Báje o ostrově Borenhalm: 7. kapitola - Alžbětina pýcha, 3. část

Dnešní den byl pro prince Jana velkým překvapením, poněvadž nečekal, že by se zlomil jeden ze zakletých kruhů.

XI

Byl rozespalý, když ráno stál při královnině snídani. Bolela jej hlava. Párkrát dokonce nahlas zívl. Alžběta, dnes oděna do panensky bílého šatu, se lakonicky otázala, jestli její velitel neměl bujarou noc.

„Kdepak,“ mávl ledabyle rukou, „jenom noční můru.“

„O čem?“

„Nechci o tom mluvit,“ odvětil zasmušile. „Spíš by mě zajímalo, co to máte za jídlo. Já jsem ještě něco takovýho neviděl.“

„Koblihy,“ zpyšněla. „Můj kuchař má speciální formu, v níž je připravuje.“

Bylo to takové obdelníkové těsto. Vevnitř byla náplň. Mohla být plněná masem, tvarohem, vajíčky nebo mandlemi. Královna mu prozradila, jaké jsou její nejoblíbenější - mandlové. Bohužel se dovážely, a tak v dnešní neutěšené době si musela nechat zajít chuť. Princ poděkoval, ale Alžběta se ještě pochlubila hnědým těstem. Jednalo se o perník, jenž připravoval speciálně určený kuchař. Říkalo se mu pernicatores. Po snídani mládence vyzvala, aby na okamžik odešel z její královské ložnice: „Musím se upravit.“

„Vy jste tak krásná,“ zčervenal, „ani upravovat se nemusíte.“

„Žena je natolik dokonalá, nakolik dokáže uplatnit sílu svých půvabů,“ teatrálně si povzdychla a vyhnala Jana z komnaty.

XII

Aharon a Blisius započali svůj plán. Jednoočko dostal novou práci, měl za úkol poznat toho chlápka. Aharonovi pohůnci a dlužníci hledali snědého věstce. Nevěděli ani pořádně, jak vypadá.

„Kdo ho najde, bude mu odpuštěn dluh. Dostane i vklad do dalších her,“ lákal šenkýř hamižné osoby.

Nesměli vzbudit pozornost. Ze začátku dlužníci přicházeli i se ženami, což Aharona pobuřovalo. S postupem času vybírali z ulice ty nejzoufalejší chudáky, jimž hrál obličej barvami duhy. Aharonovi a Blisiovi se to začalo vymykat z rukou. Akci v Eudoxii zrušíli po čtrnácti dnech. Začali hledat v dalších částech města.

XIII

Královský kočár zastavil na malém prostranství před věznicí. Alžběta vystoupila na nezpevněnou, zblátěnou zem. Dlouhé bílé šaty měla rázem zašpiněné. Princ královně pomohl, aby nevypadala jak jezinka. Ofer ji provedl kasárny. Byl ještě zpocený, protože brzy ráno navštívil cvičiště. Předpokládal, že se potká s velitelem. Po cvičení chvátal domů pro uniformu. Teď stál před královnou a ukazoval místnost, kde budou přebývat vojáci. Alžbětu zajímala i střecha, Jan však panovnici nedoporučil štrachat se po žebříku v tak nákladných šatech. Kapitán jí alespoň vysvětlil velitelovy myšlenky. Nedozvěděla se nic nového. Nakonec jej důrazně varovala. Jeho prohřešky z minulosti, kdyby se opakovaly, už by netolerovala. Přešli do věznice. Strážce ustoupil královně. Ve dveřích poznamenala, že by některé cesty královského města mohly být vydlážděné. Jan se pousmál. V paláci žila jak ve zlaté klícce. Vstoupila dovnitř. Postavila se před vyslance a počkala, až se ukloní. Opětovala jejich pohyb. Vyměnili si uctivé pozdravení. Za ní vstoupil Jan. Královna stála zády k vyslancům. Princ jim zamával a naznačil, aby se nezdravili. Raven jeho gesto pochopil. Diplomaté zůstali stát. V přítomnosti královny, pokud jim k tomu nedala svolení, jim prastaré zvyky zakazovaly si sednout.

„Vidíte, královno?“ pohodil hlavou k vymahačovi. „Jediné dvě cely, které nám slouží pro zloduchy. Zbytek je pro vyzáblé vyslance, kteří by nepřeprali ani mouchu.“

Královna se otočila k opilcům a zeptala se jich, za co se ocitli ve vězení. Oni jí po pravdě odpověděli, nač potřebovali peníze – na hraní.

