela mluvila dokonce s hampejznou dívkou Agnezskou. Byl u ní písař z Mincovního domu. Ten musí přepsat vše, co jde k Adalbertovi. Prořekl se, že nový velitel královniny stráže udělal nějakou velkou chybu.

Vymysleli prostý plán jak navázat kontakt s vyslanci. Zapojit se do něho měli Ela a Matěj. Mnich dostane za úkol hodit dopis vyslancům, jenž Hynek napíše. „Pokusíme se vás osvobodit, mějte trpělivost. Hlavně neklesejte na mysli. Nic nepodnikejte. Na druhou stranu napište, jakému se těšíte zdraví. Hodíte nám zprávu, až se znovu spojíme. S pozdravem mocný přítel.“

Jan vyrazil ke Kefiře. Měšec mu příliš neprořídl, poněvadž ho královna štědře odměňovala. Zjistil si, kde Kefira přesně bydlí. Přátelé se zatím rozběhli k věznici. Díky kontaktům z pokleslé čtvrti měli povědomí kam zamířit. Jan odcválal do úzkých uliček. V místě, jímž projížděl, se nenacházel jediný kamenný dům. Byla to nejstarší část Ulkrandu. Původně bylo město malá osada, jež se rozrůstala se vznikem království. Dřevěné chatrče a polozemnice, zde stojící, byly ještě původní. Optal se několika lidí, kde je její příbytek. Vzbuzoval v nich nedůvěru, proto mu neodpovídali. Jeden postarší muž mu však s úsměvem ukázal na rozpadlou budovu.

„Jste laskav, děkuji.“

„Není zač, pomoh ste Kefiře, tak proč bych vám to neoplatil.“

„Jak víte...“

„Sem její příbuzný, Falek,“ podal mu pravici, „ale nikdo mi neřekne ináč než Zemědělec.“

„Jsem Jan, Falku,“ podal mu ruku, „ale řekněte mi, jak víte...“

„Kdo ste?“ doplnil prince. „Byl sem u ní na návštěvě. Vyprávěla mi o muži z královniny stráže, který chodí s odkrytým obličejem.“

„Takových může být plno.“

„Kdepák! Ste jediný, kdo se baví s sprostým člověkem a ochránil ho. De poznat, že néste zdejší.“

„To opravdu nejsem. Děkuji za pomoc.“

„Nemáte zač,“ uklonil se.

Jan vstoupil do polorozpadlé zemnice. Dveře držely pouze na jednom pantu. Opatrně je zavřel. V místnosti byla pec, dřevěný stůl a dvě židle. V rohu pak stála postel, v níž ležela Kefira. Jan si s ní popovídal. Stařenka mu poděkovala za záchranu. Zvedla se a opřela o polštář. Princ vysázel na stůl dvacet stříbrných. Žena se rozplakala. Jan ji objal. Pak si povídali o Chorzovi. Otázal se i na manžela. Povyprávěla mu truchlivý příběh. Její muž byl původním povoláním šenkýř. Když vykládal sudy s pivem z povozu, tak jej nešťastnou náhodou zavalily. Syn v té době vstoupil do pátého věku života. Sama ženská se nedokázala postarat o hospodu a Chorza. Museli se přestěhovat do této pastoušky. Ačkoliv se cítila ukřivděná životem, svůj úděl se snažila nést statečně. Bohužel ve výchově neměla pevnou ruku. Syn zdědil po otci cit pro rozpoznání kvalitního piva. Častěji pil, než by se nacházel ve střízlivém stavu. Nikdy se nenaučil jedinému poctivému řemeslu. Změna poměrů na Borenhalmu se pro něho stala vítanou vzpruhou. Doufal ve snadný výdělek. K tomu si mohl pohodlně užívat života.

„Podívejte, kam nás to přivedlo,“ lomila rukama.

„Neklesejte na duchu.“

„Děkuji, ale chci vás o něco požádat.“

„Mluvte.“

„Najděte mi syna, prosím.“

„Udělám, co bude v mých silách,“ políbil ji na čelo a odešel.

