Báje o ostrově Borenhalm: 6. kapitola - Kruh nedůvěry, 3. část

XI

Aharon zatím usínal s hřejivým pocitem, jak skvělý vymyslel plán. Babizna byla v šatlavě a dobře hlídána. Našel u ní navíc dvacet stříbrňáků. Z celého podniku vyčaruje dalších čtyřicet a zbaví se toho dotěrného velitele. Nikdo a nic nemohl jeho plán zhatit. Spokojeně si pomlaskl a usnul.

XII

Večeře skončila. Jan musel počkat, až celý hrad utichne. Sundal si svou uniformu. Potichu se vykradl z hradu i s koněm. Na sobě měl pouze nohavice. Za pasem dýku a v pochvě meč. Vyzvedl Paška a lapkovu zbraň mu předal. Dva bloky od vězení seskočili z koně. Ten zařehtal. Jan ho pohladil a kůň se uklidnil. Předal hnědáka Paškovi. Vyzval jej, aby nikam nechodil a sledoval vše z ústraní. Přiblížil se k věznici, kde uhrovitý mladík podřimoval s kopím v ruce. Vedle něho seděl muž. Něco pil ze džbánku. Mohl být ve středních letech. Za měsíčního svitu se jeho vlasy třpytily. Jan se rozhodl, že nebude zbytečně šaškovat. Přišel k nim a vyrušil je.

„Mohu vstoupit?“

Mladíkovi upadlo kopí. Jan instinktivně zachytil zbraň nártem nad zemí. Muž ve středních letech vstal. Chtěl chytit prince pod krkem. Byl opilý, takže ho Jan uspal jednou přesně mířenou ranou pod bradu. Mládenec zvedl ruce nad hlavu. Princ mu sundal kroužkovou košili a chytl za kytli. Prohledal jej, jestli nemá klíče. On ukázal na svého druha ve zbroji. Jan se napřáhl, avšak nakonec mu posunkem naznačil, ať uteče.

Pašek sledoval vše se zatajeným dechem z povzdálí.

Jan obral hlídače o klíče. Bylo odemčeno. Vstoupil do chodby, po jejichž obvodu se nacházely cely. Jen při vstupu napravo byla kamenná místnost pro stráže. Vyslanci obývali sedm z devíti kójí i po třech; spali na slámě. V osmé chrápal nějaký opilec. Když diplomaté viděli, že vstoupil muž s mečem, přitiskli se ke zdi. Měli strach. Jan uzřel Kefiru úplně na konci. Otevřel jediným univerzálním klíčem mříže. Sklonil se nad ní. Byla ošklivě dobita. Obličej jí hrál všemi možnými barvami.

Jan ji pohladil po tváři: „Kefiro!“

Nemohla se probudit, tep nahmatal. Byla v bezvědomí. Potřeboval vodu. Vstal a hledal nějakou nádobu. Vyšel z cely. Prošel kolem chrápajícího muže do místnosti pro stráže. Tam nic nenašel. Postarší strážce pil pivo, rozpomněl se. Vyšel z místnosti. Chrápání ustalo. Znenadání ho někdo chytl pod krkem.

„Dlouho jsme se neviděli, viď? Máš něco, co patří mně,“ zachraptěl drsně vymahač.

Čekal na vyřízení účtů pět dní, teď lačněl po pomstě. Otočil prince a vší silou jej uhodil. Jan odletěl jak papír. Přistál vedle ochmelky. Klíče mu vypadly z ruky. Zlotřilec k němu přiskočil a rozežranými zuby se na něho usmál. Vzal ze země klíče. Nakopl prince tak, až se zvedl do vzduchu. Jan se pokusil vstát a tasit meč. Vymahač byl však rychlejší. Sundal si plášť, který měl na sobě a rozmotal si okolo pasu knutu. Začal svého soka zuřivě bičovat. Ten si bezradně kryl tělo rukama. Bolest mu podlomila nohy. Byl zbídačený. Potřeboval pomoc. Protivník po něm křičel nenávistná slova.

„Kdyby ses nepletl do věcí, po kterých ti nic není, nestalo by se ti to!“ zahuhlal drsně, protože se mu blbě dýchalo.