„A ty!“ pohlédla na vymahače. „Jak sis mohl myslet, že budeš moci beztrestně zaútočit na mého nejlepšího muže.“

„Chtěl pustit ty...“ ukázal na protější cely, „tam ty.“

„Nelži!“ třískl mečem Jan o mříže. „Zachraňoval jsem stařenku.“

Raven se neslyšitelně ozval: „Slova vašeho velitele mohu potvrdit.“

„Děkuji, Ravene, ale nestojím o vaše připomínky.“

„To plně chápu,“ uklonil se. „Jste chytrá vladařka. Ta nepotřebuje radu od nikoho.“

„Slyším v tvém tónu posměšek.“

„To se vám jen zdá,“ utrousil suše a hluboce se uklonil.

Princezna přešla ten očividný výsměch: „Pustím vás jedině tehdy, pokud mě ujistíte, že se přestanete vměšovat do záležitostí mé země.“

„Do záležitostí tvé země se nebudou panovníci vměšovat, jakmile přestane tvůj muž útočit na sousední státy.“

„Bere si území na které má svaté právo. Naše ostrovy jsou odlehlé. Nevíte, jak to v našich končinách chodí. Přinese jim to větší blaho.“

„Nevím, co komu přinese blaho. Za to znám jedno moudro, které praví, že i sebemenší národ má právo na sebeurčení. I chudý člověk na Borenhalmu, jenž neměl možnost dostat se k penězům, má právo na svébytný život a rozhodovat o sobě jako bohatý kupec, co má moc.“

„Takže potom se chováte stejně. Vyhrožujete mé vlasti!“

„Tvá vlast trpí nad pošetilými kroky svého vládce.“

„Můj manžel...“

„Je zmetek! Poživačný, mocichtivý zmetek!“ nenechal ji domluvit.

Jan postoupil kupředu. Královna ztrácela pevnou půdu pod nohama.

Raven to pochopil: „Alžbětko, znal jsem celou tvoji rodinu. Ilumen, jestli to můž říci, byl můj přítel. Adalbert byl špatná volba, marně jsem ho na to upozorňoval, jeho pověst jej předcházela.“

„Moje rodina,“ špitla pro sebe a těkala očima ze strany na stranu.

„Kolikrát jste si, Alžbětko, vyměnili nějaký dopis s Adalbertem? Stala ses pro něj jenom klidným zálivem pro jeho dobyvačné choutky.“

„Už dost!“ zasáhl do hovoru Jan. „Musíme už jít.“

Královna mu položila hlavu na rameno. Na prahu dveří se vzpamatovala.

„Můžu ti říct jen jedno, Ravene, slabší jsou rádi, když mohou být v područí někoho, jež je ochrání.“

„Ale rozhodnout si o tom musí sami.“

Jan zavrtěl hlavou na znamení nesouhlasu s vyslancovým počínáním. Raven se nechal unést. Byl ke královně příliš příkrý. Ať prince štvala sebevíc, nepřál si sledovat, jak je smutná. Na Bětčině tváři by měl být jenom úsměv jako jasný srpek měsíce nad sopkou Skaftafel.

Zavedl ji do kočáru. Nevnímala blátivou cestu po níž šli, ačkoliv byla zaneřáděna ještě víc. Princ naskočil na koně. Vedl malý průvod ulicemi Eudoxie. Kočár jel pomalu. Měl problémy vměstnat se do uliček. Na ulici a do oken vylézali zvědavci. Královský kočár v těchto končinách ještě neviděli. Jan se nosil na koni pyšně jako páv. Blížil se k moc dobře známé slepé uličce, kde poprvé poznal Kefiru.