IX

Tlačil jej čas, a proto popohnal koně. Čím dřív se zbaví povinností, tak si bude moci užít zábavu u Pašků. K vězení se sbíhalo několik cest. Nacházelo se v rohu města u hradebních zdí. Dovnitř jste mohli vejít pouze jedním vchodem. U něho stál strážce. Bylo tam menší prostranství, kde se nacházel pranýř. Jan projížděl uličkami a snažil se dvojici kamarádů zachytit pohledem. Jakmile je objevil, sesedl z koně. Vyslal Matěje, aby se zapojil do davu. Mladý mnich vykonal, oč ho požádal. V ruce třímal šutr omotaný důležitým vzkazem pro vězně. Neteční obyvatelé Ulkrandu si podezřelého mládence nevšímali, a tak nerušeně proplul k jednomu ze zamřížovaných oken. Ela se vydala za hlídačem. Byl to uhrovitý mladík, jemuž mohlo být sotva osmnáct let. Opíral se o staré kopí, které si hlídači předávali před službou, protože nebyl dostatek peněz a ochoty na zlepšení kvality jejich vybavení. Teď tam přebývali významní zajatci a uhrovitý mladík se dmul pýchou, koho to vlastně hlídá. Z kroužkové košile jej bolela zatrolená záda. Kroutil se jak had. Ela si to šinula přímo k němu, což mládenec zpozoroval. Cítil, že jeden uher praskl.

„Ahoj,“ pohladila ho po chladném oděvu.

Mladík polkl: „Co chceš?“

Nebyl zvyklý setkávat se s něžným pohlavím, které mělo okouzlující úsměv. Oblečená byla jako počestná dívka.

„Ale,“ mávla ledabyle rukou. „Víš, parkrát jsem tudy prošla a zaujalo mě, jak tady stojíte.“

„Vážně?“ zeptal se a začal se potit. Tak pěkná dívka se s ním ještě nebavila.

„Co tady hlídáš?“

„Vězně,“ zašeptal tiše. V duchu si vyčinil. Baví se s ním divukrásná bytost a on tady stojí jako moula.

„Jak se jmenuješ?“ zašvitořila nesměle.

„Fribo,“ škytl.

„Fribo, ty tam vězníš samé nebezpečné vězně, kteří nám ubližují, viď?“ našpulila ústa.

„To ne,“ prohrábl si nervózně vlasy, „ale vzácné!“ Na čele mu vyrašila krůpěj potu. Neměl té ženštině prozrazovat, jak se jmenuje, nebo dokonce co tam je za vězně. Ne nadarmo mu okolí přezdívalo Popleta.

„Koho tím přesně myslíš?“

„Nějaké dipomaty z cízích zemí.“

Pohladila mládence po ruce: „A kde jsou?“

„Téměř ve všech celách,“ hekl.

Pracně si sundal železnou košily. Nemohl ten pot vydržet. Na sobě měl ještě promočenou kytli, jež byla z hrubého sukna. Ty uhry bude mít po celém těle, pomyslel si. Zastyděl se, protože měl propadlý hrudník a připadal si méněcenný.

„Jsi v pořádku?“

„Stydím se,“ zakoukal se do svých děravých krpců.

„A proč?“ podivila se Ela.

„Kvůli tomu jak vypadám.“

„A vypadáš snad nějak škaredě?“

„Nevím,“ děl prostě.

„Jsi stydlín, ale až nabereš sebevědomí, tak i tvůj pohled zmužní. Jsi ještě moc mladý,“ pravila.

Popotáhla uhrovitého mladíka k pranýři. Vymámila z něj, ve kterém okně přežívají vyslanci.

Matěj celou dobu poslouchal. Díky Ele zjistil, kam může kámen hodit. Zasyčel a polohlasem vyzval diplomaty, aby ustoupili od okna. Uslyšel tlumený zvuk kamene, který přistál na kamenné podlaze. Lidi si nechtěli zadělat na problém, a proto předstírali, že nic nevidí nebo koukali do země. Hynkova dcera jej štvala, k tomu mladíkovi se chovala až příliš vlídně. Odběhl nasupěně k Janovi. Hynkova dcera si ještě s mladíkem chvíli povídala. Konec rozhovoru ukončila políbkem na čelo a odešla. Jakmile se vrátila, princ ji pochválil za dobrou práci. Matěj však mlčel. Nedíval se na ni.

„Co bude k jídlu?“ zajímalo následníka trůnu.

„Já nemám hlad,“ odpověděl mu nakvašeně.