Pašek nevěděl, co si má počít. Nechtěl se do toho zapojovat, ten cvok by mu mohl ublížit. Nenechá se přece zbičovat kvůli druhém člověku. Lidé od něho odvraceli oči, když byla jeho rodina pranýřována. Přátelé se s jeho rodinou nechtěli vůbec bavit. Navíc fyzická bolest je něco strašlivého. Proč se má člověk postavit proti zlu, pokud by musel něco obětovat. Jenže mladík mu pomohl, jeho kamarádi navíc přebývají u něho doma. Jeho rodině se daří neobyčejně dobře. Dcery jsou šťastné, zejména toho mladíka zbožňují. Vzpomněl si, co jim Matěj kladl na srdce včera při promluvě. Fyzická a psychická bolest jde ruku v ruce. Nemůžete jednu složku otupit, naopak musíte přijmout, že jste jedna celistvá bytost. Vzal si slova k srdci. Jestli Janovi nepomůže, těžce to ponese. Fanatik ho nyní nemlátil. Musí zasáhnout. Naskočil na koně.

Pošeptal mu do ucha: „Jestli mě shodíš, tak půjdeš do buřtu.“

Vyrazil kupředu, ale nevydal ze sebe ani hlásku. V tuhle chvíli by se v něm krve nedořezal, jaký jej svíral strach. Zloduch se Paška lekl a uskočil stranou před projíždějícím koněm. Upustil přitom knutu.

Jan se ztěžka postavil. Vytáhl levou rukou meč, pravou měl rozdrásanou. S námahou se postavil. Jednu nohu táhl za sebou. Vymahač se pokusil vstát, ale Pašek byl připavený a zezadu jej skopl rovnou k zemi.

„Omlouvám se, měl jsem menší zpoždění,“ vydechl omluvně.

Jan mezitím zamířil hrot meče na darebákovu krční tepnu.

„Dej mi záminku a já to udělám,“ vydechl slabě.

Pašek seskočil z koně a zamířil si to přímo k tomu ležícímu pomatenci. Postavil ho na nohy. Jednu ruku mu zkroutil za záda. Díky práci s kamením, měl podobnou sílu jako jeho sok. Na něho však mířil hrot princova meče. Sebrali klíče. Vydali se do prázdné kóje, do níž byl zavřen. Jan rozkázal Paškovi, aby nabral Kefiru na koně a odvezl k němu domů. Hynek bude mít hodně práce. Potom se vratí pro něj. Pašek zmizel. On se otočil k vyslancům. Polkl. Oni nevěděli, co se venku odehrálo, byli zmatení.

Uklonil se a pravou ruku si položil na levé prso, pak k nim strojeně promluvil: „Nejctihodnější a nejvznešenější páni vašich zemí. Mějte trpělivost, vysvobození se blíží. Máte mé slovo.“

Nejstarší z vyslanců se odhodlal a přistoupil blíže k princi: „Kdo jsi.“

Obyčejnému člověku by se mohlo zdát, že tím Jan povýšil vězně nad své panovníky. Toto oslovení se však používalo pouze v zahraničí - v zastoupení krále. Diplomaté byli totiž velmi povýšené osoby. Princ s nimi nerad jednal. Nyní viděl, jakým způsobem se i do arogantních úst vkrádá lidská přirozená vlastnost - strach.

„Zde nemůžu mluvit nahlas,“ pohodil hlavou k vymahačovi. Přistoupil blíž k vyslanci, aby mohl šeptat: „Někdo se s vámi již spojil. Dejte nám čas. Pracujeme na vašem vysvobození.“

Uctivě se všem uklonil, jak bývalo v diplomatických kruzích zvykem, a odešel.

Nejmladší z vyslanců, krále mercijského, se otázal nejmoudřejšího a nejstaršího vyslance z království Northumbrie, kdo to mohl být.

„Netuším, ale byl urozeného původu. Ví, jak nás má oslovit a předvedl i uctivou úklonu. Možná nějaký mně neznámý Ilumenův synovec, který se nechce smířit s Adalbertovou vládou.“

Jan si sedl před dveře. Byl unaven. Zavřel oči.

XIII

Když se Pašek pro něho vrátil, našel ho v bezvědomí. Než přehodil Jana přes koňský hřbet, zamkl dveře do vězení.