XIV

Ta ulička přitahovala smůlu. Byl zde znovu nepokoj. Šest rozzuřených mužů mlátilo klacky dva žebráky. Jan pobídl své dva muže. Svorně sesedli z koní. Přikázal jim, aby připravili svá kopí k boji. Když je zpozorovali, vůdce bandy zaryčel. Otočili se směrem ke strážím. První výpady strážci odvraceli z lehkostí. Protivníci měli sice sílu, ale neovládali žádnou techniku boje. Nebožáci, kteří byli vystaveni šikaně se odplazili pryč. Princ si mrknutím oka povšiml, že jedním z nich byl i snědý chlap, jenž mu četl z ruky. Na hlavě měl tržnou ránu a potřeboval ošetřit. On však zabředl do boje. Chtěl na něho zavolat, jenže musel uskočit před klackem. Strážci ustupovali nebezpečně blízko ke kočáru. Kopí jim v boji spíš překáželo. Janovi prosvištěla kolem hlavy sukovice. Ramenem strčil do nepřipraveného protivníka. Ten spadl. Do zad však dostal ránu od druhého soka. Podlomila se mu kolena. Meč zabodl do půdy. Chlápek se sukovicí vstal. Oba postoupili krok k Janovi. Klacky namířili na jeho hlavu. Chtěli mu ji odpálit až ke zdi. Dlouhý nápřah doprovodili mohutným jekotem. Velitel se sehnul ve chvíli, kdy uslyšel hvizd dřeva. Síla vyvinutá sukovicemi odnesla protivníky k zemi. Jan nelenil a udeřil jílcem jednoho z nich do tváře. Muž zabořil svou hlavu do země. Nebe pročísl hrom a spustila se průtrž. Jan odhodil těžký meč. Skočil po volné sukovici. Nápřahem uhodil druhého vstávajícího agresora přes ruce. Princův sok zavil bolestí. Padl k zemi neschopen pohybu. Čas hrál proti němu. Strážci se obratně bránili, ale dva protivníci v souboji se pro ně stali neřešitelným úkolem. Byli už u dvířek do kočáru. První rány do něho na sebe nenechali dlouho čekat. Strážci byli téměř přemoženi. Kočí se zapojil do boje. Zasáhl Janovy muže víckrát než protivníky. Odehnal je alespoň od kočáru. Princ využil terénu a skluzem podrazil nohy jednomu útočníkovi. Ten klesl do bláta jak podťatý. Jan se překulil. Nakopl jej špičkou krpce. Zlotřilci zaváhali. Strážci využili nepozornosti a přemohli zbylé tři lotry. Jan ztěžka odfukoval.

Otevřel dveře kočáru: „Jste v pořádku?“

„Nejsem!“ děla s vytřeštěnýma očima. „Kdo si dovolí vztáhnout ruce i na královnu? Před čím se zastaví. Musím něco zařídit, odvedete mě zpátky do věznice,“ pronesla zlomeným hlasem.

„Jak kážete! Ale prvně se musíme postarat o tyhle zlotřilce. Vy zůstaňte v kočáře,“ přikázal princ.

Musel rozdat povely. Jeden voják odjel pro posily. Se zbylým strážcem položili darebáky ke zdi. Neměli provazy, a proto s napřaženými hroty zbraní mířily na jejich srdce, kdyby se probudili.

XV

S šesti muži přijel i Ismail. Seskočil z koně. Janovi sdělil, že ukončil předčasně dnešní výcvik. Vezme si na starost dopravu do věznice. Jan mu poděkoval a předal velení. Konečně zasunul meč zpátky do pouzdra. Ismail spolu se strážci jim zavázali ruce. Propojili všechny jedním mohutným provazem.

Zapomněli dořešit, kde zatím vězně ubytují. Proto se muslim rozběhl za Janem, který právě nasedal na koně. Princ nakvašeně sesedl; pravda se vyjevila velmi brzy. Vydali se ke kočáru. Otevřeli dvířka.

Královna si tlačila prsty na spánek: „Co chcete?“

„Nemáme kam umístit vězně,“ zkonstatoval Jan suše.

„Jsou spoutáni a připraveni k převozu?“

„Ano!“

„Pojedeme s nimi do vězení. Musím něco zařídit!“

„Nechcete si nejdřív odpočinout?“

„Ne, pak bych už neměla sílu.“

Jan rozhodl, aby se Ismail vydal se svými muži Eudoxií. Královnin průvod se vydal bezpečnějšími částmi města. Kočár se tady nemohl beztak vytočit a princ chtěl ušetřit královnu znepokojujících zážitků. Jednotka vedená Ismailem byla rychlejší, na královnu a její doprovod čekala před věznicí. K Oferovi se, díky městským drbnám, dostala záhy novina o přepadení královnina kočáru. Narychlo svolal všechny své muže. Chyběl jenom Chorzo. Pomáhal mámě doma štípat třísky. Fribo bydlící v kasárnách, ač měl volno, se bez rozmyšlení zapojil do služby. Jedenáct kopí mířilo na šest útočníků, kteří seděli opření o zeď.