„To já zase mám, docela mi potom dobrodružství vyhládlo,“ opáčila Ela

„O čem jste vůbec mluvili?“ vyzvídal Jan.

„Je to nesmělý mladík. Snažila jsem se mu ukázat, jak je svět hezký.“

Matěj po zbytek cesty nepromluvil. Když přišli domů, vyběhl do patra. Zavřel se do Haberova pokoje, aby nebyl rušen. Hynek mladého mnicha následoval. Zaklepal na dveře a opatrně vstoupil. Posadil se vedle rozjímajícího Matěje. Chtěl mu promluvit do duše. Jeho slova na mladíka působily blahodárně. Byl to asi jediný člověk, jemuž nedokázal odporovat.

Jan si užil s přáteli poklidný zbytek dne. Těšil se, až se uvidí s Alžbětou.

Ta byla po celou večeři vůči svému veliteli podezřele odtažitá. Nepromluvila ani slovo. Jan si pomyslel, že již přišel dopis od Adalberta, jenže se spletl. Královna se s ním dala do řeči po jídle: „Jak se má zraněná paní?“

„Nemá se dobře, její syn zmizel. Slíbil jsem, že ho najdu. Navíc ji tíží dluh. Dostala ode mě peníze na jeho zaplacení. Nechci, aby byla trýzněna za něco, za co...“

„Kam zmizel? Stalo se mu něco?“ nenechala prince dokončit větu. Hlas zněl spíše zvědavě než starostlivě.

„To nevím, tohle dělá s člověkem slabá vůle a strach.“

„Jak to snáší?“

„Špatně, pláče. Je to přece její syn. Pokud budu mít možnost, tak Chorza najdu.“

„Nezapomínej na své hlavní úkoly!“ připomněla mu stroze.

„Nebojte.“

„A co tvoji přátelé?“

„Mají se dobře. Povídali jsme si a hráli hry.“

„Vidíš, taky hraješ a sám to lidem zakazuješ.“

„To se ale pletete, královno. Kostky jsme nehráli. Hráli jsme si s malou Karolínkou. Dokonce jsem se učil šít panenku.“

„To je přece ženská práce.“

„Jenže já jako muž, jenž umí zacházet jen s tímto,“ ukázal na meč, „jsem rád, když si od něho můžu odpočinout.“

„Jsi prazvláštní voják.“

„Trošičku.“

„Už jdi.“

„Chtěl jsem...“

„Co pak?“

„Děkuji za půjčení koně, bez něho bych toho tolik nestihl!“ rozzářil se.

Královna neodpověděla. Vstala od stolu. Přešla k oknu a na něho se už nepodívala.

X

Následující den měl pro prince neblahé následky. Písař s pokladníkem předali královně zapečetěný dopis od jejího manžela. Královna byla překvapena, poněvadž zprávy dostávala pouze, když skončily boje a král se navracel domů. Nyní tam bylo úplně jiné sdělení. Alžbětě se přitom pohledu zkrabatilo čelo. Měla na sobě nákladné oranžové šaty s ohnivým motivem. Krk byl zahalen šátkem s podobným barevným vzorem. K tomu diadému se tato kombinace příliš nehodila. Princ si domyslel, co asi stálo v tom dopise. Pokladník nevypadal překvapeně. Písař projevil dokonce tolik drzosti, že se bez uzardění otázal, kdy se věc ctihodného pána Aharona vyřídí. Jan semkl pevně rukojeť svého meče. Podíval se z okna, aby se nemusel tomu muži dívat do očí. Královna si dala na čas, než odpověděla. S takovým případem neměla dostatek zkušeností. Rozhodla se pozvat k audienci všechny svědky. Sejdou se za sedm dní v právé poledne. Zároveň rozkázala písaři, aby poslal zprávu Aharonovi o blížícím se jednání. Debaty s jejím velitelem na ni zapůsobily. Když odjížděli z Mincovního domu, tak si princ povšiml, jak ten vykuk někam chvátá. Bylo mu jasné kam tak spěchal. Nejradši by toho člověka nakopl.

Královna postavila před sebe neprostupnou hráz, jež se projevila opětovným mlčením.