Hynek lomil rukama, jakmile uviděl i zmučeného přítele: „Budu je ošetřovat celou noc.“

„Dneska v pravé poledne je čeká audience u královny, tam nesmí chybět,“ přihlásil se ke slovu sinalý Matěj.

„Dobrá, ale nechci být rušen, je na nich opravdu hodně práce.“

Bylo poledne a Hynek pil čaj, který mu připravila Ela. Vlasy měl rozcuchané a zorničky rozšířené.

„Občas jsem hrozný dobrotivec,“ zoufal si.

„Ale, taťko, nedělej! Vidím na tobě, že tě to baví.“

„To je hrozný! Člověk si nemůže ani před dcerou trošku postěžovat.“

Pašek s Matějem právě pomáhali Kefiře ze schodů. Za nimi šel obvázaný Jan.

„No ne, vypadáš jak mumie,“ rozchechtala se Ela.

„Děkuji ti,“ ušklíbl se.

Ztěžka si sedl za stůl: „Měli bychom už jet.“

Vyšli na ulici. Jeho kůň byl přivázán ke dveřím. Praktičtější místo Paška nenapadlo a stáj neměl postavenou. Kefira jej poprosila, jestli by nemohla bydlet nějaký čas u nich. On přisvědčil. Potom včerejšku z něho spadly pochyby o tom, jaký je člověk. Pomohl stařence nasednout.

„Kefiro, drž se,“ hlesl Jan.

Z domu se vyřítila Magdaléna, v rukou měla dýku a klíče: „Počkej!! Vezmi si to. Bude se ti to jistě hodit.“

„Díky!“ usmál se.

Vyrazili vstříc audienci.

XIV

V Přijímací síni byl dřevěný trůn pro krále s pozlacenými opěradly. Menší pro královnu byl pouze vyřezávaný. Po bocích stáli vojáci z její gardy a za trůnem komorné. Byla to rozlehlá místnost, do níž přijížděli vyslanci na koních. Pokud byl člověk neurozeného původu, musel přijít pouze po svých. Jestliže chtěl promluvit k panovníkovi, musel si stoupnout na kožešinu. Ta byla sešitá z několika druhů zvířat. Znamenalo to, že poddaní jsou si rovni mezi sebou, ale nejsou hodni šlechty. Urození muži však museli z koně sestoupit a před králem pokleknout, aby ukázali svoje ponížení.

Strop byl zakončen lomeným obloukem. Byla to nejnovější stavba v paláci.

Aharon stál na oné kůži. Vedle něho byla ještě jedna vyhrazená pro Jana. Královna byla rozmrzelá, poněvadž velitel zmizel. Nechala prohledat celý palác. Služebnictvo ho nikde nenašlo. U snídaně bděl nad jejím klidem bývalý velitel stráže – Ismail. Tohle od Jana nečekala. Nedojde ani na vlastní soud. Cítila zklamání.

„Měli bychom začít,“ ozval se šenkýř, avšak nešlo nepostřehnout, že to spíše královně příkazal.

Vladařka sebou trhla, vůbec svého poddaného nevnímala: „Co jsi říkal?“

„Měli bychom začít, evidentně vzal do zaječí.“

„Budiž,“ důstojně se narovnala, „začni!“

„Jak víte, jsem nejbohatší muž nejen v Ulkrandu, ale i na celém ostrově. Přináším do královské pokladnice vašeho chotě nemalé finanční prostředky,“ protáhl samolibě. „Tak bych očekával podporu Vašeho Majestátu!“ pronesl káravě. Sebevědomě však pokračoval: „Jeden mladý muž u mě prohrál značnou částku. Nebyla to závratná suma, ale dvacet stříbrných je dvacet stříbrných. Onen muž zmizel, chtěl jsem logicky vymáhat pohledávku po jeho matce,“ přešel ze zvířecí kůže na dřevěnou podlahu.

„Vrať se, kam patříš!“ uťala jej rázně panovnice.