Královna vystoupila z kočáru. Byla bledá. Jan pomohl své vladařce přes zablácené prostranství. Udivilo jej, že přes bílé šáty, které byly promoklé, nejdou vidět zakleté kruhy. Ofer chvatně otevřel dveře. Zmoklá královna předstoupila před vyslance.

Poklonila se, pravou ruku si položila na levé ňadro: „Nejctihodnější a nejvznešenější páni vašich zemí. Předstupuji před vás a je mi to velmi nemilé,“ započala pomalu. „Má hrdost byla zasažena. Musím přiznat, že nemůžu uvrhnout do vězení ctihodné pány. Vězení patří těm, kteří ubližují druhým,“ hlava se jí zamotala, načež zavravorala do Janovy náruče. „Každé slovo, jež pronáším, je jak nůž do mé ješitnosti,“ znova se odmlčela. „Vězte, že budete propuštěni. Bude trvat, než vypravíme tolik lodí do vašich království a vévodství. Po tu dobu budete mými ctěnými hosty,“ naposledy se odmlčela. Dlaní si zatlačila na oči: „Pokud můžete, tak mi odpusťte!“

Raven se hluboce poklonil: „Nejctihodnější královno, otec by byl na vás pyšný.“

Jan ucítil zápach síry. Pod diadémem královně pulzoval tmavomodrý kruh. Úsměv mu vykouzlil podkovu na tváři. Vzal princeznu do náruče a odnesl do kočáru. S námahou uložil Alžbětu na sedačku, notně se pronesla. V rukách měl křeče. Pohodil ji jak pytel brambor.

„Zase stojíš při mně?“ zkřivila obličej bolestí. „Když mi není dobře, jsi tady. Děkuji za trpělivost, Jeníku, s níž při mně setrváváš.“

„Já...“ nevěděl, co odpovědět.

„Zavři, prosím.“

Uposlechl, bez meškání předal velení Ismailovi.

„Dávejte pozor!“ rozkřikl se Jan ke svým vojákům. „Dnes jsem byl svědkem významné chvíle, princezna propustila vězněné vyslance. Jsou jejími hosty. Chci, abyste jim prokazovali náležitou úctu.“

Ismaila poprosil, aby zavedl vyslance do paláce a ubytoval je. Zástupce velitele přikývl. Všechny princovy rozkazy vykoná, ale ze všeho nejdříve uvrhne zlodějě do vězení. Princ se ušklíbl a poplácal jej po zádech. Naskočil na koně. Městem hnal oře tryskem. Kočí nestačil veliteli královniny gardy. Lidé uskakovali, protože měli strach, že by je malý průvod porazil. Byla to bláznivá jízda, kterou ukončil až na nádvoří hradního paláce. Otevřel dvířka a strčil hlavu do kočáru. Královna seděla důstojně vzpřímená. Po bolesti hlavy nebylo stopy. Její vlasy se zabarvily v bílý sníh. Jan ustoupil a královna důstojně vystoupila. Komorné, jež byly připravené splnit královnina přání, změnu jejich vlasů zaregistrovaly. Panovnice nečekala. Nechala je za sebou. Museli běžet. Alžbětina energická chůze ji doslova nadnášela. Vojáci stojící u jejich komnat si stoupli do pozoru. Dafne s Gefen zůstaly stát.

Princ vešel do komnaty: „Je vám dobře?“

„Dnešní den byl opravdu unavující, chci se prospat.“

„Ale kdo se postará o vyslance?“

„To je mi jedno. Třeba ty?“ obdařila ho líbezným úsměvem a jemu se rozklepaly nohy.

„Já nejsem přeci urozeného původu,“ oponoval.

„To nevadí,“ neztrácela dobrou náladu. „Určitě dokážeš zařídit, aby se v Hodovním sále rozsvítily svícny a louče, ne?“

Přitakal.

„Pak jistojistě dokážeš i říci kuchaři, ať uvaří pro větší počet lidí.“

„Ano.“

„A královně připravil ráno snídani?“

„Nejsem trouba,“ odkašlal si.

„Tak vidíš. Upaluj zařídit vše, co jsem ti přikázala. Mně se chce totiž strašně spát,“ zívla a zavrtala se do peřin.

Jan zabouchl dveře. V rozpustilé náladě plácl Dafne i Gefen po zadku. Druhý prokletý kruh byl zlomen.