Jan však potřeboval laskavost, a proto jí poprvé položil troufalou otázku: „Mohu se zítra, před mými pracovními úkony, stavit za mými přáteli?“

„Proč?“

„Chci se jenom ujistit, že jsou v pořádku.“

„Máš o ně strach?“

„Ano!“

„To je dobře. Ráno před snídaní je tedy navštiv,“ odpověděla stroze, načež dodala: „U jídla tě chci mít po svém boku.“

Královna ulehla ke spánku, ale on se k tomu neměl. Rozhodl se, že nebude na nic čekat. Potřeboval mluvit se svými přáteli. Seděl na kraji pelesti a nemohl usnout. Vstal, oblekl se a vyběhl do stáje. Ty byly mnohem větší než u něj doma. Chvilku mu trvalo, než se zorientoval. Ulice byly liduprázdné. Zaklepal na dveře Paškových. Otevřel je rozespalý otec.

„Jane, co tady u všech pekelníků vyvádíš?“

„Musím mluvit naléhavě s Hynkem.“

Brblající stařec přišel ze schodů: „U Jehovy, víš, že počestní lidé dávno spí? Tady nejsi v Aharonově šenku!“

„Ale ty vypadáš, jako bys tam strávil celou věčnost.“

„Nebuď vtipný a radši pojď k jádru věci. Královna by tě sem nepustila. Proč jsi přišel?“

„Nedáme víno?“ nadhodil Pašek.

„Děkuji, musím zase jít,“ poděkoval zdvořile.

„Tak mluv,“ vyzval ho rozespale Hynek, který byl oblečený jen do pyžama.

Jan jim vše vypověděl. Obzvláště zdůraznil pasáž s podezřelým písařem. Hynek svého přítele uklidnil. Hned ráno se vydá za Kefirou a přesune ji k Paškům. Otec sice hudroval, ale byl způsobně vychovaný, nechtěl odmítnout pomoci druhému v nesnázích. Navíc sedm dní není věčnost. Hynek pak přikázal princi, aby na rynku jel pomaleji. Musí si stihnout vyměnit všechny zprávy. Jan poděkoval a odjel.

Události vzaly rychlý spád. Na rynku druhý den stepoval nervózní Haber, protože Kefiru unesli. Princ to vstřebával s krajním rozhořčením a cloumající zlobou. Cítil se bezradně. Stařec jej uchlácholil, aby neklesal na mysli. Každý den se pak spolu na krátký okamžik zastavili a prohodili nejčerstvější informace.

Chvíle v Mincovním domě mladý princ těžko snášel. Samolibý písařův úsměv by nejraději obtiskl na kamennou zeď. Hynek mu podával pravidelné novinky. Měl velkou výhodu, že Ela pracovala U Poztrácených stříbrňáků. Navíc se zkamarádila s Agnezskou. Měla informace z první ruky. Písař dívku miloval a Aharon toho obratně využíval. Bohátý majitel šenku měl obrovský vliv ve městě. Dokázal uvěznit Kefiru do vězení. Co řekl v Eudoxii, získalo nádech posvátné úcty. Na Ofera, kapitána věznice, jenž spíše připomínal obtloustlého mnicha, věděl, že za drobný peníz propouštěl movitější obyvatelstvo na svobodu, proto se Kefira objevila ve společnosti diplomatů. Ty si však tlustý Ofer nemohl dovolit osvobodit. Královna by zjistila, kdyby zmizeli cizinci. Jan se usmál. Ela přinášela spiklnecům čerstvé zprávy z Aharonova okolí. Alžbětin sluch do těchto míst nedoléhal. Bohužel o to sama nestála. Ofer zesílil stráže. Dnem i nocí hlídali věznici dva muži. Během svých setkání se Hynek s Janem domluvili na plánu. Dva muže překoná, ale bude potřebovat jištění, kdyby se něco zvrtlo. Matěj by nebyl vhodným pomocníkem. Pomáhal Ele a bylo důležitější, aby ji ochraňoval. Nakonec se uvolil pan Pašek.

Královna Alžběta si všimla, jak se pozměnilo chování jejího služebníka. Při cestách do Mincovního domu jej zastavoval postarší muž a povídal si s ním. Od té doby byl zadumaný sám do sebe.

„Jsi nervózní?“ vyzvídala den před audiencí královna.

„Rozčilený!“

„Stalo se něco?“

„Zítra vám vše prozradím.“

„Tak se dobře vyspi na zítřejší den. Bude pro tebe důležitý.“

„Děkuji, vím o tom.“