Omluvně se uklonil a započal opět mluvit: „Matka však nechtěla mému muži říci, kde syna má, a tak se jí pokusil rozvázat jazyk. Mám svaté právo vytáhnout peníze z druhého člověka, když mi je nevrátil...“

Královna jej zvednutým prstem umlčela. Na nádvoří paláce byl ruch. Vrata do síně se rozletěly. Jan vjel dovnitř. Na první pohled vypadal zbědovaně. Za jeho zády seděla vetchá stařenka. Přivolal své muže, aby jí pomohli sesednout, sám se sesunul k zemi.

Byl unavený, ale sebral všechny síly k promluvě: „Vaše Veličenstvo, smím...“

„Nevíš, kde je tvé místo?“ vyštěkla.

Komorné ukazovaly přes královnin diadém na kůži. Jan si poslušně stoupl tam, kam byl poslán.

„Smím promluvit?“

Královna neodpověděla. Mlčela, což se rovnalo souhlasu.

„Tato žena,“ ukázal, „je Kefira. Její syn Chorzo dluží měšťanu Aharonovi – majiteli krčmy U Poztrácených stříbrňáků – jistý dluh z čertovských her. Jednoho dne jsem bloudil po temných ulicích města Ulkrand. Nedostal jsem se příliš daleko, křik o pomoc mě odvál k jedné slepé uličce. Objevil jsem muže s černým psem. Mučil tuto stařenu!“ ukázal na Kefiru, které se podlamovala kolena. „Zlotřilce jsem přemohl a obral o tuto dýku,“ hodil ji královně pod nohy. „Když mí přátelé ošetřili zraněnou Kefiru, přijel jsem k ní domů. Ležela v posteli a bědovala, že má strach o syna.“

„Proč jsi tam asi tak byl?“ otázal se Aharon kousavě.

„Přivezl jsem jí peníze na zaplacení dluhu,“ děl, načež se obrátil k Alžbětě, pro kterou byl ten příběh určen. „Když Aharon zjistil, že se chystáte vyšetřit tento případ, tak přepadl stařenku a vsadil do vězení, aby z vás mohl vylákat další peníze.“

„Do jakého vězení?“ zaujalo královnu.

„Tam kde vládne kapitán Ofer.“

„Máš důkaz?“ vyštěkl celý brunátný Aharon.

„Zde jsou klíče,“ hodil je před královnu. „Šel jsem dnes v noci osvobodit Kefiru. Ze zálohy mě však přepadl ten vymahač, co tam na mě čekal. Svedl jsem s ním boj. Nakonec jsem ho přemohl a uvrhl do vězení.“

Panovnice si stoupla: „Dva muži nechť se vydají do vězení a přivedou toho člověka. Klíče zde leží, tak konejte!“

Vojáci sebrali svazek a vyběhli ze síně.

„Kefiro? Vypovídejte!“ otočila se královna ke stařence.

Chorzova matka vypověděla plačtivě celý příběh. Jan padl na jedno koleno. Obvazy se mu začínaly zbarvovat do ruda. Královnu příběh ještě nepřesvědčil. Pokynula nějákému muži, aby k ní přistoupil. Jeho gesta směřovala ke stařence.

„Můj špeh tvrdí, že to je opravdu ta stařenka, kterou jsi zachránil, máš ještě další důkazy?“ obrátila se k Janovi.

„Tuto dýku zasuňte do jeho pochvy. Bude sedět.“

Aharon mlčel, bál se jakkoliv projevit.

Nekonečně dlouho čekali, až přijedou vojáci s tím ničemníkem. Po jejich příjezdu se zbraň stala posledním důkazem, jenž ji přesvědčil.

„Zbavte vašeho velitele obvazů,“ rozkázala královna.

Jan se chtěl bránit, ale bolest byla silnější. Jeho muži k němu přistupovali velmi obezřetně, přesto mu neušlo bolestivé zasténání. Aharon to tomu hejskovi přál. Alžběta rázně vstala. Pohled na velitele byl dostačující. Přešla k němu a pohladila zbídačeného mladíka po vlasech. Princ vzhlédl k její tváři.

„Slyš mé rozhodnutí, Aharone!“ pronesla hromově.

Šenkýř v první moment nadskočil. Její hlas byl chladný a plný zloby.

„Soudy nad mým národem smím dělat pouze já! Vztáhl jsi ruku na nebožačku, která má problémy. Je chudá a bez zastání. Mučit člověka pro kus stříbrného šmuku je ohavnost!“ pohlédla na něho opovržlivě. „Bereš spravedlnost do vlastních rukou. A co je nejhorší! Zaútočil jsi na člena mé osobní gardy. Tím ses dotkl i mě,“ v očích jí teď žhnuly plameny spravedlivého rozhořčení.

Jan se v duchu zaradoval.

„Já nikoho nemučil,“ ztrácel hlavu Aharon.

„Je to tvůj nohsled?“ otázala se, ale na odpověď nečekala. „Je! Sám si to potvrdil, když jsi řekl, žes musel nějakým počestným způsobem vymáhat to, co je podle práva tvé! Byla to tvoje prodloužená ruka a za to tě stihne trest!“

„Cože?“ nevěřicně vytřeštil oči.

„Budeš dán do klády před věznicí, aby obyčejný člověk viděl, že i na mocného spravedlnost dosáhne. Čtyři dny, pak tě zde přijmu znovu. Využij ten čas k přemýšlení. Já plně důvěřuji mému veliteli.“

Vojáci nečekali a popadli Aharona. Toho s jekotem odšoupali z Přijímací síně.

XV

Královně se udělalo nevolno. Doklopýtala ke trůnu a posadila se. Nemohla popadnout dech. Držela se za krk. Jan se pracně postavil na nohy. Kefiru strážci položili na kůži. Komorné se rozběhly do schodů ke královnině komnatě, aby jí odemkly. Jan se podpíral o jednoho vojáka, zbylí nesli vladařku, ta sípala a nemohla mluvit. Do točitého schodiště se jim šlo špatně. Nákladná róba královny byla horší než spadlé stromy. Otevřeli dveře její komnaty. Alžbětu položili do postele. Jan přikázal, aby doběhli pro ranhojiče. Komorné přinesly vodu a nalily ji do kádě, princ si musel dojít se džbánem zvlášť. Potom jim přikázal, ať za dveřmi očekávají přichod ranhojiče. Dafne a Gefen poslušně opustily místnost. Zakletá dívka popadala dech. Princ se jí pokusil zbavit šátku, ona však nechtěla.

„To nesmíš!“ chytla ho za ruku.

„Královno, nesmím toho spoustu, ale tohle je pro vaše dobro!“

Opatrně ten šátek sundal a zahodil. Konečně před sebou uviděl ten kruh. Byl opravdu tmavěmodrý, jak si domyslel. Nedokázal pochopit, z jakého je materiálu. Když se jej dotkl, tak ruka jím projela, jako by neexistoval. Navíc v něm silně pulzovalo. Princezna úpěla.

„Jak vás toho mám k čertu zbavit!?“

Princezna zavrtěla hlavou, podívala se na prince pohledem z portrétu. Měla zrůžovělé lícní kosti a líbezný úsměv, jenž za celou dobu služby u ní neviděl: „To musím sama, milý Jeníku, jsi hodný! Ty mě můžeš dovést na cestu, ale vydat se po ní musím sama. Jen musíš vydržet a zbavit mě prokletí! Ještě třikráte a vysvobodíš mě.“

Nechápal, co to drmolí. Z jejího kruhu začal vycházet dým. Čpěl sírou. Ozval se zvuk práskajícího skla. Princ omdlel. Alžběta byla bez kruhu na svém krku. Jedinou památkou zůstal vznášející se dým nad stropem.

Královna se noblesně posadila a sehnula se ke svému veliteli. Vlasy neměla již černé, nýbrž hnědé jak kmen borovice. Dveře komnaty se rozlétly a v nich stál ranhojič. Přes jeho záda nakukovaly komorné.

„To je dost, že jdete!“ pravila přísně. „Velitel potřebuje pomoc. Byl mučen. Jste ranhojič, tak se o něho postarejte,“ poručila panovačně.

„ A co s tou stařenkou?“ zajímala se Gefen.

„Odveďte ji do domu jeho přátel, oni se o ni dobře postarají! Nyní chci odpočívat a nebýt rušena.“

Všichni tři se na sebe podívali. Tolik slov královna nepromluvila s poddanými od svatby. Vykonali královnin příkaz. Dafne a Gefen políbily Jana na tvář, on to však necítil. Oddával se spánku spravedlivých.